František Čuba: Autor slušovického zázraku, komunista i Baťův učedník
V pátek 28. června 2019 zemřel ve věku 83 let František Čuba (narozen 23. ledna 1936), muž známý předevšm jako autor tzv. slušovického zázraku. Čuba byl předsedou JZD Slušovice od roku 1963 do roku 1990 a za tu dobu se družstvo stalo legendou, jakýmsi tržním ostrovem uprostřed světa plánované ekonomiky.
Více než dvaadvacet procent pro zemanovce v krajských volbách. Skoro dvakrát víc, než dostali sociální demokraté. Kde? VE SLUŠOVICÍCH. Proč? Protože na úplně posledním místě kandidátky se objevilo jméno Františka Čuby (76). Více než šedesát procent lidí, kteří zemanovcům ve Slušovicích hodili hlas, zároveň zakroužkovalo právě jeho.
Za Čuby tady totiž bylo líp. Po letech v ústraní se otec slušovického zázraku „nechal přemluvit“ k návratu do veřejného života. Přemluvil jej Miloš Zeman, i proto, že věděl, jaký respekt v kraji Čuba stále má. Právě proto se ve Zlínském kraji zemanovci dostali do zastupitelstva a spolu s ČSSD a komunisty do krajské vlády, kde bude mít Čuba na starost zemědělství. Legenda se vrátila. Abychom vysledovali její zrod, musíme se vrátit o více než třicet let zpátky. Úryvek z kroniky obce Březová roku 1981: „JZD Slušovice buduje na březovském katastru (Podemlýní a Dolním rybníku) dostihovou dráhu. Tato dráha je otevřena 23. 8. prvním dostihem.“
Může to být nejlepší symbol starých a nových Slušovic. Uprostřed oválu dostihové dráhy, někdejší pýchy zemědělského družstva, se dnes rozkládá golfové hřiště s devíti jamkami. JZD a golf. Zatímco jižní část golfově-dostihového areálu navazuje na severozápad dnes skoro třítisícových Slušovic, severní část areálu sousedí s jihozápadním cípem obce Březová, která má necelých pět set obyvatel. V téhle vesnici se 23. ledna 1936 narodil František Čuba, budoucí šéf legendárního JZD Slušovice. Zpětným pohledem souzeno, hned od začátku tu byly dvě věci, které ho musely zásadně ovlivňovat a nasměrovat. Za prvé byl jeho otec František sedlák, takže zemědělství měl v krvi. A za druhé je Březová pár kilometrů od Zlína, města Baťových závodů. Ty Čubu ovlivnily tradicí úspěšného podniku, jeho moderním řízením, ale i tím, jací budoucí komunističtí funkcionáři v nich pracovali. To se však ukázalo až mnohem později.
Kolektivizace
Navzdory předchozím proklamacím komunistů začala od roku 1948 nedobrovolná kolektivizace zemědělství. Nejdřív přesvědčovací, pak nátlaková a nakonec násilná. Vládnoucí lůza svůj třídní boj vztáhla i na velké vesnické sedláky – „kulaky“, kterým zvyšovala požadované dodávky potravin tak, aby to nezvládli, sklonili hlavu a vstoupili do družstva.
Také ve Slušovicích panoval odpor vůči odevzdávání soukromého majetku, mnohasetleté jistotě rolníků. JZD zde vzniklo až v roce 1952 a žádná sláva to nebyla. O rok později dokonce někteří členové družstvo opustili. JZD se potýkalo s problémy, jež měla většina takto vzniklých družstev v republice – spory, nedostatek všeho, neplnění slibů o všemožné podpoře ze strany komunistů. Deziluze byla veliká. Po většinu padesátých let byla v družstvu jen menší část slušovických zemědělců.
Zato v sousední vesničce Březová vzniklo JZD už roku 1949 a předsedou se stal František Čuba starší. Nicméně i ve Slušovicích v roce 1960 již drtivá většina půdy patřila JZD, byť fungovalo špatně. Nedobrovolnost ničila motivaci, rozdělování podle „potřeb“, a nikoliv podle vkladů družstevníků, či aspoň podle práce byla hlavním znakem neúspěchu komunistického hospodaření.
Nový šéf
František Čuba mladší se stal šéfem JZD Slušovice v roce 1963. Ani ne třicetiletý, již od vysoké školy člen komunistické strany dostal příležitost v uvolněných šedesátých letech, kdy se pootevřely dveře metodám o něco vzdálenějším komunistické praxi předchozí dekády. Čuba se vydal směrem ke specializaci a zároveň diferenciaci.
