Karol Sidon

Počátkem tohoto roku vyšel v nakladatelství Torst román Altschulova metoda, první díl plánované tetralogie s názvem Kde lišky dávají dobrou noc, jejímž autorem je jakýsi Chaim Cigan. Křest knihy byl v kavárně Jericho, kam dorazil i pražský rabín Karol Sidon. A přestože laická veřejnost zprvu netušila, že skutečným autorem je právě on, okruhu jeho blízkých to bylo dlouho dopředu jasné. Když už pak zamýšlené tajemství nebylo tajemstvím, ale „literárním podvrhem roku“, za nějž jej některá média označila, pokusil se Sidon vysvětlit důvody, pro něž své autorství skrýval. Uznal, že se literární činnost pro rabína nehodí, a později ještě podotkl, že doufal v pozdější odhalení literárního pseudonymu.

Mnozí takovému vysvětlení nevěří a považují ho za pokrytecké. „Rabín Sidon vydal letos knížku pod pseudonymem Chaim Cigan, který pro své beletristické psaní používá již více než deset let. Jeho povídky pod tímto jménem vycházejí řadu let v příloze měsíčníku Obecní noviny pražské Židovské obce, pod stejným jménem napsal i divadelní hru, v níž hrál můj bratr. Myslím si, že jeho psaní je to poslední, co by lidem na obci vadilo,“ tvrdí Tomáš Jelínek, vydavatel Židovských listů a dlouholetý Sidonův oponent.

Téměř pětisetstránkový napínavý thriller s prvky magie a historické fikce je zasazený, jak jinak, do židovského kulturního prostředí. Sidon Altschulovou metodou navázal na své literární dílo, jež opustil na konci osmdesátých let minulého století, když se rozhodl pro konverzi k judaismu a studiu rabínské školy. Jeho výrazné a kritiky velmi dobře hodnocené romány Boží osten a Sen o mém otci zasluhují právem čestné místo v československé literatuře 60. a 70. let.

Rabínem díky Lustigovi

Jak se vlastně stal rabínem muž, jenž na první pohled neměl potřebné předpoklady – zejména původ, protože jeho matka nebyla Židovka –, vysvětloval několik let před svou smrtí Arnošt Lustig, velký obdivovatel Sidonova literárního a scenáristického díla, zároveň však stejně velký kritik jeho fungování coby rabína. „Obrátili se na mě disidenti, že existuje člověk, který sice nemá židovskou maminku, ale strašně rád by se stal rabínem. Má židovského tatínka, který zemřel v koncentráku. Jmenuje se Sidon. Jestli bych mu mohl zařídit rabínská studia. To jsem pokládal za svou povinnost a obrátil se na školu židovských studií v Chicagu. Sepsal jsem to, co jsem o Sidonovi věděl, tedy z devadesáti procent obdiv k jeho literárnímu dílu. Zjistili si o něm všechno, řekli, že rabínem ho udělat nemohou, ale mohou mu pomoci,“ psal Lustig koncem roku 2004 v Literárních novinách a pokračoval: „Oslovili rabínské instituce v Heidelbergu a v Jeruzalémě. Za polovinu obvykle nutného času dostal Karol Sidon diplom. Jsem vlastně vinen tím, že rabín Sidon je rabínem. Myslím, že kdyby měl tatínka nebo někoho, komu věří, poradil by mu, aby byl scenáristou nebo psal knihy. Pomohl by židovství víc než jako rabín, který neplní své povinnosti.“

Je potřeba podotknout, že Lustig psal tato slova v době, kdy vrcholily spory na pražské Židovské obci mezi zastánci přísné židovské ortodoxie a liberálně orientovanými členy společenství. Slavný spisovatel také několikrát prohlásil, že se Sidon obklopuje mladými fanatiky. Vrchní pražský rabín byl podle něj zodpovědný za krizi, již způsobil, když odmítl své odvolání z funkce. „Bránil se proti svému propuštění způsobem, který je možný jen v dobách médií. Obrátil se na tisk, zostudil Židovskou obec a zbavil ji důstojnosti,“ prohlásil tenkrát Lustig.
Totéž tvrdil i Tomáš Jelínek. „Náš spor byl o podobu pražské Židovské obce. Prosazoval jsem společně s dalšími myšlenku širokého a tolerantního společenství, jež by pod jednou střechou dokázalo pojmout hlavní proudy judaismu, o které mají členové zájem. To by vyžadovalo spolupráci mezi rabíny a urči­tou míru jejich partnerství. Takováto obec by podle našeho názoru byla lépe schopna získat důvěru pražských židů, kteří většinou stojí mimo ni,“ vysvětluje dnes. „Rabín Sidon však s žádnými místními rabíny moc spolupracovat nechtěl, a byl naopak zastáncem pouze jemu blízké formy náboženské ortodoxie. Proto byl v roce 2004 většinovým rozhodnutím reprezentace odvolán. Tehdy udělal něco, čímž popřel poslání rabína Židovské obce, jenž má komunitu spojovat a hledat smír. Stal se jedním z vůdců naší radikální opozice, která nakonec zorganizovala puč.“

