První globální celebrita z třetího světa. Bob Marley ignoroval rakovinu a zemřel před 40 lety
Bob Marley byl první popkulturní ikona třetího světa. Jeho smrt, od níž právě uplynulo čtyřice let a která byla stejně mytická jako jeho život, znamenala dovršení globalizace populární hudby.
Byla to chvíle, o níž Bob Marley do své smrti nikdy v rozhovoru nepromluvil, ale která značně ovlivnila poslední roky jeho života i jeho tvorbu. A díky jeho manažerovi Donu Taylorovi a jeho knize Marley And Me je i celkem dobře popsána. Byl pátek třetího prosince 1976 devět hodin večer a v Marleyho studiu na Hope Road 56 v jamajském Kingstonu právě skončila zkouška Marleyho skupiny The Wailers na koncert Smile Jamaica!, jenž se konal o dva dny později. Šlo o ohromný koncert zdarma, který byl do značné míry Marleyho vstupem do nepřehledného a poměrně nepřátelského světa jamajské politiky, ovládané skupinami, jejichž napojení na organizovaný zločin bylo někdy významnější a někdy méně, ale přítomné bylo vždycky.
Jen o pár let dříve zažila Jamajka, už tehdy důležité místo na mapě světové přepravy marihuany a kokainu, první vlnu politických nepokojů. Nešlo v nich ani tak o sociální konfl ikty, jako spíše o války gangů zaštítěných jednotlivými politickými stranami. Premiér Michael Manley ani jeho soupeř Edward Seaga tehdy podle všeho neměli problém vyzbrojovat některé ze svých voličů, pokud to vedlo k možnosti ovládnout některou část země. Koncert Smile Jamaica! byl ofi ciálně Manleyho pokusem sjednotit voliče obou táborů a ukončit další vlnu násilností před blížícími se volbami. Seagovi voliči, a především jeho ozbrojené gangy jej ale samozřejmě viděli jako ohromný předvolební mítink, jehož hlavní hvězdou měl být právě Marley.
Zkouška v Marleyho studiu a zároveň domě na Hope Street skončila příjezdem dealera marihuany, přezdívaného Up-Sweet. Wailers balili vzadu ve zkušebně nástroje a jointy a Marley si v kuchyni loupal grapefruit. Jeho manažer právě vcházel do kuchyně, aby si také kus vzal, když se před domem, kde si v tu dobu hrály děti, část z nich Marleyho vlastních, ozvaly první výstřely. Marley ještě stačil zahučet něco o tom, že žádné ohňostroje na zahradě nepovolil, když se ve dveřích kuchyně objevil mladý muž se samopalem a zahájil palbu. Taylor, který stál zády ke dveřím a střelce neviděl, schytal pět kulek a dost možná svým tělem nevědomky zachránil Marleymu život. Ten byl také zraněn, byť pouze lehce. Marleyho manželka Rita byla střelena do hlavy, když se snažila ukrýt děti do bezpečí, nicméně přežila. Další rodinný přítel byl také těžce postřelen. Čtveřice, podle některých i šestice útočníků pak nasedla do vozů a zmizela. Oficiálně nebyli nikdy dopadeni – byť Taylor ve svých pamětech bude tvrdit, že byl s Marleym později přítomen jakémusi „polnímu soudu“ a následné popravě několika údajných atentátníků, kteří, ještě než je jiná skupina gangsterů zastřelila či pověsila na stromě v odlehlé části ostrova, měli odpřisáhnout, že byli vycvičeni CIA.
Vzhledem k tomu, že podle svědků střelby šlo o skupinu vyjukaných a zjevně intoxikovaných teenagerů, již při útoku na Marleyho ze samopalů stříleli se zavřenýma očima, dá se o smyslu přiznání i celé popravy úspěšně pochybovat.
Každopádně, atentátem v Kingstonu začalo poslední, nesmírně intenzívní, kontroverzní a podle jeho fanoušků tragicky krátké období zpěvákova života a tvorby.
Vizionář Blackwell
Bob Marley se narodil 6. února 1945 do rodiny bílého Jamajčana a mladé černé venkovanky. Dospívání trávil mezi rodnou vesnicí a Kingstownem, kde začal zpívat po ulicích, než se v roce 1963 stal součástí The Wailers. Skupina, ve které vedle něj účinkovali mimo jiné i Pete Tosh a Bunny „Wailer“ Livingstone, se během následujících deseti let stala stabilní součástí jamajského hudebního života, když hrála vlastní skladby i tradiční úpravy amerických hitovek. Wailers přitom ale nebyli ani na svém rodném ostrově žádné superstars – na Jamajce stále hudebně dominovaly „soundsystémy“ s tvrdým, basovým a značně tanečním zvukem, zatímco Wailers a i Marley samotný se věnovali skládání vlastních věcí, což v této zemi nebylo ani běžné, ani bůhvíjak populární.
