Karel Kryl: Písničkář přezdívaný „básník s kytarou“, který se stal symbolem boje proti komunistické moci
„Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách.“ Tenhle úvod z písně Bratříčku, zavírej vrátka znala před dvaceti lety většina dospělé české a slovenské populace. Karel Kryl (12. dubna 1944 – 3. března 1994) v ní dokázal vyzpívat různé podoby beznaděje okupované země. Jaký byl?
Kryl se po odchodu do německého exilu v září 1969 stal mýtem mýtů. Poslouchat jeho písničky z jediné u nás vydané desky nebo z vln komunisty permanentně rušené stanice Svobodná Evropa bylo celonárodní terapií. Když už nešlo dělat nic proti komunistické moci, dávalo poslouchání pocit naděje, odboje i jistého rozhřešení.
Když se Kryl po dvaceti letech života v Německu vrátil do tehdejšího Československa, poznal, že je mu přisouzena úloha národního tragéda, a z této role se neúspěšně pokoušel vymanit. Kolem sebe při tom kopal tak, že během tří polistopadových let odpudil velkou část svých příznivců. Jak vlastně vznikla situace, že obyčejný písničkář mimo hlavní proud popu a rocku získal takový vliv?
Houpačka
Kryl se po svém návratu z dvouleté vojenské služby (1965) pohyboval v prostředí malých divadel (Teplice, Litvínov, Olomouc, Ostrava), kde recitoval a zpíval vlastní písničky. V lednu 1968 se přestěhoval do Prahy, kde dopracoval řadu skladeb, jež pak tvořily základ jeho repertoáru. Klíčová tehdy pro něj byla tři setkání.
Jednak s dramaturgem Milošem Zapletalem, který nahrál jeho písně v ostravském rozhlase. Dále s budoucím polistopadovým generálním prokurátorem Jiřím Šetinou, jenž ho přivedl do hlavního města a poskytl mu zázemí. Třetí a možná nejdůležitější osobou byl hudební publicista Jiří Černý. Ten, společně s tehdejší manželkou, měl v Československém rozhlasu populární hudební pořad Houpačka, který měl obrovskou poslechovost.
Několikrát se pokusil nasadit Krylovy písničky, ale bez většího ohlasu. Silně zarezonoval až „Bratříček“ v prosinci 1968. V reakci na obrovský ohlas této protiokupační písně (napsané ovšem ještě před okupací) přišla nabídka vydavatelství Panton na vydání dlouhohrající desky. S přihlédnutím k atmosféře opětovné stalinizace českých zemí a Slovenska byl vytvořen komplet čtrnácti písniček, jež mají blízko k tomu, co se nazývá protestsong. Mimo výběr se logicky dostaly krylovské písničky o lásce nebo ironické častušky.
„Tak se ze mě stal národní tragéd,“ prohlásil Kryl po mnoha letech.
„Bratříček“ byla přesně ta deska, která zapadla do společenské atmosféry počínající deziluze z politického vývoje. S brutální přesností popisovala svět nastupující komunistické normalizace a současně dávala naději, že není ještě všem dnům konec. Bohužel byl a Kryl zůstal v Německu.
Jeho nepřítomnost ještě posílila mýtus proroka, jejž nikdo moc neznal, ale jeho hlas magicky přitahoval. Z Kryla se stal národní umělec, aniž mu kdokoli tento metál oficiálně předal. A pak přišel listopad 1989 a s ním konec železné opony.
Co jsme čekali?
„Vlastně ani nevím, co jsme tehdy od Kryla očekávali,“ napsal o porevoluční éře hudební publicista Josef Vlček. „V letech 1969–1972 nám ve svých nahrávkách dokázal tu surově, tu v bohatých básnických obrazech pojmenovat situaci, ve které jsme žili. Bylo to bolestné, ale léčivé. Čekali jsme, že v této kúře bude pokračovat i nadále. Jenže písničkář žil v úplně jiném světě za železnou oponou, řešil stále víc jiných, hlavně osobních problémů a zůstával v zajetí minulosti.“ Takže co kdo očekával?
