Bob Dylan
Dylana není nikdy dost. Mám nejmíň sto důvodů, proč jít na každý jeho koncert či ušima zhltat každé nové album, a ten stý první je, že žádné představení není stejné a každá deska je jiná. Obávám se, že oslavenec, sedmdesátiletýRobert (24. 5. 1941), je stejně vražedným improvizátorem jako jeho český jmenovec Jára. Zkrátka Cimrmani. A že uhádnout, s čím Dylan přijde příště, je jako marně pokoušet loterii.
Byly doby, kdy se časy měnily tak rychle, jak když se zatřepe krasohledem. Musí to být víc než čtyřicet let, kdy jsem si ke svým hrdinům Vinnetouovi, Beatles a Rolling Stones přiřadil také „moderního Homéra“, jak zněl titulek článku v dětském časopisu Sedmička. Mladík s rozčepýřeným hnízdem, fešák se skobou místo nosu mne krátce nato ze supraphonského výběru uchvátil i ochraptělým hlasem, v němž se skrývalo kouzlo, ježek v kleci.
V následujících letech jsem pak s pramalým úspěchem, leč očarovaně natáčel všecky ostny Dylanových písní-hlavolamů všemi možnými směry a činím tak dodnes. Třeba jednou …
Se slovníkem v ruce a s nadějí v srdci jsem se protloukal jeho texty, tu pralesy slov, tu pustinou, jen málokdy však s uspokojivým pocitem. V příštích časech jsem se stal alespoň pečlivým kolektorem jeho alb, do nekonečna je poslouchal a diskuse s podobně „postiženými“ kolegy nad tou či onou skladbou předčily délkou i zasvěceností mnohé parlamentní rozpravy. Abych si alespoň částečně vynahradil absenci koncertů, pilně jsem sedával před pódii, na nichž hrávaly Dylanovy tuzemské spřízněné duše: Vláďa Merta, Petr Kalandra s Marsyas, ale taky Ivan Hlas či Hejma a vůbec celá ta hanspaulská folk-bluesová banda. Někdy v tomto bezčasí sedmdesátých let se také Supraphon uvolil a vydal už druhou(!) Dylanovu desku, živák Hard Rain; to jen na okraj – já už ji stejně měl.
Tváří v tvář, tedy na značnou vzdálenost, jsme se setkali až v roce 1989, když jakousi prapodivnou náhodou vystoupil ve východoberlínském parku Treptow. Za devět marek (27 Kčs) vlastně vůbec nevím, co s doprovodem Toma Pettyho hrál. Jen vím, že společně s dalšími „dylanology“, Jiřím Černým, Petrem Dorůžkou, Michaelem Žantovským, jsme se tetelili blahem bez víry, že třeba ještě jednou … snad.
Krátce nato čas trhnul železnou oponou a já měl s Bobem tu čest ještě čtyřiadvacetkrát. V Německu, v New Yorku, v Glastonbury, v …, v Praze taky, pochopitelně. Málem nuda? Ó nikoli, prosím. Slast!
Připomeňme si tedy alespoň konstanty malého velkého muže dnes s výzorem mušketýra ještě po padesáti letech.
„To se tak narodíte, jo. Blbý jméno, blbí rodiče. A tak si říkáte, jak si chcete říkat. Třeba Bob Dylan. Stav svobody.“ (2004)
NEW YORK
V lednu 1961 se z čerstvě vyhozeného vysokoškoláka Roberta Allena Zimmermana stal definitivně Bob Dylan: vypravil se do New Yorku s vírou, že tam bude hrát, že podepíše nahrávací smlouvu a že určitě narazí na svého hudebního gurua Woodyho Guthrieho. Za svým idolem musel nakonec do nemocnice, kde mu vážně nemocný bard předal pomyslné žezlo protestního zpěváka. „Řekl jsem si tehdy, že budu jeho oddaným následovníkem.“ (B. D.) Krom toho se tehdy spřátelil s Woodyho „pobočníkem“ Ramblin’ Jackem Elliottem.