Rabín Sidon se tehdy do své funkce v pražské Židovské obci vrátil.
Ale pojďme na začátek.

Počátky

Karol Sidon se narodil v srpnu 1942 nežidovské mamince a židovskému otci, jejž zabili nacisté ve čtyřiačtyřicátém roce poté, co se pokusil utéci z koncentračního tábora Terezín. Po maturitě pracoval jako dělník a kulisák. V šedesátých letech vystudoval na pražské FAMU scenáristiku a dramaturgii. V roce 1968 byl redaktorem Literárních listů a Listů. Od roku 1969 pracoval znovu jako dělník.
Psal filmové scénáře, od konce šedesátých let také romány a divadelní a rozhlasové hry – jedna z nich, Dvojí zákon, získala ocenění nejlepší rozhlasové hry osmašedesátého roku. Sidon se pohyboval mezi disidenty, sám také disidentem byl. Po podpisu Charty 77 pracoval jako topič. K judaismu konvertoval v roce 1978. O pět let později byl donucen opustit Československo. Přestěhoval se do německého Heidelbergu, kde dál studoval (díky výše zmíněnému přičinění Arnošta Lustiga) judaistiku. Jeho osud byl v té době spojený s rodinou Třešňákových: než odjeli do Německa, žili manželé Třešňákovi a Sidon pod jednou střechou, a to i přes složité rodinné vazby – Marcela Třebická, manželka Třešňáka, od manžela odešla a provdala se právě za Sidona. Tento aspekt zmínila před časem v rozhovoru pro Lidové noviny herečka Halka Třešňáková, dcera Třešňáka a Třebické.

Obecní krize

Pražským a zemským rabínem se Karol Sidon stal v roce 1992, předtím dokončil rabínská studia v Jeruzalémě. Přibližně po dvanácti letech pak nastala, alespoň podle Lustiga, největší krize v pražské židovské komunitě od devátého století. Spor, který tehdy eskaloval, byl sporem přísně ortodoxních a liberálů požadujících rozvolnění přísných náboženských pravidel v praktickém životě. Karol Sidon přitom představoval právě ortodoxní větev (což se může vzhledem k jeho původu, předchozímu životu a bigotnosti židovské ortodoxie jevit jako paradox). V létě 2004 ho odvolali z funkce a pražská obec se rozdělila na dvě frakce. V čele jedné stál Sidon, v čele druhé nově zvolený předseda Židovské obce Tomáš Jelínek. Rabínovi odpůrci odůvodňovali odvolání Sidona mimo jiné i nesrovnalostmi v rabínově účetnictví (respektive v účetnictví obce) –
mělo se přitom jednat o stamiliónové částky. Sidona kvůli účetnictví dokonce krátce vyšetřovala policie. Pro Židovskou obec byly roky 2004 a 2005 dobou plnou emocí a konfliktů, jež přešly až do fyzické podoby. Došlo k jakési blokádě „Maiselovky“, tedy přesněji pracovny předsedy pražské Židovské obce, kde se příznivci Tomáše Jelínka zabarikádovali a odmítli tam kohokoli vpustit. Konflikt řešila za velkého mediálního zájmu policie. Obě strany se navzájem osočovaly tvrdými slovy. Spisovatel Benjamin Kuras označil lidi okolo Sidona za pučisty, Sidonovi příznivci naopak přirovnávali Tomáše Jelínka k diktátoru Lukašenkovi. V listopadu téhož roku byl z funkce předsedy odvolán i Tomáš Jelínek. V důsledku toho, že znesvářené strany své odvolání neuznávaly, začalo docházet ke vskutku tragikomickým situacím. Když například během krize hovořil v Radiožurnálu ředitel Židovského muzea Leo Pavlát, neustále moderátorce zdůrazňoval, aby Tomáše Jelínka netitulovala jako předsedu obce.

