Vasil Biľak, génius průměrnosti. Jak se jeden z nejodpudivějších lidí dostal k moci?
V luxusní bratislavské vile zemřela 6. února 2014 v požehnaném věku 96 let jedna z nejodpudivějších postav našich novodobých dějin – symbol tuposti normalizačních dob a hostitel okupačních armád Vasil Biľak (11. srpna 1917 – 6. února 2014). Jak se mohl tento vyučený krejčí, génius průměrnosti, podlézavosti a mstivosti vyšplhat až na vrchol tehdejší mocenské pyramidy?
Je 3. srpen 1968. Delegace vrchního gubernátora Brežněva jedná se svými vazaly v bratislavském hotelu pro odboráře Sorea. Asi nejlépe vyjádřil smysl schůzky přítomný maďarský předák János Kádár: Je třeba Československo vrátit na správnou cestu.
Na lavici bolševické hanby se ocitli naši soudruzi v čele s popleteným Dubčekem a pečenému sněhulákovi v podobě socialismu s lidskou tváří zbývaly necelé tři týdny existence; pak už měl mít jen tvář Leonida Brežněva. Moskevského vůdce to bzučení reformních Dubčekových much (do Bratislavy s ním přijeli mimo jiné reformní „čerti“ Oldřich Černík a Josef Smrkovský) určitě obtěžovalo a asi už měl v tu chvíli jasno, že s československou kontrarevolucí zatočí vojensky. Jen potřeboval formální záminku, aby mohl čelit očekávané negativní reakci mezinárodního společenství.
Fraška na záchodě
Přestávka. Na pánském záchodku hotelu Sorea přešlapuje nervózní nevysoký bolševik, neustále se ohlíží. O močení nejde. Místo toho dalšímu přítomnému muži předává obálku a oba posléze společně opouštějí WC. Tím prvním je člen československé delegace Vasil Biľak, druhým Brežněvův člověk, člen moskevského politbyra Petro Šelest. Podle jeho pozdějších vzpomínek se Biľakovi viditelně ulevilo, když se mu obálku podařilo odevzdat. (Verzí, jak proběhlo předání posléze mnoha mýty opředeného zvacího dopisu, existuje sice více, ale Biľakovu klíčovou roli nezpochybňuje žádná.)
Není divu, že náš hrdina byl poněkud nervózní – ten papír, co na záchodě předal, zničil osud celé jedné generace Čechů a Slováků. Kdo před srpnem 1968 věřil v možnost reformy socialismu, byl naivní, kdo po něm, musel už být blázen.
Ze samotného Biľaka ta obálka už navěky učinila symbol zrady, jakých v našich dějinách moc nenajdeme.
Leonide, přijeďte!
Zvací dopis byl rusky psaný, adresovaný přímo Leonidu Brežněvovi. Pětka „konzervativních komunistů“ Biľak, Kolder, Švestka, Kempný a Indra v něm mimo jiné napsala: „V této těžké situaci se obracíme na Vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s Vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“
Obálka s dopisem byla v září 1968 uložena v archívu sovětského politbyra s poznámkou Černěnka „Bez souhlasu neotvírat“. Ověřenou kopii dopisu předal Václavu Havlovi až v roce 1992 Boris Jelcin.
Přestože se i podle tehdejších zákonů zjevně dopustili autoři dopisu velezrady, nikdo z nich za ni nebyl a nebude souzen. Bratislavská prokuratura uzavřela vyšetřování posledního z žijících signatářů, Vasila Biľaka, kvůli nedostatku svědků v lednu 2011. Odmítla dokonce uznat i kopii zvacího dopisu jako důkaz. A protože Putin není Jelcin, Rusko originál dopisu Česku stále odmítá vydat.
Sám Biľak svůj podpis pod zvacím dopisem do konce života popíral, i přesto, že expertizy prokázaly, že je prokazatelně jeho. „K ničemu, co jsem neudělal, se nemůžu přiznat. Zvací dopis jsem Leonidu Brežněvovi nepředal. To mohu odpřisáhnout křesťansky, občansky i ledajak,“ prohlásil po roce 1990.