To znamená, že se chtěl soustředit na to, co zrovna družstvo umělo nejlépe (chov dobytka), a zároveň v šedesátých letech položil základy proslulé přidružené výrobě, což byly ze začátku výrobky používané v zemědělství. Specializaci započal „revolučním“ přístupem k družstevním povinnostem, když začal plnit dodávky masa za jiná družstva, která na oplátku za Slušovice dodávala plodiny. To byl jeden z prvních kroků, který do firem v Československu vrátil normální uvažování a řízení podniků z doby před nástupem ideologie „všechno je všech“. Z hlediska podnikové ekonomiky to znamenalo eliminaci ztrátových činností a rozvoj těch ziskových.
Výsledky a vymoženosti slušovického JZD jsou známé – od rapidního nárůstu dojivosti krav, růstu ziskovosti, přes vysoké platy, vnitropodnikovou banku, služby pro zaměstnance až po dostihovou dráhu a dovoz zboží z vyspělého světa. Čtyřproudá silnice vedoucí do městečka stojí jako památka na slavné časy dosud. Jak se to mohlo uprostřed socialistického vzduchoprázdna stát? Důvody jsou v zásadě dva. Za prvé byl Čuba velmi schopný vedoucí, a to v mnoha smyslech toho slova. Za druhé to byl paradoxně komunismus, který srážel všechny ostatní potenciální konkurenty.
Baťovizace
„Podnik si musí určitým způsobem nalézt vztah k tomu systému. A pak se musí rozvíjet dál sám. Neexistuje socialistické a kapitalistické podnikání. Je prostě podnikání,“ tvrdil Čuba v dokumentárním filmu Roberta Sedláčka z roku 1999 František Čuba: Slušovický zázrak. Částečně se mu to podařilo dokázat. Jeho schopnosti se projevovaly ve stylu řízení, byl často srovnáván s Tomášem Baťou a jeho závody. Hlavní důvod, proč se Slušovice přímou výkonností tolik lišily, byla motivace. „Tam když jste se kohokoliv zeptal, od dojičky přes řidiče auta k řediteli závodu, tak všichni chtěli být nejlepší. Všichni byli nesmírně dobře motivováni a chtěli vyniknout. To už pár kilometrů od Slušovic nebyla pravda. Být nejlepší se jinde nevyplácelo, tady se to vyplácelo,“ řekl v Sedláčkově dokumentu novinář Jiří Podlipný.
Čuba postupně zavedl jakýsi vnitropodnikový volný trh mezi samostatnými výrobními jednotkami, které si navzájem jakoby prodávaly meziprodukty či služby za stále se měnící ceny. A co víc, skupiny mohly nakupovat i mimo JZD, když to bylo levnější. Tím docházelo k dalšímu tlaku na zlepšení práce. Tak se z těchto skupin staly podniky a jejich šéfové podnikatelé. Výdělek lidí ve skupině pak závisel na tom, jak dobře pracovali, i když velké rozdíly v příjmech JZD regulovalo. Vnitropodniková banka proslulá zaváděním bezhotovostních plateb v okolních prodejnách pak sloužila jako jakési zúčtovací centrum. Celý systém zároveň sloužil jako neustálá kontrola kvality. Hlavně však do celého procesu vrátil ekonomickou kalkulaci, kterou komunismus různě pokřivoval třeba centrálním plánováním cen. Výsledkem pak bylo Československo s neustálým nedostatkem nejrůznějšího zboží. Naopak Slušovice tento nedostatek čím dál víc eliminovaly rozšiřující se přidruženou výrobou a díky exportu získávalo družstvo devizy i na nákup zahraničního zboží, včetně zboží ze Západu.
Právě ve zmiňovaném osamostatňování skupin, svázání jejich výkonu s výdělkem a odpovědností lze spatřit inspiraci řízením Tomáše Bati. Zaměstnanci nemuseli mít nutně pevnou pracovní dobu. V družstvu se tomu bizarně říkalo předávání pracovišť do socialistické péče. Stejně jako Baťa měl i Čuba podnikovou banku a soustředil se i na mimopracovní potřeby zaměstnanců a jejich rodin – stavěl byty, JZD mělo lékaře, stravování, zábavu a sport. Baťa byl přitom paradoxně jednou z obětí komunismu a stal se terčem posměšků a nenávisti.
