Zdeněk Sternberg: Příběh šlechtice a zásadového muže v době dvou totalitních režimů
S bolestnou intenzitou doléhaly dějiny dvacátého století za dveře domů, bytů – i hradů, chtělo by se říct v případě následujícího líčení. Do nejhlubšího soukromí, které mohlo jen těžko zůstat stranou veřejného dění. Dvojnásob to platilo o Zdeňku Sternbergovi (15. srpna 1923 - 19. 1. 2021). Pro jeho šlechtický původ, národní i hodnotovou orientaci rodiny. K příležitosti sto let výročí od jeho narození vydáváme starší text.
Jsme dobrých šedesát kilometrů od Prahy, nad řekou Sázavou – na hradě Český Šternberk. Se Zdeňkem Sternbergem sedíme v místnosti, v níž obvykle úřaduje hradní kastelán. Otevřeným oknem k nám doléhá nepřehledná směs hlasů letních výprav, jež náhle utichne, když se slova ujme průvodkyně.
Naše téma je zřejmé. Budeme mluvit o asi nejdramatičtějším období naší novodobé historie. O třiceti letech, jež ohraničují – mnichovská dohoda v roce 1938 a sovětská okupace v srpnu 1968.
První a poslední facka
Ale od začátku. Zdeněk Sternberg se narodil 15. srpna 1923 jako nejstarší syn Jiřího hraběte ze Šternberka a Kunhuty hraběnky Mensdorff-Pouilly. Mládí strávil na rodovém hradě v Českém Šternberku – učil se doma a zkoušky skládal v místní škole.
Pro jeho výchovu byl příznačný zážitek, který vylíčil v jednom z rozhovorů. V sedmi nebo osmi letech přistihl starou ženu z vesnice, jak kácí v otcově lese soušku. S dětskou vášní jí vyčinil, sebral pilu a utíkal domů žalovat. Tehdy dostal od tatínka první a zároveň poslední facku v životě – hned musel běžet do vesnice, pilu vrátit a paní se omluvit.
Ve čtrnácti letech se Zdeněk Sternberg stěhoval do Prahy, na Malou Stranu, aby nastoupil na smíchovské gymnázium. Právě končilo léto roku 1938.
První, co v Praze zažil, byl Mnichov – a ještě před ním mobilizace. „Měl jsem stejně starého kamaráda. Z podobné rodiny, jako jsem já, dnes žije v Londýně – jmenoval se Josef Czernin. Bydlel v Thunovské ulici, těsně pod Zámeckými schody. V sousedství bylo německé velvyslanectví a před jeho vchodem se stále demonstrovalo. Pamatuji si policajty, jak stoupali na koních příkrou Zámeckou uličkou, aby to shromáždění pacifikovali.“
Přišel březen devětatřicátého roku. Okupace, během níž se rodiče Zdeňka Sternberga zdráhali přijmout německé občanství. Nakonec jejich hrad nacisté zabavili. Dosazený správce byl členem SS, Sternbergův komorník vstoupil do NSDAP a sám hrabě, který se octl bez prostředků, pracoval jako hlídač na stavbě blízké dálnice.
Kluk v uniformě Wehrmachtu
Zdeněk Sternberg nastoupil po maturitě jako referent Ústředního svazu řemesel v paláci Koruna, dole na Václavském náměstí. A právě tady začíná první z jeho velkých dobrodružství.
„Najednou vtrhl do mé kanceláře asi osmnáctiletý kluk v uniformě Wehrmachtu. Ještě neměl vousy, jen takové chmýří. Byl strašně vyděšený, nemohl ani mluvit, jen koktal. Tak jsem ho uklidňoval, mluvil jsem na něj německy: odkud je a kde se tu vzal. Byl odněkud z Bavorska. Honili ho po Václaváku, on vletěl do pasáže a zahnul na první schodiště, které se mu namanulo …“
Zdeněk Sternberg se rozhodl. S kolegou zavřeli chlapce do skladu kancelářských potřeb.
