Ronald Reagan

V ROCE 1980 – VE ČTVRTÉM ROCE vlády prezidenta Jimmyho Cartera – byli Američané frustrováni. Žilo se jim hůř. Cítili, že jejich moc slábne, ve světě do nich kopali.

Infl ace stoupla na 12,5 procenta, nezaměstnanost na sedm procent, reálné příjmy úředníků a kvalifi kovaných dělníků se snižovaly. Koncem minulého roku zaútočila Sovětská armáda na nezávislý Afghánistán a v Teheránu věznili radikální studenti osazenstvo amerického velvyslanectví. Carter se sice pomstil Kremlu tím, že nařídil bojkotovat letní olympijské hry v Moskvě, ale na nového vůdce Íránu ájatolláha Chomejního neplatil žádný politický a ekonomický nátlak. Komando, jež mělo zachránit americká rukojmí z Teheránu, ztroskotalo. Marxisticky orientované vlády řídily Laos, Kampučiu (od roku 1990 Kambodžu), Jižní Jemen, Etiopii, Angolu, Mosambik, Nikaraguu, komunističtí partyzáni vedli občanskou válku v Salvadoru a v Namibii, s Moskvou koketovala Sýrie, Irák a Libye. KGB podporoval teroristické bojůvky po celém světě. I v samotných USA vybuchovaly bomby. Krize s ropou způsobila ne vídaný jev – fronty aut před benzínovými stanicemi. Polští dělníci založili nezávislé odbory, které nazvali Solidarita, a pustili se do zoufalého boje s komunistickým režimem.

Přesto Demokratická strana nominovala Cartera do voleb o druhý mandát v Bílém domě. Republikáni v červenci zvolili Ronalda Reagana, bývalého guvernéra Kalifornie a předtím herce. Reagan úspěšně řídil Kalifornii po dvě volební období, potřetí nechtěl kandidovat. O úřad prezidenta se ucházel už v roce 1976, ale na předvolebním sjezdu republikánů nezískal dost hlasů, porazil ho Gerald Ford, jehož však vyšachoval pěstitel buráků Carter. Až teď, v devětašedesáti letech, přesvědčil Reagan delegáty, aby ho vyslali do boje. Uměl mluvit, uměl lidem vysvětlovat základní cíle svého programu, byl výborný komunikátor.

Kupodivu většina politiků a novinářů s Reaganem nepočítala. Ani ve Spojených státech, ani v zahraničí. Považovala ho za odepsaného člověka. Netušila, že prostí voliči na něj pohlížejí jinak. Přesvědčil se o tom jeden z Reaganových asistentů, když zapředl debatu o svém šéfovi s řidičem taxíku. „Je to jediný politik, kterému rozumím,“ odpověděl taxikář. ÚSPĚŠNÝ GUVERNÉR Ronald Wilson Reagan se narodil 6. února 1911 ve městě Tampico, stát Illinois. Jeho výřečný otec chodil po domech a nabízel na prodej obuv. Dost pil, takže oporou rodiny byla matka. Chlapec vystudoval na univerzitě ekonomii a sociologii. Uchytil se jako sportovní reportér v rozhlase.

V roce 1937 získal smlouvu u fi lmové společnosti, hrál v 88 fi lmech, ale do první herecké ligy se nepropracoval. Do armády ho neodvedli – neslyšel na jedno ucho a špatně viděl. Aspoň tedy natáčel propagační fi lmy pro letectvo. Koncem padesátých let se přesunul z Hollywoodu do televize. Dvakrát ho zvolili prezidentem hereckých odborů. O vlivu komunistů na fi lmovou scénu svědčil před kongresovou Komisí pro vyšetřování neamerické činnosti.

Původně volil Demokratickou stranu, ale později přestoupil k republikánům. Když nastoupil v lednu 1967 do úřadu guvernéra Kalifornie, snažil se ozdravit hospodářství státu, vyvedl ho z dluhů a zlepšil sociální systém. Avšak v roce 1968 neváhal nasadit Národní gardu proti protestujícím studentům.