Kauza nakonec skončila smírem – Židovská obec jmenovala Sidona zpět do funkce a obě strany se dohodly na jakémsi pomyslném paktu o neútočení. Sidon tak úřad vedl dál a Jelínek dál zdůrazňoval, že je Židovskou obec potřeba více otevřít pluralitnímu myšlení a demokratizaci, ne ji vést pouze jednoproudým ortodoxním směrem.

Co je pod povrchem

Přesuňme se do přítomnosti. V polovině roku 2014 Karol Sidon, zdá se, že definitivně, opustil vedení pražské Židovské obce. Takřka okamžitě po oznámení této informace se začalo spekulovat proč, když o svůj post v minulosti bojoval s takovou energií a zarputilostí. Je důvodem fakt, že má rabín mimomanželský vztah, jednoduše, že má milenku, s níž podvádí svou již třetí manželku, jež stojí (či spíše stála) po jeho boku posledních dvacet let?

Téměř inkognito a bez většího mediálního zájmu přijel zhruba v polovině června do Prahy rabínský soudce z Izraele, aby rabína a jeho třetí ženu Vlastu Rút Sidonovou, rozenou Soustružníkovou, během jednoho stání rozvedl. V srpnu dvaasedmdesátiletý rodák z Prahy je bez závazků, zároveň ale rozhodně popírá spekulace o svém vztahu s teprve osmadvacetiletou dívkou. Jenže ty už začaly žít vlastním životem, jak to u legend a mýtů tohoto druhu bývá. Informaci otiskl blog Židovských listů (které nevede nikdo jiný než někdejší předseda Židovské obce a hlavní Sidonův konkurent Tomáš Jelínek). Blog píše o dívce s tajemným jménem Ojuncacral, jež byla studentkou Lauderových škol a v současné chvíli je zapsaná na Univerzitě Karlově v Praze jako studentka magisterského studia teologie. Bakalářský titul získala v roce 2010, kdy obhájila bakalářskou diplomovou práci na téma Lakíšské dopisy a poselství Starého zákona. Mimochodem, právě ve své bakalářské práci zanechala tato studentka poněkud tajemné věnování, které je adresované jistému „E., bez něhož by práce nemohla vzniknout“. Podle mnohých jde o důkaz nadstandardních vztahů se Sidonem, jehož hebrejské jméno zní Efrajim ben Alexander.

Pod článkem záhy přibyl komentář samotného Sidona. Ten zopakoval důvody svého odchodu, tedy vysoký věk, návrat k psaní beletrie i urovnání soukromých záležitostí – což podle něj ale ještě vůbec neznamená, že má milenku. Naopak: „Smyšlenky, které přitom pouštějí do světa (jeho nepřátelé; pozn. aut.), jsou tak vzdáleny skutečnosti, že kdybych se pokoušel je vyvracet, poskytoval bych zlým jazykům jen další materiál. Přesto jsem musel uznat, že čím dříve splním jejich horoucí přání, tím rychleji snad celá aféra s vrchním pražským rabínem vyprchá. Na tom jsem se také dohodl s předsedou našeho rabínského soudu rabim Noachem Landsbergem s tím, že se v pražském rabinátu budu dále věnovat úkolům, pro jejichž výkon mám předpoklady, a více pozornosti a času než dosud budu moci vynaložit na úřad vrchního zemského rabína a školu,“ píše ve své reakci Sidon a pokračuje: „Na závěr mohu dodat jen to, že si nesmírně cením příslušnosti k pražské Židovské obci, a že dokonce ani vůči těm, kteří o mně šíří pomluvy, necítím zášť. Je to pro mne jako pro většinu z nás rodina a tu si nevybíráme.“

