Marvel: Příběh království komiksu, kde se o zásluhy až do smrti přetahovali Stan Lee a Jack Kirby
V pondělí večer zemřel komiksový génius a "otec" superhrdinů Stan Lee. Proto teď zveřejňujeme Causu Marvel z roku 2014: Vymysleli Spider-Mana, Avengers i Fantastickou čtyřku. Ačkoliv komiksové vydavatelství Marvel stálo několikrát na pokraji krachu, vždycky se zázračně znovu postavilo na nohy. I v poslední době těží z tvůrčí smršti, kterou do něj před lety vnesli dva nesmiřitelní muži: Jack Kirby a Stan Lee.
O potenciálu komiksových dobrodružství se jako první přesvědčilo konkurenční vydavatelství DC Comics. Patří jim Superman, který si výnosnou filmovou premiéru odbyl už v roce 1978. O dekádu později oživil podivín Tim Burton dalšího hrdinu z DC stáje – Batmana. Zájem diváků byl takový, že si na sebe tak či onak vydělala i pokračování v režii Joela Schumachera, jež by šlo promítat s přídomkem nejsměšnější adaptace všech dob. Marvel v té době vyhlašoval bankrot a jeho hrdinové se v kinech objevili až na přelomu milénia se sériemi X-Men a Spider-Man. Dopadlo to stejně jako mnohokrát předtím: DC prošlapuje cestu a Marvel do ní vlétne s buldozerem.
K současným úspěchům se ale musely odehrát ještě dvě věci: DC, které vlastní filmové studio Warner, najalo na restart Batmana náročného Christophera Nolana. Byl to první komiks, jenž dokázal smýt odér předsudečných výsměchů. Byl to první komiks, na který se chodilo a zároveň ho chválila kritika.
Zhruba ve stejnou dobu začal Marvel stahovat práva ke svým licencovaným hrdinům a plánoval jim vyrábět vlastní filmy. První přišel na řadu Iron Man s přirozeně vtipným Robertem Downeym Jr. v hlavní roli: právě komediální ladění je významným prvkem marvelovského pojetí komiksových adaptací, zatímco díla od DC jsou spíš vážnější. Marvel také vytyčil komplikovanou strategii, kdy natočí několik samostatných filmů, jejichž hrdinové se vzápětí potkají v ansámblovce Avengers.
Marvelu se tak na jedné straně podařilo vytvořit uvěřitelný fantastický svět, který divákům servíruje jako velkolepý seriál s vlastními pravidly – vyhlášenou se stala například scénka po titulcích každého filmu, jež ho trošičku shazuje: třeba když Avengers po záchraně světa potichu svačí ve zdemolovaném bistru.
Stan Lee byl otrava
Moderní komiksy začaly vznikat koncem třicátých let ve Spojených státech: v roce 1938 vyšlo první dobrodružství se Supermanem, Batman následoval o rok později. Tehdy také vydavatel westernů a pokleslých dobrodružství Martin Goodman ucítil v novém žánru obchodní příležitost a založil Timely Comics – ovšem už první sešit kreslených příběhů nesl titul Marvel Comics. Editor Joe Simon zanedlouho přivedl do kanceláře nadaného kreslíře Jacka Kirbyho: „Jackovi se moc líbil můj oblek. Nikdy předtím neviděl komiksového výtvarníka v obleku.“ Simonovi to zvláštní nepřišlo, jeho otec byl krejčí. V té době ovšem šilo mnoho otců, včetně pana Kirbyho, jenže ten nedělal saka, ale kalhoty.
Simon s Kirbym každopádně vytvořili výkonné duo a v předvečer amerického vstupu do druhé světové války vymysleli vlasteneckého hrdinu Kapitána Ameriku. Příběhy chlapíka vyzbrojeného nezničitelným štítem šly na dračku, a to nejen díky politické situaci. Výlučný byl zejména způsob, jakým Kirby kreslil: dynamicky, jako by postavy utíkaly ze stránek, akční scény bitek připomínaly baletní choreografii.
Jedním z prvních, kdo mohl jeho kresby obdivovat, byl i Stan Lee, jehož sestřenka byla vdaná za vydavatele Goodmana, a tak tu mladý kluk sehnal snadno práci: „Nikdy jsem se ke Kirbymu nepřiblížil, seděl za stolem, pořád kreslil a bafal doutník,“ vzpomínal o mnoho let později Lee. Kirby se nejspíš o nějaké setkání ani nesnažil: „Stan Lee byl otrava. Takový ten klučina, který se rád ometá. Jednou jsem řekl Joeu Simonovi, aby s ním vyrazil dveře. Ano, protože byl dotěra. Stan Lee byl dotěra. Bavilo ho rozčilovat ostatní, což jsem nesnášel,“ popsal Kirby v bilančním rozhovoru pro The Comics Journal muže, s nímž ho v životě spojovaly největší úspěchy i trpkost.
