Mick Jagger

Mick Jagger se narodil 26. července 1943. Oficiálně to ale platí až od jeho prvního sňatku v roce 1971. Jak připomíná zpěvákův životopisec Christopher Sandford, do té doby byl uváděn rok 1944 a Jagger se nikdy nesnažil uvést věci na pravou míru. Není divu, Mick Jagger se vždycky snažil být mladší, než doopravdy byl. Ve čtyřiceti se dal na sólovou dráhu a snažil se uspět jako teenagerská hvězda z MTV. V padesáti se pokoušel vymetat luxusní diskotékové kluby. V šedesáti podával na pódiu stále ještě obdivuhodné atletické výkony, i když to znamenalo delší pauzy mezi skladbami, aby se mohl v zákulisí pořádně nalokat kyslíku. Teď si přeškrtl sedmý křížek.

Zrození hvězdy

Blues je důležitou součástí moderní populární hudby už od okamžiku, kdy vznikl rock’n’roll. Už první Elvisův hit That’s Alright Mama byl totálně vykradená stejnojmenná skladba černého bluesmana Arthura „Big Boye“ Cruduppa. Ale všechny ty předstonesovské dotyky byly nesmělé, roubované na country nebo na pozdní swing. Stones přinesli v roce 1963 blues naostro.

Tomu všemu ovšem předcházelo setkání Micka Jaggera s Keithem Richardsem. Richards ve své knize vzpomínek Život přetiskuje autentický dopis tetě, v němž jí vypráví, jak se na nádraží v Jaggerově rodném městě Dartfordu v Kentu poprvé potkal s Mickem Jaggerem. Seznámil je černý král rock’n’rollu Chuck Berry: „Držel jsem zrovna jednu Chuckovu desku, když ke mně přišel jeden kluk, kterého jsem znával na základce, když nám bylo mezi sedmi a jedenácti. Má úplně všechny desky, které Chuck Berry kdy natočil, a mají je i všichni jeho kamarádi, protože všichni milují rhythm-and-blues (…) No, a ten kluk se jmenuje Mick Jagger a všichni, holky i kluci, se scházejí každou sobotu ráno v Carouselu. To je taková zašívárna, já tam jednou ráno v lednu taky zašel, když jsem šel kolem a rozhodl se ho pozdravit. Všichni se na mě vrhli a zvali mě asi tak na deset mejdanů. Mick navíc taky r&b zpívá nejlíp na téhle straně Atlantiku.“

Jagger dodává, že věci pak nabraly rychlý spád. Student ekonomie se spolu s výtvarně nadaným Keithem přestěhovali do Londýna, studiu moc nedali, ale za necelý rok už byli pohromadě Rolling Stones. O pár měsíců později vyšel první singl.

Už na něm se prokázalo, že Jagger je výjimečný bluesový zpěvák. Měl neobvyklý odstín hlasu a těžký přízvuk chicagských bluesmanů nahradilo afektované londýnské cockney (v civilu prý tak nikdy nemluvil). V žádném případě se to nedalo nazvat kopírováním. Sahalo to až k černým kořenům, ale zároveň to bylo evropské, ba co víc, typicky excentricky anglické. Původní hudba chudých, ale bez jejího proletářského šmrncu. A to ještě nezačali s Richardsem psát vlastní skladby! I když se v nich občas snažili přiblížit původním zdrojům, stejně se v nich naplno projevil pohled na svět hodný moderního muže z poloviny 60. let, a ne analfabeta z jižanských bavlněných plantáží.

