Niemeyerovy stavby jsou asi nejlepší věc, kterou komunisti dali světu. Odešel před 10 lety
Brazilský architekt Oscar Niemeyer prožil dokonale naplněný život. Tak naplněný, že se o tom každému jinému umělci mohlo jenom zdát. Je legendou. Na toto označení by stačilo, kdyby po sobě zanechal „jen“ futuristické stavby, které vytvořil v hlavním městě Brasília. Jeden z králů modernistické architektury se narodil 15. prosince 1907 v Rio de Janeiru.
Oscar Niemeyer byl posledním velikánem modernistické architektury, která od třicátých let minulého století dobývala svět a je spojená se jmény, jako jsou Le Corbusier, Mies van der Rohe nebo Frank Lloyd Wright. Niemeyer nejenže se k nim rychle přiřadil, on navíc ještě dokázal soupeřit s hvězdami mladšími o generaci, jako Norman Foster, Renzo Piano, Jean Nouvel nebo Richard Rogers. I když slovo soupeřit se v jeho případě jeví nepatřičné: Niemeyer „hrál“ vlastní ligu, jejímž výsledkem je šest stovek uskutečněných staveb, zatímco ostatní – až na Wrighta – zůstávali na desítkách.
V Brazílii měl statut národního umělce, a to v pravém slova smyslu. Uctívali jej už za života s jihoamerickou vášní jako modlu, která se ale neskrývá ve slonovinové věži, však běžně se prochází po Copacabaně v bílé rozhalené košili, v lehkých kalhotách s úzkým páskem, s cigárem v koutku. A užívá si života. Podruhé se oženil, když mu bylo sto; vzal si o čtyřicet let mladší Veru Lúciu Cabreirovou.
Do posledního dechu zaťatý komunista
Na jaře roku 2006 jsem se vypravil do Brazílie. Měl jsem k tomu dva důvody. První: udělat rozhovor s Oscarem Niemeyerem. Druhý: na vlastní oči vidět hlavní město Brasília. Jak Niemeyer, tak Brasília jsou opředeny mýty, které se navzájem prostupují. O interview s Oscarem Niemeyerem jsem uvažoval už před dvaceti lety, kdy jsem se začal vážněji zajímat o architekturu: tehdy se dokončovalo jeho muzeum umění nad pobřežním útesem v Niterói, podobající se květu lotosu. Ale jak běžel čas a on stárl, pochopil jsem, že samotné snění je k ničemu. Už se mu blížila stovka.
Po pravdě, i poté, co jsem měl zajištěno přijetí v jeho ateliéru na Copacabaně, jsem trnul, aby se to nějak nezvrtlo, aby najednou neonemocněl nebo aby ho k sobě najednou nepozval brazilský dělnický prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který si vždycky pokládal za čest, že ho velký architekt bere na vědomí. Což je správné, protože prezidenti se střídají, ale umělci zůstávají. Hovoříme-li o Niemeyerovi, sluší se podotknout, že právě v jeho pojetí se architektura stala uměním: jeho domy se podobají sochám, jenže se v nich navíc dá žít nebo úřadovat nebo učit se přemýšlet nebo se těšit z krásy, podle toho, byly-li určeny pro bydlení nebo administrativu nebo pro školy nebo obrazy.
A stejně je dobře připomenout, že byl až do posledního dechu zaťatý komunista, o němž Fidel Castro dokonce prohlásil: „Já a Oscar Niemeyer jsme poslední dva opravdoví komunisti.“ Právě na to jsem se ho moc chtěl zeptat.
Francie ho lákala víc než Rusko
Oscar Niemeyer – celým jménem Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho – se narodil 15. prosince 1907 v Rio de Janeiru a v tomto městě prožil většinu života. Byl z dobré rodiny, jeho dědeček byl soudce u Nejvyššího soudu, otec uznávaný typograf; měl ještě pět sourozenců.
V žilách mu klokotala velmi neklidná krev, namíchaná z předků portugalského, arabského, německého a židovského původu, přičemž jeho jediné dítě, dcera Anna Maria (zemřela letos v červnu ve dvaaosmdesáti), ji měla ještě obohacenou o italskou, protože Niemeyerova žena Annita Baldo, s níž žil osmasedmdesát let, byla italského původu.