Sternberg se vydal do svého bytu na Malé Straně. Tady sebral šaty po strýci, který měl přibližně stejnou postavu, a jel zpátky. Německý voják se převlékl do civilu a Sternberg s kolegou ho vedli Prahou – přes Jiráskův most, na Smíchov. „Věděl, že nesmí promluvit – to by znamenalo rozsudek smrti. Šel mezi námi a my se hlasitě bavili česky.“ Tak došli až na smíchovské nádraží, odkud jezdily vlaky na Plzeň, kde už byli v tu chvíli Američané. „Chlapec vylezl na jeden z vagónů a v uhlí si vyhrabal takový ďolík, prohlubeň, aby na něj nebylo vidět. Víc už jsem o něm neslyšel. Snad se dostal do americké zóny,“ uvažuje dnes Zdeněk Sternberg.
Večer u Mensdorffa
Je po válce. Sternbergům vrátí hrad, starého hraběte si dokonce zvolí místní občané za předsedu MNV a Zdeněk začne studovat právnickou fakultu. Ale mnohé se také neodvolatelně mění. Na pohled pozitivní zprávy mají trpkou dohru či pozadí. Pro Zdeňka je studium práv řešením z nouze, od přijímacího pohovoru na nově zřízené zemědělské a lesnické fakultě v pražském Suchdole ho totiž vyhodili. Je přece aristokrat! A jeho otec funkci předsedy MNV sám složí, když zjistí, že s ním okresní funkcionáři, většinou členové KSČ, odmítají jednat.
Pak už přichází únor osmačtyřicátého roku. Demise ministrů. Nátlakové akce komunistů, obsazování továren, těch, které ještě zůstaly v soukromých rukou, ale i legendární pochod pražských vysokoškoláků na Hrad. Za Benešem.
„Čelo stoupalo Nerudovou ulicí, ale pod Hradem ho zastavil kordón policistů a milicionářů. Mě to zastihlo v Karmelitské, z toho si můžete udělat představu, kolik studentů tam tenkrát bylo. Jednoduše k nám došla zpráva, že Nerudovka je neprůchodná, tak se všechno obrátilo a po petřínské stráni a Seminářskou zahradou se dav studentů šplhal nahoru na Pohořelec. Tam se to znovu seskupilo, zorganizovalo a šlo se k Hradu,“ popisuje Zdeněk Sternberg průběh studentské demonstrace z 25. února osmačtyřicátého roku.
„Hradčanské náměstí znovu hlídali policisté, ale bylo jich méně než v Nerudovce, a jak do nich přední řady studentů vlétly, rozprchli se. Potom jsme zaplnili celé náměstí. Bohužel bylo už pozdě. Ani Beneš už naši delegaci nepřijal. Za chvíli dorazili další policajti i milicionáři a demonstraci brutálně rozehnali.“
Večer přišel Zdeněk Sternberg do bytu svého strýce Arthura Mensdorffa ve Vratislavském paláci. „A tam jsme si vyslechli z rozhlasu tu novou vládu – s Čepičkou, Ďurišem, byla to hrůza. Na návštěvě tu byl i jeden z mých přátel, Jan Mladota z jižních Čech, který měl nějaké známé na švýcarské ambasádě ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí. Vyprávěl nám, že ho pustili nahoru a on celou demonstraci nafilmoval. Chystal se to předat americkému velvyslanci, aby se ve světě vědělo, co se v Praze děje. A že ne všichni jsou s komunisty.“
Jak to dopadlo?
„Nevím, jestli to tenkrát stihl. Asi ne. Hned druhý den ho zavřeli a rok ho drželi bez soudu v českobudějovickém vězení. Já jsem mezitím dostal jeho manželku za hranice. Pak ho pustili a také odešel.“
Salón Ferkl–Mandl
Zdeněk Sternberg ve svém vyprávění znovu postoupil časem. K událostem, které naplní jeho život dramatickým rozměrem, dobrodružstvím, jakkoli tohle slovo nejspíš postrádá prvoplánovou přítomnost vznešených ideálů.