S Kapitánem Amerikou na věčné časy
Jack Kirby se narodil jako Jacob Kurtzberg v srpnu 1917 do nuzných imigrantských poměrů v newyorské East Side. O pět let dřív než Stan Lee. Bídu zjevně tloukly obě rodiny, ale Kirby si stejně vždycky myslel, že on se musel snažit víc. Ostatně vychovala ho pravidla ulice v chudé čtvrti. Byl to svět, kde chlap pracuje, aby uživil rodinu. Svět, kde není místo na žerty, pokud nemáte v rukou baseballovou pálku. Malý Kirby se proháněl po náhrobních kamenech místní dílny a rval se na střechách, rval se na schodištích. Rval se pořád, až ho to jistým způsobem začalo bavit.
Pořád se ale snažil, aby mohl žít jinde. Také svou snoubenku potkal až v Bronxu: „Kluci od nás tam nejezdili, ale já nechtěl zůstat v chudé čtvrti,“ vzpomínal později Kirby v rozhovoru pro The Comics Journal. Jmenovala se Roz a točilo se okolo ní spousta nápadníků. „Jeden byl pianista. Postavil jsem se nad něj a povídám: To by bylo strašný, kdyby ti víko přiskříplo prsty, že ano. To by bolelo, co?“ Pianista měl dobrou představivost a radši se tehdy spakoval, Kirby si vzal Roz, a aby uživil domácnost, musel dřít. Kreslíři tehdy byli na volné noze, placeni od kusu nebo od týdne. Ani úspěch s Kapitánem Amerikou nezaručoval automatické zvýšení gáže. Kirby se Simonem proto Goodmana opustili. A ten obratem učinil svým editorem Stana Leeho.
Po válce vyšly superhrdinské komiksy z módy a Kirby se Simonem přesedlali na příběhy klukovských band a na romantické sešity. V padesátých letech začala být poptávka po hororech a westernech, komiksy tehdy v podstatě kopírovaly oblíbené filmové žánry. Podnikavé duo tehdy zakládalo nezávislá vydavatelství, ale nikdy nemělo dost peněz, a komiks se navíc dostal na etický pranýř: byl to výrazně pokleslý žánr, na nějž se útočilo stejně jako dnes na násilné videohry. V polovině padesátých let musela v branži dokonce vzniknout samoregulační cenzura, prodeje šly výrazně dolů. Simon se v té době chtěl už také věnovat jiným záležitostem, zejména reklamě. Kirby u kreslení zůstal, a tak se jednoho dne na konci padesátých let objevil v kanceláři Stana Leeho.
Banda nýmandů
„Obecně se má za to, že se dala dohromady parta velikánů a Marvel byl na světě,“ říká Jim Shooter, jeden ze šéfredaktorů vydavatelství: „Špatně. Stan dostal práci, protože byl příbuzný s Goodmanem. Jack Kirby a Steve Ditko byli nuly. Nedokázali si sehnat práci v dobré společnosti, jíž byla DC. Nikdo jiný tehdy neexistoval,“ nebere si Shooter servítky při popisu situace z přelomu padesátých a šedesátých let. Nula Kirby se tedy ocitá na prahu kanceláře firmy, která si teď říká Atlas Comics. A vidí jedno jediné: stěhováky. „Zrovna vynášeli nábytek, odnášeli stoly. Ale já jsem přišel hledat práci! Měl jsem rodinu a dům – a tam se to rozpadalo? Stan Lee nevěděl, co dělat, seděl na židli a brečel.“
Kirby obhlédl situaci a začal prý jednat: Leemu řekl, aby přestal fňukat, ať zajde za Goodmanem a zastaví stěhování: „Já už se podívám na to, aby ty knížky vydělaly!“ Jako kdyby právě moment, kdy není kam uhnout, zapaloval Kirbyho představivost: během pár let ze sebe vychrlil příběhy skupiny hrdinů, kteří na sobě nesou důsledky kosmického záření (Fantastická čtyřka), Thora, jenž zrcadlil Kirbyho zálibu v severských bájích. A také Spider-Mana. V titulcích všech těchto hrdinů najdete ovšem jména Lee–Kirby, případně Lee–Ditko. „Stan Lee nemohl nikdy přijít ani na nic nového, ani na nic starého,“ svěřoval se notně zahořklý Kirby o třicet let později: „Nebyl to člověk, jenž by četl nebo uměl vyprávět příběhy. Stan Lee věděl, kde jsou papíry a kdo má přijít na schůzku. Stan Lee je v podstatě kancelářská myš, jasné?“ pokračoval Kirby s tím, že on je ten umělec, který na všechno přišel.