Aha. Po srpnu 1968 koloval po Praze následující vtip, jenž Biľakovu roli při okupaci našich zemí sovětskými vojsky docela trefně charakterizoval: „Roku 1968 dostal Vasil Biľak Nobelovu cenu za medicínu. Dokázal totiž transplantovat srdce Evropy do řiti Sovětskému svazu.“
Nepúšťat na saká
Vasil Biľak se narodil jako Vasil Guyla (příjmení si změnil zřejmě kvůli jeho maďarské podobě) v malé rusínské obci Krajná Bystrá tři měsíce (11. srpna 1917) před výstřelem z Aurory. Mimochodem, kdyby k němu nedošlo, asi se z něj později nestane velezrádce a kolaborant, ale jen nešikovný pánský krejčí. A možná by pracoval pro Žida a dusil by v sobě vztek, závist a antisemitismus, kterým se ostatně netajil celý život.
Že by asi nebyl příliš zručný, dokládá i (nepotvrzená) historka, že měl na výučním listu poznámku: „Nepúšťať na saká!“
Bolševické sudičky však Biľakovi předurčily onačejší kariéru. Jako dvacetiletý vstoupil do Rudých odborů, hned po válce do komunistické strany a od padesátých let na něj čekala rychlá kariéra komunistických funkcionářů-nevzdělanců, pocházejících z takzvaných dělnických kádrů. V roce 1953 absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ, díky čemuž se později mohl pyšnit vysmívaným komunistickým akademickým titulem RSDr.
V polovině padesátých let už nacházíme krejčíka-akademika Biľaka v křesle krajského tajemníka v Prešově, zároveň se stal poslancem Slovenské národní rady. A abychom učinili výčtu jeho funkcí zadost, musíme uvést také jeho členství v ústředním výboru slovenských komunistů, a především jeho dlouholeté členství v ústředním výboru KSČ (1954–1989). Až do prosince 1988 byl také tajemníkem ústředního výboru, v němž na nás komunisté pekli po čtyři desetiletí všechny možné, a hlavně nemožné špinavosti. Biľak v něm měl na starost zahraniční politiku, a zejména svůj celoživotní koníček – ideologii.
Biľaka bezesporu formovala a určila i jeho budoucí politickou kariéru neostalinisty a konzervativce hlavně padesátá léta. Popravy názorových odpůrců i z řad vlastních lidí, obří zabavování majetku. Z desítek tisíc Čechů a Slováků se kvůli Biľakům stávají prakticky přes noc občané druhé kategorie, zabavuje se jim majetek, půda, rozdělují se rodiny a zavírá do novodobých koncentráků – tuto genocidu řídili pod praporem diktatury proletariátu zakomplexovaní a nenávistní funkcionáři. Hloupého východoslovenského krejčího strana zkrátka potřebovala a on potřeboval ji.
Biľakova éra
Takovým člověkem ve vrcholné funkci nutně musel závan svobodného ducha šedesátých let do hloubi bolševické duše otřást. Co se to dělo? Rehabilitace nevinně odsouzených, nezávislá kultura, řeči o demokracii a, považte, dokonce i o politické pluralitě, kdy by komunistická strana měla soutěžit o hlasy s dalšími politickými subjekty. Konec cenzury, ze zabedněných funkcionářů staré doby si lidé veřejně a beztrestně utahují. Točí se filmy, píšou knihy a básně, kterým Biľakové nemohou rozumět. Antonína Novotného vystřídal Dubček a vypuklo pražské jaro.
Ve vysokých patrech komunistické věrchušky se kolem Biľaka drží skupina aparátčíků, jež se s takovým pojetím socialismu nehodlá smířit. Zdají se být v defenzívě, ale mají mocného spojence – Leonida Brežněva. Po listopadu 1989 se objevily informace, že Biľak už v průběhu pražského jara donášel na sovětskou ambasádu pravidelně informace o zločinném pravicovém spiknutí uvnitř komunistické strany. O tom, jak byly kvalitní, svědčí fakt, že Rusové později díky nim uvěřili v hladký průběh vojenské intervence.
Jako vůdce páté pražské kolony Biľak dostává od Moskvy v horkém létě 1968 dokonce speciální úkol: sestavit prookupační revoluční dělnicko-rolnickou vládu, která by po příchodu vojsk Varšavské smlouvy invazi legitimizovala.