ŠOK AMERICKÉ LEVICE

Mnozí novináři a politologové si z jeho kandidatury zoufali. Dokonce ani funkcionáři Republikánské strany nebyli nadšeni. Reaganův blízký spojenec, senátor Paul Laxalt, se na jedné schůzce předních politiků a podnikatelů setkal s názorem: „Snad nechcete říct, že budeme muset znovu poslouchat toho starého žvanila?!“

Už v květnu 1980 varoval Richard Reeves v časopisu Esquire: „Reagan působí jako nostalgická fi gurka, jejíž čas už dávno minul.“ A těsně před volbami tvrdil časopis Nation: „Je tou nejnebezpečnější osobou, která se kdy dostala do takové blízkosti prezidentského úřadu.“

V listopadu porazil Reagan úřadujícího prezidenta Cartera o osm miliónů hlasů, získal voliče ve 44 z 50 států. Přesvědčil 44 miliónů Američanů, zatímco dosavadní prezident Carter si získal důvěru jenom něco přes 35 miliónů. Volby současně vymetly ze Senátu řadu zasloužilých demokratů – horní komoru Kongresu ovládli poprvé od roku 1952 republikáni. Přesto šílené tirády proti novému prezidentovi pokračovaly.

„Proboha, oni zvolili chlapa, kterého jsme měli před devíti měsíci za beznadějného kašpara,“ zoufal si komentátor William Greider. „Děje se tu něco, čemu nerozumíme.“

„Ronald Reagan je hlupák,“ tvrdil John Osborne v časopisu New Republic. A Hedley Donovan vzdychal, že tahle osoba „má do hlavy státu daleko“.

Dva týdny po svém zvolení nastínil Reagan svou politiku směřující k tomu, aby se omezilo nebezpečí propuknutí atomové války. Stáhneme všechny rakety středního dosahu z Evropy. Zahájíme jednání o vyrovnání počtu konvenčních zbraní v Evropě – zatím tam mají armády Varšavské smlouvy převahu. A konečně se chci domluvit na snížení celkového počtu jaderných zbraní.

Opět tím prokázal svůj idealismus. To se nemůže podařit – shodli se jeho kritici.

Už dřív se Reagan shodl se svými poradci na politickém a ekonomickém zničení Sovětského svazu a světového komunismu. V červnu 1980 to neformálně vysvětloval novinářům z vlivného deníku Washington Post – klíčem k tomu bude nové kolo zbrojení. Musíme je uzbrojit!

Daňovými škrty a omezením růstu výdajů se mu podařilo nastartovat hospodářský růst, zmenšit regulaci, snižovat daně, aby fi rmy dostaly chuť pracovat a investovat. Zvýšení rozpočtu na obranu podnítilo rozsáhlé investice. Infl ace klesla v roce 1988 na třetinu, tedy na 4,5 procenta, nezaměstnanost se snížila ze sedmi procent na 5,4 procenta – vzniklo 18 miliónů nových pracovních míst. Avšak současně nehorázně stoupal defi cit státního rozpočtu – byl nejvyšší v dějinách USA. Kritici nazvali prezidentův hospodářský kurs posměšně „Reaganomikou“.

Přitvrdil boj s drogami. Jmenoval první ženu soudkyní Nejvyššího soudu. Třebaže byl hluboce věřícím křesťanem, odolal nátlaku konzervativních skupin, aby zakázal potraty a povolil modlitby ve státních školách. Ani ke sporům o antikoncepci, emancipaci žen a občanská práva se nevyjádřil. Emoce, které by mohly kvůli tomu vzplát, by ohrozily jeho hospodářskou a sociální politiku – mohly by polarizovat Američany.