Pro mnoho lidí byl Kryl nadoblačným mýtem, takže očekávali příchod postavy na půli cesty mezi šviháckým Alainem Delonem a myslitelem typu Alexandra Solženicyna, což by v představách jeho příznivců bylo adekvátní obsahu jeho písniček. Namísto toho přišel sto padesát devět centimetrů vysoký, rtuťovitý chlapík s velkýma modrýma očima, s prvorepublikovým gableovským knírkem a útočnou povahou, jenž na vás úporně štěká a čas od času se vám vrhne na nohavice.
Kryl získal pověst „samonasíracího“ člověka, který je schopen vás za cokoli slovně profackovat. Když jste však už byl na lopatkách nebo se aktivně bránil, nabídl vám něco nečekaně laskavého, pozval vás na víno nebo oběd domů a před vašima očima se začal odvíjet úplně jiný příběh člověka, jenž mj. často opakoval maminčinu větu „přijmi a dej dál“. A on dával tolik, že patřil začátkem devadesátých let mezi největší přispěvatele českých a slovenských charit a sociálních zařízení.
Jeho spásou i zkázou byla hypercitlivost. Každý veřejný problém převaloval na jazyku jako víno a s jeho hodnocením musel jít ven, i kdyby ho to mělo zničit, což ho často i ničilo. Kryl o tomhle svém „postižení“ splétat velké společenské a osobní malé dějiny věděl, ale nemohl si pomoct. Většina lidí však byla jeho počáteční nesnesitelností natolik zaražena a šokována, že do fáze B nikdy nedošla a končila s tím, že toho člověka už nechce nikdy vidět.
Užitečný idiot
Na jaře 1990 jsem byl na čtyřměsíční stáži v mnichovské redakci Svobodné Evropy (RFE), kde Kryl pracoval, a měl jsem k němu docela blízko. Tehdy přicházely do RFE celé zájezdy lidí a většina chtěla vidět jedno – mytického Kryla.
Mnoha setkání jsem se zúčastnil a většinou měla stejný průběh. Počáteční nadšení a skládání díků vystřídaly rozpaky, když na ně Kryl začal útočit kvůli nějakým politickým a ekonomickým problémům, jež se v Československu zrovna přetřásaly. Studenty vypeskoval, že nepoužívají pátý pád, zkoušel je z různých historických událostí nebo je spucoval, že mají špatnou výslovnost v němčině. S přibývajícími třetinkami piva nebo čtvrtkami červeného se jeho apetyt zvyšoval. Po dvou hodinách oněmělé nebožáky nechal svému osudu a odešel.
Pro mnohé to byl zážitek připomínající zkoušení sadistické matikářky. Takhle probíhaly desítky jiných všude po republice, takže se záhy začal šířit antimýtus o arogantním Krylovi, s nímž nemůže nikdo vydržet. Ve skutečnosti oni sami nemohli vydržet se ztrátou vlastní, idealizované představy. Kryl byl prostě nervní chlápek se silným egem a velkou mírou sebestřednosti. Svým založením byl velký bojovník, i když často vstupoval do válek, jež nebyly hodny jeho velkého charakteru a srdce.
Z té doby se vybavují dvě reakce. Jedna mladá fotografka po Krylově hodně necitlivém „kartáči“ prohlásila, že „toho idiota už nechce ani vidět“. Za pár dní na jeho koncertu v Kdyni už po půlhodině brečela jako malá holka a skrze slzy opakovala: „Jak může být ten Kryl takový idiot, když zpívá takový krásný věci.“ No mohl, to jenom mýtus nemůže.
Jiný, tehdy začínající medik pronesl v létě 1990 diagnózu, která se o čtyři roky zlověstně naplní. Řekl, že Kryl bude jednou mít obrovské problémy se srdcem, protože každý nesmyslný podnět příliš prožívá, což ho ve spojitosti s jeho vznětlivostí jednou zničí. Netušil ovšem, že Kryl se nedožije ani padesátky.