„Všechno to začalo, když komunisté spustili konfiskace, hrozilo, že rodiče vyženou ze Šternberka, a bylo celkově patrné, že situace je beznadějná. Tehdy se rodina domluvila, že dva mladší bratři, bylo jim sedmnáct a dvacet let, odejdou do ciziny. Já tehdy chodil do holičství Ferkl–Mandl v Panské ulici. Stříhal tam nějaký Matějka a já s ním samozřejmě rozmlouval, jak bylo u holiče zvykem. Za manželku měl Sudeťačku, která pocházela od Tachova, a jednou povídá: Její bratry po válce odsunuli do Bavorska a teď chodí dvakrát třikrát do týdne přes hranice a pokaždé někoho převedou. Znají na Šumavě každý strom. Chtějí za to šedesát tisíc. Tak jsem se s ním domluvil, že převedou i moje bratry – a všechno to skutečně proběhlo bez nejmenších problémů,“ vzpomíná Zdeněk Sternberg.
Od té chvíle se na něj začali obracet další a další lidé. Zrodil se takřka sériový transport – na začátku byl vždy pánský salón Ferkl-Mandl, zastávkou opuštěná hájovna blízko Tachova, ve které žil Matějkův švagr s českou manželkou (proto se vyhnul odsunu), na konci svobodné Bavorsko.
Mezi přepravenými byl i generální tajemník Národního shromáždění, odstavený sociální demokrat doktor Madar. „To byla zvlášť obtížná záležitost, protože měl s sebou spoustu krámů a dokladů, za což všechno se platilo, protože nosit kufry přes hranice, to není jen tak. Také ho pořád hlídali tajní, ale nakonec se to podařilo a hranice přešel i s manželkou a dcerou,“ vzpomíná dnes Zdeněk Sternberg. „Dokonce se touto cestou – přes holičství Ferkl-Madl – připravoval útěk předsedy národních socialistů Petra Zenkla a ministra a lidoveckého politika Františka Hály. Ale k tomu už nedošlo. I když na holiče Matějku pořád ještě nepřišli.“
Dopis arcibiskupa
Pak přišel asi nejnebezpečnější životní počin Zdeňka Sternberga. Paradoxně se netýkal lidí, ale dopisu. A na hranici vyrazil tehdy sedmadvacetiletý student práv (bylo to ještě před tím, než ho ze školy vyloučili) osobně.
Vše znovu začíná v jeho malostranském bytě. U poštovní schránky, v níž na podzim devětačtyřicátého roku objeví v bílé nenadepsané obálce dopis s nečitelným podpisem. Vyzývá ho, aby se v určený čas dostavil do kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí.
Je to provokace?
Jezuita, kterého v kostele opatrně osloví, ví docela přesně, jak se zachovat. Mladého muže odvádí do patra. Tady čeká monsignore Jan Boukal, sekretář v té době internovaného arcibiskupa Josefa Berana.
Žádá Sternberga o pomoc.
Je třeba dopravit do Vatikánu dopis s kardinálovou zprávou o situaci církve v Čechách a na Moravě. Josef Beran nesmí opouštět Arcibiskupský palác na Hradčanech ani komunikovat s okolím. Církev nemá možnost, jak dopravit do Vatikánu obyčejné psaní. Šlo by využít Sternbergovy kontakty na některou ze západních ambasád?
Mladý muž nabízí jiné řešení – kanál Ferkl–Mandl.
Tajemník arcibiskupa souhlasí. Přes Matějkovy švagry je kontaktován klášter v Bavorsku a celá akce je načasována tak, aby se s jeho vyslancem potkal Zdeněk Sternberg na šumavské hranici. A tak jednoho pozdního odpoledne usedá mladý muž z Malé Strany do sajdkáru Matějkova motocyklu Harley-Davidson a vyráží na západ. Směrem na Plzeň. A Tachov.
