Zemřel Sean Connery: James Bond, táta Indiana Jonese i bojovník za skotskou povahu
Zemřel oscarový herec Sean Connery, informovala o tom televize BBC. Proslavil ho James Bond – byl mu vděčný, ale rád ho neměl. Sean Connery s ním bojoval celou svou hereckou kariéru. Předčasně ji ukončil před sedmi lety. Poslední roky života hrál golf, věnoval se charitě a usiloval o důstojné Skotsko. V srpnu oslavil poslední 90. narozeniny.
Když jel před časem Sean Connery po Edinburghu taxíkem, zaskočil řidiče tím, že dokázal pojmenovat každou ulici. „Jak to tak přijde?“ zeptal se řidič. „Jako kluk jsem tady rozvážel mléko,“ odpověděl slavný herec. Řidič na to: „A co děláte teď?“
Ač je to nepochopitelné, jsou na světě lidé, kteří netuší, kdo je Sean Connery. Nejspíš je najdete v jeho rodném městě. Skoti už jsou takoví. „Při čtení novin v Hollywoodu jsem míval často pocit, že kdyby z nich někdo vystříhal slovo úspěch, úplně by se rozpadly. Ve Skotsku by se něco podobného zřejmě povedlo se slovem nezdar. Většinu života jsem si říkal, že bych všechnu tu falešnou kalifornskou dobrosrdečnost, jež mi navždycky přeje krásný den, raději vyměnil za upřímnou skotskou agresi, které je úplně jedno, jak se se svým dnem vypořádám,“ takhle popisoval Connery v knize Býti Skotem (Lidové noviny, 2009) rozdíl mezi Američany a Skoty. Na Skoty prý úspěch působí jako červený hadr na býka. Sean Connery už je desetiletí nejslavnějším reprezentantem Skotska. V zemi, kde je minimálně slušné být outsider, je to dost nevýhodná pozice. Přesto bychom nenašli člověka, jenž by více usiloval o „návrat důstojnosti Skotsku“ a investoval do věci tolik energie a peněz. Connery Skotsko miluje. V míře citové investice se jeho rodné zemi mohla rovnat jen jeho manželka a golf.
Lásku ke Skotsku nasával Connery v rodném Edinburghu. V roce 1930, kdy se tu 25. srpna narodil, se městu říkalo „starý smraďoch“. Kouř z mnoha továrenských komínů se tu mísil s mlhou od moře, těžké šedé mraky pak dlouho visely nad městem a slunce nemělo šanci jimi proniknout. Čpěl z nich ostrý, nasládlý pach, směs výparů z továrny na karamely, pivovaru a gumárny.
V posledním patře oprýskaného činžáku v dělnické čtvrti Fountainbridge nebyla ani koupelna, ani teplá voda, ani elektřina, dokonce ani záchod, na ten se chodilo o čtyři patra níž po chodbě, kde často nefungovalo světlo. „Nic mi tehdy nechybělo. Neměl jsem totiž žádné srovnání.“ Na dohled nebyla žádná sociální pracovnice, jež by konstatovala, že rodina – stejně jako všechny kolem – žije hluboko pod hranicí bídy. A tak mohl malý Connery vyrůstat naprosto šťastně a každé ráno cestou do školy kopat do potrhaného hadráku, po škole hrát donekonečna fotbal na dvorcích mezi činžáky a jako všichni jeho spolužáci snít o tom, že jednou bude fotbal hrát za Skotsko profesionálně.
Špetka Irska
Conneryho rodiče se seznámili v Edinburghu na tancovačce. Vzali se 28. prosince 1928 – na svatební hostině, která se odehrála doma v kuchyni, se otcové novomanželů poprali. Jádrem konfl iktu byl fakt, že matčin otec, kameník Neil Maclean, těžce nesl, že dceru provdal synovi nuzného podomního obchodníka. Děda Tommy Connery si na živobytí vydělával něčím jako recyklací; objížděl chudinské čtvrti a vykupoval staré hadry. Navíc byl Ir a katolík, což matčina protestantská rodina těžce nesla.