V roce 1966 si Marley vzal Ritu Andersonovou a stále více začal inklinovat k rastafariánství, pro něž se postupem času stal tím, čím je dnes Tom Cruise pro scientology.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zkusili Marley a jeho kolegové „komercializovat“ svůj jamajský zvuk během natáčení v New Yorku a Londýně. Po několika neúspěšných pokusech nahrát „evropskou“ desku se octli v pracovně Chrise Blackwella, zakladatele vydavatelství Island Records.
Blackwell byl vizionář, jenž pochopil, že po jamajské hudbě bude v Evropě poptávka, pokud se zjemní. Wailers pro Blackwella nahráli album Catch a Fire, které on ve studiu osobně zbavil všech „příliš ostrých“ elementů a dodal důraz na melodičnost a jistou hypnotičnost. Později tvrdil, že věděl, že jamajskou hudbu dokáže v Evropě prodat, pokud najde někoho, kdo dokáže být její marketingovou tváří. A tou se stal Marley. Wailers se v roce 1974 rozpadli (částečně kvůli tomu, že Blackwell se soustředil na budování Marleyho image), ale v tu dobu už se Marleyho kariéra rozjela na šestý rychlostní stupeň. Vzápětí zaznamenal svůj první hit mimo Jamajku – singl No Woman No Cry, jenž táhl úspěch desky Natty Dread. S albem Rastaman Vibration, vydaným začátkem roku 1976, se pak poprvé dostal do amerických hitparád. V tu dobu jeho hudba inspirovala novou vlnu rockových hudebníků prakticky po celém světě. Vlastně s výjimkou Jamajky samotné.
Zmatený světlonoš
Atentát Marleyho částečně ochromil. Ale pouze částečně. Na koncert Smile Jamaica! o dva dny později opravdu dorazil a přes reálné nebezpečí, které mu hrozilo, jej odehrál. Jen s jinou doprovodnou kapelou, neboť členové jeho doprovodných The Wailers (v téhle době již vystupuje jako Bob Marley And The Wailers – s původní kapelou The Wailers už skupinu pojilo jen jméno frontmana) v sobě nenašli odvahu a na koncert nedorazili. Marley nicméně na Jamajce nezůstal dlouho a prakticky hned druhý den se s rodinou přes Bahamy vypravil do Londýna. Na Bahamách intenzívně skládal a šok z útoku dokázal přetavit do velmi silných písní.
Do Londýna, kde trávil další dva roky, jak sám říkal, v exilu, si přivezl částečně hotové album Exodus. Deska se držela v britské hitparádě neuvěřitelných 56 týdnů a obsahovala například skladby Exodus, Waiting in Vain, Jamming a One Love, tedy většinu hitů, jež dnes od Marleyho zná mainstreamové publikum. Následovalo album Kaya, které světu dalo mimo jiné další nesmrtelný hit – Sun Is Shining. V tu dobu se Marley stal skutečnou světovou superstar. Navíc díky atentátu i nezpochybnitelnému pacifi stickému zabarvení svých písní a otevřenému boji za legalizaci marihuany měl image jakéhosi „hodného rebela“, hlásajícího mír mezi lidmi a rastafariánské hodnoty. Byl produktem, jenž se dokonale hodil na trička, protože už jeho obličej měl jasný a konkrétní význam. Což neznamená, že by šlo o nějaký cynický švindl ve stylu Malcolma Mc- Larena a Sex Pistols.
„Vím, že se rastafariánství pokoušejí prodávat jako nějaký šmuk společně s mou hudbou, ale ono to tak nikdy nefunguje. Není to tak, že zítra někde zahrajeme a všichni se stanou rastafariány. To je proces. Z toho se nedá udělat obchod,“ tvrdil Marley v roce 1979 v rozhovoru pro Melody Maker. Marley byl samozřejmě produktem života na Jamajce, a než se odstěhoval, stal se, i díky svému bohatství, součástí života tamního podsvětí. Mezi jeho přátele patřili vedle drogových dealerů i podvodníci nejrůznějšího druhu, gangsteři i lokální politici. Dá se říci, že až do atentátu si Marley s politikou a podobnými věcmi nedělal moc hlavu, ale v Londýně o nich začal přemýšlet daleko intenzívněji. Výsledkem byla jeho poslední alba Survival a Uprising, jež jako by ukázala, že Marley pochopil, čím se stal, a vzal věci do vlastních rukou. Najednou to nebyly poklidné písničky jako na desce Kaya, ale poměrně militantní texty, namířené proti apartheidu a všímající si tehdy poprvé významněji sledované situace v některých afrických zemích.