Jako Komenský
Karel Kryl vždycky zdůrazňoval, že v roce 1969 neodešel do emigrace (tedy jeho důvody nebyly ekonomické), ale do exilu (politického vyhnanství). I proto si nikdy nepožádal o německé občanství a všem hrdě ukazoval svůj vyhnanecký pas. K pravému vyhnanství samozřejmě patří návrat.
V různých debatách připomínal osud jiného exulanta a pedagoga 17. století, J. A. Komenského, jenž v době třicetileté války stále doufal, že se vrátí, ale nakonec zemřel v zahraničí. Kryl vnímal svůj exil tak, že jej zasvěcuje boji proti nesvobodě v komunistickém Československu. Po listopadu 1989 proto očekával satisfakci.
Jeho nejbližšímu okolí se zdálo, že tu hlavní mu přece přichystali jeho fanoušci, kteří minimálně od prosince 1989 do léta 1990 vytvářeli na jeho koncertech frenetickou atmosféru připomínající návrat ztraceného syna. Kryl však chtěl něco víc.
Koncem listopadu 1989 směřovaly jeho první kroky do rodného Nového Jiřína, kde musel pochovat svou matku. Obrovský zájem o jeho osobu ve spojení s probíhajícím povstáním proti komunistické moci způsobil, že Kryl šel doslova z ruky do ruky, z domu do domu, z improvizovaného koncertu na další koncert.
Čtvrtého prosince došlo k události, jež ho velmi zasáhla. Hlavní postava revoluce, disident Václav Havel, ho v té době požádala, jestli by na Václavském náměstí nezavršil jeden z mítinků revolučního Občanského fóra hymnou zpívanou společně s Karlem Gottem. Dramatiku Havlovi se zdálo originální spojit dva zpěváky z úplně odlišných světů, a demonstrovat tím jednotu národa.
Už o pár týdnů později však Kryl získal dojem, že se stal užitečným idiotem a svým vystoupením vlastně nastartoval oficiální politiku tlusté čáry za minulostí. O důvod víc, že Havel mu za to nikdy osobně nepoděkoval, nepozval ho alespoň formálně na Hrad nebo do týmu poradců, kde se to – podle Kryla – hemžilo bývalými komunisty.
Když pak při předávání vysokých státních vyznamenání dostal spisovatel Josef Škvorecký Bílého lva a Krylovi nikdo neřekl ani děkuji, začala v něm narůstat kritická nálada, spojená s mnoha oprávněnými výtkami k amatérismu nové politické garnitury.
Timur a jeho parta
V létě 1990 se Kryl současně dostal do malé informační blokády. Jeho zaměstnavatel, rozhlasová stanice Svobodná Evropa, kompletně přešel do Havlova tábora a jeho šéfové nereflektovali na Krylovy kritické glosy, jimiž opravdu nešetřil. Tehdy vznikla dohoda, že každý měsíc bude Kryl psát svůj veršovaný komentář do Studentských listů, čtrnáctideníku, který tehdy vycházel v nákladu kolem sto tisíc výtisků.
Tak vznikly první textíky, jako Kádrují mě nebo Timur a jeho parta, kde se opřel do Havlova politického světa, což u jeho amerického zaměstnavatele vytvářelo stále větší a větší pnutí, až Kryl z RFE odešel úplně.
Dnes se k těmto a dalším textům ze začátku devadesátých let snaží někteří lidé vracet a dokládat na nich, že Kryl už tehdy viděl, kam společnost míří. V současné éře, snažící se negovat polistopadový vývoj, je Kryl brán bezmála jako prorok, jenž věděl. Tento mýtus na druhou má zanedlouho dostat i divadelní podobu.
Faktem je, že jeho tehdejší texty byly vtipné, zručně napsané, ale taky spojené s datem svého vzniku a k němu se vztahující. Základem hlavního Krylova poselství zřejmě zůstanou tři desky z let 1969–71 plus jeho milostné básně.