Následující události si vybavuje i po letech s naprostou přesností. Brzy se za motorkou objevilo modré světlo výstražného majáku. Matějka prudce zabočil na polní cestu, Zdeněk Sternberg vyskočil z lodičky připoutané k boku motorky a utíkal do pole.
Tentokrát šlo o planý poplach. Modrý maják patřil sanitce, která bez zájmu projela kolem.
V Plané blízko Stříbra zaparkovali motocykl na dvoře hospody, která patřila Matějkovu známému - čím blíže hranicím, tím větší pozornost by s pražskou značkou budili.
Do Tachova odjeli vlakem. Na nádraží je čekal Matějkův švagr. Byla už úplná tma, když pokračovali jeho vozem do hájovny. Pak už nezbylo než čekat, až se objeví převaděči.
Kapesník na zábradlí
Zdeněk Sternberg se ve svém vyprávění vrací do doby, kdy režim věznil a popravoval za mnohem méně, než byla bezprostřední organizace útěků.
„Víte, když je vám pětadvacet, tak si moc starostí neděláte. Navíc, aspoň do jisté míry, nechci to přehánět, je v tom i trochu dobrodružství. Žene vás vědomí, že prožíváte něco výjimečného,“ vypravuje Zdeněk Sternberg. „Ale samozřejmě … Věděl jsem, že celá věc je strašně nebezpečná, a chtěl jsem, aby někdo alespoň tušil, že někam jedu, kdyby se něco stalo. Rodičům na Šternberku jsem nic neříkal, ti měli svých starostí dost, a tak jsem to nakonec pověděl nejmladší sestře své budoucí manželky.“
Budoucí švagrové?
„Ano, rodinu Hrubých z Jelení jsem dobře znal. Díky laskavosti švýcarského velvyslance bydleli na Malostranském náměstí. Když je vyhnali z jejich domova v Červených Pečkách u Kolína a neměli kam jít, oddělil pro ně ze svého bytu tři pokoje s vlastním vchodem a příslušenstvím. A jejich nejmladší dcera jezdila každé ráno sedmičkou k voršilkám do Ostrovní ulice na gymnázium. Nechtěl jsem, aby věděla příliš, kdyby se dostala k výslechu. Řekl jsem jí jenom: Zítra budu mít nebezpečnou akci, vrátím se bůhví kdy. Když všechno dobře dopadne, uvážu na zábradlí svého balkónu bílý kapesník. Když ho uvidí, až pojede ráno okolo do školy, je vše v pořádku.“
Zatím ale Zdeněk Sternberg spěchá se dvěma německými převaděči tmou šumavských lesů. Dopis Josefa Berana, který oddával před lety jeho sestru a na Šternberku občas přespával, má založený v Rudém právu. Na několik minut je zdrží, když se přiblíží hlídka pohraničníků se psem. Potom pokračují. Konečně stojí na hranicích a Zdeněk Sternberg předává dopis vyslanci opata.
Proč jste se pokoušeli ujet?
Následuje cesta zpět. Průvodce spěchá, ještě před hájovnou Sternberga opouští – je příliš hodin, zdrželi se a jeho čeká cesta nazpátek. Zdeněk Sternberg dorazí do relativního bezpečí a švagr holiče Matějky je odveze starou pragovkou k motocyklu na dvoře hospody. Zdá se, že vše proběhlo bez větších problémů.
Ujíždí směrem na Plzeň, když se za nimi objeví světla reflektorů. Udržují stále stejný odstup. Harley zrychlí, zrychlí i vůz za nimi. Zastaví, zastaví i auto. Nakonec Matějka využije 750 kubických centimetrů amerického motocyklu a pronásledovatelům ujede.
V Plzni se zastaví na noční kávu v mizerném bistru – s mizernou klientelou. Netrvá dlouho a ve dveřích se objeví muži nezapadající do obrazu zdejších hostů. Ne že by byli o tolik lepší. Státní bezpečnost.
Odkud jedete? A kam? Proč jste se pokoušeli ujet?
