Jiří Schelinger

PATŘÍ UŽ K POPKULTURNÍMU KOLORITU, že předčasná smrt populárního umělce, nejlépe za nevyjasněných okolností, vyklene svatozář, stvoří kult, uctívanou ikonu bez ohledu na skutečný talent. Jsou zřejmé případy, kdy se nečekaný skon snoubí s uměleckou výjimečností: Jimi Hendrix, Janis Joplinová, Jim Morrison, Kurt Cobain … v jiných pádech sežehnutého Ikara postrádáme z toho důvodu, že už se nedozvíme, jak by se vyvinul. Jak si z tohoto pohledu připomenout nedožité šedesátiny tehdejší hvězdy tehdejší československé pop-music?

Takto?

Zpráva z tisku:

Vzpomínkový koncert na hardrockovou ikonu plný hostů a překvapení „… večerem bude provázet Milan Schelinger se svou skupinou. Vystoupí Jirkovi souputníci i přední čeští zpěváci a dětský pěvecký sbor Řetízek … Firma aktuálně vydává obsáhlé 3CD, které bude slavnostně pokřtěno a dojde k jeho premiérovému prodeji za speciální cenu. Zároveň bude předána diamantová deska za celoživotní dílo a více než milión prodaných nosičů s hlasem Jiřího Schelingra … Ještě před samotným večerním aktem proběhne slavnostní odhalení pamětní desky Jiřího Schelingra. Bude umístěna na domě, v němž umělec vyrůstal, aby kolemjdoucím připomínala tohoto výjimečného zpěváka. V těchto dnech dílo v životní velikosti zpracovává akademický sochař Pavel Míka. Slavnostní odhalení se uskuteční … Zákaz pořizování video- a audiozáznamu.“

Spíš ne, že. Začněme raději bez velkých slov s poirotovskou pečlivostí.

Z RODNÉHO K HOLUBÍMU DOMU

Narodil se přesně před šedesáti lety (6. 3. 1951) v Bousově nedaleko Čáslavi do dost blbé doby. Maminka květinářka, nejspíš z rodu Doolittlových, byla znárodněna, otec, učitel kytary (mezi jeho žáky bychom nalezli příkladně Jiřího Korna či virtuosa Vladimíra Mikulku), měl ve třídě vyvěšenou prezidentskou podobiznu Klementa Gottwalda a dělal všecko, co mohl, aby s ním stranovláda neskoncovala jako s příslušníkem poražených vrstev. Pohledný chlapeček si zhruba od sedmi let lámal prstíky na kytarovém hmatníku a otloukal je o klávesy podle pověstné „bayerovky“. Muselo to být někdy v třiašedesátém, kdy v jakémsi importovaném časopise uviděl dlouhovlasého blonďáka s ofi nou přes oči a s kytarou. Byl to Brian Jones, tehdy hlavní hvězda začínajících Rolling Stones. Jiříkovo vidění: já v zrcadle!

Bylo nezbytné ještě na základní škole založit kapelu. Jmenovala se Nothing But Nothing, Jiří v ní hrál na kytaru a „nic než nic“ po ní nezůstalo. Snad jen v Schelingrovi tehdy jakýsi nezřetelný pocit vzdoru, o něco zřejmější sklon k předvádění a pak také přezdívka „nuselský Johnny Hallyday“, ačkoli ze všeho nejvíc miloval Robinsona a snil o opuštěném ostrově. Pamětníci tvrdí, že už tehdy (ještě před mutací) zpíval svým nezaměnitelným chraplákem. „Ta barva byla taková světlejší, asi taková, jakou teď mluvím,“ říkal pak v rozhovoru v roce 1975.

Čerstvý instalatérský učeň se stal chuligánem s andělským ksichtem. Dodnes není zřejmé, kvůli jakému deliktu skončil ve vyšetřovací vazbě, o něco málo jasnější byl motiv přifilmovaného pokusu o sebevraždu. Cesta za „nejvzácnější“, tedy modrou knížkou (potvrzení o nezpůsobilosti vykonávat základní vojenskou službu) byla ještě lemována pavilónem bohnické psychiatrické léčebny a epizodou kulisáka v Divadle Jiřího Wolkera. Učeň, delikvent, Robinson a magor se však ze všeho nejvíc cítil hudebníkem.