Levicový konzervativec
Dodnes se vedou mezi jeho stoupenci spory, kdo byl Kryl vlastně politicky. K jeho odkazu se totiž hlásí odlišná společenství, počínaje antikomunistou Petrem Cibulkou přes zemanovskou část ČSSD, na svých mítincích ho v určitou dobu hráli komunisté v čele s Miroslavem Grebeníčkem nebo rasista Miroslav Sládek. Krylův blízký přítel zase nedávno prohlásil, že byl ve skutečnosti křesťanský demokrat.
Kryl byl především a hlavně originálem se vším všudy. Pokud už bychom ho měli někam zařadit, proti čemuž by protestoval, reprezentoval zvláštní typ člověka politicky doleva, který ale kulturně a svými životními postoji je současně konzervativní. V polistopadovém Česku spíš platilo, že lidé z městských středních vrstev se politicky orientovali doprava a kulturně doleva. V porovnání s Krylem to vyvolávalo mnohá nedorozumění.
Krylovi politicky vyhovovala německá sociální demokracie v čele s Helmutem Schmidtem, jež sice byla sociálně zaměřená, ale pod vlivem rozmisťování sovětských raket ve východní Evropě se nebála postavit pacifistické levici hlásající heslo: „Lepší rudý než mrtvý.“ Kryl současně odmítal multikulturalismus a žádal po přistěhovalcích, aby respektovali kulturu země, do níž se nastěhovali.
V českém exilovém světě se nejvíc identifikoval se skupinou vězňů z padesátých let, jejichž byl dlouhá léta něco jako mluvčí. Naopak tvrdě narážel na reformní komunisty z konce 60. let, kteří ovládali politiku v emigraci. Bytostně nesnášel lidi jako Jiří Pelikán nebo Zdeněk Mlynář, o nichž tvrdil, že prodávají stále týž komunismus, jenom v měkčím balení. Jeho tragédií bylo, že se v letech 1992-1993 objevil na mítincích ČSSD s těmito lidmi, což nenesl lehce.
Podobně nezařaditelný byl i v kulturní komunitě písničkářů, od nichž se odlišoval úplně vším. I když neměl daleko k bohémskému životu a alkoholu, byla jeho lidským základem určitá středostavovská solidnost, nesnášel neprofesionalitu a většinu hudebního undergroundu považoval za žvanírnu, jež možná byla společenským postojem, ale ne uměním. Souviselo to i s jeho vztahem ke křesťanství a smyslem pro řád a pořádek.
Ať žije král
Ať byl Karel Kryl v krizi, nebo na vrcholu, ať hrál pro deset, nebo deset tisíc posluchačů, vždycky si v českém a slovenském písničkářském světě uvědomoval svou cenu.
I když měl lidsky nesmírně rád mnoho svých kolegů typu Vladimíra Merty, jasně věděl, že hraje jinou ligu. Jinak řečeno, že je Messi mezi prvoligovými fotbalisty. Audience u něj často připomínaly setkání s králem. Když člověk přijal jeho autoritu, neuvěřitelně se vám otevřel a byl schopen pro vás udělat první poslední, ať už jste byl hradní poradce, nebo poslední fanoušek z Horní Dolní.
Existoval jeden zpěvák, vůči němuž měl už začátkem devadesátých let takový respekt, že člověk už tehdy tušil, že se bojí o svou královskou korunu – byl jím Jaromír Nohavica, v němž cítil sílu a talent, což platilo i naopak. Kdo si pustí výbor Nohavicových písniček z devadesátých let, má pocit, že některé pasáže jsou natolik krylovské, že je to na hranici autorského zákona.
Pokud by člověk měl dnešním dvacetiletým vysvětlit, jak fungoval fenomén Kryl, ukázal by na dnešní postavení Jaromíra Nohavici, který stabilně vyprodává největší sály všude v republice a jeho autorita dávno přesáhla omezený svět českého folku.
Krylova výjimečnost však tkvěla v tom, že ve většině věcí byl jednoduše a prostě první. Tak zůstane v paměti většiny lidí – Karel I. Veliký.