Nicméně budoucí slavný herec dostal jméno právě po svém opovrhovaném irském dědovi: Tommy Connery. Manželství chudé posluhovačky Effi e Macleanové a ještě chudšího řidiče dodávky Joea Conneryho se vyvinulo v harmonickou rodinu. Tommy své rodiče miloval. Když se jako sedmnáctiletý upsal na dvacet let k námořnictvu, nechal se po námořnicku tetovat: na jedno rameno „Máma a táta“ a na druhé „Skotsko navěky“.
Mlékař 271
Fotbal byl v dětství pro Conneryho nejdůležitější činností hned po dýchání. Přesto pro něj bylo samozřejmé, že bude nějaký čas chodit do školy a také vydělávat peníze. Vracel láhve a pomáhal řezníkovi. „Mámě to dělalo radost a mně dělalo radost, že to mámě dělá radost.“ Když bylo Connerymu třináct, neshledával důvod, proč by měl dál chodit do školy, chtěl pracovat, vydělávat peníze a hrát fotbal. Začal jako obsluha rudlu, brzy byl ale povýšen do pozice samostatného pracovníka rozvážky. Znamenalo to, že na voze taženém koněm rozvážel mléko. Stal se z něj „mlékař 271“.
Ve svých pamětech popisuje první den v nové práci jako jeden z nejdůležitějších okamžiků svého života, dostal totiž do péče koně, což pro něj bylo zdrojem neskonalého štěstí. Jeho nástupní plat tehdy, v roce 1944, činil jedenadvacet šilinků týdně. Tuto výplatní pásku z mlékárny svatého Cuthberta lze najít ve sbírkách Skotské národní knihovny. Smlouva, jež Connerymu zaručovala honorář sedmnáct miliónů dolarů za jeho poslední fi lm Liga výjimečných, tam samozřejmě není.
Kult těla
A tak Tommy Connery rozvážel mléko, hrál fotbal a byl šťastný. Idylu ukončila touha poznat větší kus světa a výcvik u Královského námořnictva. Dvacetiletá smlouva se smrskla na dva roky: Connery neměl na tohle poslání žaludek, vředy ho odsoudily k námořnímu invalidnímu důchodu.
Po návratu do Edinburghu se začal věnovat kulturistice. Dotáhl to sice až na soutěž Mr. Universe, ale „vedle budoucího vítěze jsem vypadal komicky“. Vypracované, urostlé tělo se pro Conneryho stalo pracovním nástrojem: vydělával si jako model na Akademii výtvarných umění a také jako plavčík. Díky své postavě také získal první „herecké angažmá“: do hry Báječné dny v edinburském divadle Empire potřebovali urostlé mladíky do komparsu. Pak zkusil konkurs do muzikálu Jižní Pacifi k: „Jediné, co po člověku chtěli, bylo, aby vypadal jako Američan a udělal pár přemetů.“ To mu za dvanáct liber týdně nepřipadalo špatné.
Když podepisoval smlouvu na dvouleté turné, ani vteřinu neuvažoval o tom, že by chtěl být hercem. Jedinou jeho starostí bylo, jak dát na štacích dohromady fotbalový tým a co nejčastěji si zahrát. Při té příležitosti mu dal lano manažer slavného klubu Manchester United. Connery byl ochoten ve vteřině opustit divadlo a vyměnit ho za kopačky. S velkým nadšením se svěřil Robertu Hendersonovi, který hrál v Jižním Pacifiku jednu z hlavních rolí. A ten mu odpověděl: „Pokud si vybereš fotbal, máš před sebou ještě tak deset let. Hercem můžeš být, dokud to s tebou nesekne.“ Tahle věta změnila Connerymu život.
Kultivace ducha
Ve chvíli, kdy se rozhodl, že herectví je ta správná cesta, začal na sobě tvrdě pracovat. Především chtěl odstranit zoufalé mezery ve vzdělání. Ze školy odešel ve třinácti, nemít značný osobní šarm, musel by si mezi herci připadat jako trotl. Kolega Henderson Connerymu vypracoval seznam doporučené literatury a snaživého žáka poslal do knihovny. Začal Ibsenem, zhltl romány Thomase Wolfeho, Hemingwaye, Turgeněva, Tolstého, zvládl tři díly Proustova Hledání ztraceného času, samozřejmě Shakespeara a také Dickense.