Každý ústupek považoval Kreml za slabost. Prezident proto vyhlásil: „Pokud vůbec chceme uspět a donutit Rusy k jednání o snížení počtu zbraní, musíme s nimi vyjednávat z pozice síly, nikoli slabosti. Když totiž přistupujete k Rusům s holubicí míru v jedné ruce, ve druhé byste měli držet meč.“

Zprávy z Moskvy potvrzovaly zoufalou situaci sovětského hospodářství. Západ škrtil Sověty ještě víc. Omezil jim úvěry. Spojené státy zpřísnily embargo na vývoz moderních strojů a zařízení. Reagan se domluvil s králem Sa’údem na prudkém snížení cen ropy – museli ho následovat i Sověti, a tím přišli o stovky miliard dolarů za její prodej do zahraničí.

Koncem března 1981 postřelil prezidenta a tři jeho muže mladý vyšinutý muž. Třebaže Reagan ztratil spoustu krve a měl velké bolesti, došel sám bez pomoci z auta do přijímací ordinace. Při tom se zdravotníky žertoval. Tahle statečnost zvýšila jeho popularitu. „Dokud si lidé budou pamatovat prezidenta, který v nemocnici žertuje se svými lékaři – a to si pamatovat budou,“ napsal David Broder v deníku Washington Post, „žádný kritik nedokáže zobrazit Reagana jako krutého nebo nezralého či bezcitného člověka.“

Sověti dostali z amerického prezidenta strach. Spojené státy připravují atomovou válku – tvrdil generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv na konferenci Výboru státní bezpečnosti (KGB) v květnu 1981. Předseda KGB Jurij Andropov rozeslal všem rezidenturám výzvědné služby upozornění: „Poprvé od druhé světové války jsme dospěli k bodu, kdy můžeme počítat s propuknutím třetí světové války.“ Avšak na Reaganovy výzvy k jednání Moskva nereagovala. Naopak začala posilovat své armády v Evropě.

HVĚZDNÉ VÁLKY

V létě 1979 navštívil Reagan velitelství protivzdušné obrany severoamerického kontinentu (NORAD) nedaleko Colorado Springs. Vojáci mu předvedli, jak by se chovali v okamžiku raketového útoku – vypustili by na nepřítele vlastní rakety.

Avšak americká města by ochránit nedokázali, žádný antiraketový štít neexistuje. Zatím to není technicky možné.

Když vstoupil do Bílého domu, požádal generála Daniela O. Grahama, aby něco vymyslel. Za několik měsíců mu Graham předložil plán Vysoká hranice (High Frontier), jenž počítal s obranou proti raketám pomocí pozemních i orbitálních zbraní. Ve své podstatě to však byla fantazie.

Prezident nařídil, aby se vojáci a vědci pustili do rozpracování tohoto konceptu. Edward Teller, považovaný za otce americké vodíkové pumy, Reaganovi vysvětlil, jak by se daly ničit nepřátelské rakety ještě před dopadem na cíl. Koncem března 1983 Reagan tento projekt, který nazval strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative – SDI), představil. Jeho podstatou má být likvidace nepřátelských raket už ve vesmíru. Přinese území USA nezranitelnost, již ztratily s prvními sovětskými dálkovými raketami. Novináři překřtili SDI na „hvězdné války“ (Star Wars) podle proslulého fi lmu George Lucase.

SDI sehraje i odstrašující roli. Bude Moskvu nutit k zahájení rozhovorů o omezení jaderného zbrojení. Může také vyčerpat sovětské laboratoře, průmysl a fi nance, protože kosmická antiraketová obrana bude náramný oříšek. Britské premiérce Margaret Thatcherové Reagan přiznal, že „musí existovat nějaká hranice, za níž nemůže sovětská vláda nutit své lidi k odříkání“. Sověty to vylekalo.

