Totální humor Petra Čtvrtníčka

Jak ho znám, musel se skvěle bavit. V úvodní scéně Saturnina mluví doktor Vlach o „bílých vránách“ mezi lidmi, které, když vidí mísu plnou koblih, nenapadne jednu si vzít a sníst ji. Napadne je začít je metat po lidech. Přesně do téhle kategorie patří spoluzakladatel amatérského divadla Vrata, dobrý duch České sody, reklamní režisér, amatérský herec profesionálního divadla Na zábradlí a v neposlední řadě člověk, jenž v hospodě vymyslí obří kravinu, a zatímco ostatní mají druhý den kocovinu a nic si nepamatují, on vstane a provede ji. Jeho blízký kamarád, režisér a moderátor Zdeněk Suchý, to říká přesně: „Půlka lidí říká, že je debil, a druhá, že je génius. Pro mě, a to se známe od střední školy, je to prostě Petr Čtvrtníček. Tyhle věci dělal vždycky, i když ho ještě nikdo neznal.

Nic z toho tehdy neměl – maximálně hrozil pěknej průser. Nikdy nezapomenu, jak dostal nápad vyrobit spolužákovi k narozeninám splachovací záchod na jednoho panáka rumu. Do miniaturní nádržky naleješ panáka, spláchneš a kořalku vypiješ ze záchodový mísy. Chodil za chlápkama, co umějí vyrábět miniatury, za fyzikama, jestli je to vůbec možný, a než zjistil, že v té velikosti nedosáhne v klozetu potřebného tlaku a že to nikdy nebude, uplynul snad měsíc. Ta umanutost a touha dovést legraci až k dokonalosti jsou pro něj charakteristické. Nikdy nelitoval peněz ani energie. Jednou si regulérně zaplatil v Reflexu inzerát s mým telefonem. Stálo v něm: Věštím ze stolice.“

1982: Brežněvův portrét

„Vzpomínám si,“ vyprávěl mi jednou Petr Čtvrtníček, „že když nám umřel Brežněv, vzali jsme se Zdeňkem Suchým jeho (Leonidův) portrét v Rudém právu, místo nosu mu prostrčili své pinďoury a vzájemně se fotili starou flexaretou. Máme z toho krásné fotky, ale z vrozené skromnosti jsme s tím na veřejnost nešli. Ale pamatuju se, jak jsme jednou na cestě z hospody s kamarádem ukradli ruskou vlajku. Donesli jsme fangli k nim domů a usnuli. Ráno nás vzbudila kamarádova maminka a vyděšená křičí: ,Víte, co jste provedli, kluci? Ukradli jste ruskou vlajku. Co kdyby to někdo u nás našel, musela jsem to spálit.‘ Jen si to představte: my byli jak pumy, šlohli jsme ruskou vlajku, ale ta žena ji veřejně spálila v deset ráno před domem na hromadě listí! To byla, panečku, hrdinka své doby.“

někdy v 90. letech: Prodavač rtuti

Dobrodružství s hercem Karlem Dobrým vyprávěl Čtvrtníček Reflexu loni v únoru: „Karel měl skvělou ruštinu. Tehdy šla republikou fáma, že tu mafie prodává radioaktivní červenou rtuť. Noviny živily hysterii, že snad bude válka, a my obcházeli bary, měli plynový pistole, které měly dát důraz našim slovům, a rusky nabízeli rtuť. Moc si z toho večera nepamatuju. Probral jsem se v sedm ráno ve velké kaluži krve a o kus dál seděl chlap, co mě napadl. Byl to blázen, který uvěřil, že jsme překupníci, počkal na mě za rohem a začal mě bodat nožem do zad. Chtěl jsem mu nůž vzít, čili jsem pak ošklivě pořezal i já jeho.“

