Ultra Violet: Múza newyorského undergroundu měla kolem prstu obmotáno mnoho slavných mužů
Když se poprvé setkala s Andym Warholem, považovala ho za excentrickou dámu. „Měl paruku, lesklou pleť a mluvil neidentifikovatelným hlasem,“ popsala první dojem ve svých memoárech. O pár dní později si už ale kvůli popartovému guruovi měnila jméno – stala se z ní Ultra Violet (1935–2014), ikonická múza newyorského undergroundu, navždy zabarvená do fialova.
V navazování vztahů s vlivnými muži byla Ultra Violet mimořádně zběhlá. Podle seznamu jejích milenců by se daly psát dějiny jedné epochy, a to hned v několika oborech. Pár let se ukazovala po boku stárnoucího milence Salvadora Dalího a jeho suity trpaslíků, hermafroditů, dalmatinů a jednovaječných dvojčat, s nimiž španělský malíř okázale brázdil newyorské večírky. V legendárním hotelu Chelsea prožila románek s exotickým československým režisérem Milošem Formanem, který jí dal roli frustrované mámy ve svém prvním americkém filmu Taking Off. Jeden americký mecenáš jí mnoho let platil fialovou limuzínu s iniciálami UV. S rockovou hvězdou, jejíž jméno diskrétně nikdy nechtěla prozradit, prožila v Central Parku „lunární orgasmus“, zrovna když Američané parkovali na Měsíci. Flirtoval s ní její soused a kandidát na prezidenta Bobby Kennedy, chtěl to zkusit i Richard Nixon, měl ale „odpuzující pohled Jidáše z da Vinciho Poslední večeře“.
Fatální souznění však prožila pouze s homosexuálem Andym Warholem. Stala se jeho superstar, jednou z ústředních hvězd rozmanitého tvůrčího uskupení newyorské Factory, Továrny, asi nejvlivnějšího uměleckého spolku americké kultury. Už nikdy se jí nepodařilo od těch několika let strávených po Warholově boku odpoutat. I když se o to proklamativně snažila. „Říkala, že tohle všechno kolem je ďáblovo dílo, což opakovala pořád dokola,“ vybavuje si fotograf Rudo Prekop slavnostní otevření Warholova muzea v Pittsburghu, při němž jí dělal oficiální garde. „Zároveň se ale na tuhle událost důkladně připravovala. A velice ráda se jí zúčastnila.“
Vím, že jsem vášnivá. Ocitám se v ráji
S Ultra Violet se fotograf Rudo Prekop seznámil už o rok dřív – v roce 1993 – ve slovenských Medzilaborcích. Tehdy měla mít devětapadesátiletá múza v místním Warholově muzeu vlastní výstavu. „Když jsme její věci vybalili, vypadalo to jako výzdoba na diskotéku, samí andělé, apokalypsa,“ říká Prekop. Tři dny s kolegy vymýšlel rafinované rozmístění, aby z akce vůbec něco bylo. Během pár minut ale jejich snažení vzalo za své. „Hned po příjezdu nám řekla, že všechno musí být jinak a nic nezůstane, jak je – vůbec jsme to nechápali. Když jsem ji ale uviděl druhý den ráno, jak sedí ve fialových šatech, zpívá si francouzskou písničku a kreslí fixem po zemi, říkal jsem si, že na ní pořád něco je. Měla pořád obrovské bezprostřední fluidum.“
Náboženské motivy rámovaly už začátek cesty Ultra Violet za uměním. Bylo jí šestnáct let, jmenovala se Isabelle Collin Dufresnová a docházela do katolického konventu poblíž svého bydliště v Nice. Učit se u jeptišek ale adolescentní Isabellu nebavilo. Neustále utíkala z domova a rodiče pojali podezření, že se přehnaně rouhá a chová všeobecně divně. A tak požádali řádové sestry, aby na ní provedli soft verzi exorcismu, spočívající v omývání svěcenou vodou a pronášení latinských modliteb. Očekávaný účinek se stále nedostavoval. A tak bohaté rodiče napadlo poslat dceru za starší sestrou do New Yorku. Asi nečekali, že se v dalekém městě spustí.
