Thomas Bernhard

„V Rakousku je dneska víc nacistů než v roce osmatřicet,“ napsal do své hry Náměstí Hrdinů v roce 1988. Byl to další z jeho triumfů: k premiéře inscenace v Burgtheateru se vyjadřoval i rakouský prezident, před divadlo navezli rozhořčení venkované povoz s hnojem a vůdce populistů Jörg Haider vyzýval: „Pryč z Vídně s tím darebákem!“ Premiéra byla ctihodným měšťanským obecenstvem vybučena a na scéně se – se spokojeným úsměvem ve tváři –
ruku v ruce klaněli autor Thomas Bernhard a režisér a tehdejší šéf Burgu Claus Peymann. Krátce nato Bernhard zemřel. Dvanáctého února 1989, těsně po svých osmapadesátých narozeninách. V závěti zakázal provozování a vydávání všech svých děl v Rakousku po celou dobu platnosti autorského práva. S knihami by problém nebyl, vydavatele měl stejně v Německu. S divadly je to horší, a tak pár let po smrti nakonec dědicové povolili tlaku a dnes je Bernhard zas vesele hrán po celé své vlasti. Co víc, je vítaným kulturním vývozním artiklem – ostatně například v češtině vyšlo celé Bernhardovo dílo za finanční podpory rakouského státu. Pořádají se o něm konference, píší odborné práce, a především je čten a hrán. Patřil k rakouské specialitě, typu spisovatelů, jimž se říká „Nestbeschmutzer“, káleč do vlastního hnízda. Podobně jako Peter Handke, autor hry Spílání publiku, nebo „rudá pornografka“ a dnešní držitelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková.

Nacistická převýchova

Thomas Bernhard nepocházel z úplně uspořádaných poměrů. Matka Herta ho porodila 9. února 1931 v nizozemském Heerlenu jako svobodná, dokonce v útulku „pro padlé dívky“. Svého otce, tesaře Aloise Zuckerstättera (v roce 1940 spáchal sebevraždu) poznal Bernhard jen z fotky. Matka se provdala za holiče Emila Fabjana, s nímž měla dvě další děti. Se sourozenci, hlavně s nevlastním bratrem Peterem, jenž se stal lékařem a později se o Bernharda staral, vycházel dobře. Leč otčímovi měl za zlé, že si ho nikdy neosvojil a nedal mu své jméno; první práce přitom Bernhard podepsal pseudonymem Thomas Fabian. Vztah s matkou byl notně komplikovaný, daleko výraznější vliv na něj měl jeho dědeček, neúspěšný spisovatel Johannes Freumbichler. Ten ho vedl k umění, intelektuálním zálibám, a především k životní neústupnosti. Svobodomyslní byli ostatně oba prarodiče: příjmení měl Thomas po své babičce Anně Bernhardové, která s Freumbichlerem utekla od svého pravoplatného manžela a za svobodna spolu měli dceru Hertu; pár se vzal až ve stáří, jaksi pro forma.

Thomas byl nezvladatelné dítě a matka si s ním nevěděla rady. Proto strávil v pubertě pár týdnů v nacistickém „dětském táboře“, jenž ho měl naučit disciplíně. Posléze chodil v Salcburku do internátní školy, v níž se nacistické insignie po roce 1945 bez mrknutí oka vyměnily za katolické. Svého učitele, sadistického faráře Franze, později Bernhard vylíčil, spolu s prostředím internátu, v sérii autobiografických próz, které česky vyšly pod souhrnným názvem Obrys jednoho života. Žaloby osob, jež se v jeho nelichotivém líčení poznaly, na sebe nenechaly dlouho čekat.

Když bylo Bernhardovi šestnáct, odešel z gymnázia a dal se do učení ke kupci Podlahovi; obchodníkem se však nikdy nestal – stejně jako zpěvákem nebo houslistou, ačkoli se obojímu pilně věnoval. Sotva dosáhl dospělosti, dostihly ho následky válečného a poválečného strádání a podvýživy a téměř dva roky strávil po nejrůznějších plicních sanatoriích. Potíže s plícemi a srdcem měl pak celý život; jeho lékaři se později shodovali, že kdyby neměl tak silnou vůli a chuť k životu, zemřel by daleko dříve než v 58 letech. Od šedesátých let ostatně trávil pravidelně část roku u moře, rád jezdil zejména do Španělska. V době nemocničního pobytu začal Bernhard také intenzívně číst a někde zde se zřejmě zrodilo jeho rozhodnutí stát se spisovatelem. Není bez zajímavosti, že Bernhard nebyl žádný knihomol. Kromě toho, že mu chybělo pořádné vzdělání, po této dvouleté intenzívní epizodě v podstatě přestal číst: věnoval se psaní a nechtěl, aby ho něco ovlivňovalo. Mnozí badatelé pak byli překvapeni, že Bernhardova osobní knihovna čítala jen pár svazků vesměs německé klasiky. K té se ostatně ve svém díle jako jediné pravidelně obracel.

Tetička, nebo manželka?