On sám o sobě hrdě tvrdil, že byl typický Brazilec, což znamená míšenec. Ačkoli rodina nikdy netrpěla nouzí a patřila mezi dobře postavené, Niemeyer byl levičák. Chlapci z dobrých kruhů mívají často takové spády, zvláště když jsou citlivěji nastavení než jejich pragmatické okolí.
Po druhé světové válce se stal členem Brazilské komunistické strany. Potíže nastaly, když se v šedesátých letech minulého století dostala k vládě v Brazílii na bezmála dvě desetiletí vojenská junta. Nechtěli ho tam. Prohlídky kanceláře, sledování, vyhrožování, výslechy. Stejné metody používali ve všech totalitních státech včetně Československa. Generálové mu tehdy „doporučili“, aby jel do Moskvy, když má tak rád komunisty.
Architekt je raději poslechl a v roce 1966 odcestoval, nicméně do Moskvy nedoletěl. Z letadla vystoupil už v Paříži, kde měla komunistická strana velmi silnou pozici; navíc francouzský životní styl byl přece jenom tomu brazilskému mnohem blíže než sovětský.
Bůh je příliš perverzní a nespravedlivý
Francouzská komunistická strana se o soudruha z Brazílie okamžitě postarala, nechala si od něj navrhnout svoje pařížské ústředí. Niemeyer potvrdil svoje renomé. Podle pravicového prezidenta Georgese Pompidoua „je to nejlepší věc, kterou kdy Francii komunisté dali“. Oscar Niemeyer sice mohl ze své kanceláře na Elysejských polích na dálku řídit svoje projekty v Brazílii, ale domů se směl vrátit až po amnestii v roce 1982.
Svoje lpění na komunistické ideologii, které jsem se zdráhal pochopit, mi vysvětlil, když jsem se s ním mohl setkat v jeho ateliéru na Avenidě Atlântica: „Narodil jsem se v katolické rodině, dokonce jsme měli doma na stěně obraz papeže. Ale když jsem začal poznávat život, pochopil jsem, že nemohu věřit v boha, protože svět je příliš perverzní, nespravedlivý. Proto jsem vstoupil po válce do komunistické strany.“
Mluvil pomalu, zdálo se, že k němu slova přicházela z velké dálky. Pak se na chvíli odmlčel. Jako by si něco rovnal v hlavě. „Dnes, po tolika letech, jsem došel k poznání, že by se měla udělat revoluce. To je to nejlepší řešení.“ Potom, aniž zvedl hlas, nazval Bushe idiotem a lupičem a měl radost z toho, že se proti němu ve Francii demonstruje. Měl přehled.
Dále upozornil na to, že brazilští komunisté chtějí následovat Huga Cháveze z Venezuely: „Připadá mi jako dobrý chlap. S potěšením sleduji, že národy v Latinské Americe směřují k vládám, které jsou více zaměřené na lid.“ To bylo něco tak … svěžího a upřímného! Bylo mi jasné, že někdo, kdo pořád uvažuje podobně radikálně, se ještě určitě nechystá na odchod. Navíc připojil doušku, která mě ubezpečila, že ani dosud neopustil realitu: „Těžko soudit, co se stane, ale vím, že lidé v Brazílii jdou raději na pláž nebo na fotbal, než aby demonstrovali v ulicích. Nic proti tomu – ale nic to neřeší.“
Přesně věděl, co říká. Opět chvilku pauza: „Pravdou je, že jestli Brazilci něco umějí, tak je to hrát fotbal …“ V roce 2010 navrhl muzeum fotbalu ve městě Santos, kde vyrostl a hrával Pelé, jeden z nejlepších hráčů všech dob, jehož pohyb, kličky a vedení míče připomínaly harmonické křivky Niemeyerových staveb.
Brazilci jsou na své město budoucnosti hrdí
V osudu Oscara Niemeyera sehrál zásadní roli prezident Juscelino Kubitschek, jehož předkové pocházeli z jižních Čech. Právě Kubitschek, ještě jako starosta města Belo Horizonte, mu dal první větší šanci, když jej nechal v první polovině čtyřicátých let navrhnout několik budov u tamního umělého jezera: kostel, jachtingový klub, kasino či taneční sál.
