František Kupka

Kupka jde na dračku. Ceny jeho obrazů na aukcích dosahují rekordních výšek, na každé dražbě se mocně přihazuje, média je sledují jako nikdy předtím. Zatím nejvyšší částka byla zaplacena za malbu Tvar modré, která v dubnu anonymního sběratele přišla na víc než pětapadesát miliónů korun. Zdá se, že je to spousta peněz – nicméně pouze z hlediska poměrů panujících na našem trhu s uměním. V přepočtu jde „jenom“ o tři milióny dolarů. Slovo jenom je zde na místě, protože za jiné malíře, jejichž podíl na „vynálezu“ abstraktního malířství je srovnatelný s Kupkovým, se platí nepoměrně více. Jejich ceny se pohybují od dvaceti (Vasilij Kandinskij) do šedesáti miliónů dolarů (Kazimir Malevič), Piet Mondrian byl ohodnocen čtyřiceti milióny. Z iniciačního kvarteta Kandinskij, Kupka, Malevič, Mondrian je na tom český malíř nejhůře. Kdyby býval tvořil v nějaké provincii, dalo by se to snad ještě pochopit, ale on bydlel v Puteaux, v těsné blízkosti Paříže, hlavního města světového umění. Jeho sousedy byli slavní sourozenci Duchampové, jeden z nich – Marcel Duchamp – vyvolal uměleckou revoluci svým pisoárem, jejž vystavil, jako kdyby to byla vzácná socha. Puteaux prostě nebylo ztracená adresa, dnes už s francouzskou metropolí na jejím severu splynulo.

Farářův levoboček

V životě Františka Kupky se objevují podivné okolnosti. Narodil se v roce 1871, podle některých údajů 22. září (archív v Dobrušce), podle jiných zase až o den později (matrika Farního úřadu v Opočně). Sám Kupka si jako datum narození psal dokonce až 26. září. O místo sporu není, poprvé otevřel oči v Opočně. Nejasnosti jsou také kolem dne, kdy zemřel. Datum 21. června 1957 uvádí v monografii věnované Kupkovi Ludmila Vachtová, kdežto Miroslav Lamač a Meda Mládková píší, že se tak stalo až o tři dny později, tedy 24. června. Vzhledem k tomu, že Meda Mládková byla u Kupkova smrtelného lože, v jeho domku v Puteaux, měli bychom se přiklánět právě k tomuto datu. „Po dvou letech našeho přátelství se velmi roznemohl a jeho stav se nelepšil, místní doktor ho léčil aspirinem,“ vzpomíná Mládková, jež se stala největší propagátorkou malířova díla a také majitelkou největší soukromé sbírky Kupkových obrazů. Když jej poznala, bylo jí pětatřicet let a žila v Paříži. „Specialista přišel příliš pozdě, Kupka měl rozbujelou rakovinu a zbývalo mu několik měsíců života. Několik hodin před jeho smrtí mi volali, abych přijela, že mě stále volá. Jela jsem okamžitě a našla jej umírajícího.“
A jako by toho nebylo dost, asi největší otazník spočívá v tom, kdo byl vlastně malířův pravý otec. Narodil se sice do rodiny opočenského notářského písaře Václava Kupky, jehož příjmení nosil, a Marie Špačkové, která byla jeho druhou ženou, traduje se však, že jeho bio­logickým otcem byl farář Roštlapil, jenž jej tedy měl nejenom pokřtít, ale také počít. K této verzi se přikláněl i samotný Kupka. Zdá se to jako laciný příběh z červené knihovny. Sám František Kupka s tím ale problém neměl. Klíčovou epizodu svého příchodu na svět nepokládal za traumatizující. Svého „papírového otce“ uznával. Ostatně, namaloval jeho portrét a při návštěvě Československa v roce 1947 obraz osobně zavezl na radnici v Dobrušce, kde Kupka senior úřadoval: chtěl, aby portrét visel v zasedací síni. Šestasedmdesátiletého malíře tenkrát nechali hodiny čekat bez povšimnutí na chodbě městského národního výboru. Tristní scéna jako z filmu o stáří a pochybnosti všemožných návratů ke kořenům. Obraz prý předal – podle Ludmily Vachtové – nějakému zřízenci a beze slova odešel. Každý dobrý skutek je potrestán. Nechtěj se vyrovnat s minulostí, stejně jenom žere přítomnost, myslel si možná František Kupka. Pak šel na vlak. Bylo to naposledy, kdy byl v místech, kde se narodil a kde vzal poprvé do ruky tužky.