POJMENOVAL „ŘÍŠI ZLA“

Podporují jedině takovou morálku, „která pomáhá dosažení jejich jediného cíle – světové revoluce“ – upozornil Reagan v březnu 1983 v Orlandu na Floridě. „Morálka je u nich zcela podřízena zájmům třídního boje. Morální je potom všechno, co slouží k vyhlazení starého, vykořisťovatelského řádu a ke sjednocení proletariátu. Domnívám se však, že když tolik významných lidí odmítá vzít na vědomí tento základní rys sovětské diktatury, pak to svědčí o historické neschopnosti vidět tuto totalitní mocnost v reálném světle, vidět ji tak, jaká je ve skutečnosti. S tímto jevem jsme se setkali už ve třicátých letech a setkáváme se s ním i nyní.“

Sovětský svaz tam označil za „říši zla“ – tak ostře žádný západní státník dosud nemluvil. Komunismus padne, pokračoval, a „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky se právě píšou“. Na rozdíl od absolutní většiny politiků a diplomatů nebyl Reagan opatrný, ale upřímný – říkal to, co si myslí. I mnozí si to mysleli, jenže se to báli říct nahlas.

V Moskvě dali prezidentovi nálepku „šíleného antikomunisty“.

VLÍDNÝ ČLOVĚK

Připravte plán USA pro východní Evropu! – požádal Reagan soudce Billa Clarka, jehož později jmenoval poradcem pro národní bezpečnost. Tuto směrnici, jejímž cílem byla destabilizace sovětské vlády nad starým kontinentem, schválil Reagan na jaře 1982.

„Jadernou válku nemůže vyhrát nikdo a nikdy také nesmí být rozpoutána,“ hlásal Reagan, „ale dříve než budeme schopni přesvědčit Rusy, aby sundali prst ze spouště, musíme jim dát jasně najevo, že existuje hranice, za níž svobodný svět nehodlá akceptovat zločinecké chování jiného státu, a abychom to mohli udělat, musíme k Rusům přistupovat z pozice síly.“

Poslední ze tří hlavních dekretů podepsal prezident 17. ledna 1983. Místo dosavadní politiky zadržování SSSR musíme sovětskou moc zatlačovat a ničit.

Když 1. září 1983 sestřelila sovětská stíhačka jihokorejský boeing linky KAL 007, který se odchýlil od plánované trasy a narušil vzdušný prostor, obvinil Západ Moskvu z úkladné vraždy 269 nevinných lidí. Kongres odsouhlasil zvýšení vojenského rozpočtu USA.

V Kremlu se mezitím střídali vládci. Zemřel Brežněv, po něm se ujal vlády bývalý šéf KGB Andropov, ale i on brzy zemřel. Ani Konstantin Černěnko dlouho nevydržel. V březnu 1985 se dostal na uprázdněný trůn mladý Michail Gorbačov. Nový sovětský vůdce byl přístupný k jednáním s Reaganem. Poprvé se setkali v Ženevě 19. listopadu 1985. Oťukávali se, vyložili si svá stanoviska, k žádné dohodě nedospěli – to by bylo příliš brzy.

Americký prezident zanechal u Rusů dobrý pocit. Neznal věci úplně do všech podrobností, měl však dobrý instinkt a spoléhal se na své moudré poradce – domníval se Gorbačovův tlumočník Pavel Palaščenko. „Byl také člověkem, jehož bylo obtížné nemít rád, vytvářel dojem, že se narodil k tomu, aby vzbuzoval sympatie, a také dojem, že má on rád vás. Ke všem byl velmi vlídný.“

Podruhé se sešli v polovině října 1986 v Reykjavíku. Když se domluvili na stažení svých raket z Evropy a na dalším dalekosáhlém odzbrojení, vyrukoval Gorbačov se zásadní podmínkou: „Tohle všechno je možné, stačí jenom, když se přestanete zabývat vývojem vaší SDI.“ Reagan odmítl. Věděl, že Sověti tajně vyvíjejí vlastní antiraketový systém. Jednání ztroskotalo.