Komunista nekomunista
Čuba sám byl členem KSČ po celou dobu. Se svou rodnou partají měl však vztahy proměnlivé. Měl v ní své nepřátele i ochránce. Známé je zejména nepřátelství Gustáva Husáka, kovaní komunisté s hlavou vymletou normalizací by nejraději zlikvidovali všechno, co se vymykalo šedi. A také fungovala stará dobrá závist. Na druhé straně tu byli mocní, kteří nad JZD drželi ochrannou ruku. Třeba Lubomír Štrougal, který strávil většinu normalizace ve funkci předsedy vlády, předával dokonce ještě jako ministr zemědělství Čubovi staršímu Řád práce.
„Často k nám pronikaly informace, že prezident G. Husák našemu agrokombinátu věnoval pozornost. Pro tento účel si nechával v novinách vyznačovat jakékoliv zmínky o Slušovicích. Po takovém přísném sledování žádal od předsedy vlády vysvětlení, zejména kde na různé rozvojové programy bereme peníze a kdo za nimi stojí. Každé prohlášení, že peníze do Slušovic vláda nedala, pana prezidenta popudilo.“ Na jiném místě pak popisuje přímo Štrougalův vliv: „Například jeden z vysoce postavených politiků se po prohlídce nově vybudovaného obřího areálu skleníků ptal: ,Kdo vám to povolil?‘ Když slušovičtí mlčeli, zklamaně pokračoval: ,To vám povolil Štrougal?‘ Opět nikdo neodpovídal a politik dodal sám pro sebe: ,Tak to vám asi projde.‘“
Dalším byl Jozef Lenárt, který prošel Baťovými závody na Slovensku i ve Zlíně. V neposlední řadě k nim patřila také často zesměšňovaná figurka Miloše Jakeše. Také on pracoval u Bati. S komunistickými funkcemi začal právě v Gottwaldově, kde se znal i s prvním předsedou JZD Březová, Františkem Čubou starším. Nejen tyto důležité vazby a okolnosti pomáhaly Čubovi vybudovat kolos se sedmimiliardovými tržbami a vlastními letadly. Jedni komunisté se tak snažili dostat Slušovice na kolena, jiní je pomáhali udržet ať už kvůli osobním vazbám, nebo proto, že v něm viděli inspiraci pro ostatní a možnost udržet československé hospodářství v takové kondici, aby se nezhroutilo zcela. Nakonec následků rozpadu JZD Slušovice se museli bát všichni.
Čuba ke stranictví a zájmu straníků profesionálů přistupoval po svém. Do čela stranické organizace dosadil svého člověka, řidiče Čmolíka, protože měl stejné příjmení jako Otto Čmolík, vysoký komunistický funkcionář. Počítal prostě s tím, že díky tomu si zlínští straníci nedovolí stěžovat.
Rozrůstající se JZD, které polykalo sousední i nesousední družstva, nějak muselo na nefungujícím trhu práce hledat nové lidi. Kromě vazeb s Vysokou školou zemědělskou v Praze si Čuba dovolil využít schopných lidí, kteří byli s nástupem normalizace vyhozeni z předchozího zaměstnání. I díky nim Slušovice o pořádný skok předběhly zbytek republiky při zavádění počítačů do výrobního procesu, poté se pustily do jejich kopírování a sestavování. V získávání techniky pomáhala JZD civilní rozvědka, která ze Západu přivážela know-how a ukradené patentované technologie.
Dá se říct, že právě realita šedošedého komunismu zvýraznila Čubovy úspěchy, protože na rozdíl od mnohých jiných mu i díky jeho lobbingu a známostem mocní umožnili rozvinout něco, co bylo jiným zapovězeno. Čuba by byl patrně úspěšný i za jiného státního zřízení, avšak nikdy by jeho práce nezískala přízvisko „zázrak“. Ostatně zázrak bylo prakticky všechno, co v komunismu fungovalo. Vrchol prožil Čuba, který „svému“ družstvu podřídil takřka vše, v druhé půlce osmdesátých let, kdy začal být obdivován i v Sovětském svazu a stal se příkladem pro Gorbačova.
JZD AK Slušovice bylo svým fungováním připraveno nejen na přestavbu, jak to nazývali funkcionáři, ale i na úplně jiný režim. Jedna podstatná věc však připravena být nemohla. Byla to otázka vlastnictví.