Z fotografií známe Františka Kupku jako muže s inteligentním čelem, přísně se tvářícího, jako by se ostýchal usmát, s hrbolatou tváří – pozůstatkem po černých neštovicích, jejichž náporu odolal jako osmiletý hošík. Měl tuhý kořínek, snad i dávku štěstí. On sám svoje dětství pokládal za smutné. Ve vzpomínkách se popisuje jako samotářské dítě, jehož po matčině smrti deptala macecha tím, že mu zakazovala kreslit: pokud nějaké kresby objevila, tak je zničila, a proto se ke své zálibě uchyloval na půdě, kam na něj nemohla. Měl spoustu podivných zájmů, přitahovala ho nejrůznější mystéria, hřbitovy, márnice, náhrobky … věci spojené se smrtí. Domů si odnášel lebky a hnáty, aby je mohl důkladně prozkoumat. Zvláště dramaticky působí jeho návštěva hřbitova v Jaroměři, odkud si vzal z odkryté hrobky, střežené – evidentně nedostatečně – sochou barokního génia Matyáše Bernarda Brauna, kadeře z rozkládající se mrtvé ženy. Františka Kupku smrt bytostně zajímala, zejména však to, co následuje po ní; nešlo o nějakou fetišistickou úchylku.

Spiritistické seance

Už záhy v něm totiž znalci spiritualismu objevili schopnosti média, skrze něž se dá komunikovat se záhrobím. Takovýchto seancí, které jsou nesmírně vyčerpávající, se účastnil po celý svůj život, věnoval se jim v Praze, kde studoval na Akademii výtvarných umění, ale také ve Vídni, kam se přestěhoval v roce 1892, a pokračoval v tom i v Paříži, v níž se natrvalo usadil ve svých pětadvaceti, roku 1896. Nedělal to jenom z čistého zájmu – za to, že vystupoval jako médium, byl placen, a zvláště v samých začátcích jeho existence to byl často jeho jediný zdroj příjmů. Nicméně dá se předpokládat, že kdyby jej to nezajímalo a nebavilo, tak by to nedělal. Kromě nepřenositelných zkušeností docházel jako médium při seancích k zážitkům, z nichž čerpal ve své umělecké tvorbě. V roce 1897 napsal dopis filozofu Arthuru Rösslerovi, s nímž se kamarádil ve Vídni – zmiňuje se v něm, že také v Paříži navázal kontakt se spiritisty. To, co popisuje, se shoduje se stavy pozměněného vědomí, ať už se jej dosahuje jakýmikoliv prostředky, třeba požitím halucinogenů nebo hloubkovou meditací. „Večer jsem zažil zkušenost rozdvojeného vědomí, přitom jsem měl dojem, jako bych se díval na Zemi zvenčí. Byl jsem v obrovském prázdném prostoru a viděl planety, jak mě klidně míjejí. Potom bylo těžko vrátit se k trivialitám všedního dne.“

Takové experimenty jej musely ovlivnit nejenom v nahlížení na svět, na objektivní realitu, ale také na umění. Svůj názor si prohluboval studiem fyziologie, historie, psychologie, ale i matematiky nebo fyziky či hudby. Podrobně četl filozofické traktáty, měl přehled od Platóna až po Nietzsche. Vyznával kult těla, cvičil nahý na louce, ať už bylo jakékoliv počasí či roční období, a jenom málokdy vynechal, bránil se požívání masa a v tomto ohledu se nám jeví jako asketa. Vzhledem k tomu, že občas maloval svoje autoportréty – na některých je nahý –, měl asi slabší narcistickou úchylku, což je u umělců vcelku běžný jev (vzácnější jsou spíš opačné případy). Kupka se zachycuje s plnovousem, někdy se štětcem v ruce, jak se viděl v zrcadle. Tato plátna pochopitelně maloval v období předcházejícím abstrakci, kdy se více než obrazy živil jako anarchisticky orientovaný karikaturista, jenž byl dobře placen. Pak už bylo všechno jinak. Zmizely probarvené postavy, nahé ženy na koních či na mořských útesech, odešly sfingy, rozplynula se jezera a přestaly být rozpoznatelné klávesy piana, jehož zvuk miloval.

Dvoubarevná fuga

Františku Kupkovi nemohou „znalci“ umění rozhodně vytýkat, že maloval abstraktně z donucení, protože „opravdově“ a „podle skutečnosti“ to nedokázal. Kdepak, Kupka byl z rodu přirozených talentů, který byl schopen zvládnout s bravurou cokoliv, co si usmyslel. Jeho studijní kresby, jeho realistické nebo symbolistní malby jsou po stránce technické perfektní, brilantní, je v nich lehkost spojená s bravurou, prostě mistrovství. Ale není v nich nic navíc, čím by se mohl zařadit na vývojovou špici, mezi avantgardu udávající krok. Jsou to věci vznikající na jistotu, bez záblesku rizika, bez touhy něco objevit. Vzhledem ke Kupkově vysoké inteligenci a jeho rozhledu mu to muselo být jasné. Dá se předpokládat, že ho to takhle vlastně ani moc nebavilo. V dopise svému velkému příteli Josefu Svatopluku Macharovi v dubnu 1905 píše o zásadním poznání, na něž právě přišel. „Myslím, že není potřeba kopírovat stromy, když cestou na výstavu je lidé vidí lépe ve skutečnosti. Maluji, ano, ale jen pojetí, chceš-li syntéze, akordy a podobně.“ To už žije s Eugé­nií Straubovou, kterou přebral jednomu alsaskému důstojníkovi a s níž se v roce 1910 ožení (říkal jí něžně Nini).