1998: Megaboard na Letné

„Klaus tam visel na megaboardu se Zemanovým stínem v zádech a nápisem Myslíme jinak, který jim dokonce ulítl, protože byl špatně přidělaný. Bydlel jsem tehdy v Široké ulici, takže jsem ho průhledem Pařížskou měl na očích denně. Pamatuju si to jako dneska, bylo to v roce 1998 o Vánocích, a když nad ránem barrandovští kaskadéři spustili můj obraz o velikosti dvanáctkrát pětadvacet metrů, normálně jsem pustil slzu, že se ten vtip fakt povedl. Byl to vlastně inzerát na silvestrovské vydání Sody. Stálo tam jenom: čtvrtek 31. 12. 22.40. Jenže za půl roku jsem byl předvolán na úřad Prahy 7 k podání vysvětlení. Nějak se sháněli po povolení ke stavbě. Vypsali mi složenku na devadesát tisíc korun. Vyhodil jsem ji do koše hned na chodbě a na nějakou dobu jsem zrušil účet v bance, aby mi to nemohli strhnout, a bral jsem si honoráře cash. Pět let byl klid. A pak sedím u Prokopa v Krásnejch ztrátách, vyprávím tam tuhle historii s tím, že už je to stejně promlčený, a pic kozu do vazu – za týden jsem měl prázdnou kreditku. Soud mi těch devadesát tisíc na pokyn toho úřadu nakonec stejně strhnul. Netušil jsem, že se změnil zákon a k promlčení dochází až po sedmi letech.“ (Pro Reflex – únor 2013/kráceno)

1999: Úsměvy Petry Černocké

Hodně fórů v České sodě bylo za hranou a tenhle byl za hranou hrany. Dokonalé střihové koláže Čtvrtníčka se střihačem Vladimírem Barákem měly výhodu i nevýhodu, že vskutku vypadaly jako živé. Úsměvy Petry Černocké vrcholící efektní souloží dovedly Českou sodu nejprve k totálnímu ztuhnutí zpěvaččina úsměvu a následně k soudu, kde Petra Č. hájila svou čest. Česká televize se nakonec zpěvačce musela omluvit a zaplatit jí odškodné 50 000 korun. Podle rozsudku byla povinna uhradit také náklady soudního řízení v celkové výši 11 875 korun.

2000: Veletrh pohřebnictví

V květnu roku 2000 se Petr Čtvrtníček společně s Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem nabourali na strahovský stadión a uspořádali Veletrh pohřebních služeb, který jakoby mimoděk posloužil vernisáži autokina Strahov, jež měla odstartovat promítáním toho nejlepšího z České sody. Než se setmělo, návštěvníci se mohli seznámit s kompletní nabídkou pohřebních ústavů, podívat se na vzorový hrob, vyzkoušet si své umění na loučce rozptylu. Zlatým hřebem byl hromadný seskok sebevrahů do hromadného hrobu. Přihlížející návštěvníci mohli konzumovat rakvičky, věnečky nebo kávu smrťáka. Atmosféru zesilovaly klasické pohřební hity, které zahrála opravdová pohřební kapela. „V případě, že se někdo rozhodl napsat závěť, byl mu k dispozici skutečný notář,“ chlubil se tehdy Čtvrtníček pro server idnes a připojil informaci, že součástí slavnostního zahájení jsou soutěže o hodnotné ceny: videokazetu s filmem Spalovač mrtvol, pravý rubáš a pohřeb pro dva v hodnotě 50 tisíc korun. Nárok na pohřeb se však musí uplatnit do dvou let po veletrhu.

2013: Nahá záda

Petr Čtvrtníček, jenž měl během slavnostního večera Český slavík 2013 předat stříbrného ptáka v kategorii Zpěvačka roku, si připravil báječný fór, který vyšel stoprocentně. Když se ve svém bezvadně padnoucím obleku otočil zády k publiku s tím, že nemůže přečíst jméno vítěze, neboť si asi zapomněl brýle, zkoprnělé obecenstvo spatřilo Petrovo nahé pozadí. Ten člověk si pečlivě vystřihl zadní díl saka i kalhot do té míry, že svým zadkem posvítil do sálu jako silná baterka. Lucie Vondráčková, jež z jeho rukou převzala Stříbrného slavíka, získala ten večer víc než jenom cenu. To panoráma jí už nikdo nevezme.

2013: Noha Jaroslavy Hanušové

V prosinci toho roku ležela Jaroslava Hanušová, herečka známá z estrády Možná přijde i kouzelník, v nemocnici s amputovanou nohou. Byla bez peněz a nevěděla, jak bude žít dál. Její kamarádi Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus dostali nápad. Rozhodli se uspořádat benefiční představení, kde pro Jarku seženou finanční prostředky na nákup propedeutické pomůcky. „Když jsme se to dozvěděli, okamžitě jsme hledali způsob, jak pro ni něco udělat,“ prozradil tehdy Čtvrtníček médiím. „Ivánku, kamaráde, můžeš pomoct Jaruš, řekli jsme si a rozhodli se ještě jednou zahrát naše představení doplněné koncertem. Vstupné bylo 800 korun a celý výtěžek šel na vozík a zdravotní pomůcky pro Jarku Hanušovou,“ Finále večera bylo nezapomenutelné – dražila se bota jednonohé herečky. Přežije nezapomenutelný klip Lábuse se Čvrtníčkem, v němž kupují v e-shopu protézu a váhají, zda pořídit pravou, nebo levou. Poctiví občané byli zhnuseni černým humorem, peníze se vybraly a bylo dobře.