Jenže toto zadání Biľak naprosto nezvládl. Měl zajistit, aby v noci na 21. srpen předsednictvo ÚV KSČ neodsoudilo invazi a aby se dělnicko-rolnická vláda, napojená na okupanty, skutečně vytvořila. Předsednictvo ale vpád vojsk sedmi hlasy proti čtyřem odsoudilo a Biľak pak chodil po sále a vykřikoval: „No tak mě lynčujte, no!“
Další tragikomický moment srpna 1968 následoval vzápětí – Biľak a Indra se rozhodli uchýlit na sovětské velvyslanectví, kde se chtěli schovat před případnou odvetou Pražanů. Cestou ovšem uvízli v sovětském transportéru v pražském dopravním chaosu. Přesto, že v tu dobu panovalo tropické vedro, odmítli oba vystrašení kolaboranti z vozu vystoupit, a dojeli tak prý na místo určení v dosti zuboženém stavu.
Přesto Biľak nakonec zvítězil. Brežněv si totiž za nástupce Dubčeka zvolil dalšího Slováka – Gustáva Husáka. V dubnu 1969 se ti dva sešli na utajené schůzce v Mukačevu, kde Brežněv Husákovi de facto nadiktoval, jak má vypadat nové uspořádání vnitřních poměrů v Československu. O významu schůzky v Mukačevu píše ve svých pamětech i pozdější předseda federální vlády Lubomír Štrougal: „Vypořádat se s jednáním v Mukačevu, s tím měl Husák problémy po celá léta. Často se při rozhovorech mezi čtyřma očima k Mukačevu vracel s tím, že to či ono neodsouhlasil. Tvrdil, že nepočítal s masovým vylučováním členů strany … byl odpůrcem trestněprávních postihů politických oponentů. Ale radikálové ve vedení neopomněli vždy připomenout, že takové návrhy se v Mukačevu schválily. Když jsem v průběhu organizovaných stranických prověrek vytýkal Biľakovi, že organizují pogromy vůči prostým členům strany, ujistil mě, že vše bylo v Mukačevu odsouhlaseno.“
Když se organizovaly pogromy proti nečlenům strany, to už Štrougalovi ani Husákovi samozřejmě nevadilo.
Normalizace
Po Mukačevu to šlo s našimi zeměmi z kopce velice rychle. Husák vystřídal Dubčeka, v létě tvrdě zametly české bezpečnostní složky s lidmi, kteří demonstrovali při příležitosti prvního výročí okupace. Byl přijat tzv. pendrekový zákon proti všem „antisocialistickým silám“ a normalizace vypukla naplno. Brežněvova doktrína omezené suverenity je konečně uvedena do praxe – zahraniční politiku nemáme žádnou, ekonomika se řídí podle pětiletek odvíjejících se od otrockého plánu zabedněnců v centrále Rady vzájemné hospodářské pomoci o tom, kolik se má vyrobit ocele, železa, toaletního papíru atd. Rusové a my s nimi věříme, že Západ se dá porazit propagandou, pozemním vojskem a jadernými raketami.
Pro Vasila Biľaka jsou to zlaté časy. Stává se ideologickým tajemníkem strany a jeho rukopis a myšlení se otiskují do dalšího zločinu komunistů na vlastním národě – nenávistného dokumentu Poučení z krizového vývoje, jenž byl přijat v prosinci 1970. Dokument se stal dogmatem, jak správně interpretovat pražské jaro, srpen 1968, a zároveň návodem, jak v první fázi zatočit s pomýlenými komunisty (ze strany bylo vyloučeno 474 tisíc členů), jejich rodinami a v další fázi i se zbytkem reptajícího národa. Okupace země byla oficiálně označena za bratrskou internacionální pomoc spřátelených vojsk.
Vrchol kariéry
Normalizace nebyla tak krutá jako padesátá léta, ale ve svých důsledcích byla pro život Československa podobně devastující. Elity byly vylučovány a znevýhodňovány oproti bezpáteřným kariéristům. Stranická knížka měla ve většině oborů větší váhu než odbornost. Lež a manipulace ve školách i médiích se staly normou. Jakékoliv náznaky opozice byly tvrdě potlačovány a kriminalizovány. Neúspěchy se vydávaly za úspěchy, zaostávání za pokrok a nesouhlas za rozvracení. Národ se až na výjimky bál Husákových komunistů, Husákovi komunisté se zase báli Biľaka, protože se báli Brežněva.