Rolling Stones, a Jagger především měli velké štěstí, že jejich prvním manažerem se stal Andrew Oldham, který jako odpadlý asistent Briana Epsteina, manažera Beatles, měl na svého bývalého šéfa pifku a marketingově profiloval své klienty přímo proti liverpoolské čtyřce. Všechno podřídil strategii „drsnější než Beatles“ a kapela na ni po chvíli váhání přistoupila. Byli vlasatější, agresívnější, sexuálně ofenzívní. Oldham šel až do takových detailů, že například muzikantům zakazoval, aby se na veřejnosti objevovali se svými dívkami. Blues je často o lidské neusazenosti a Rolling Stones o ní nejen zpívali, ale dokonce ji představovali. Většině kapely v čele s Jaggerem to nečinilo potíže. Původní stylizaci pozvolna proměňoval ve vlastní životní styl, který Sandford označuje za „vypjatý egoismus“ a za „dokonalou směsici buranství a elegance“.
V image zlého muže, „Doriana Graye 21. století“, mu napomohly i z dnešního pohledu banální drogové skandály v první polovině roku 1967. Tehdy to byl šok. Ale k blues to přece odjakživa patřilo – většina nejslavnějších klasických skladeb z mississippské delty nebo chicagských brlohů obsahuje šťavnaté erotické dvojsmysly, jejich častým tématem je prostituce, kokain a alkohol. A často také narážky na Ďábla. Po jejich vzoru si Jagger koncem šedesátých let přidal do své provokativní výbavy i satanismus. Začal se stylizovat do postavy, o níž v první osobě vypráví jedna z jejich nejslavnějších písní, Sympathy For Devil.

Sex idol

Dnešní sedmdesátník už toho mladší generaci o sexu moc neřekne. Ale v šedesátých letech představoval jako jedna z prvních osobností sexuálně atraktivního, zlého muže. Říká se, že ženy si neváží hodných mužů. S vlasy nebývalé délky Rolling Stones představovali pro tehdy ještě neotrlou společnost partu jeskynních troglodytů, do role jejichž vůdce se Jagger sám pasoval. Zafungoval atavistický reflex obdivu k alfa-samci, vůdci stáda. Jagger to dokázal ještě posilovat, když se ve svých mediálních stylizacích dokázal zlehounka dotýkat sexuálně dráždivé „temné strany síly“, a představoval tím pro dospívající dívky cosi dráždivě neznámého a zakázaného.

Jagger je vnímán především jako zpěvák, ale jeho velký přínos je i v tom, čemu se vznešeně říká pódiová prezentace. V jeho případě to je smysl pro podívanou, nebo ještě jednodušeji – tanec. Vezměte si některý starý film s Beatles. To je jedno, jestli Perný den, nebo Help! Členové Beatles, ikony své doby, stojí každý u svého mikrofonu, tu a tam možná jeden nebo dva úkroky vlevo nebo vpravo. Celou show dělá víceméně jen mimika usměvavých obličejů. V roce 1963 do té selanky neurvale vpadnou Rolling Stones. Mick Jagger u mikrofonu chvíli nepostojí. Teatrálně se pohybuje po pódiu jako blecha. Negestikuluje, ale tančí. Chvíli se zdá, že mikrofon je jeho partnerka, ale pak člověku dochází, že tančí sám se sebou, se svým egem. Slogan Moves Like Jagger se stal plným právem jádrem loňského hitu skupiny Maroon 5.

Dneska už jeho tanečky připadají mladšímu publiku trochu směšné, cynikům místy připomíná spíš ranní rozcvičku, v každém případě ale jeho pohyb násobí koncertní energii kapely. Jak by vypadaly koncerty Bruce Springsteena nebo Bon Jovi, kdyby jim hyperkinetický zpěvák Rolling Stones neumetl cestu?

Jaggerův pohyb po scéně si vyžadoval nové a nové technické prostředky. Přispěl k tomu, že velké koncertní show dnes zhusta vy-
užívají rozlehlé prostory, předscény nebo různá mola, vedoucí až hluboko do publika.

Přesto o prostoru Jaggerův tanec není. Padesátimetrové přeběhy z jedné strany pódia na druhé jsou hlavně demonstrací jeho síly, kondice, věčného mládí. „Dejte Micku Jaggerovi jeviště o velikosti normálního stolu a dokáže na něm fungovat líp než kdokoli jiný, snad s výjimkou Jamese Browna,“ říká výstižně Richards.

