Adolf Branald: Autor knihy Dědeček automobil si nedovedl vymýšlet, vše musel sám prožít
Toužil napsat detektivku, což se mu nikdy nepovedlo. Zato napsal na třicet jiných knih, z nichž některé vycházejí s úspěchem dodnes. Vzpomeňme třeba romány Dědeček automobil, Vizita nebo Báječní muži na okřídlených ořích. Adolf Branald zemřel 28. září 2008.
Jako filmový herec skončil kariéru ve třinácti. Prodával automobilové oleje, byl pianistou v jazzovém souboru, jako úředníka v bance ho lákala zlatá klec s nápisem Enchange- Office, v níž pan Lederer kouřil doutník a odpočítával louisdory. Jenže trčel v eskontu a ne a ne se dostat blíž k mramorovému pultu. Byl spolehlivým výpravčím vlaků, ale nikdy přednostou stanice.
Nakonec se stal úspěšným spisovatelem. Kterou z jeho mnoha knih přednostně připomenout? Poslední vydal tři roky před smrtí. Vzpomínky na nejbližší a dlouholeté přátele pojmenoval Tichý společník.
Osobní setkání
Je to už řádka let. Živý hlas mi do telefonu vysvětluje: Vystoupíte z metra, pak půjdete směrem na Spořilov, až k samoobsluze. Uděláte vpravo v bok a dojdete na konec ulice. Zelený plot. Číslo 56. Ahoj, na shledanou.
Branku mi po zazvonění přišel otevřít štíhlý, pečlivě oholený a učesaný muž výrazné tváře, v šedivém roláku, na zvídavých očích velké brýle.
Pomocník diktafon zůstal schovaný. Můžete ho samozřejmě zapnout, nechám to na vás. Ale já jsem vždycky dával přednost atmosféře. Možná proto mi po chvíli úvodního povídání předvedl stereo skopické obrázky z kabaretu Moulin Rouge z roku 1887 se slavnou tanečnicí kankánu La Goulue, tedy Louise Weberovou, kterou maloval Toulouse-Lautrec, ukázal mi zvonek, kterým zatlačil v Plzni herec Kaška oči mrtvému J. K. Tylovi, několik zbytků po požáru Národního divadla.
Být u toho
Atmosféru, chcete-li, dokonalou znalost prostředí, cítíme ze všech jeho knih. První byla Stříbrná paruka v roce 1947. Stručně řečeno, je kronikou hereckého rodu a kočovné společnosti. „Chtěl jsem potěšit otce ze zklamání, že syn z herecké rodiny se hercem nestane.“ Přesto zůstal filmový a divadelní svět v Adolfu Branaldovi vrostlý napořád. „Já vidím dodnes tatínka,“ vzpomínal, „jak stojí na rampě a režíruje. Z dodaného materiálu, ale přidává i něco svého, vlastní branaldovskou představu. Kreslí mluvící a zpívající obraz. Dokonce někdy i obraz ze života … Až časem jsem si uvědomil, že já knihy nepíšu, já si je režíruju.“
Jako přímý svědek si mohl splnit dávný sen a napsat téměř pětisetstránkovou knihu My od filmu. „Psal jsem ji s přesvědčením, že nikdo jiný by ji už asi takhle nenapsal,“ řekl mi. Nebyla to žádná sebechvála. Vždyť před kamerou začínal s prvním českým filmovým hercem Josefem Švábem-Malostranským v hlavní roli ve filmu Venoušek a Stázička už v roce 1922 a o více než třicet let později se na chvilenku objevili s Milošem Formanem s kamerou jako bratři Lumièrové v Dědečkovi automobilu. Adolf Branald nejen vylíčil osudy průkopníka naší kinematografie Jana Kříženeckého, ale sám zastihl třeba Ottu Hellera a Karla Lamače jako snaživé mládence, kteří ve svých začátcích tahají kulisy, stativ a učí se filmovat.