Ještě jednou pozdější předseda federální vlády Lubomír Štrougal o Husákovi: „V sedmdesátých letech jsem byl několikrát svědkem vyznání jeho nespokojenosti, osobního zklamání z toho, že je nucen neustále pod vlivem silné konzervativní skupiny, podporované z Moskvy, ustupovat od naléhavě potřebných politických opatření.“
Československo se prostě kvůli kolaborantu Biľakovi a oportunním zbabělcům typu Husáka a Štrougala stalo ve všech směrech nesamostatnou gubernií, řízenou Moskvou, s okupovaným a nesvobodným obyvatelstvem.
O tom, jak tehdy přemýšlel Vasil Biľak, ostatně nejlépe svědčí jeho legendární rozhovor pro německý Der Spiegel, jejž v roce 1985 překvapivě přetisklo Rudé právo. Reportéři Spiegelu položili Biľakovi mimo jiné otázku o čistkách po roce 1968: Spiegel: „Mohli bychom teď vypočítávat jména a osudy. Mohli bychom hovořit o případech zatčení rodin v ČSSR, která jsou nám nepochopitelná. Důležitější se nám jeví základní otázka: proč Československo nešlo cestou Maďarska, kde předseda strany János Kádár získal lidi jiného smýšlení k aktivní spolupráci na výstavbě státu? Proč si malá země, jako je Československo, dovoluje trvalé zřeknutí spolupráce své duchovní elity?“ Biľak: „To, co formulujete v úvodu své otázky, je zkreslené. Opakuji, v Československu byla kontrarevoluce likvidována politickými metodami. Ani jeden z kontrarevolucionářů, kteří organizovali státní převrat, co vědomě připravovali občanskou válku, nebyl postaven před soud. Na světě sotva najdete podobný případ. Někteří to žel pochopili ne jako velkorysost socialistického státu, a tak ustavičně provokují. Nevím, o jaké duchovní elitě hovoříte. Ani jedna jediná skutečně významná, uznávaná vědecká, umělecká, kulturní, hospodářská či politická osobnost republiku neopustila. Nevím, odkud berete, že se zříkáme spolupráce.“
Co dodat. Za všechny, které Vasil Biľak pravděpodobně nepovažoval za elity a byli vymazáni z veřejného života – Milan Kundera, Josef Škvorecký, Miloš Forman, Jan Zábrana, Václav Havel, Jan Patočka, Evald Schorm, Jan Tříska, Marta Kubišová ...
Epilog
Klíčová otázka nad osudem zemřelého Biľaka zní, jak je možné, že se taková omezená kreatura po celý svůj aktivní život dokázala udržet ve špičkových politických funkcích země, které de facto pár let před ním ještě nevládl Gustáv Husák, ale Tomáš G. Masaryk, a nejvýznamnějším umělcem nebyl Karel Gott, ale Karel Čapek.
Je jisté, že do vrcholných funkcí totalita podobné typy lidí přitahuje jako můry světlo. Totalita, a zvláště ta komunistická, která je založena na zvrhlé myšlence kolektivního vlastnictví a diktatury proletariátu, nemůže nakonec dopadnout jinak, než že do čela vyvrhne své Biľaky. Jsou to majitelé a vykladači pravdy a jediného, samozřejmě vědeckého vysvětlení řádu. Kvůli svému dogmatu se neštítí žádných zvěrstev, a to ani toho nejhoršího – pozvat na své vlastní obyvatelstvo cizí armády.
Ve standardních poměrech by Biľak neměl samozřejmě šanci. Byl až příliš hloupý, omezený a v demokracii nepoužitelný. Odpuzoval by podobně jako Grebeníček nebo Filip, jenž se hned po smrti Biľaka k jeho odkazu a k intervenci sovětských vojsk neváhal skandálně přihlásit. V jeho případě je všechno zřejmé.
Stále častěji se však ozývají i takoví politici; zdánliví demokraté (a člověk by je mohl snadno přirovnat k novodobým Husákům a Štrougalům), kteří veřejně relativizují zločinnou podstatu komunismu a život v něm. De facto tím legitimizují jeho masové vraždy, teror a bezpráví, jež se zaměňují za drobné chyby systému, nikoli za jeho podstatu, bez níž by byl tento režim neudržitelný.
K tomu totiž stačí přidat pár drobných osvětimských lží o bezplatném zdravotnictví, školství, bytové politice a vyrovnaném rozpočtu, označit vše, co nastalo po zhroucení sovětské moci po roce 1989, za omyl – a Vasil Biľak se nám může ze záhrobí smát.
A oprávněně.