Šéf-nešéf

Když se dají dohromady kluci z ulice nebo ze školy, že budou dělat muziku, spolu se vznikem kapely nastartují už víc než padesát let stejný princip sebedestrukce, boj o moc, boj o to, kdo bude lídrem souboru. V první fázi to je dokonce významný impuls ke kreativitě – z různých stanovisek a z hádek vzniká kvas a napětí, z nichž pak vychází pro dílo prospěšný kompromis. Souboj osobností je však obvykle nekontrolovatelný, a proto se tvůrčí napětí přelévá stále víc a víc do osobních sporů a všechno skončí rozpadem.

Obvykle je sebedestrukce kapely založena na sporu dvou hlavních osobností, viz skoro učebnicový princip Lennon vs. McCartney. Ale v Rolling Stones šlo zpočátku o konflikt dokonce mezi trojicí individualit. Toho třetího, věčně zfetovaného Briana Jonese, se podařilo v roce 1969 vyřadit ze hry. Jones v hloubi duše pochopil, že proti sehrané a zlomyslně nepřátelské dvojici Jag-
ger a Richards nemá šanci. Čím dál tím víc se uzavíral do drogového rauše, až zbytku souboru nezbylo nic jiného než mu dát padáka. Moc chlapsky to nezvládli, nechali to na prostředníkovi. Ostatně ani on se s tím nestihl vyrovnat. Za několik dní poté zemřel naládováný fetem ve svém bazénu.
Chvilku to vypadalo na klid v kapele, ale jak se světy Keithe Richardse a Micka Jaggera od sebe začaly vzdalovat, nastartovalo další kolo boje o moc. Richards byl především muzikant, a když muzikant, tak především přímočarý bluesman nebo rock’n’roller formátu Chucka Berryho. Jeho cílem bylo být co nejjednodušší, nejpřehlednější a nejsrozumitelnější. Jagger cítil své kořeny v evropské kultuře, v mnohovrstevnatosti sdělení a v poselstvích ukrytých v omáčkách všeho druhu. Kapela pro něj záhy přestala být jen hudebním tělesem, ale stala se výtahem do určitého společenského prostoru, který z hlediska své popularity dokáže ovlivňovat. Zpočátku se oba doplňovali, ale časem se mezi oběma objevila nenápadná vlnka soutěživosti.

Bude po mém, nebo po tvém?

Když je umělec tak trochu samožer, a to dvojka, jež si neoficiálně říkala Glimmer Twins, byla v míře, která rostla s jejich úspěchem, nechá se snadno vyhecovat. A vždycky se najde spousta takových, co si do jejich hecování ještě sami přisadí. Spousta volného času mezi turné a nahráváním vedla k tomu, že si oba vybudovali své vlastní životy a s nimi i vlastní životní styl, jenž se ale hlavně v Jaggerově případě vymykal původnímu světu Rolling Stones.

I to je důvod, proč po vynikající desce Exile On The Main Street začal nejdříve u kritiků, pak ale i u publika vznikat dojem, že show-business členy kapely už nebaví. Ještě do sebe vsákli něco reggae, což je vlastně karibská obdoba rhythm-and-blues, s nímž Stones začínali, a pak se skupina přestala vyvíjet. Z dnešního pohledu se zdá, že pro Jaggera bylo všechno důležitější než muzika.

Viděno očima Keithe Richardse: „Na začátku osmdesátých let začal být Mick nesnesitelný. Tehdy se z něho stala Brenda nebo Její Veličenstvo, nebo prostě a jednoduše Madam. (…) Tento stav byl vyústěním všeho, co se mezi námi už pár let odehrávalo. Hlavní problém byl v tom, že Mick horečně toužil všechno kontrolovat. … Propána, po všech těch letech se nám z něho stává náfuka! Málem už se nevešel do dveří, jak se nafukoval. Kapela včetně mě pro něj teď byla něco jako najatí muzikanti.“

V roce 1984 vnitřní spory vyvrcholily několika rvačkami a brzy potom i poslední autentickou deskou Rolling Stones Dirty Work. Pravděpodobně nejhorší, na které se Jagger v životě podílel.