Rozpad
V situaci, kdy se měl naplno vrátit institut soukromého vlastnictví a podnikání, se násilně utvořená družstva ocitla před otázkou, jak rozdělit majetek. Slušovice snad měly naději vzhledem k dobrému fungování, Čuba plánoval přechod na akciovou společnost, což by do té doby papírové družstevní podíly převedlo na standardní typ vlastnictví.
Brzy vznikl spor mezi vedením družstva a Občanským fórem. Čuba pod tlakem rezignoval. Během roku 1990 došlo k oddělení několika odvětví na samostatné podniky, které byly prodávány, tedy privatizovány. Zmatky a snížení odbytu z nejrůznějších důvodů o rok později vedly k rozpadu družstva a vzniku několika nových. Do čela jednoho z nich, DAK MOVA, se opět dostal Čuba. Jeho registrace ale byla soudním rozhodnutím zrušena, a tak se sídlo stěhovalo na Slovensko.
V krátkém časovém sledu vznikají desítky společností s částmi majetku i vedení bývalého JZD, nejznámější je Čubou založené Moragro, které se jako ostatní snažilo urvat pro sebe co nejvíce. Mnoho z nich úspěšně využilo předrevolučních kontaktů na Západě.
Někteří lidé (zejména z Čubovy rodiny) seděli ve vedení hned několika nových podniků, snaha zachovat fungování družstva byla zřejmá. Dohady o tom, zda se Čubův zázrak stal obětí pomsty, chtivosti, nedorozumění a potřeby najít třídního nepřítele, anebo naopak došlo ke správnému potrestání, nikdy nevyústily v jednoznačný závěr. Devadesátá léta však provázely podivnosti, které k tomu ještě přispěly, například vyhoření celého archívu JZD. Některé firmy vzniklé na troskách družstva dodnes podnikají, například firmy česko-rakouské skupiny Greiner. Také firma, která se stala součástí výrobce jogurtů Yoplait, má původ ve slušovickém JZD. A nejsou samy, fungujících podniků vyrostlých z JZD Slušovice ať už z majetku, nebo získaných zkušeností konkrétních lidí je v oblasti víc.
Paleta
Rozpad JZD se neděl jen za náhodného zmatku. Probíhal za zmatku cíleného. Zainteresované osoby se pokoušely dostat z fungujícího družstva co nejvíc majetku do nových firem, včetně Čuby, který byl zřejmě motivován snahou pokračovat v tom, co vybudoval během minulého režimu. Vznikl slavný systém palet, které se ze Slušovic prodávaly a po kolečku do firmy Beta a po dalším kolečku přeprodejů si je zase odkoupily Slušovice, ovšem za mnohem vyšší cenu. V Betě přitom seděli Čubovi kolegové v čele s Petrem Blahynkou.
Zajímavé jméno. Svého času tvrdil, že vyšetřující policista Alexej Žák vydíral Čubu a žádal peníze. Žák naopak tvrdil, že mu Blahynka nabídl milión dolarů, když vyšetřování zanechá. Zatímco Blahynka vše přestál bez úhony a dnes se jeho jméno objevuje v několika společnostech, kde figurují i Čubovi příbuzní, Žák po stažení z případu a obvinění uprchl do Švýcarska, kde jako první český občan po listopadu 1989 dostal politický azyl.
Síla vazeb čubovců byla značná, majetek mizel a nikdy se ho nepodařilo dopátrat. Konec JZD Slušovice tak, jak nastal, si však jistě nepřál ani Čuba, ani jeho odpůrci.
V průběhu posledních 23 let seděl Čuba v několika firmách, kde figurovali i jeho bývalí kolegové z družstva, příbuzní, ale i třeba Miroslav Zajíc, vysoký funkcionář KSČ a Čubův ochránce uvnitř strany. Ve slušovickém zmatku devadesátých let se ani dnes nikdo zcela nevyzná. Co však zůstalo, je pocit, že za Čuby bylo dobře. A nejen dobře. Bylo líp než jinde, líp než dnes. Čubu tahle nostalgie vynesla poprvé do vyšší politiky. Jako radní bude mít na starost krajské zemědělství.
Příliš mnoho pravomocí však mít nebude. Spoléhat bude muset spíš na neformální vliv a třeba i na svůj lobbistický talent. Ovšem tentokrát v úplně jiných podmínkách.
