„Smrt? Doufám v dokonalé nic“
Představuji si to nějak takhle: Zubatá s kosou a perverzně šíleným výrazem Libušky Pospíšilové nehoní ve velmi pozdním odpoledni po trojské zahradě Fauna, ale snaží se hned po ránu ukecat slavnou dámu, která ji pro legendární film stvořila. Ani se nemusí snažit. Věra Chytilová vždycky věděla, co má dělat. Jestliže na dohodu se smrtí přistoupila, jistě k tomu měla důvod. I když pověst praví opak, argumentům, zjevně i těm konečným, uměla naslouchat jako málokdo. Deset let jsem ji potkával ve Febiu, pro něž natočila dvaatřicet dokumentů, a tak vím, o čem mluvím.
Ano, tahle první dáma českého filmu, jak ji teď všude právem titulují, byla zároveň náruživou dokumentaristkou. Nechodila mapovat svět, v němž se to ohání šperky nebo levným aktivismem. Obdivovala chytrost i jako správná dcera hospodského život bez přetvářky. Provokovala a lidé na to většinou přistoupili. Osmdesátiletý opat Anastáz Opasek bez reptání přešel i podesáté zahradu břevnovského kláštera, než byla spokojena se světlem. Eduard Haken se jejím drzým otázkám smál, Jiří Kodet je přímo vyžadoval. S kamerou navštěvovala trampy, karbaníky, dělníky s lopatou, týrané děti a v nemocnicích i staré lidi, kteří ve svých prázdných otevřených očích už určitě viděli obrysy příštího světa.
Smrt uměla z pozice moudrých vnímat s úctou, noblesou i nadhledem. Při natáčení pořadu Jak se žije s nebožtíky přijela do jednoho sanatoria, kde zemřel pacient. Neumím si představit, co se asi tak honilo hlavou nic netušící vdově, když se vedle připravené rakve náhle objevila slavná režisérka s prosbou, aby si směla přisednout do pohřebního vozu. Byla to zvláštní jízda. Paní, jež vůbec nechápala, co se děje, řidič s černou kravatou proměněný ve filmovou hvězdu a stará černá „dvanáctsettrojka“, které se po trojím popojíždění a couvání (než byl záběr, jak měl být) i s nebožtíkem vzadu zavařil motor. Bylo to tak neskutečné, že když se dámy loučily, vdova se usmívala a požádala režisérku o autogram. A tak to má být. Když nevíš, tak se usmívej nebo křič. Ale nekrč se, říkala.
Věra Chytilová křičet opravdu uměla. Kdo však přišel blíž, uviděl za silnými skly brýlí v jejích očích poťouchlý výraz člověka, jenž zkouší, co ten druhý vydrží. Upřímně se mi stýská po nekonečných chvílích strávených s ní ve střižně, kterou zaneřádil buď svými slinami její pes boxer, anebo ona sama rohlíky, jež věčně drobila po zemi a drahých přístrojích. Do střižny chodila s pokorou, která je dnes vzácná. Mistři světa bez talentu nepochybují, ale na jejich filmy se nedá dívat. Ona naslouchala a bez reptání – a pokud s nějakým, tak jen tak, aby se neřeklo – filmy třeba dvakrát přestříhala. Když jsem ji před 14 lety pro tento časopis požádal o rozhovor, souhlasila. Často si dnes vzpomenu na její slova v něm: „Sebestřednost je směšná. Když někteří studenti na FAMU chtějí dělat filmy jen proto, aby byli slavní, upozorňuju: Slavný můžeš být i tehdy, když se vykadíš na Václaváku. Aby tvůj film měl cenu, nikdy nesmí jít jen o tvou osobu.“
Dotkli jsme se tam i smrti a dost se při tom pobavili. Dovolím si kus ocitovat, protože kromě poslední věty to trefila dokonale.
Smrti se nebojíte?
Největší hrůzu mám z toho, že by po smrti mohlo ještě něco být. Že by mě mohlo trápit vědomí o tomto světě, budoucnost mých blízkých. Doufám v dokonalé nic.
Jak byste chtěla umřít?
Nepříjemné je, že okamžik po smrti člověk nemá ve svých rukou a někdo z blízkých, pokud tě předtím neodvezou, se musí zabývat tvými ostatky. Nedávno mi bylo hodně špatně, ale ukázalo se, že jsou to větry. To jsem si říkala: Už je to tady! Hledala jsem místo, které by bylo pro mou mrtvolu nejvhodnější, ale pořád se mi zdálo, že by to byl pro pozůstalé příliš velký šok. Skrytější místo jsem zase zavrhla – usoudila jsem, že by mě pak museli najít po čichu. Tak jsem si lehla do postele, ale ono to přešlo.
Co byste ještě chtěla stihnout?
Nebaví mě něco stíhat, ale žít na plné pecky. Pracovat a existovat volně a svobodně. Ve spojení s přírodou i s lidmi a trochu větší legrací než dosud. Jeden můj známý cestuje tak, že mravenčím způsobem obchází zem. Jde postranními cestičkami, zastavuje se ve vesničkách, pátrá. Mě taky nebaví řítit se po dálnici jen odněkud někam. Baví mě bloumat. Prožívat existenci okamžiku. Nechtít stíhat, naopak se ve věcech bahnit. Když ležet ve vodě, tak dlouho. Když ležet ve vaně, tak usnout. Když spát, tak tvrdě. Když číst, tak nekonečně.
Jak dlouho se chcete bahnit?
Ne chci, budu. Do sto dvaceti.
Věřím, že v tuhle chvíli se Věra Chytilová bahní se svými kamarády na druhém břehu, kteří už vědí, že skřehotavá ironie je ve skutečnosti rajskou hudbou. Ve zmíněném dokumentu o nebožtících jeden šéf pohřebního ústavu s vizáží černého lapiducha řekl geniálně absurdní větu: Člověk žije, aby umřel – a když s tím nepočítá, může být sakramentsky překvapenej.
Myslím, že Věra Chytilová překvapená nebyla. My ostatní bohužel ano.
Autor je někdejší hlavní dramaturg Febia, dnes výkonný ředitel ČT art