Období těžké nemoci bylo zásadní i z dalších důvodů: v roce 1950 mu krátce po sobě zemřeli matka i dědeček a zanedlouho se poznal se svou životní družkou, Hedwigou Stavianicekovou. Vdova po lékaři byla o celých 37 let starší než Bernhard. On sám se o ní vyjadřoval jako o „tetičce“ a pravá podstata jejich vztahu není úplně jasná: zřejmé je jen, že od konce 50. let ho pravidelně doprovázela na všechny cesty, společenské události, premiéry a na veřejnosti vůbec a že v počátcích Bernharda silně podporovala zejména finančně. Není známo, zda byl vztah mezi nimi i sexuální povahy. Když v roce 1984 zemřela, Bernhard ji každopádně silně oplakával a věnoval jí dojemnou vzpomínku v jedné ze svých nejlepších knih, próze Staří mistři. Milostný život Thomase Bernharda je vůbec záhadou, nikdy se neoženil a neměl ani děti, v jeho okolí se ženy pohybovaly spíše jako oddané pečovatelky a obdivovatelky. Nabízela se samozřejmě teorie o spisovatelově homosexualitě, kterou sám Bernhard příležitostně přiživoval. V jednom rozhovoru řekl: „Měl jsem všechny myslitelné formy vztahů se ženami i muži.“

Po propuštění ze sanatorií se nějakou dobu věnoval studiu hudby a herectví, krátce pracoval jako soudničkář v místních levicových novinách (sociálním demokratům pak po zbytek života nemohl přijít na jméno), nějakou dobu byl řidičem náklaďáku, a hlavně se snažil psát. Polovinu padesátých let strávil v bohémském okolí skladatele Gerharda Lampersberga, kde se pohybovali i mnozí další adepti umění. Lampersberg a jeho žena se dojem „uměleckého domu“ snažili udržovat ještě mnoho let poté, jenže bohémské mládí vystřídali frustrovaní umělečtí vysloužilci a bujaré večírky se změnily v měšťácké večeře. Když se k jedné takové nostalgické party Bernhard začátkem osmdesátých let nachomýtl, rozčilil se natolik, že o tom napsal jízlivý román Mýcení, v němž se vysmíval pokryteckému uměleckému světu a rakouské smetánce. Lampersberg, jenž v knize vystupuje pod průhledným jménem Auersberger, dosáhl prostřednictvím předběžného soudního opatření dokonce policejního zabavení většiny nákladu knihy. To bylo samozřejmě pro Bernhardův román jen reklamou, a když byl uvolněn do prodeje, šel na dračku. Způsobil to jeden snaživý redaktor: bývalo zvykem rozesílat signální výtisky vybraným kritikům ještě před vydáním a jeden takový dostal v případě Mýcení také redaktor listu Die Presse Hans Haider. Okamžitě varoval osoby, jež v knize poznal, a celý skandál se mohl rozjet naplno. Vtipné přitom bylo, že o společnosti, která se v padesátých letech scházela na Tonhofu, sídle Lampersbergových, a jež skutečně měla pro rakouský kulturní život jistý význam, širší veřejnost nevěděla a poučil ji o ní, byť poněkud paradoxním způsobem, až Bernhardův román.

Koncem padesátých let se Bernhard odhodlává k prvním publikacím – vychází mu básnická sbírka Na zemi a v pekle, několik povídek a různých literárních experimentů. Průlomovým je pro něj rok 1963, kdy vydává první román – Mráz. Po něm následují další, Vyrozumění a Rozrušení, a kratší prózy, jako Amras. Dostává také první literární ceny a stává se uznávaným autorem. V těchto dílech se již objevuje jeho charakteristický literární styl, založený na dlouhých větách a souvětích, opakujících se myšlenkách a neustálých lamentacích, jimiž se kromě kritiky všeho a všech prolíná pozoruhodný humor. Bernhardova tvorba bývá často interpretovaná jako temná, nebo dokonce bolestínská. Ačkoli všudypřítomnost smrti i těžkých zdravotních obtíží v Bernhardově životě je v jeho tvorbě jasně přítomná a na rakouské společnosti nenechává nit suchou, právě humor mu nikdy nechyběl. Sám tvrdil, že jde o „filozofický smíchový program“. Rakouskou veřejnost Bernhard rozčiloval a fascinoval. Vysmíval se prázdné nadutosti měšťanské společnosti i tuposti venkovské mentality, kritizoval, že se Rakušané nevyrovnali se svou nacistickou minulostí (od války se totiž rádi stylizovali do role obětí a až teprve kauza prezidenta Waldheima, na nějž v 80. letech prasklo, že sloužil jako zpravodajec v německých ozbrojených silách, jejich sebereflexi trochu popohnala), ale rovným dílem se vysmíval i sociálně demokratickým vládám, sociálnímu státu a všudypřítomným grantům a stipendiím. Na kordy byl i s katolickou církví. Nejradikálněji si ovšem počínal právě v připomínání nacistické minulosti: koncem sedmdesátých let způsobila skandál jeho hra Před penzí o ctihodném soudci, který v soukromí se sestrami, s nimiž ho pojí incestní vztah, každoročně slaví Himmlerovy narozeniny. Postava sestry ve hře říká: „Každý v této ulici je nakonec nacionální socialista. A přijde čas, kdy budeme moci slavit Himmlerovy narozeniny zcela veřejně.“ Vycházel přitom z kauzy bádensko-württemberského premiéra Hanse Filbingera, jenž byl za nacismu vojenským soudcem a ke konci války dokonce vynesl i několik rozsudků smrti. Hra Před penzí se hrála po roce 2000 i v pražském Národním divadle.