Setrvají spolu až do posledních chvil. Pro Kupku to byla rozhodně osudová žena, protože jeho přechodové a pak objevitelské období se kryje právě s počáteční fází jejich vztahu. Přichází na to, že „pravé umění vzniká jen tvorbou z vlastního nitra a po vlastních cestách“. Mnohokrát si kreslí „vyženěnou“ dceru Andrée, vznikají skici, jak si hraje s míčem, a dojem z nich – nikoliv napodobení pohybu – se stejně jako kupříkladu pocit z Bachových skladeb stává základem jeho Dvoubarevné fugy, kterou začal malovat v roce 1910 a dokončil v roce 1912. „Umělecké dílo, které je samo o sobě abstraktní skutečností, musí být soustavou vymyšlených prvků,“ poznamenává si. „Jeho konkrétní význam vyplývá přímo z kombinace morfologických typů a jednotlivých architektonických sestav jeho vlastního organismu.“

Amorfa – jak je Dvoubarevná fuga také nazývána – vzbudila na Podzimním salónu výsměch diváků. Není to důvod k pochybám. Kdyby tomu bylo jinak, nemohlo by se jednat o přelomové dílo: lidé jsou při setkání s čímkoliv novým vždycky zaskočeni a rozpaky obvykle maskují smíchem. Obraz se okamžitě dostal do aktualit filmového týdeníku společnosti Gaumont, jež jej ukazovala v kinech po celé Evropě, zřejmě i v Praze a jinde v Česku. František Kupka byl dokonce vyzván filmaři, aby před nimi demonstroval způsob, jak takový obraz maluje. Odmítl. Něco takového by se mu příčilo, i když sám měl k novým médiím a technickým vymoženostem pozitivní vztah, v tom byl velmi moderní. O necelých čtyřicet let později Jackson Pollock Hansi Namuthovi vyhověl a filmový dokument, kde ukazuje svoje malování ve stylu expresívní abstrakce, z něj udělal žijící legendu. Kdyby býval Kupka vyhověl, možná by se na něj pohlíželo stejně – přinejmenším bychom jej viděli při tvorbě nových světů, jež před ním možná někteří malíři tušili, ale nenapadlo je pokusit se je malovat.

Zrození abstrakce

František Kupka je přesto mezi sběrateli na zahraničních trzích podceněný, o jeho obrazy se ucházejí většinou jenom čeští zájemci – a cizinci, ti se raději poohlížejí po dílech zmíněných dvou Rusů či Holanďana. Nic na tom nezměnila ani výstava Zrození abstrakce, jež proběhla před osmi lety v Musée d’Orsay a kterou její kurátor Serge Lemoine zamýšlel jako určitou splátku dluhu vůči Františku Kupkovi. Lemoine mu tehdy v rozhovoru pro Reflex složil hlubokou poklonu: „Pro mě osobně je Kupka největší umělec dvacátého století.“ Něco takového poslouchat z úst ředitele slavného Musée d’Orsay bylo jako slyšet rajskou hudbu. „Cílem výstavy bylo,“ zdůraznil, „aby se Kupka dostal na své zasloužené místo v mezinárodním kontextu – a právě v Paříži. Proto jsou zde jeho díla dominantní. Kupku jsme poprvé zařadili na úroveň, jakou si zasluhuje.“ Teoretici v tom mají celkem jasno, pro ně – počínaje Alfredem Barrem, legendárním ředitelem newyorského Muzea moderního umění, přes Leona Déganda, ředitele Muzea moderního umění v São Paulu, až po elitního kritika Stuarta Prestona z Timesů – je Kupka klíčovým umělcem. Trh ale bohužel pořád ještě tvrdí něco jiného. V Kupkově interpretaci totiž evidentně chybí něco, co by obě stránky – umělecko-inovativní a komerční – propojilo.

Když o Kupkovi přemýšlím, vidím jak jeho obrazy, tak jeho pestrý život s heroickými – bojoval jako dobrovolník v zákopech první světové války – i tajuplnými prvky; vybavuji si spiritistické seance i zednářské obřady; několikadenní půsty, když byl úplně bez prostředků; radost z objevů i smutek z nepochopení a osamocení, kdy mu kontakt se světem zprostředkovává pouze Nini; krásná Meda Mládková, která mu na sklonku života dodává odvahu, aby pokračoval v malování; uložení urny na hřbitově Père-Lachaise a pak, po pětapadesáti letech, její převoz do Prahy, k němuž by mělo dojít letos na podzim; a ještě předtím probíhá olympiáda v Londýně, kde mají na sobě čeští sportovci teplákovky s motivem odvozeným z Amorfy; anebo Milan Knížák, odmítající půjčit Dvoubarevnou fugu na pařížskou výstavu, jež má potvrdit Kupkovo prvenství. Měl by být o něm natočen životopisný film, scénář se nabízí: a měl by ho režírovat nejlépe Julian Schnabel (protože je malíř a režisér v jedné osobě), který když natočil snímek o Basquiatovi, ceny jeho obrazů okamžitě vylétly několikanásobně nahoru. Kupka by si to zasloužil víc než kdokoliv jiný.