Pavel Landovský: Jeho kariéru ukončil mocenský zásah v době normalizace. Navázat na svojí slávu se mu již nepodařilo
Třikrát ho nepřijali na DAMU – oficiálně „pro nedostatek talentu“, dle jeho osobní složky kvůli otci, dezertérovi z Rudé armády. Nakonec se z něj i tak stala jedna z nejzářivějších hvězd jevišť, pláten i obrazovek: herec gogolovský i čechovovský, tvář československé filmové nové vlny, ale také signatář Charty 77, disident, exulant, Vídeňan, autor osmi divadelních a rozhlasových her. To všechno byl Pavel Landovský (11. září 1936 – 10. října 2014).
Den poté, co osmasedmdesátiletý herec a dramatik na své venkovské usedlosti ve středočeském Kytíně zemřel, objevily se v médiích nekrology plné úcty a uznání, doprovázené několika neurvalými odsudky v internetových diskusích. Proč takové hrubiánství? Pavel Landovský byl totiž celoživotní živel, zosobněný rozruch, nezkrotný horlivec a občasný neotesanec, emocí plný muž, který nedovedl mlčet ani být nenápadný. Svým nelehkým osudem, „nenormalizovatelností“ a nepohodlností, rozporuplným mediálním obrazem, uznáním kritiků a nepochopením nenáročných, divoustvím, občas propukající slabostí pro červené víno i pro exhibici a ke stáru snad také fyzickým vzhledem připomene jinou velkou osobnost české kultury zesnulého Ivana Martina Jirouse. Jak jen napěchovat tak velký, přeplněný život do několika odstavců?
„Neurvalý selfmademan“
Nejúplnější informace o žití a díle Pavla Landovského najdeme zcela bezpečně v jeho pamětech z roku 2010 – do knížky s názvem Lanďák sepsala hercovo vyprávění dramatička a teoretička scénografie Helena Albertová (s níž byl mimochodem Landovský v letech 1962–1973 ženatý).
Vyučený nástrojař, jejž z teplické strojní průmyslovky vyrazili v závěru maturitního ročníku („z mravnostních důvodů, protože jsem přivedl do jinýho stavu děvče ze slušný rodiny a musel jsem se oženit“), ochotničil už při studiu a pokračoval v tom i v armádě. Po odkroucení povinné vojenské služby poletoval po oblastních divadlech a cesta přes soubory Šumperka, Klatov a Pardubic ho zavedla až do vytoužené Prahy. Zde v roce 1966 začal hrát v právě vzniknuvším Činoherním klubu – jeho první rolí byl „dojemný buran“ Václav Václav ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonimíra Burkeho, posléze získal zásadní úlohy hejtmana v Revizorovi nebo Lužina ve Zločinu a trestu.
Pro Landovského mistrovství na scéně, jeho citlivost a poněkud hranatou osobitost o něm profesor Jaroslav Vostrý, divadelní teoretik a jeho režisér z Činoherního klubu, tvrdí v úvodu zmíněných memoárů, že byl „kulturní fenomén“, „neurvalý selfmademan“, pojetím a stylem herectví „naturburš“. A je to charakteristika přiléhavá.
Mladý Boháček
Od roku 1965 se datuje velká filmová kariéra Pavla Landovského, tou dobou již zavedeného pražského bohéma. Tak trochu ze známosti získává roli Smila ve Vláčilově Marketě Lazarové (režisérova žena Věra byla z přízně a Vláčila samotného znal Lanďák už dávno, z hospody) a hned poté ho Pavel Juráček angažuje do povídky Achillova pata ve snímku Každý mladý muž.
Po zbytek šedesátých let byl charismatický krasavec obsazován do nejlepších filmů té doby (a v několika případech i celé historie československé kinematografie): hrál řidiče v Krejčíkově filmu Svatba jako řemen, Burdu ve snímku Piknik podle Smočkovy hry, Standu Kociána v Bočanově Soukromé vichřici, Jana Apostolka v Kachlíkově filmu Já, truchlivý bůh nebo Tondu Boháčka ve Filipově Utrpení mladého Boháčka. Právě poslední jmenovaný snímek z něj udělal hvězdu první velikosti – ale všeho do času.
Hodinový hoteliér
Pavel Landovský se nikdy netajil svými názory na neutěšenou politickou situaci v zemi a na okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Zatímco v Činoherním klubu se už v noci z 20. na 21. srpna 1968 malovaly protiruské plakáty, Landovský brzy ráno doběhl do hotelu Alcron pro nositele Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla a nechal ho z „Činoheráku“ – stejně jako řadu dalších osobností kultury – telefonovat do rozhlasu, do Svobodné Evropy.