Se svou první kavárenskou kapelou Smaragd hned vyrazil na turné do NDR, kde si nejenom vydělal první peníze a naučil se pár slovíček německy a anglicky, především se tam naučil stát před kapelou. Po návratu (kratinkém manželství, otcovství a rozvodu) nastoupil už coby charismatický frontman do další „kavárny“, The Happy Five, která vyhrávala blues v tehdy proslulém podniku Valdek. Právě tam prý ho prvně uslyšel Karel Šíp (ano, dnešní bavič), šéf a baskytarista jiné „vokálně- instrumentální“ skupiny jménem Faraon. „Pořád ho vidím, jak tam stojí celý v bílém a zpívá My Girl od The Temptation,“ vzpomíná. Přestup byl jasný. Na první pohled to byl jen přesun z kavárny do baru, po pár měsících bylo však zřejmé, že ústřední duo Faraonu (zmíněný Šíp a skladatel a pianista Jaroslav Uhlíř, ano, Severní vítr je krutý) má vyšší ambice. Pravda, původní idea „hrát něco ve stylu tehdy senzačních amerických kapel, jako Chicago či Blood, Sweat & Tears“ byla zavržena zejména poté, co svět dobyly jednoduché ryčné kolovrátky britských Mungo Jerry (In the Summertime, Lady Rose). To byl zvuk, z něhož se rodily první nahrávky pro Supraphon: ostatně Dráty pletací (Mighty Man) z roku 1973, první Schelingrova písnička coby zpěváka, byla právě z dílny Mungo Jerry. Po čtyřměsíčním „letním výcvikovém táboře“ v přímořských bulharských barech se věci daly do pohybu.

Jak je možné, ptáme se, že v době počínající normalizace mohla kapela, jako byl Faraon, vydat nahrávku majiteli tak nakřáplého, tehdy „zavrženíhodného“ hlasu? Zčásti šlo o šťastnou náhodu, z druhého pohledu jistě sehrála roli tehdejší úporná snaha najít místo bigbíťáků (Prokopa, Mišíka, Petra Nováka – v té době už ideově vyhraněných) jakousi substituci – a bylo zřejmé, že Aleš Ulm, Jiří Štědroň nebo Pavel Bartoň nemají sebemenší předpoklady stát se lehce kontrolovatelnými idoly teenagerů ještě hromadně zhnusených sovětskou okupací. A tak první singly Faraonu (Kolo šlapací, kde Schelinger hraje jen na kytaru, a Dráty pletací s neškodně nonsensovými texty) byly slyšet všude – od rozhlasové motoristické Zákruty až po televizní estrády. Vlastně právě ve studiu Československé televize byla 24. července 1973 natočena nová písnička Faraonu, „A“ strana jejich třetího singlu Holubí dům (na „béčku“ byla dusárna René, já a Rudolf). Hudebně nádherně vystavěná skladba, vznosná a gradující melodie s lehce mystickým textem Emila Synka (což nebyl nikdo jiný než Zdeněk Svěrák) padla do cigaretami odraného Schelingrova hrdla jako ulitá. Jiří intuitivně vycítil její sílu a do interpretace se položil se vší vášní, jíž byl schopen, se vším obdivem k milovaným Rayi Charlesovi, Otisu Reddingovi, ale taky Joeu Cockerovi či Rodu Stewartovi. Cokoli dalšího pak udělal, bylo – málo platné – poměřováno touhle jeho „tour de force“.

V jednom z mála rozhovorů Jiří, ornitolog amatér, docela vtipně poznamenal: „To je sice hezký, že se vám to všem líbí, ale vůbec jste si nevšimli, že v tom úvodu nekřičí holubi, ale rackové!“

SEDM LET ROZDVOJENÍ

„Sešli jsme se v době oboustranné konjunktury. Já byl na vrcholu se Sodomou, on měl Holubí dům. Zajímavé je, že nás dal dohromady Pavel Chrastina. Oba jsme tíhli k hard rocku a jednou jsme si to v D-klubu vyříkali. Plácli jsme si, že obětujeme zajištěné výsledky a půjdeme k hard rocku,“ vzpomínal na setkání se Schelingrem František Ringo Čech, tehdy „ústřední ředitel fabriky na bubblegumové zboží“. „Jiří Schelinger! Člověk, kterého potřebuji a svou silnou uměleckou individualitou ho změním ať vědomě, či nevědomě,“ mudroval tehdy poněkud nesouřadně Čech.