Lee samozřejmě říká, že název Fantastická čtyřka vymyslel on: „Napsal jsem detailní synopse prvních dílů, jež měl Jack sledovat, a zbytek už je historie.“
O Spider-Manovi Kirby také na konci života prohlašoval, že ho navrhl sám: „Nakreslil jsem první obálku. Vytvořil jsem postavu, vytvořil kostým. Vytvořil jsem všechny ty sešity, ale nikdy bych je nedokázal všechny udělat,“ říká s tím, že Spider-Mana převelel na Steva Ditka, který se do branže dostal v Kirbyho studiu zkraje padesátých let. „Buď se zbláznil, nebo je to velmi zlý člověk,“ odtušil Lee, jenž o svém nejlepším výtvarníkovi ještě v roce 1968 mluvil úplně jinak: „Vymýšlí zápletky všech příběhů. Já to jen trošku edituju. Ve vyprávění je dobrý, jsem si jistý, že tisíckrát lepší než já.“
Marvel versus DC
Kirby měl bezpochyby fantazii a schopnost vystihnout situaci jedinou kresbou. Lee musel mít dobrý čich na důležité linky, editaci a marketing. Lee, Kirby a Ditko každopádně dokázali vyvléct firmu, která se od roku 1961 jmenuje Marvel, ze stínu konkurence DC. Právě tyhle stáje se dlouhodobě přetahují o prvenství mezi americkými komiksovými vydavatelstvími, volí při tom odlišné strategie: DC se soustředí na hrdiny, kteří jsou superhrdiny tak nějak od přirozenosti: Superman přiletěl rovnou z planety Krypton, Batman zase unese na širokých zádech tolik lidské špíny, kolik jí jenom je. A Liga spravedlivých by si to rovnou mohla rozdat s olympskými bohy.
Marvel proti Lize postavil Avengers, proti Supermanovi bojoval Spider-Man. Především ale postavy od Marvelu byly vždycky jaksi lidštější. Nikdy to nebyli povoláním hrdinové, spíš se jimi stali, aniž o to stáli. Vezměte si jen toho nešťastníka Bena Grimma z Fantastické čtyřky, jenž se přeměňuje na oranžovou horu kamenných svalů: se svou proměnou se nikdy pořádně nesrovnal.
A zatímco u DC příliš neřešili politiku, v příbězích Marvelu se to komunisty jen hemžilo. Spisovatel Alan Moore shrnul rozdíly obou stájí pro BBC takto: „Komiksy od DC měly ploché hrdiny, jejichž jedinou vlastností bylo, že se oblékli a činili dobro. Zatímco Stan Lee uspěl s prostorovými postavami. Oblékají se do kostýmů a činí dobro, ale mají zlé srdce. Nebo nohu.“ Mezi Marvelem a DC přitom nejde o žádnou zákopovou válku: jednotliví tvůrci často mění dresy, aby v novém klubu rozjeli nebo resuscitovali nové postavy: zmiňovaný Frank Miller například začínal u Marvelu, kde vrátil do hry Daredevila, pak přešel k DC a napsal nejlepší knihu o Batmanovi vůbec (The Dark Knight Returns). Zároveň vznikají příběhy, v nichž se potkávají hlavní tváře obou vydavatelství.
Nesmiřitelní
Kirby nakonec vydržel u Marvelu do začátku sedmdesátých let, kdy přestal snášet napoleonský komplex Stana Leeho, který si všechnu slávu nechával pro sebe – už tím, že se všude dával podepsat jako první. Faktem je, že Lee je extrovert, jemuž dělají reflektory dobře: když se stal šéfredaktorem Marvelu, na komiksech například stálo: Stan Lee uvádí. Od roku 1972 se pak stal vydavatelem a jakousi veřejnou tváří společnosti, s níž je přes pokročilý věk spjatý dodnes.
S Jackem Kirbym se už ale nikdy nesmířili: ještě tehdy, před čtyřiceti lety, Marvel najal kreslíře, kteří dokázali tvořit podobně jako Kirby, takže postavy měly svou kontinuitu. Vydavatelství si zároveň pečlivě střežilo práva na hrdiny, což v osmdesátých letech vyústilo ve velký konflikt právě s Jackem Kirbym, jenž se dlouhé roky nemohl domoci svých původních kreseb.
Oba muži se nakonec potkali v roce 1986 během veletrhu Comic Con v San Diegu. U baru překonal zášť jako první Kirby: „Ahoj, Stane.“ Dali se do řeči a pomalu se začali usmiřovat. „Jacku, mně je jedno, komu to patří,“ řekl nakonec Lee. „Neřeším, čí je to zásluha. Můžeš ji mít. Chtěl bych s tebou ještě jednou něco udělat.“ Kirby na to začal přikyvovat, ale do věci se vložila jeho žena: „Jen přes mou mrtvolu,“ řekla a odtáhla muže pryč. Kirby pak zemřel v roce 1994, další marvelovský kmenový výtvarník, Steve Ditko, se dlouhá léta neukázal na veřejnosti: jediný, kdo z původní sestavy dlouho zůstával činný, byl Lee. Byl u toho, když se Marvel v devadesátých letech stal obětí finančních machinací. Z bankrotu ho vysvobodila až záchranná ruka producenta a scenáristy Aviho Arada. Byl u toho, když Disney koupil v roce 2009 značku za čtyři miliardy dolarů. A je také u nedávných velkolepých filmových úspěchů hrdinů, které pomáhal vytvořit.