Nad hercovou tuzemskou kariérou se začíná smrákat. Exceluje ještě jako Lopachin v Kačerově inscenaci Višňového sadu, která se v programu objevila pouhý rok po sovětské okupaci, v době, kdy jiná česká divadla žádné ruské ani sovětské hry neuváděla (režisér Jan Kačer chtěl tehdy demonstrovat, že by umění nemělo mít s politikou nic do činění). Pokud jde o Čechova, ztvárnil Landovský i doktora Astrova ve Strýčku Váňovi a později Trigorina v Rackovi.
Neodolal ovšem ani televizní zábavě: roku 1971 dělal po boku Eduarda Hrubeše „hlavního baviče“ v silvestrovské estrádě, což býval, jak pamatujeme, nejvýznamnější televizní pořad roku, měřeno socialistickou optikou. Jenže pak se výbušný Lanďák dostal do osobní půtky se dvěma komunistickými potentáty a jistě mu nepomohla titulní role v Nezvaném hostovi, absolventském filmu Vlastimila Venclíka, který si ve skrytu vzal na paškál nenáviděné Rusáky. Vrchní místa zavelela a z programu karlovarského divadla byla po sedmi úspěšných reprízách stažena Landovského první autorská hra, Případ venkovského policajta, kterou režíroval Ivan Rajmont. Skončil i jeho nejslavnější kus, komedie Hodinový hoteliér, nastudovaná Evaldem Schormem v Činoherním klubu. Tím měl Landovský-dramatik v Československu jednou pro vždy utrum. Jako herec bohužel rychle skončil také u filmu a v létě 1976 ho vyřízli i z Činoherního klubu. Pak už hrál jen po disidentských obývácích a soudruhům na nervy.
Antisocialistický živel
Jak se dalo čekat, Pavel Landovský podepsal Chartu 77 a setrvale se stýkal s disidenty v čele s Václavem Havlem, s nímž se přátelil od samého počátku šedesátých let. Rozváželi spolu, ještě s Jiřím Němcem nebo Ludvíkem Vaculíkem, dokumenty Charty k podpisu – několikrát je při tom honili estébáci a jejich fízlové a nakládačka, přeřezané hadičky u Havlova auta nebo ozbrojené štvanice v pražských uličkách byly na denním pořádku. Policejní šikana se stupňovala, herec byl esenbáky obtěžován prakticky obden a dvakrát ho nakrátko uvěznili. Přesto se odmítal vystěhovat ze země – a už vůbec nedokázal mlčet. Citujme ostatně z Landovského dramatu Objížďka z roku 1978: „Z kolektivního státu jste nadělali patnáct miliónů soukromníků, chudejch, lakomejch a vyděšenejch. Gratuluju. To se musí Marx obracet v hrobě jako rotor vod Kaplanovy turbíny. Tři tisíce otáček za minutu.“
Nakonec svobodomyslného drzouna potkal osud podobný tomu kolegy-chartisty Pavla Kohouta: začátkem roku 1979 ho režim propustil na dvouroční angažmá do vídeňského Burgtheatru a zpátky za svou třetí manželkou Evou Kášovou a synkem Jakubem se už nedostal.
Ačkoli zpočátku neuměl příliš dobře německy, hrál v prestižním Burgtheatru s úspěchem po sedmnáct sezón a ztvárnil tu na čtyři desítky rolí. Hned zpočátku zde také napsal v reakci na tři „vaňkovky“ Václava Havla svou další hru Arest (po boku Pavla Kohouta, jehož první „vaňkovka na objednávku“ nesla název Atest), která byla později inscenována v Akademientheatru. Na přelomu 80. a 90. let hrál pod režijní taktovkou slavného Petera Zadeka, třeba v Kupci benátském a Ivanovovi. Jeho poslední vídeňská role byla v Žebrácké opeře; odmítl Zadekovu nabídku berlínského angažmá a soustředil se na pozvolný návrat domů.