Četl se slovníkem, význam spousty slov totiž neznal – při rozvážení mléka ani na fotbalovém hřišti je dosud nepotřeboval. Nakonec zvládl i Stanislavského knihu Výchovou k herectví. „Přečíst všechny ty knihy a důkladně se jimi zabývat pro mě strašně moc znamenalo. Zvedlo mi to sebevědomí, získal jsem tím v životě určitou rovnováhu a ujasnil si, kdo jsem. Zapůsobily na mě po duševní stránce podobně jako předtím kulturistika po tělesné.“
Dál stál před Connerym úkol, jak naložit se svým naprosto nesrozumitelným skotským přízvukem. Potupné pro něj byly zejména okamžiky, kdy byl považován za cizince, nejčastěji za Poláka. Koupil si tedy kotoučový magnetofon a začal poslouchat sám sebe. Chtěl vyslovovat zřetelně, ale zároveň si zachovat svou osobitost. Příčilo se mu deklamování, jež se tehdy od herců očekávalo, vydal se tedy proti duchu doby.
Nepřeslechnutelné skotské šišlání se později stalo Conneryho obchodní značkou. Spolehlivě stačilo na čistokrevného Brita Jamese Bonda, na kapitána ruské ponorky, arabského šejka, středověkého mnicha či chicagského policajta. Když koncem padesátých let začal dostávat výraznější herecké příležitosti v televizi, ohodnotili v Timesech jeho výkon ve hře Rekviem pro těžkou váhu slovy „Connery prokázal jisté neuspořádané kouzlo“. To už si herec říkal Sean Connery, zažíval nervy živých televizních přenosů a chystal se na velké role, byť zatím jen pro televizní obrazovku: Macbetha, Alexandra Velikého, Vronského ...
Agent 007
V době, kdy se dělal konkurs na Jamese Bonda, byl Sean Connery takřka neznámým převážně televizním hercem. O roli usilovaly stovky jemu podobných urostlých černovlasých mladých herců, ale i zkušená herecká esa, jako Rex Harrison nebo Cary Grant. Tvůrce Bonda, spisovatel Ian Fleming, měl o svém hrdinovi jasnou představu, kterou předčasně plešatící Connery rozhodně nesplňoval, podle Fleminga působil lacině. Ukázalo se ale, že začínající pleš může být sexy a že rozhodující slovo měla manželka producenta Broccoliho, jíž vytáhlý Skot připadal „prostě báječný“.
A tak se Sean Connery stal na devět let agentem 007. Postavu špióna s povolením zabíjet, elegantního svůdce schopného s přehledem vyřešit tu nejzapeklitější situaci, a ještě při tom trousit humor vytvořil v šesti fi lmech: Dr. No (1962), Srdečné pozdravy z Ruska (1963), Goldfi nger (1964), Thunderball (1965), Žiješ jen dvakrát (1967) a Diamanty jsou věčné (1971). V osmdesátých letech se k Bondovi bůh ví proč vrátil v neautorizované bondovce Nikdy neříkej nikdy (1983), což byl neodpustitelný přehmat, jímž se Connery jednou provždy rozešel s producentským klanem Broccoliových.
Hicthcock, Lumet, Eco a ti druzí
Bond sice udělal z Conneryho hvězdu, ale k srdci mu dvakrát nepřirostl. Herec na něj žárlil, cítil, že milióny diváků obdivují postavu, ne jeho samotného. Alfred Hitchcock, který herce obsadil do fi lmu Marnie (1964), vzpomíná na Conneryho slova během premiéry filmu: „James Bond vždycky přitahoval víc lidí než já. Pokoušel jsem se o to, ale s ním jsem se nemohl srovnávat. Dneska tu diváci vzdávají poctu mně, ne Bondovi. Alespoň doufám.“
Paradoxně roli v Marnii získal právě díky svému účinkování v bondovce; Hitchcock prostě chtěl chlapíka, který „patřil k těm mužům, již byli vždycky krásní a v očích žen neviděli nikdy nic jiného než obdiv“. Connery byl za každou hereckou příležitost, která mu pomohla zbavit se bondovského stigmatu, nesmírně vděčný. Vedle Hitchcocka v té době spolupracoval také se Sidneym Lumetem, natočili společně pět fi lmů počínaje Pahorkem (1965).