Od února 1961 Dylan pak vyhrával ve všemožných klubech v okolí newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village, v září se dočkal kladné recenze od Roberta Sheltona v deníku New York Times a zároveň se seznámil s producentem Johnem Hammondem, který mu nabídl nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Columbia Records. Po propadáku s debutovým albem Bob Dylan (1962) měl být kontrakt zrušen. Pak se přihodily tři důležité věci: Robert si legalizoval nové jméno, při jednom z pochodů „za práci a svobodu“ se seznámil s folkovou hvězdou Joan Baezovou, a hlavně podepsal smlouvu s manažerem Albertem Grossmanem. Tenhle „ostrý hoch“ také zařídil, že novým Dylanovým producentem se stal mladý Afroameričan, jazzman Tom Wilson, a druhé album The Freewheelin’ Bob Dylan (1963) stvrzením Dylanovy rostoucí popularity. Protiválečné zanícení působivě propojené s lyrikou oslovilo nesmírně silně nejen americkou mladou generaci.
POD NAPĚTÍM
Protiválečná skladba A Hard Rain’s a-Gonna Fall z druhé desky se od tehdejších politických písní-plakátů odlišovala především jedinečnou imaginací, jež tak trochu připomínala ginsbergovský proud vědomí, stream-of-consciousness. Bylo zřejmé, že Dylan vykročil ze stínu svého učitele Guthrieho a nové skladby Chimes of Freedom, a hlavně My Back Pages byly textově ještě vrstevnatější. Čím méně jim publikum rozumělo, tím víc ho přitahovaly. A také se k nim už nehodil tradiční folkový doprovod. Navíc v roce 1964 zachvátila Ameriku vlna beatlemanie. A protože dvě a dvě jsou čtyři, na scénu kráčí Dylan s elektrickou kapelou za zády. Stalo se v létě 1965, kdy se coby hlavní hvězda folkového festivalu v Newportu obklopil muzikanty z Paul Butterfi eld Blues Bandu včetně senzačního kytaristy Mika Bloomfi elda a varhaníka Ala Koopera, který se mu o rok později odměnil nezapomenutelným úvodním rifem ve skladbě Like a Rolling Stone.
Zatímco rigidní folkaři elektrického Dylana v černých brýlích s dlouhými vlasy a v tzv. beatle boots vypískali, stále četnější zástupy „květinových dětí“ jej přijaly za svého proroka, vůdce, jenž dokázal tak básnivě a s rockovou razancí formulovat jejich ne úplně přesně artikulovaný alternativní styl života. Z hudebního pohledu byl název Dylanova nového alba velmi výstižný: Bringing It All Back Home, přinést TO všechno (žánry, styly) domů. Album, které zahájilo asi nejvíc hledačské Dylanovo období, bývá společně s Highway 61 Revisited a s dvojdeskou Blonde On Blonde obvykle uváděno v první desítce nejlepších alb všech dob. Však z něj také Bob Dylan většinu písní hraje dodnes (Mr. Tambourine Man, It’s All Over Now Baby Blue, It’s Alright Ma (I’m Only Bleeding)). V červnu 1965 pak vyšel singl Like a Rolling Stone, víc než šestiminutová a do té doby nejdelší skladba na malé desce. „Jako by mi tenkrát rozkopl dveře k mé duši,“ nechal se o čtyřicet let později slyšet Bruce Springsteen.
VNITŘNÍ EXIL
Dylanova poetika zjevně inspirovaná surrealismem, razantní rockový nápřah a do té doby neslýchaný zvuk (tzv. pouliční) vydávaly další plody: jedenáctiminutový felliniovský epos Desolation Row a vlastně pak i celé Blonde On Blonde (1966) byly daleko za hranicemi běžné populární hudby. Dylanův hlas byl stále skřípavější, frázování nepředvídatelné. V té době se Bob nechal doprovázet původně kanadskou kapelou The Hawks, která si později změnila název na The Band. Jejich společné koncerty patří k tomu nejzajímavějšímu, co se kdy na rockových pódiích událo. Americké, australské a evropské turné však z něj tak trochu vysávala energii. První polovinu hrál sám na akustickou kytaru, v druhé ho doprovázel The Band. Když se v Manchesteru připojil do zesilovače, kdosi na něj zařval: „Jidáši!“ Dylan se otočil ke kapele a řekl do mikrofonu: „Hrajte kurevsky nahlas!“ Kromě toho se Bobby také potajmu oženil s někdejší modelkou Sarou Lowndsovou.