„Chci pouze žít pro danou chvíli a radovat se z blahoslaveného útěku před autoritou rodičů, učitelů, jeptišek, starších. Chci jenom být svobodná, podnikat romantické výboje a probádávat sexuální rozkoše. Je mi osmnáct a říká se o mně, že jsem velmi krásná. Vím, že jsem vášnivá. Ocitám se v ráji,“ píše ve své autobiografické knize 15 minutes of Fame (Má léta s Andym Warholem). Francouzská zlatomládežnice si našla práci ideální k výbojům k nepoznané svobodě - na francouzském velvyslanectví dostávala víc pozvánek na vernisáže, než byla schopná stihnout. „Skoro nikdy si neplatím za jídlo. Když mě nikdo nepozve ven na oběd, nacpu se hors-d’œuvres na koktejlových parties nebo na vernisážích v galeriích.“
Prvním mileneckým zářezem hodným pozornosti byl americký malíř a sběratel John Graham. Potkala se s ním ve výtahu. Jí bylo dvacet čtyři a jemu sedmdesát devět. Ještě několik let po své smrti (přišla záhy) ji prý navštěvoval ve snech, máchal před ní ohnivým mečem a vyhrožoval jí, že ji rozseká, pokud mu nebude po vůli.
Isabelle Collin Dufresnovou však dostal do nejvyšších uměleckých kruhů až vztah s kníratým králem surrealistické malby Salvadorem Dalím. Dalí oslňoval mladou Francouzku genialitou i marketingově promyšlenou excentričností. Když v obchodním středisku na Manhattanu zaměstnanci umístili neobratně do výlohy Dalího exkluzívní dílo – šálek s podšálkem ve vzduchoprázdnu –, vzal umělec kámen a výlohu teatrálně rozflákal. Okamžitě se dostal do novinových titulků.
Ultra Violet později zvolila podobnou taktiku. To aby zastínila další z Warholových superstar ve Factory: konkurenční krasavici Vivu. „Naštěstí má Andy dvě ruce, a tak se k němu v okamžiku, kdy se na scéně objevuje fotograf, s Vivou vrháme. Snažím se dostat po Andyho pravici, protože pak bude mé jméno v novinovém titulku první.“
Poslední večírek
„Ultra byla u tisku populární, protože měla provokující jméno, nachové vlasy, neuvěřitelně dlouhý jazyk a glosy o intelektuálním významu undergroundových filmů… Pro nás znamenala stejně velkou záhadu, jakou znamenala pro kohokoli jiného. Novinářům prozradila: Sbírám umění a lásku. Ale jediné, co skutečně sbírala, byly výstřižky článků z novin,“ definoval Ultra Violet na konci osmdesátých let Andy Warhol ve své knize Pop-ism.
S ambiciózní Francouzkou ho seznámil právě Salvador Dalí v proslulém manhattanském restaurantu St. Regis. Warhol byl v té době už zavedený umělec. Měl za sebou několik úspěšných reklamních kampaní, titulní strany největších amerických magazínů i tisky Campbellovy polévky, kterou povýšil na umění stejně jako prací prášek Brillo. Na Východní 47. ulici si pronajímal bývalou tovární halu, kterou přes den nezamykal, proto byla neustále plná excentrických lidí na amfetaminech všeho druhu. Do půli těla svlečená zde chodila tlustá Bridgit Polková, dcera mediálního magnáta, v leopardím kabátě se procházela kouzelná a permanentně sjetá modelka a herečka Eddie Sedgwicková, párkrát sem vkročil i její amant Bob Dylan, v dark roomu v zadní části žil fotograf Billy Name, zkoušeli tady Warholovi chráněnci Velvet Underground, objevoval se tu herec Dennis Hopper. Vlastně kdokoli, kdo se chtěl na chvíli ocitnout v centru uměleckého dění tehdejšího New Yorku.
Warhol navrhl Dalího milence, aby hrála v jeho skvělých filmech. Isabelle na jeho nabídku okamžitě kývla. „Nějakým podivným, téměř neodolatelným způsobem nacházím v té malé karikatuře muže zalíbení. Mám pocit, jako bych ho znala. Cítím, že mě to k němu přitahuje,“ popsala setkání ve výše zmíněných memoárech. Isabelle se začala spontánně proměňovat v živoucí Warholovo popartové dílo, od té chvíle známé pod jménem Ultra Violet.