Ze šedesátky titulů, jež Connery za svou předčasně ukončenou kariéru natočil, jich má mnoho bondovský náboj. Dobrodružná, napínavá i akční je koneckonců i středověká detektivka Jméno růže (1986), v níž si zahrál Viléma z Baskervillu. Nejcennější pro něj na této příležitosti bylo setkání s autorem předlohy Umbertem Ekem: „Během natáčení jsme měli spoustu času, a tak zatímco se připravoval záběr a nám mrzly zadky, my debatovali o templářích.“
Je to dost sympatický posun od dob, co si Connery zařídil svou první legitimaci do knihovny. Herec se ve svých postavách nikdy nesnažil předstírat žádnou hlubokou filosofii, vždycky hrál chlapíky se značným charismatem, pro něž jsou fyzické dispozice stejně zásadní jako přirozená inteligence a zdravý úsudek. Tak to bylo v Highlanderovi (1986), Skále (1996) či Pasti (1999). Ze stejného těsta byl i policista Jim Malone z dramatu Briana De Palmy Neúplatní (1987), který vynesl Connerymu Oscara za vedlejší roli. Defi nitivní sbohem všem těmto postavám dal před sedmi lety ve snímku Liga výjimečných. Film to sice nebyl kdovíjaký, ale Conneryho neohrožený Alan Quatermain byl symbolicky stylovým sbohem. Navíc vyřčeným v Praze, kde se film natáčel a kde si i odbyl premiéru.
Osmdesátiletý Connery se nedržel doporučení svého přítele z mládí, který mu zvěstoval, že herectví může dělat tak dlouho, dokud to s ním nesekne. Z nejprve avizované pracovní dovolené se přece jen vyklubalo předčasné ukončení kariéry. Poslední roky života tak netrávil na place, ale mezi sedmou a osmou jamkou s golfovou holí v ruce. Golf se musel naučit kvůli filmu Goldfinger, od té doby mu propadl: „Brzy jsem byl golfem jako posedlý. Viděl jsem v něm metaforu života. V podstatě hrajete sám se sebou. Pokud podvádíte, podvádíte sám sebe.“ Svou druhou ženu, francouzskou malířku Micheline Roquebrunovou, poznal na golfovém turnaji. Byli spolu čtyřicet let.
Široké skotské srdce
Sean Connery režíroval jediný film – byl to dokument o skotské loďařské firmě, jíž hrozil krach. Snímek se jmenoval Buřinky a čepice (buřinky nosili úředníci, čepice dělníci) a premiéru měl v roce 1967. Connery doufal, že fi lm může přispět k záchraně loďařského průmyslu a zachování tisíců pracovních míst. To se nepovedlo. Ale přivedlo ho to k myšlence založit nadaci na podporu mladých Skotů, kteří často museli za prací odcházet z domova.
A tak roku 1970 vznikla Skotská mezinárodní osvětová nadace, jejímž finančním základem se stal Conneryho honorář za bondovku Diamanty jsou věčné. Později do pokladny putoval celý honorář za jeden natáčecí den v Robinu Hoodovi (500 tisíc dolarů) a nebyl to zdaleka poslední příspěvek. Od té doby nadace rozdělila na tři milióny liber. Přesto si Connery tu a tam přečetl, že dělá charitu jen vůli daňovým výhodám. Když se ho na to jeden novinář ptal v souvislosti s darem manchesterské nemocnici, řekl mu, „ať drží hubu“, a šel pryč. Ten novinář byl Skot.
Když byl Connery navržen na povýšení do rytířského stavu, měli námitky hlavně Skoti, přesto ho královna v červenci 2000 vyznamenala. Skotská povaha je skutečně zvláštní. Přesto za ni Connery pětačtyřicet let bojoval: „Vše, oč se snažím zasadit, je, aby se Skotsko a Anglie staly rovnoprávnými partnery. Jsem pro Skotsko, které si bude o svých věcech rozhodovat samo a jež bude mít svůj hlas v Evropě i ve světě. Rád bych také ze Skotska odstranil všechny známky feudalismu.“ Byl to hezký cíl. Na mlékaře č. 271 určitě.