Důvěrná znalost místa a lidí je patrná v knize reportáží Ztráty a nálezy i v románu Vizita o osudech lékařů, sestřiček a pacientů, podle něhož natočil režisér Karel Kachyňa známé filmy Pozor, vizita! a Sestřičky. Adolf Branald strávil se svolením primáře čtyři měsíce v bílém plášti v nemocnici, prošel všechna oddělení, držel noční služby, chodil na vizity. Tady, v nemocnici, padají snad všechny rozdíly vnějšího světa, tady se potkávají lidé s různými osudy. Prožívat by ovšem nestačilo. Měl podobný dar a schopnost jako Egon Erwin Kisch – dokázal bezprostředně vstoupit do děje, do fascinující a poutavé reportáže a vzít s sebou i čtenáře, získat a udržet si jeho důvěru. Jen výjimečně mu fakta nestačila – a tady, opět jako Kisch, použil logické fantazie. Několikrát mu na besedách čtenáři říkali: Vy jste to měl snadné, nahrál jste si lidi na pásek a měl reportáž hotovou. Netušili, kolik práce, hledání a vlastní životní zkušenosti se skrývalo v pozadí, některou postavu třeba poskládal z několika jiných. Ne, žádný magnetofon neměl. Ani blok. Reportáž, říkával, není jen záznam toho, co autor slyší a vidí, ale i toho, co jeho postavy cítí … Nedovedu si vymýšlet, všechno musím prožít, vidět, ohmatat si. Stávalo se mu, že když ve vymezených hranicích něco domyslel, dodatečně a s překvapením zjistil, že je to pravda.
Co si může autor přát víc?
Dalším příkladem může být román Severní nádraží nebo Lazaretní vlak. Spisovatel byl přece výpravčím na různých stanicích v okolí Prahy a končil na Masarykově nádraží. Měl v sobě „dráhu“ jako nikdo jiný.
Dědeček automobil
Kniha a film mých klukovských let. Podnětem a podkladem k napsání knihy byly Adolfu Branaldovi rukopisné vzpomínky montéra továrny Laurin a Klement Františka Krutského, jež uchovává archív Národního technického muzea v Praze. Možná si připomněl i své zaměstnání agenta a později šéfa prodejního oddělení firmy Speedwell Motor Oils. Vyzpovídal staré závodníky a pamětníky, do historie motocyklů a automobilů ho jistě zasvětil i přítel Kamil Lhoták. Od začátku bylo nepochybné, že budoucí knihu nemůže ilustrovat nikdo jiný. „Byla hotová za půl roku, rodili jsme nadšeně a vesele, vyšla v pětapadesátém a měla úspěch,“ vzpomínal spisovatel. Kamil Lhoták mu později písemně přiznal, že právě tyto kresby pokládá za své nejlepší.
Literární scénář k filmu napsali s režisérem Alfrédem Radokem na Dobříši za pouhý týden. Jeho základem jsou dvě asi nejhezčí a nejnapínavější kapitoly, příhodné i pro koprodukci s Francií. Motocyklový závod na okruhu 5 x 54 kilometrů u starobylého francouzského Dourdanu v roce 1905, který vyhrál Václav Vondřich, a automobilový závod na kilometrové trati do vrchu u městečka Gaillon o tři roky později, kde ve své třídě zvítězil hrabě Kolowrat s mechanikem Františkem Krutským. Dourdanem se ve filmu staly Poděbrady s okolím, Gaillonem budou Teplice a kopcovitá krajina kolem nedaleké Komáří vížky. Jen malá zajížďka – na okruhu u Poděbrad se jel v roce 1902 první motocyklový závod v Čechách, Václav Vondřich byl tehdy třetí, vyhrál Narcis Podsedníček, oba samozřejmě na strojích Laurin a Klement. Kromě krásné a prosvětlené krajiny, již si pochvaloval režisér Radok, tu jistě zůstal i genius loci.
Přijetí filmu kritikou bylo zpočátku spíše chladné, opatrné. Pak dostal Stříbrnou mušli na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu, mimo soutěž byl uveden v Benátkách a jistě patří do zlatého fondu československého filmu.