Tento termín našla v magazínu Time. A začala se svému novému jménu přizpůsobovat. Hnědé paruky si přebarvila na fialovo, nakoupila si fialové šaty a pokaždé, než vykročila z domu, si nalepila na oči gigantické umělé řasy a tváře pomalovala červenou řepou. V mnoha variantách fialové doprovázela Warhola, kamkoli se hnul. A začala naplňovat jeho představu budoucí filmové hvězdy, která jednou dobude Hollywood.
Nejdřív si zkusila zahrát před Warholovou kamerou ve filmech Život Juanity Castrové (1965) nebo Já, člověk (1967). Oba jsou ale černobílé a Ultra Violet nevynikne barevně ani herecky. Ve snímku Four Stars je sice úplně nahá, jenže otočená ke kameře většinu času zády. Šanci na vykročení z filmového undergroundu vycítila Ultra Violet díky nabídce, aby hrála ve filmu Půlnoční kovboj po boku Dustina Hoffmana a Jona Voighta. Violet dostala docela významnou roli a ve snímku měla vystoupit skoro celá Warholova suita. Z natáčení se ale použila jen celkem krátká, byť působivá scéna z divokého večírku. Ten působí vskutku autenticky. V případě Továrny to byl jeden z posledních.
Odtržení od velkého Mistra
Na podzim roku 1968 vkročila do Factory zhrzená adeptka na Warholovu superstar, psychicky narušená feministka Valerie Solanasová. Z bezprostřední blízkosti na něj vystřelila ze dvou pistolí několik ran. Jedna z nich prošla hned několika umělcovými orgány a na sedm dní ho uvrhla do kómatu. I když Warhol přežil, pro jeho původní Továrnu byly výstřely smrtelné. Po zotavení prohlásil, že život je pro něj od této chvíle jako televizní vysílání, které nezúčastněně pozoruje. Začal se systematicky odpoutávat od svých starých známých a ti se bez jeho vedení a přítomnosti ocitli napospas světu, bez kompasu, v naprostém tvůrčím vzduchoprázdnu.
Na Ultra Violet dolehlo odtržení od velkého Mistra se vší tíhou. Zkoušela najít únik v meditaci. Trávila dny v jogínské pozici lotosový květ, a když ji to přestalo bavit, pokusila se sama tvořit – napsala divadelní hru. Sklidila slušné recenze a zdálo se, že si našla novou motivaci. Nahrála dokonce několik skladeb pro soundtrack ke kontroverznímu dokumentárnímu filmu Hot Spots, což je mozaika složená z pornografie od dvacátých do sedmdesátých let, který měl premiéru na festivalu erotického filmu v New Yorku. Promítání ale přerušila policie. Tím skončil celý festival i Violetin pokus prorazit na hudební scéně.
Restart kariéry definitivně zbrzdil totální zdravotní kolaps v roce 1973 – následek divokého životního stylu šedesátých let. Lékaři našli v celém jejím zažívacím ústrojí vředy, ona však jakoukoli léčbu odmítla a následující rok balancovala na prahu smrti. Podle svých slov ji zachránila víra. Stala se hlasitou stoupenkyní mormonské církve, expertkou na zdravou výživu a meditaci. „Žijeme v době apokalypsy, v době atomové. Jako umělec se o takové věci musíte zajímat, musíte na ně mít svůj vlastní názor a musí vám jít o záchranu lidstva. Já bohužel věřím, a to nejsem pesimistka, že naše planeta se ocitla na pokraji zkázy,“ sdělila v rozhovoru pro týdeník Reflex v roce 1994.
Ultra Violet se snažila svou identitu vystavět na nových základech a v mnoha rozhovorech přičítala Warholovi částečnou zodpovědnost za rozmach užívání drog a návyky, které vedly k epidemii AIDS. I vlastní memoáry ale pojala jako souběžné osudy s těmi Warholovými. Nikdy už také neodložila fialovou paruku. Žádná role jí totiž nemohla sedět tak dobře jako role Ultra Violet.
Zemřela v sobotu 14. června ve věku 78 let.