Moje domy

Bernhard, nepochybně poučen osudem svého dědečka, ale také hnán vlastní chamtivostí, byl vždy zdatným obchodníkem a za své práce požadoval astronomické honoráře. Když se začátkem sedmdesátých let etabloval také jako divadelní autor, trávil často měsíce vyjednáváním s divadly, kolik mu za nový kus mají zaplatit; jeho nakladatel Siegfried Unseld zas vzpomínal, nakolik bylo leckdy těžké z Bernharda vytáhnout rukopis a jaké neuvěřitelné výmluvy si rád vymýšlel, když měl odevzdat nový román, na který už samozřejmě vyčerpal několik záloh. Když konečně dorazila zásilka, šlo obvykle o další telegram s naléhavou prosbou o další zálohu. Bernhard s chutí kupoval nemovitosti a sám občas říkal, že motivací k psaní jsou pro něj právě domy, jež si chtěl kupovat či je rekonstruovat. Měl odměřený vztah k literárním cenám; z počátku umělecké dráhy jich přijal hromadu včetně těch v německém prostředí opravdu významných, jako je Cena Julia Campeho nebo Cena Georga Büchnera, případně takzvaná Malá rakouská státní cena za literaturu. V Bernhardově pozůstalosti se našel roztomilý soubor krátkých textů, nazvaný Moje ceny, jenž byl vydán (německy i česky) k dvacátému výročí autorova úmrtí. V nich se satiricky vyrovnává s trapností předávacích ceremoniálů, vzpomíná na skandály, které při nich občas způsobil, a ironicky komentuje i vlastní pocity. (Od poloviny sedmdesátých let ceny mimochodem odmítal.) V souvislosti se zmíněnou státní cenou uvádí: „Rakouskou státní cenu za literaturu jsem obdržel v roce 1967 a hned je třeba dodat, že šlo o takzvanou malou státní cenu, která se uděluje dvacátníkům za jejich první pokusy, a já ji dostal jako pokročilý třicátník za svůj třetí román.“ V jiné souvislosti zas píše: „Seděli jsme v kruhu přátel a vtom se jeden zeptal, s jakou finanční odměnou je tato cena spojena. V tu chvíli jsem si uvědomil tu nehoráznost, že není spojena s žádnou finanční odměnou.“ Jindy zmiňuje, že kdyby nebyl chamtivý, lecjakou cenu by odmítl, ale protože zrovna potřeboval vyměnit okna na chalupě a ty desetitisíce šilinků se mu zatraceně hodily, neodmítl. V duchu si za to spílal, ale pak přidává: „Odmítnout peníze, které nám někdo nabízí, je nakonec vždycky jen formou pokrytectví.“
Bernhard trávil čas raději s „obyčejnými“ lidmi než s umělci a intelektuály – blízké přátelství ho pojilo s realitním agentem Karlem-Ignazem Hennetmairem, jenž mu zprostředkovával obchody s nemovitostmi a dělal mu společnost při cestách na venkově. Právě Hennetmair později vzpomínal, jak on i jeho žena rádi trávili večery v Bernhardově společnosti, kdy se z nesmiřitelného spisovatele měnil v zábavného společníka a milého vypravěče. Hennetmair zmiňuje i vynikající historku, která trochu ilustruje vztah Bernharda k lidem. Další blízkou osobou mu byla jiná významná rakouská spisovatelka, Ingeborg Bachmannová. Když se v sousedství jedné z jeho usedlostí uvolnil pěkný dům, doporučil ho Bachmannové, jež něco podobného dávno sháněla. Dlouze ji přemlouval, jak to bude vynikající, že se budou navštěvovat, se vším jí pomůže a budou trávit poklidné podvečery debatami o umění. Když se Bachmannová rozhoupala a vyrazila do realitní kanceláře dům koupit, dozvěděla se, že zrovna ten den ho někdo koupil. Kdo? „No přece pan Bernhard!“ zněla odpověď.

Thomas Bernhard v 70. a 80. letech minulého století výrazně rozděloval rakouskou společnost; jeho romány a hry měly velký komerční úspěch, vyvolávaly skandály a získávaly literární ceny, jeho razantní názory zvedaly ze židle zdaleka ne jen konzervativce. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo, čítající kolem dvaceti celovečerních divadelních her, pěti velkých románů, dvaceti svazků kratších próz a dále několik básnických sbírek a drobnějších textů; česky vyšlo jeho kompletní dílo a pravidelně se hraje na českých jevištích.