2014: Policista s francouzskými holemi

Čtvrtníček se společně s hercem Janem Potměšilem, jenž je upoutaný na vozík, převlékl za invalidní policisty – Petr měl francouzské hole – a pro Konto Bariéry natáčeli klip, během něhož zastavovali řidiče a z různých důvodů je prudili. Jeden z řidičů, když se dostal do mlýnků invalidní policejní šikany, dostal infarkt. Muže zachránil jeden z členů štábu České televize a herci dostali u obvodního soudu pro Prahu 6 podmíněné tresty.

Tvrdil, že věštím ze stolice

Dlouholetý Čtvrtníčkův kamarád Zdeněk Suchý vzpomíná, že Petr se bavil na úkor okolí vždycky.

Kde jste se vy dva potkali?

Ve druháku na střední škole jsem si na chodbě všiml kluka, který měl normálně na hlavě parůžky připevněné gumičkou. Tak chodil po škole. Zeptal jsem se ho, jestli by se mnou nešel dělat jeblý divadlo, nechtělo se mu, ale nakonec mu to nedalo a připojil se k divadlu Vrata. My se museli potkat.

Takže recesista byl vždycky.

Absolutní. Když byl dva roky na vojně, bydlel jsem v Nuslích v podnájmu u kluka, který se jmenoval Gustav. Vzhledem k tehdejšímu prezidentovi to bylo v podstatě neštěstí. Takže jsme mu říkali Radime. Nicméně Petr nám z vojny psal pohledy s následující adresou: „Zdeněk Suchý a Gustáv Husák, Praha 4, Brusle.“ Psal se rok 1987!

To je jak z Kunderova Žertu…

Mohli nás všechny zavřít, zvlášť když Gusta bydlel v domě pro policejní zaměstnance, protože byl syn bachaře. Jenže to bylo Petrovi jedno. Strašně nerad se vzdává nápadů. V roce 1990 byl hrozný problém získat pevnou linku, a když se mi to povedlo, všude jsem se chlubil. Asi za tři měsíce spím a volá mi nějaká ženská. Můžu mluvit? Nechápal jsem. Kdo jste? To bych si prozatím nechala pro sebe, šeptala. Zajímalo ji hlavně, jestli může přijít a jestli mám TY přístroje. Řekl jsem, že to bude asi omyl, načež mi začala strašně nadávat. Pak zavolala další ženská a po ní další. Vyšlo najevo, že Petr polepil telefonní budky v okolí inzerátem: Interrupce diskrétně a levně, holandské diagnostické přístroje. A můj telefon. Anebo objednával lidem věci na dobírku. Kamarádovi přišla na poštu publikace ze Slovartu Pápežovia nášho storočia. Čtyři těžké bichle za tisíc korun. Zaplatil a odtáhl je domů, protože tehdy se ještě nepoznalo, co na tu poštu přišlo. Říkali jsme Petrovi: Hele, víš, že tohle už je vyložený zlo? Stojí nás to prachy a nikdo se u toho nesměje. Jenže to bylo marný.

Kdo byl jeho obětí?

Hlavně já, kameraman Dominik Miškovský a Mikuláš Lubomírský, jeho starý kámoš, skvělý restaurátor. Tomu Petr vytiskl obchodní vizitky – Mikuláš je potřeboval pro klienty a mělo na nich být jenom jméno a telefon. Až když jich rozdal třeba deset, všiml si, že tam Petr místo restaurátor napsal slovo „restauratér“.

Na druhou stranu je úctyhodné, jak ty fóry dotahuje do precizního konce.

To je pravda. Když byly v roce 1992 volby, věděl, že všude chodím pěšky, načež vylepil plakáty s mým ksichtem – doslova na každém domě na trase Francouzská ulice, v níž jsem tehdy bydlel, a Národní třída, kde jsme se v Rock Café scházívali. A na jiný volby zase udělal plakát: „Volte mě, boty budou zdarma.“ A na něm Mikulášovo číslo, jak jinak.