Jak se kameny valily Prahou
Je tomu přesně dvacet let, kdy se jedné partě producentů na přání prezidenta ČSFR Václava Havla podařilo i z dnešního hlediska nemožné. Za dva a půl měsíce připravili a za poněkud bizarních okolností uspořádali koncert Rolling Stones na Strahově pro více než sto tisíc diváků.
„Mám dojem, že nabídku k uskutečnění koncertu v Praze přinesla na Hrad někdy na jaře devadesátého roku Diana Phipps Sternbergová (příslušnice jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, v restituci získala mj. zámky v Častolovicích a Zásmukách). Do celé věci se dost zaangažoval prezident Václav Havel a pověřil mne jakožto svého tehdejšího tajemníka, abych celou věc domlouval jeho jménem,“ říká Vladimír Hanzel.
Hanzel s Ladislavem Kantorem (jeden z tehdejších Havlových poradců a dlouholetý člen skupiny C&K Vocal), zjednodušeně řečeno, oslovili Lubomíra Schmidtmajera (dnes ředitele Paláce Akropolis), který pro ně byl z pozice dlouholetého šéfa nejlepšího pražského klubu Na Chmelnici zárukou, že se nabídka dostane do nejlepších rukou. Schmidtmajer totiž společně s Jakubem Mejdřickým, Jiřím Růžkem a Milanem Pešíkem už od konce devětaosmdesátého roku produkovali například Koncert pro všechny slušný lidi, pražské vystoupení Michaela Stipea (ze skupiny R.E.M.) a další akce. K založení družstva, což byla tehdy administrativně nejjednodušší cesta k legalizaci tohoto typu podnikání, potřebovali pátého do party. Tím se nakonec stal Michal Ambrož (zpěvák skupiny Hudba Praha – Jasná páka). Nutno dodat, že původní družstvo Mars mělo ještě šestého člena, čerstvě vystudovaného právníka Filipa Wintera (dnes jednoho z respektovaných odborníků na autorské právo u nás).
HAVLŮV POZDRAV NA UBROUSKU OD KONÍČKA
Po celkem intenzívní faxové komunikaci se na vyjednávání do Mnichova, kde se začátkem června odehrávaly dva z koncertů šňůry The Rolling Stones Urban Jungle, vydal základ právě vzniklého družstva Mars Production s Vladimírem Hanzelem, který na první setkání se Stouny vzpomíná takto: „S tlumočníkem Michalem Stašou jsem byl ceremoniálně uveden do šatny Micka Jaggera. Mick chtěl vědět, kolik budou stát vstupenky a zda si je budou moci dovolit koupit normální lidé. Když jsem mu sdělil, že lístek bude levnější než originální rockové album ze Západu, uklidnilo ho to.“
Jakub Mejdřický: „Celé to byla partyzánština. S pozdravem od prezidenta Havla to bylo tak, že večer před odjezdem do Mnichova jsem v Lucerně produkoval koncert Marty Kubišové. Na následném večírku jsem se přitočil k Havlovi a říkám, že zítra jedu do toho Mnichova za Rolling Stones. Vzal ubrousek z Černého koníčka a na něj vedle sebe napsal Rolling Stones, Václav Havel a nakreslil srdíčko. A s tímhle pozdravem jsme tam odjeli.“
Budoucí marketingový manažer družstva Jirka Růžek (dnes producent a stále zpěvák skupiny Vítkovo kvarteto) doplňuje: „Když jsme vstupovali do hotelové lobby a hrdě hlásili, že jsme ti slavní producenti z Čech, chtěli nás okamžitě vykázat s tím, že máme použít boční vchod pro popeláře. A to jsme na sobě měli nejhezčí oblečení. Michael Cohn (šéf promotérské skupiny a pozdější zakladatel velké světové agentury Live Nation) nás vítal: ,Pojďte dál. Měli jsme strašné problémy, jak se na schůzku s vámi obléct. Dostali jsme zprávu, že přijede delegace od československého prezidenta, a my s sebou na šňůře nemáme žádné obleky, jsme rádi, že je to takové opravdu neformální.‘“