A tak první písnička, kterou Jiří Schelinger se skupinou nazpíval, byly relikty ze Sodomových časů Tak ať (opět Mungo Jerry) a kolovrátek Sim-sala-bim a také první album Báječní muži (1975) bylo vzorovou ukázkou Čechovy poněkud schizofrenní strategie: Schelinger sedm skladeb (mj. titulní podle Black Sabbath), Sodoma čtyři ... Taková splácanina, Eintopf všech chutí dle Mistrova receptu. A i když Čech každé další album označoval jako ten „konečný posun k hardrocku“, bylo zřejmé, že je to jen zaumný slalom v tehdejším socialistickém show-businessu. Téměř symbolické bylo srovnání povahy koncertů (Jiří třásl bohatou hřívou v rytmu Sabbathů, Purplů či Statu Quo před rockově hutně znějící kapelou) a televizních estrád (Schelinger si přičísl vlasy za uši a nastolil chlapeckou pěšinku). Obě polohy mu přesně dle Čechových plánů zajišťovaly velkou popularitu a během krátké doby se ve Zlatém slavíku vyšplhal z jedenačtyřicátého až na čtvrté místo. Stal se podle F. R. Čecha „miláčkem všech žen“ i „hardrockovým princem“. Sám Jiří svůj vzestup vnímal poněkud skromněji: „Co já jsem za zpěváka, potácím se mezi géčky … opravdu se za něco takového nepovažuji. Čech si myslí, že jsem zpěvák číslo jedna, nebo aspoň po Gottovi dvojka, já ho při tom nechávám. Franta je ale zkušený člověk, ví, co dělá, jak na to.“

Další alba (Nemám hlas jako zvon, 1975, a Hrrr na ně …, 1977, s hostujícími Otou Petřinou či Petrem Kalandrou) byla vždycky o krůček blíž k vytouženému zvuku, hned další singl byl však zase návratem do bezpečných vod. Příklad za všecky: asi vrcholem společného snažení Schelingra a Čecha bylo autorské album Nám se líbí (1979), jemuž ovšem předcházela malá deska Jahody mražený. Kapela posílila: ke kytaristovi Stanislavu Kubešovi a bubeníkovi Jiřímu Stárkovi přibyl tancovačkami otřískaný baskytarista Jan Kavale. Ringo se takticky stáhl k bongům a vše řídil ze stále většího pozadí, až se ze Schelingrova života (pravda, ne za úplně příjemných okolností) vytratil.

SMRT NA DUNAJI

Jako kdyby tehdy Jiří začal konečně uhadovat vlastní síly: pohroužil se do studií orientálních náboženství, začal se zajímat o jógu a stal se vegetariánem. Postavil si vlastní kapelu (ke Kubešově kytaře přibyla i doprovodná kytara Schelingrova bratra Milana), napsal a sám zaranžoval (!) skladby pro nové album Zemětřesení, které by nejspíš bylo opravdovým portrétem Jiřího Schelingra, kdyby ...

(V roce 1993 se k „dokončení“ projektu sešla tuzemská metalová smetánka – Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček – a se souhlasem Milana Schelingra a F. R. Čecha rekonstruovali Schelingrovo Zemětřesení. Projekt byl zejména Schelingrovými příznivci přijat skvěle.) Dneska už nejspíš nikdo nedokáže říct, co přesně se událo osudného třináctého dubna 1981. Víme, že Jiří Schelinger přijel do Bratislavy, aby František Ringo Čech, Jiří Schelinger a František Janeček ve Slovenské televizi natočil playback k filmové písničce Což takhle dát si špenát.

Další události existují v několika různých verzích.

V dokumentu České televize Holubí andante v rámci cyklu Nevyjasněná úmrtí tvrdí autoři, že „je jisté, že zásadní roli sehrál alkohol. Jiří si ve vinárně přisedl k mladému páru a na vkus pánské polovičky se až příliš věnoval dámě – a konflikt bohužel neskončil rvačkou, ale frajerským nočním skokem do Dunaje.

Dívčin přítel se zachránil, protože se chytil bóje. Zpěvákovo tělo se našlo až o měsíc později ve značném stadiu rozkladu a údajně nebylo nikdy nikým identifi kováno.“

Dodnes panuje řada nejasností, jež vedou k nejrůznějším spekulacím. Od částečně věcných až po fantasmagorické. Nebyl to pokus o emigraci? Likvidace bezesporu nepohodlného zpěváka ze strany StB? Nebo snad dokonce sebevražda?

V pitevní zprávě výška těla nesouhlasí o pět centimetrů. Taktéž říká, že mandle mrtvého nebyly zvětšené, ale Jiří měl mandle dávno vyoperované. Bylo to opravdu tělo Jiřího Schelingra? Jeho bratr Milan posléze na základě pitevní zprávy prohlásil, že v hrobě leží jiný člověk, kdežto Jiří je pochován kdesi v Maďarsku jako neznámá osoba.

Ale takové řeči už patří k popkulturnímu koloritu. Zejména v letech kulatých výročí a nevrátí život ani miláčkovi žen, ani hardrockovému princi. Prohlédněte si fotografi e Jiřího Schelingera na reflex.cz/foto