Na stránkách Federace židovských obcí se pak ve čtvrtek 24. června objevilo prohlášení, jež však neřeklo o moc víc, než prohlásil Sidon o den dříve v rozhovoru pro Český rozhlas. „Jak už bylo oznámeno, složil jsem
k 1. červenci tohoto roku funkci vrchního pražského rabína. Jakkoliv to na někoho může působit překvapivě, byl to krok, který jsem avizoval již před lety a v pražské židovské komunitě byl očekávaný. V reprezentaci pražské obce byl dokonce projednáván můj návrh, aby úřad vrchního rabína převzal izraelský rabín Menachem Kalchheim, který byl řadu let mým zástupcem, ale návrh tehdy o dva hlasy neprošel, protože většině reprezentace připadal vhodnějším nástupcem rabín David Peter, jenž se na práci rabína pro pražskou obec připravoval v Izraeli. Hned po jeho nástupu jsem také oznámil, že mu úřad předám, až se zapracuje, a kdyby nebylo jiných okolností, došlo by k tomu stejně ještě před Vysokými svátky,“ tvrdí dosavadní pražský rabín. Podotkněme, že Vysoké svátky vycházejí na přelom září a října.

„Když člověk bilancuje, nemůže se vyhnout ani tomu, aby nebilancoval svůj soukromý život. Při tom jsem bohužel zjistil, že jsem se pro své zaujetí prací pro obec a také svou literární činností vyhýbal řešení problémů právě v soukromém životě a je na čase uvést jej do relativní harmonie se sebou samým. Bohužel jsem si neuvědomil, jak vítaným úlovkem to bude pro lidi, kteří mne nemohou vystát a kteří ještě deset let poté, co se poměry v pražské židovské obci opět uklidnily, myslí na pomstu za tehdy prohranou partii,“ řekl ještě Karol Sidon Českému rozhlasu.

Zdá se, že má v mnohém pravdu.

Rabín jako symbol disentu

Dalo by se říct, že Sidon se stal jakýmsi mužem dvou tváří. Na jedné straně úspěšný a nesmírně nadaný spisovatel, uznávaný napříč uměleckým světem. Na druhé straně člověk, do něhož byla vkládána velká očekávání z počátku jeho rabínské funkce, symbol disentu a počátku lepších zítřků, který však nedokázal pražskou Židovskou obec sjednotit.

Momentálně není jisté ani to, zda Sidon setrvá ve funkci rabína zemského. „Rezignace je výsledkem jeho vlastního rozhodnutí, k čemuž dle všech dostupných vyjádření pravděpodobně přispěl názor pražského rabínského soudu na jeho soukromý život. Předseda pražského rabínského soudu, izraelský rabín Noach Landsberg, a další přizvaný izraelský rabín byli v Praze krátce před Sidonovým oznámením o rezignaci. Jak jste sama zjistila, tak si pan rabín vzal dovolenou, aby si ,vyřešil své věci‘. Pokud s ohledem na svůj soukromý život odstoupil z funkce vrchního pražského rabína, tak je jen otázkou času, kdy odstoupí z funkce vrchního zemského,“ myslí si Sidonův kritik Tomáš Jelínek.
Sidonovi nepřátelé si s radostí mnou ruce a legendu o milostném vztahu nahlas přiživují. Je otázka, zdali je zveřejňování takových informací o soukromí rabína na stránkách Židovských listů důstojné, ať už jsou pravdivé, či nikoliv.

Anebo se konečně dozvíme, kdo hraje hlavní roli v anekdotě, jedné z těch, jež sesbíral a publikoval Karel Poláček. Zní zhruba takto: Před vstupem do synagógy je napsáno: Vstoupíš-li s nepokrytou hlavou, jako bys sesmilnil. „Zkusil jsem obojí, ale nelze srovnat,“ dopsal tam kdosi. Nebyl to náhodou Karol Sidon?

Židovská obec v Praze: fakta

- Vrchní pražský rabín je volená funkce. Nejvyšším představitelem každé židovské obce je její předseda či předsedkyně. Vrchního pražského rabína volí či odvolává reprezentace Židovské obce v Praze. Reprezentace je obdobou obecního zastupitelstva. Její členové jsou voleni jednou za čtyři roky členy Židovské obce. Reprezentace volí ze svého středu předsedu. Vrchní pražský rabín je v rámci pražské Židovské obce zodpovědný za náboženské/rituál­ní otázky – bohoslužby, svatby, pohřby, výuku náboženství, dohled nad košer stravou apod.

- Židovská obec v Praze má nyní asi 1700 členů (před válkou to bylo 35 tisíc), ale jen 18 % je ve věku do 30 let. I ve srovnání s českou populací jde o „starou komunitu“, jejíž průměrný věk je vyšší asi o deset let.

Zdroj: Tomáš Jelínek