Proč poslední autentickou? S Dirty Work skončili Rolling Stones jako parta, jako tvůrčí kolektiv. Když se o tři roky později dali znovu dohromady, už to byli jen zkušení řemeslníci, možná nejlepší na světě, ale už jen řemeslníci.

Tryskáčova parta

Mick Jagger si v průběhu let vytvořil jakýsi odstup od zbytku světa. Stal se hvězdou mezi hvězdami. Když v Praze slavil své šedesátiny, nechal pro své hosty vypravit několik zvláštních letadel. Bylo pak až šokující slyšet od největších hudebních osobností, géniů naší doby, jak se cítily vyznamenány tím, že je na svou party pozval.

V takové pozici bývá obvykle velký rozdíl mezi skutečnou osobností a jejím mediálním obrazem. U Jaggera to platí dvojnásob. Rolling Stones se nikdy nestylizovali do hodných beránků a často v tisku nešetřili ani sami sebe. Zvláště výměny útoků mezi Jaggerem a Richardsem po rozpadu kapely koncem osmdesátých let byly hodně šťavnaté. To se čtenáři dozvěděli i to, že „má ho malýho a ty modelky loví jen na svý jméno“. Za Mickem se díky tomu táhne dlouhá červená nit všech možných negativních vlastností, jež mu po celých padesát let jeho kariéry ve sdělovacích prostředcích přisuzovali známí a kolegové.

Po tom, co se na začátku sedmdesátých let finanční situace do té doby rozervané kapely stabilizovala, stal se Jagger součástí „globálního spiknutí bohatých“, kterým se v té době říkalo jet-set, tryskáčová parta, pro jejich neustálý pohyb po momentálně nejmódnějších místech na zeměkouli. Syna středoškolského učitele tělocviku z malého anglického městečka fascinoval svět prezidentských nebo sultánských synků, hereček, modelek a královen krásy, nejluxusnějších hotelů a podniků. Lákalo ho předvádět se s nejkrásnějšími ženami světa a mezi jeho skalpy najdeme mimo řadu dnes už zapomenutých také Angelinu Jolie nebo Carlu Bruniovou. Oženil se ale jen dvakrát. Nikaragujská krasavice Bianca de Macias, kterou si vzal v roce 1971 a oficiálně se s ní rozešel v roce 1977, dala později nahlédnout do Jaggerova soukromí, když konstatovala, že jejich manželství v podstatě skončilo svatební nocí. Ještě vydařenější bylo jeho soužití s modelkou Jerri Hallovou, s níž měl čtyři děti, a po devíti letech oficiálního manželství se mu u soudu podařilo dokázat, že jejich sňatek byl neplatný.

V posledních dvanácti letech žije s americkou módní návrhářkou L’Wren Scottovou. Oficiálně přiznává sedm dětí, jež měl se čtyřmi ženami, a protože i rocker může být dědečkem, má už čtyři vnoučata. Prý si kdysi zkusil také vztah s mužem, ovšem nikoli s nějakým upoceným mnichovským pinglem, jako Freddie Mercury, ale rovnou s Davidem Bowiem.

K osudu chudého bluesmana má Jaggerův svět se třemi stovkami miliónů osobního majetku daleko. Stejně tak daleko má posledních čtyřicet let k nezdravému životnímu stylu svého parťáka, přítele i nepřítele Keithe Richardse, který o sobě jednu dobu tvrdil, že vyšňupal dokonce i popel z urny svého otce. Jagger si rád hrál na rozevlátého clubbera, pro něhož jsou drogy a různé stimulanty denním chlebem, ale skoro všichni lidé z jeho okolí, kteří kdy o něm něco řekli, naznačovali, že se drog odjakživa bál a většinou jejich braní jen předstíral. Naopak je známo, že velmi dbá o svou fyzickou kondici, čemuž se při jeho pódiových výkonech nelze divit, a dlouhá léta prý ve volných dnech běhával po ránu deset kilometrů denně.

V roce 2010 o sobě prozradil, že se už nějakou dobu věnuje buddhistické meditaci. Dokonce prý v Laosu a v Thajsku strávil delší čas v různých buddhistických klášterech.Sám!