Černý baron
Službu divákům Burgtheatru sice Pavel Landovský ukončil až roku 1998, do Česka ovšem zajížděl kvůli hraní už před tím, než do vlasti natrvalo přesídlil. Poprvé po čtrnácti letech opět stanul na prknech Činoherního klubu jako sládek v Havlově Audienci už v půli ledna 1990, v době, kdy se poprvé a naposled v životě politicky angažoval, a to v prvobytně pospolných demokratických debatách. Landovského nejpopulárnější polistopadovou rolí ovšem nebyl lidový řečník, ale major Haluška, řečený Terazky, ze Sirového komedie Černí baroni (1992). Ztvárnil také Robinsona v Renčově Americe (1994) nebo Rychtáře v Jakubiskově apokalyptické Nejasné zprávě o konci světa (1997).
V rozhovorech neskrýval rozčarování z nedostatku pracovních nabídek (za pětadvacet porevolučních let pouhých šest divadelních a tři desítky filmových a seriálových rolí) i z politiky po „zrušení nevolnictví“, jak nazýval listopad 1989, ani smutek z toho, že ho česká veřejnost nepochopila a že se okamžitě neinscenovaly jeho hry (jež mimochodem souborně vyšly loni, péčí nakladatelství Akropolis, ve svazku Hodinový hoteliér a jiné hry). „Nikdo mi nechce přiznat inteligentní mozek,“ stěžoval si zneuznaný dramatik v Lanďákovi se svou příznačnou otevřeností. „A asi mi ho nikdy nepřiznají. Možná In memoriam. Až je nebudu moct poslat do prdele.“
Nešťastný „prduch“
Do penze odešel Landovský roku 1998, ale podobně jako u tolika zajatců svobodných povolání se tento pracující důchodce, tedy „prduch“, od práce osvobodit nechtěl. A ačkoli rolí ubylo, režiséři se hercovy výrazné tváře, hlasu a hereckého projevu přes jeho pověstné móresy (v široké paletě od paličatosti přes přílišnou hlasitost k neurvalosti) nedokázali vzdát. Jan Svěrák ho roku 2007 obsadil do úspěšných Vratných lahví, Jan Hřebejk ho o rok později angažoval do lehce stravitelné vieweghovské adaptace Nestyda, pro Lenku Kny pak věrně ztvárnil veřejný obraz sebe samého v pozdních letech (tedy celkem nesnesitelného, permanentně připitého, umolousaného, uřvaného dědka) v dramatu Stínu neutečeš (2009). Pak už jen drobná role v příšerné „střelené komedii“ Westernstory, němá úloha kočího v Odcházení dávného přítele Václava Havla, štěk v hrůzných Magnuskových Bastardech 3 a konečně poslední chvíle před kamerou v dokumentu Josefa Abrháma mladšího Hoteliér.
Pavlu Landovskému ubývalo sil. Mrzelo ho, že se místo ve světlech ramp hřál spíš na stránkách bulváru, který ho popotahoval za sousedské spory, pranice i řízení pod vlivem alkoholu (budiž zde řečeno, že šlo o pouhých 0,22 promile). Začal po osmnácti letech znovu kouřit, což jeho zdravotní stav podrývaný problémy s periferním nervstvem, cukrovkou a slabým zrakem i sluchem právě nezlepšilo. Po sporech s tehdejším ředitelem Národního divadla Michalem Dočekalem sešlo z Landovského kýženého angažmá – měl pro scénu ND v Kolowratu režírovat svou vlastní hru Protentokrát zbohatnem. Není se čemu divit, že politikou i společností zklamaný Landovský zatrpkl, zahořkl a stáhl se do ústraní kytínského statku.
Rodinnej typ
„Já jsem rodinnej typ, víte? Mám hrozně rád hodně rodin,“ říká ve svém starém rozhovoru pro Reflex – v nejspíš posledním interview, v němž hercovy jadrné odpovědi mají hloubku a glanc, hlavu a patu. Oněch „hodně rodin“, přesněji čtyři exmanželky, dvě sestry, pět dětí a sedm vnoučat, přišlo v posledních několika letech těžce nemocnému herci vhod. Artrotické levé rameno ho bolelo a hladina cukru skákala jak splašená, na rozdíl od nohou, které už skákat dávno zapomněly a chodit se jim chtělo míň a míň. V péči o něj se nejbližší příbuzní střídali až do konce, který přišel v pátek 10. října po osmé hodině večerní. Ten den ráno byl pan Landovský propuštěn ze špitálu a ve výtečném rozmaru přijímal ve svém kytínském stavení návštěvy. Po odchodu dcery Beatrice ho stihl infarkt myokardu. Umřel v pravý čas, doma a bez bolesti, shodují se jeho děti. „Pánbu ho měl rád, toho neznaboha.“