Dodatek k dědečkovi
Časopis Sport a hry v roce 1908 uvedl, že „zájezd do Francie podnikl amatér-řidič, kryjící se pseudonymem Donald“. Mohl mít Alexander Kolowrat důvod ukrývat se pod cizím jménem i na výsledkové listině zmíněného časopisu? Kupodivu mohl. Vysvětlení nám nabízí Louis Tuček v rukopise nazvaném Dějiny továrny Laurin a Klement: Saša Kolowrat musel do Francie cestovat inkognito, neboť otec ho poslal s hospodářským správcem do Švýcar, aby tam studoval chov dobytka. Alexander Kolowrat dal správci s sebou pohlednice podepsané Saša, které měl svědomitě ze Švýcar posílat, a syn pilně trénoval Gaillon. Štěstí, že získal první cenu, jenom tak usmířil otce, který na jedné z gaillonských fotografií v Allgemeine Automobil Zeitung poznal svého syna. Ano, otec by byl raději viděl, kdyby syn „zvážněl na otázkách hospodářských a nechal sportu“. Dodávám, že Kolowratovo vítězství bylo jistě cenné i překvapivé, ale závodu se zúčastnily vozy ve čtrnácti kategoriích. Možná proto o něm máme málo zpráv a sám Václav Klement si zřejmě více vážil Vondřichova triumfu z roku 1905.
Nevím, jestli ten drobný příběh Adolf Branald znal. Chtěl jsem mu ho vyprávět, ale odkládal jsem to, odkládal – a pak už bylo pozdě.
V Gaillonu vyhrál vůz Laurin a Klement ještě nejméně jednou, jistě v roce 1910. Řídil ho Alexander Comanos z Káhiry, mechanikem byl Metoděj Vlach, montér z Laurinky a aviatik, však ho z knihy Dědeček automobil také známe. Po vydání o tom Adolfu Branaldovi napsal. Rozruch a pozornost vzbudili už před závodem v pařížských ulicích. Přes třídu Champs-Elysées se řítili neuvěřitelnou rychlostí 140 kilometrů v hodině s otevřenými výfuky, které zhotovil Metod Vlach až v Paříži z kamnových rour. Rány jako z kanónů, líčil Adolfu Branaldovi. Kdo by si jich nevšiml?
František Projsa vzpomíná
Zástupcem a pomocníkem režiséra filmu Alfréda Radoka byl Vladimír Svitáček, prvním asistentem režie čerstvý absolvent FAMU Miloš Forman, druhým Stanislav Milota. Václava Vondřicha hrál Antonín Šůra, Václava Klementa, jenž neměl být podle připomínek ke scénáři vylíčen jako hodný kapitalista, představoval Radovan Lukavský a hraběte Alexandra Kolowrata Josef Hlinomaz.
Motorové veterány vyhledával pro natáčení muž jistě nejpovolanější – Kamil Lhoták. Skutečný František Krutský se v knize i filmu jmenuje Frantík Projsa. Hrál ho třiadvacetiletý Luděk Munzar, byla to jeho první velká filmová role. Oproti knize však v koprodukčním filmu nemohl chybět příběh lásky, Frantík si vezme Nanettu, dceru mechanika francouzské motocyklové stáje Griff on. Její představitelku hledali tvůrci pomocí inzerátů v listech Le Matin a Paris Soir. Nakonec vybrali dvacetiletou a ve filmu zatím málo zkušenou Ginette Pigeonovou. Byla současně prostá i cizokrajná, stejně výhodné měla oči, našlo se v nich spolehlivě, co kdo chtěl, a úsměv měla naivní, lehounce do slibného prostopášna. „Zkrátka náš typ,“ popisuje ji výstižně Adolf Branald. A nezapomene zaznamenat i její zajímavé míry: 96 – 62 – 91.