Připravená legenda odříkaná nezávisle oběma motocyklisty špicly, zdá se, uspokojí. Údaje z dokladů si přesto zapíší. Do svého malostranského bytu dorazí Zdeněk Sternberg mezi třetí a půl čtvrtou ráno. Na zábradlí balkónu uváže bílý kapesník.
Tajemné varování
Na tomto místě by mohl příběh Zdeňka Sternberga skončit. Jenomže pokračuje, byť se na dlouhé roky Praze a Malé Straně vzdálí do kasáren pomocných technických praporů a uhelných dolů na severní Moravě.
„Do salónu Ferkl–Mandl jsem chodil tak často, že už mi nestačily růst vlasy. Tak jsem se nechával holit. A najednou Matějka nikde. Ptal jsem se po něm, ale kolegové jenom krčili rameny – už včera nepřišel do práce. Ujížděl jsem do holičova bytu a tam objevil jeho plačící ženu: Matějku sebrali. Věděl jsem, že je zle. On byl Matějka, po pravdě řečeno, spíš typ takového měkkýše. Odjel jsem domů, paní Kučerovou, která mi tehdy vařila, poslal do Litomyšle, odkud pocházela, sbalil si základní věci a přes známého se schoval na Zbraslavi v podkroví jednoho stavení.“
Bylo jasné, že ilegální přechody hranic skončily – teď šlo o to, jak, respektive s jakými následky pro jejich organizátory. Čekat bylo možné to nejhorší.
„Jenže po třech dnech jsem se dozvěděl, že Matějka je zpátky doma, a já se mohl vrátit. Později mi všechno vyprávěl. Pohraničníci našli peněženku jednoho optika z Jindřišské, jehož útěk jsem zprostředkoval, a v ní Matějkovo telefonní číslo. Při přechodu hranic mu nešťastnou náhodou vypadla. Pro Matějku si přišli estébáci a začali ho vyslýchat. Dostal několik facek, tekla mu krev z nosu a málem začal mluvit. Jak ječel, přišel se podívat velitel estébáků ze sousední místnosti. A nastala neuvěřitelná shoda. Poznal ho – oba byli členové stejného rybářského klubu na Berounce. Sepsal s Matějkou krátký záznam o tom, že si nechal u optika opravit brýle, a poslal ho domů.“
Zdeněk Sternberg měl tentokrát štěstí. Přesto nezůstala shoda, která stále znovu spojovala aktéry útěků s jeho jménem, bez zájmu tajné policie. Pak ho pozval na návštěvu „další ze známých“, jak Sternberg rád označuje své přátele z řad aristokracie. Kapitán František Schönborn. „Byla to podivná, tajemná postava. Možná dvojitý agent. Alespoň se to povídalo. Zavolal mě k sobě do bytu, že se mnou potřebuje mluvit. Kdy mám přijít? ptal jsem se. - V půl osmý – Ráno? Večer? – Prosím tě, ráno. To se nesleduje,“ vzpomíná po letech hrabě.
„Přivítal mě v županu s tím, že náhodou zjistil, že existuje nějaký spis, kde se opakovaně vyskytuje moje jméno. Asi ještě vyčkávají, ale hoří, je nejvyšší čas zmizet. Radím ti, raději dnes než zítra, zakončil svou řeč a nalil mi velkou štamprli whisky. Hodil jsem ji do sebe a spěchal domů.“
Výslechy a vydírání
Co dál? Emigrace? Rodiče dosud žili v Českém Šternberku, po vyvlastnění rodinného sídla mohl otec na přímluvu místních pracovat na hradě jako kastelán a průvodce turistů.