STUDENÁ VÁLKA PADLA

V prosinci 1987 přiletěl Gorbačov do Washingtonu. Reagan ho vítal jako starého přítele. Domácí pán žertoval, vyprávěl vtipy o Rusech. Rus a Američan se přeli o tom, která země je lepší – reprodukoval Reagan. Američan tvrdil: „Já mohu přijít do Oválné pracovny Bílého domu a říct: Pane, prezidente, mně se nelíbí, jak naši zemi vedete.“

Rus odpověděl, že to přece může taky. Vejde do Kremlu, bouchne do stolu a praví: „Soudruhu generální tajemníku, vůbec se mi nelíbí, jak prezident Reagan vede svou zemi …“ Tahle anekdota Gorbačova rozesmála.

Oba státníci se dohodli na úplné likvidaci jedné třídy jaderných zbraní – raket středního dosahu. Současně se domluvili na snížení mezikontinentálních raket na polovinu.

Hospodářská krize hluboce zasáhla Polsko. Komunistická vláda nakonec ustoupila požadavku nezávislých odborů Solidarita a vypsala svobodné volby. Nekomunisté drtivě zvítězili, nakonec sestavili i vládu. Komunistická Evropa se začala drolit. Koncem května 1988 přiletěl do Moskvy Reagan.

Prezident s manželkou se prošel moskevskými ulicemi. Nakupily se okolo nich zástupy lidí, již se chovali přátelsky. Z klubka novinářů, kteří ho doprovázeli, vylétla otázka: „Ještě si myslíte, že je Sovětský svaz říší zla?“ Prezident mávl rukou: „To byla jiná doba.“

To bylo přelomové sdělení. Gorbačova tím potěšil.

Ve čtvrtek 19. ledna 1989 zanechal Reagan v Oválné pracovně vzkaz pro svého nástupce George Bushe. Napsal ho na poznámkový blok s hlavičkou NENECHTE SE OTRÁVIT: „Milý Georgi, budou chvíle, kdy budeš mít chuť použít tohoto bloku. Neboj se toho. Velice si vážím všeho, co jsme spolu prožili, a přeji Ti mnoho úspěchů. Budu se za Tebe modlit. Bůh žehnej Tobě a Barbaře. Bude se mi stýskat po našich čtvrtečních obědech. Ron.“ Manželé se usadili na ranči v Bel- -Air v Kalifornii. Tam také Ronald Reagan po dlouhé nemoci 5. června 2004 zemřel. V pozdějších anketách ho Američané označili za největšího prezidenta USA ve 20. století.

ÚDIV PREZIDENTA

„Ronald Reagan vyhrál studenou válku bez jediného výstřelu,“ řekla o něm premiérka Thatcherová. Také otevřel svět demokracii a kapitalismu, vzkřísil amerického ducha. „Žádný americký prezident s výjimkou Washingtona, Lincolna a Roosevelta se nemůže pochlubit odkazem srovnatelné úrovně,“ domnívá se Dinesh D’Souza, jenž pracoval za jeho vlády v Bílém domě jako analytik.

„Reagan byl vysoce ctižádostivý, až oportunistický člověk,“ charakterizoval ho D’Souza. „Jeho ambice se však upínaly k vítězství idejí, jež považoval za správné. Nezajímal se o moc pro ni samotnou. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří usilovali o nejvyšší úřad v zemi, chtěl být prezidentem z jediného důvodu: realizovat své ústřední myšlenky v praxi a zvelebit vlastní zemi i zbytek světa. Podobal se Churchillovi neústupností v morálních a politických názorech; ať už si říkal, co chtěl, Reagan nikdy nepovolil. Když šlo o zásadní otázky, žádný ukazatel veřejného mínění by ho nepřinutil změnit názor.“

Sám Reagan se podivoval nad tím, čeho svou politikou dosáhl: „Chtěli jsme změnit národ, ale místo toho jsme změnili celý svět.“