„Natáčení příliš klidné nebylo,“ vzpomíná Luděk Munzar. „Scénář moc neplatil, občas zavládlo mezi Branaldem a Radokem dokonce určité napětí. Měnili, doplňovali, improvizovali. Příklad? Ginette mluvila jen francouzsky, já z obchodní akademie dobře anglicky. A Radok mi říkal: Luďku, namluvte si ji. Ale jak, to ve scénáři nebylo. Tak jsem z kopretiny trhal lístek za lístkem se slovy: Máš mě ráda, nemáš mě ráda, Ginette se to snažila opakovat, a tak nepřipraveně vznikla jedna z hezkých scén. Obejměte ji, pobízel mě dál Radok. Já se styděl, přitom byla tak pěkná, ale i trošku mrcha …
Role mechanika mi byla blízká, vyrostl jsem v autodílně a uměl udělat na motoru i generálku. Ve filmu je scéna, kdy narychlo upravuju Kolowratův cestovní auťák na závodní, protože ten závodní FC nepřijel vlakem ke startu závodu v Gaillonu včas, rekvizitáři mi dali na utření rukou plátěnej hadr, já jim v tom ajfru řekl – a nebylo to ve zlým: Jak mi můžete dát takovej hadr, do toho si ruce neutřu, dejte mi pucvol! Radok si mě pak vzal stranou a ptal se, co je to pucvol, já mu vysvětlil, že cucky a nitě hadrů, který sajou, to musí mít v každý autodílně … To musíte, Luďku, příště říct jináč … A když něco nebude po automobilistický stránce v pořádku, přijďte ke mně, řekněte mi to potichu a já to pak řeknu jako chytrej …“
Ale co je důležité – s Adolfem Branaldem a Alfrédem Radokem trávil Luděk Munzar skoro každý večer a jejich přátelství si dodnes váží. „Poslouchal jsem jejich vyprávění ze života s láskou a chutí a až později jsem si uvědomil, jakého se mi dostalo vyznamenání, jaké výsady, že jsem je mohl potkat. A jaký to mělo pro mě význam, jak mě vlastně ovlivňovali, vychovávali. Byli to lidi, kteří něco znamenali, ale já to na nich nepoznal, nevytahovali se, zůstali obyčejní, normální. Když mi Branald vyprávěl o divadle, jak jako malinkej hrál, jeho vyprávění vonělo šminkami a líčidly a vlastně mě vyučoval dějinám českého divadla. Měl jsem možnost je oba nejen potkat, ale žít s nimi a vedle nich, s Radokem později pracovat v Národním divadle. Dokázali formulovat a říkat o divadle nahlas to, co já jsem si jen myslel. Že řemeslo, nebo jenom řemeslo, nestačí. Že se herec musí dostat až na dřeň …
To jsou věci, který ve mně zůstaly. A všechno začalo Dědečkem automobilem.
S Adolfem Branaldem jsme se nestýkali pravidelně. Po letech jsme se potkali na Vyšehradě. Říká: Nazdar, Luďku. Dobrý den, odpovídám a začínám z úcty vykat. Já myslím, že jsme si tykali, zastavil mě. A hned vyjmenoval, co všechno se mnou viděl, jak mou práci sledoval.
Byl to pořád stejný Adolf Branald.“
Balónová Madlenka
Tak se měla jmenovat partnerka knihy Dědeček automobil. K vyprávění o začátcích motocyklů a automobilů Laurin a Klement chtěl Adolf Branald přiřadit příběh prvního českého vzduchoplavce Františka Hůlky. Je to marný, balónu se už nevyhneš, povzbuzoval ho k psaní Kamil Lhoták a jako znalec a odborník navrhoval spíše název Lehčí než vzduch. Než jsme se dali do díla, napsal mnohem později Adolf Branald, zaskočilo nás pábení poněkud jiného druhu. Byla to práce na filmu Dědeček automobil.
A proč zrovna Madlenka? Uvažovanou Madlenkou byla skutečná Karolína Knoblochová, dcera kamnářského mistra a vzduchoplavce, člena České aeronautické společnosti Antonína Lipana. Pan Lipan, prozrazuji dál, sice mezi naše první vzduchoplavce nepatřil, ale radil, ač sám nepříliš zkušený, ruskému nadšenci Vilovovi, který předváděl v polovině července 1902 svůj malý balón i v Praze. Později od něho balón odkoupil a vzlétl s ním z pivovarské zahrady na Vinohradech.
Vzduchoplavec František Hůlka musel tedy počkat. Adolf Branald psaní o balónech stále odkládal. To všechno jsem nevěděl, o tom se nezmínil. Po letech jsem knihu o dobrodružných začátcích balónového létání v českých zemích napsal já. Pan Branald ji přečetl a hezkým dopisem pochválil, to mě samozřejmě potěšilo. I když vím, že jeho příběh o Balónové Madlence by byl asi jiný – a jistě poutavější.
Mým snem, uzavřel naše dávné povídání Adolf Branald, je stará půda, kde najdu starej a velikej kufr, tam bude moře lejster, starých fotografií, dívčí deníček, zápisník zmizelého a já se tím budu pomalu, pomaloučku probírat.
Splnil se mu jeho sen? Nevím. Snad.
Vzpomínat je krásný, ale taky smutný, dodal.
A měl pravdu.