Devětadvacátého června 1966 se Bob Dylan vážně zranil při motocyklové nehodě, okolo níž panují dodnes značné nejasnosti. Z Dylanova pohledu to bylo něco jako varování z nebes. Následná rekonvalescence mu umožnila vypadnout z „krysího“ kolotoče show-businessu a uchýlit se do vnitřního exilu. Anebo spíš do sklepení, do basementu, jak říkají v Americe.
Po devatenáctiměsíční pauze se vydal na výlet do countryového Nash villu. „Vyměněný“ Dylan, jak se tehdy psalo, zde natočil s decentní sestavou s dominující steel kytarou tichou, velmi kontemplativní desku John Wesley Gardiny (1967).
Krátké, velmi zpěvné písničky mnohdy inspirované biblí či tradicí amerického Západu (All Along the Watchtower) byly výrazem jakéhosi vnitřního zklidnění, ústupu psychedelicko- surrealistické horečky, jíž byl zachvácen předchozí roky. Další album, Nashville Skyline, bylo jednoznačným úkrokem k americké nejtradičnější hudbě, tedy ke country. Z bořitele hranic se stal farmář – v tomto duchu se nesly recenze na desku, jež obsahovala jednu z nejkrásnějších Bobových písní, Lay Lady Lay.
DIVOKÁ ŠEDESÁTÁ LÉTA KONČILA
Beatles se rozešli a Dylanův kamarád George Harrison dostal nápad uspořádat dobročinný koncert pro hladovějící obyvatele Bangladéše. Když Bobbyho vyzval k účasti, Dylan nejprve odmítl, že už dlouho nehrál, ale pak vyšel příteli vstříc. Je dodnes velmi půvabné pozorovat, jak George míní ohlásit: „Your friend and mine, Mr. Bob Dylan,“ a nervózně se dívá do zákulisí, je-li Mistr přítomen. Dylan totiž ještě pár minut předtím pravil, že si to rozmyslel a že před tolika lidmi nevystoupí. Následný fantastický úspěch byl možná jedním z motivů, proč se v roce 1974 s kapelou The Band zase (a už natrvalo) vrátil na pódium.
Alba, která následovala, byla však hluboko pod Dylanovým standardem, až teprve Blood on the Tracks (1975) se stalo důstojným pokračovatelem desek z předchozích dekád.
Další Dylanovo turné s názvem Rolling Thunder Revue mělo nádech senzace. Dylanovi se podařilo shromáždit okolo sebe zcela rozdílné figury – od dávných přátel z New Yorku až po britské našminkované glam rockery. A tak se na prknech potkávali třeba T-Bone Burnett, Ramblin’ Jack Elliott, Joni Mitchellová, David Mansfi - eld, Roger McGuinn, Mick Ronson, Joan Baezová, houslistka Scarlet Riverová a taky Allen Ginsberg či Sam Shepard. Album Desire (1976) a živý záznam Hard Rain (1976) budiž soundtrackem k tomuto pojízdnému cirkusu v čele s geniálním principálem.
NEVERENDING TOUR
Na přelomu sedmé a osmé dekády v sobě Bob Dylan objevil křesťana. Při nahrávání alba Slow Train Coming (1979) se prý pokoušel „zevangelizovat“ producenta Jerryho Wexlera. „Bobe,“ povídá Wexler, „je mi dvaašedesát a jsem židovskej ateista! Tak radši hraj, ať tu desku doděláme.“ Jako reakci na gospelově laděnou skladbu Gotta Serve Somebody (Musíš někomu sloužit) napsal pár dnů před svou smrtí John Lennon písničku Serve Yourself (Služ si sám).
Památným se stalo též Dylanovo vystoupení při charitativním koncertu pro Etiopii Live Aid na stadiónu JFK ve Filadelfi i. Hodně zmožený a doprovázený zcela namazanými Keithem Richardsem a Ronem Woodem z Rolling Stones prohlásil lehce už neartikulovaně před milióny televizních diváků, že teda doufá, že „něco z těch prachů, tak milión nebo dva, třeba, by se mělo použít na zaplacení hypoték americkejch farmářů“.
V roce 1986–1987 hrál Dylan na rozsáhlém turné s kapelou Toma Pettyho a následně i s Grateful Dead. Hlavně výkony s Dead byly velmi kritizovány, ale zdá se, že právě tehdy se Bob Dylan rozhodl vyrazit na své „nikdy nekončící turné“, jež opravdu trvá dodnes a sedmdesátiletý Dylan už dorazil až do Číny.