O deset let později, už jako prezident země, prosazuje vybudování Brasílie, nového hlavního města položeného na náhorní plošině, což mělo přispět k rozvoji zaostalého vnitrozemí. Urbanismus metropole vymyslel Lúcio Costa (dal mu podobu letadla směřujícího „čumákem“ na západ) a Oscar Niemeyer vymyslel podobu parlamentu, všech vládních budov, prezidentského paláce i rezidence. Projektoval také katedrálu, vzorový obytný blok nebo později divadlo, památník, galerii či muzeum. Dal jim nádherně čisté tvary plné křehkých křivek, velkorysosti a vznešenosti.
Vtip byl v tom, že všechny klíčové budovy musely být hotové během pěti let, v období 1956 až 1961, aby se do nich mohli přestěhovat úředníci z Rio de Janeira. To se nakonec podařilo. Žádný jiný architekt ve dvacátém století nepodal tak rozsáhlý výkon, soustředěný do pouhých několika let, jako to dokázal Oscar Niemeyer. Slýchával jsem od českých architektů, že je to sice město s nádhernými stavbami, ale že jinak je to megalomanský omyl, protože nemělo přirozený vývoj.
Problém byl, že je odsuzovali lidé, kteří je znali jenom z fotek. Jakmile jsem Brasílii navštívil, nadchla mě. Měl jsem pocit, že vidím něco nevídaného a že to, co vypadalo utěšeně v knížkách, je ve skutečnosti mnohem lepší: jednotlivé budovy na sebe navazují a mají mezi sebou natolik přesné vztahy i proporce, že navozují dojem zhmotnělé prostorové básně ve světlých tónech pod nejmodřejší bezmračnou oblohou, to vše obklopené zelení.
„Některé stavby se v té rychlosti realizovaly takřka bez projektu, hodně se domýšlelo až při jejich provádění,“ upozornil mě Oscar Niemeyer. Byl pod takovým tlakem, že ani neměl čas obávat se, že se něco nepovede. Neúspěch si nepřipouštěl. Bylo mu teprve padesát, což je prý věk, v němž architekti teprve přicházejí na to, co jejich profese vlastně obnáší.
Ačkoli se předpokládalo, že lidé město nepřijmou, jsou na ně dnes hrdí a neutíkají z něj. Mají svou identitu utvářenou „baráky“, které předběhly dobu. Musí se to zažít. Michael Kimmelman, kritik umění a architektury deníku New York Times, v roce 2005 pod vlivem návštěvy tohoto města poznamenal: „Brasília se vám nemusí líbit, ale nemůžete říct, že jste viděli něco podobného. Možná něco lepšího, ale ne takového. Ale lidé, kteří v Brasílii žijí, ji k mému překvapení nechtějí opustit. Brasília funguje. Jsou tam problémy. Ale funguje.“
Výkon, který Niemeyer v Brasílii podal, bude pořád inspirovat – jako se to lidem stává při poslechu Beethovenovy Deváté symfonie, při pohledu na Picassovy Avignonské slečny nebo po přečtení Melvillovy Bílé velryby.
Pracoval i po stovce
Ve středu 5. prosince 2012 jsem napsal těchto pár řádek: „V sobotu 15. prosince se dožívá sto pěti let brazilský architekt Oscar Niemeyer. Nejen že se žádný jiný významný umělec nedožil tak vysokého věku, ale on je pořád ještě schopen pracovat. Jediný komunista, který si zaslouží nebetyčnou úctu!“ Pak jsem je poslal do redakce do rubriky události v kultuře.
Pracoval jsem s předstihem, aby v připravovaném vydání Reflexu, které teď držíte v ruce, zmínka o slavných narozeninách včas vyšla. Místo toho vydaly o den později všechny světové agentury zprávu o Niemeyerově odchodu. Bylo mi z toho smutno, ale prostě: jednou to muselo přijít. Definitivně skončila éra průkopníků moderní architektury, kteří v sobě měli přirozený humanistický étos. Jak mě upozornil Oscar Niemeyer: „Život je důležitější než architektura. A ze všeho nejdůležitější je lidská touha změnit svět.“