Zdeněk Sternberg objevil jinou možnost. Mohlo být 20. září 1950. „Znal jsem plukovníka, který navštěvoval rodinu mé budoucí manželky. Tak jsem za ním šel a povídám: Pane plukovníku, teď bude nástup 1. října a já bych potřeboval, abyste mě povolali na prezenční službu. On to hned pochopil a během několika dní jsem dostal povolávací rozkaz. Tak začala další etapa mého života.“
Ta trvala celých pět let. A vedla přes službu u pomocných technických praporů na Dole Gottwald u Duchcova a život horníka v Karviné. „Tři roky jsem strávil v podkrovním pokoji, dveře se samy otevíraly, umyvadlo jsem musel podepřít špalíkama, aby z něj nevytékala voda, ale přese všechno to bylo po měsících v kasárnách soukromí.“
Domů se Zdeněk Sternberg vrátil v roce 1955 s pochvalným lejstrem, nakolik se zasloužil o vybudování Velkodolu Československé armády v Karviné, a také přesvědčením, že teď už je v očích režimu kádrově očištěn. Brzy se měl přesvědčit, že tomu tak není, že nebude očištěn nikdy.
Emigrace a návrat
V té době už byl ženatý. V květnu pětapadesátého roku si vzal v kostele svatého Mikuláše na Malostranském náměstí šestadvacetiletou Alžbětu Hrubou z Jelení. „Žaket jsem měl půjčený od rodiny Kinských. Oddávajícím byl Hansobald Czernin a kostelník měl přísný zákaz někde vypravovat, kdo se žení – pro všechny jsem byl nějaký havíř z Ostravy a moje žena účetní z Kovoslužby, což byla koneckonců všechno pravda.“
Následovaly marné pokusy o získání aspoň trochu slušného zaměstnání. Nakonec byl vděčný za práci kulisáka v karlínském divadle. Vydržel tu dalších dvanáct let. Prošel bezohledným nátlakem Státní bezpečnosti – nenadálá zadržení, výslechy, domovní prohlídky, výhrůžky, neustálé telefonáty. To vše s cílem obstarat informace o jeho známých doma i v zahraničí.
„Ne vojna nebo šachta, tohle bylo nejhorší období mého života. Od konce padesátých let do roku 1962 nebo 1963. Dlouho jsem psychicky odolával, ale postupně jsem začal ztrácet svou nervovou substanci. Už jsem nespal, pronásledovaly mě pocity strachu, pořád jsem se ohlížel. Dokonce jsem doma zrušil telefon, aby mi pořád nevolali, v divadle mě kolegové zapírali. Ale nakonec jsem se zhroutil. Strávil jsem tři neděle v Nemocnici pod Petřínem, pak mě pustili a já nemohl chodit. Dneska se to už těžko vysvětluje, ale vzpomínám si, jak jsem s manželkou a tehdy osmiletým synem dělal první malé krůčky v Seminářské zahradě.“
A přišlo další rozhodování. Tentokrát po srpnu šedesátého osmého roku. Takže znovu: zůstat, nebo ne? Otec, kvůli kterému nevyslyšel před mnoha lety nabádání k emigraci od tajemného Františka Schönborna, už nežil. A Zdeněk Sternberg tentokrát i s ohledem na syna Filipa a jeho budoucnost emigroval do Vídně. Vypracoval se tu na druhého muže potravinářského koncernu.
Od začátku devadesátých let pak spravuje rodné panství na Českém Šternberku a na svůj někdejší život, tu jeho část, která se, alespoň zvenčí, zdá nejvíce bolestná a ponižující, vzpomíná s překvapivou smířlivostí: „I mezi vojáky, myslím důstojníky, se našli někteří slušní a na šachtu jsou moje vzpomínky z velké většiny pozitivní. Když jsou lidé podobně postižení, vzniká taková sounáležitost, pochopení, jeden pomáhá druhému. A místní lidé, štajgři? Já si pamatuji nějakého Kotulu. Byl jsem na stěně se sbíječkou a on mi najednou povídá: Polož to, na. A podal mi housku se salámem. Druhý den mi přinesl dvě hrušky. Člověk si skutečně musel říct, že je mnoho dobrých lidí.“
V roce 2005 obdržel Zdeněk Sternberg za své celoživotní postoje od prezidenta republiky státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy.