Na druhou stranu ve zmiňovaném rozhovoru pro Melody Maker je jasné Marleyho zmatení tváří v tvář všetečným otázkám tisku. Byl především hudebník, nikoli někdo, kdo by chtěl či byl připraven vysvětlovat dychtivým bělošským posluchačům, jak je to tedy s tím rastafariánstvím. Celý rozhovor působí zmateně a Marley, byť mluví hodně, působí téměř nešťastně. V tu chvíli se ale blížil neodvratný konec.
Legenda na tričku
V roce 1977 utrpěl Marley zranění palce při svém oblíbeném fotbalu. V nemocnici mu během vyšetření diagnostikovali počínající rakovinu kůže. Marley nicméně podlehl rastafariánskému učení, které hlásá, že do těla není dobré zasahovat, a místo jednoduchého chirurgického zákroku se rozhodl nemoc ignorovat. Odjel ohromné evropské tour, včetně výjimečného koncertu před 100 tisíci lidmi v Miláně. Ještě předtím koncertoval v Africe, odskočil si do Spojených národů. Své zdraví ignoroval. V té době prakticky nonstop koncertoval a v roce 1980 se rozhodl, že po úspěšném turné po Evropě znovu vyrazí na Uprising Tour i do Spojených států. Plánování bylo v plném proudu (turné měl Marley jet se Steviem Wonderem, což jen ukazuje, jak dlouhou cestu od surového reggae ke globálnímu popu za těch pár let ušel). Stihl však odehrát jen dva koncerty v Madison Square Garden. Po tom druhém při ranním běhu zkolaboval – vyšetření ukázalo, že v tu dobu už neléčená rakovina metastázovala do plic, mozku a dalších orgánů.
Marley pochopil, že je zle. Nechal se přemluvit k chemoterapii, jež ale přišla příliš pozdě, a navíc ho upřímně vyděsily její vedlejší účinky. Kruh jeho věrných ale pořád věřil a dopravil ho na kliniku Josefa Isselse, alternativního bavorského léčitele, který rakovinu navrhoval léčit posílením imunitního systému pacienta. Zesláblý Marley zkoušel hledat pomoc i u filipínských šarlatánů a dalších, ale v tu chvíli už byla jeho rakovina v konečném stadiu. Po několika měsících u Isselse Marley boj vzdal a rozhodl, že se vrátí zemřít na Jamajku. Nestihl to.
Zemřel cestou z Německa do Kingstonu 11. května 1981 v Miami. Z Marleyho se po jeho smrti stala legenda. Muž, jenž dělal hudbu, protože jejím prostřednictvím chtěl něco sdělit, se samozřejmě velmi rychle stal obětí vykladačů a vykradačů jeho díla i jeho odkazu. Nenechte se ovšem zmýlit těmi tričky, řečmi o hulení trávy a rastafariánství. Marley byl především skvělý hudebník, který dokázal interpretovat jamajskou hudbu tak, že ji pochopil celý svět. Což je jedna z mála věcí, jež na jeho životě a tvorbě nemůže zpochybnit vůbec nikdo.
Rastafariánství
Rastafariánství je poměrně komplikované monoteistické náboženství, jež v sobě mísí prvky křesťanství, judaismu, islámu i některých karibských a afrických animistických věr. Jeho počátky se částečně váží k Marcusi Garveymu, jamajskému černošskému podnikateli a intelektuálovi, který začátkem minulého století rozpracovával teze, jejichž cílem bylo dodávat sebevědomí černošským obyvatelům Jamajky i Spojených států. Když přibližně po deseti letech od jeho proroctví o příchodu „černého krále“ byl v Etiopii skutečně korunován císař Haile Selassie I., měly Garveyho teorie o dobrou reklamu postaráno na dlouho dopředu. Rastafariánství mimo jiné tvrdí, že černoši jsou přímí potomci královny ze Sáby a krále Šalamouna, jsou tedy jedním ze ztracených izraelských kmenů, a když všechno dobře půjde, budou vyvedeni z Babylónu (jak nazývají současnou civilizaci) do země zaslíbené Sionu, která je v Africe. Podstatou rastafariánství je touha po všeobecné harmonii, jíž má vedle některých omezení v životosprávě přispět i kouření Kay čili marihuany, po které se lépe komunikuje s Jahem (tedy nejvyšším bohem, z hebrejského Jahve). Stejně jako u jiných náboženství i v případě rastafariánství to s tou láskou a nenásilím nefunguje stoprocentně – hlásí se k němu mimo jiné i členové Yardies, jednoho z obávaných kriminálních gangů operujících vedle Jamajky třeba i ve Velké Británii nebo v Kanadě, jenž proslul mimo jiné nevybíravým používáním střelných zbraní.