„Bez mrknutí oka nám oznámili, že koncert stojí jeden a půl miliónu dolarů,“ pokračuje ekonom družstva Milan Pešík (dnes mj. manažer souboru Gipsy.cz), „a protože to byla jejich normální cena, ani se u toho nečervenali. My nakonec taky ne, protože jsme si tu fůru peněz vlastně ani neuměli představit.“
„FAKT TADY BYDLÍ VÁŠ PREZIDENT?!“
Faxovat jezdili do kanceláře Vladimíra Hanzela, do Havlova činžáku vedle dnešního Tančícího domu na vltavském Rašínově nábřeží (vlastní přístroj neměli). „Vždycky tam na nás čekal velký štos papírů,“ vypráví Jakub Mejdřický, „na tom nejspodnějším bylo napsáno například: ,Potřebujeme nutně vědět telefonní čísla, která budeme mít k dispozici během našeho pobytu v Praze.‘ Ve druhém faxu se dotazovali, zda jsme obdrželi ten první, a v pátém už bylo jen: ,Sakra! Můžete nám už napsat ta čísla.‘ Jak jsme jim měli vysvětlovat, že nám tehdejší státní telekomunikační podnik oznámil, že jsme v pořadí a že čísla nám přiřadí začátkem příštího roku. Takže následovala opětovná cesta na Hrad ...“
Když do Prahy poprvé dorazil tour manager kapely Steve Thomas, chtěl se setkat s generálním ředitelem Metrostavu. Právě tato fi rma, která zajišťovala výstavbu metra, byla Marsem vybrána jako vhodný zprostředkovatel bezpečného vybudování zázemí koncertu. Jakub Mejdřický: „Jenže generální ředitel nás poslal do háje s tím, že s námi bude jednat, až uvidí smlouvu s Rolling Stones. Takže já vyzved’ Steva na letišti a rovnou ho odvezl na Zličín, kde se právě stavěla stanice metra, že mu ukážu, jak ta fi rma maká. A tam pracovali tempem, na jaké byli tenkrát zvyklí. Tři ožralí přes poledne spali a jeden kouřil. A on očekával generálního ředitele.“
A Lubomír Schmidtmajer dodává: „Ještě před tím, než Steve odjížděl z Prahy, potřeboval si vyzvednout několik faxů. Zajeli jsme k Havlovu tehdy neopravenému baráku na nábřeží a řekl jsem mu, ať chvíli počká, že skočím pro faxy. Když jsem se vracel, Steve jen nevěřícně kroutil hlavou: ,Fakt tady bydlí prezident Československa? Ani se mne neptej, proč ti už všechno věřím!‘“
„TEN STADIÓN VÁM LETÍ, PANE ŘEDITEL!“
„Největší problém byl, že přijeli z normálního světa, a navíc byli Rolling Stones, takže si představovali, že od nás nejdřív všechno dostanou, včetně peněz, a pak nám daj’ tu smlouvu. Jenže my na účtu jeden a půl miliónu dolarů neměli, to byl neřešitelnej problém. Na druhou stranu ten koncert tady chtěli udělat. Až později nám došlo, že kapela se už v Mnichově rozhodla, že v Praze hrát bude. Teď bylo věcí managementu, za kolik nám to dokáže prodat. A my se potřebovali dostat s cenou dolů. Začali jsme tvrdě bártrovat,“ vzpomíná Schmidtmajer. Samotnou kapelu se Mars rozhodl přemístit vládním speciálem Tu-154, načež z britské pojišťovny Lloyd přišel fax, že v žádném případě nepojišťují letadlo tohoto typu, s dodatkem výčtu všech havárií a poruch, které tyto stroje měly. Všichni zezelenali. Naštěstí se Marsu o dva dny později (po urgenci managementu Rolling Stones) ohlásili dva inspektoři od Lloyda (z New Yorku), že akorát přistáli na novém letišti v Ruzyni.
Následovala rychlá akce. Převezli je na starou Ruzyň, kde stálo inkriminované vládní letadlo s vyrovnanou posádkou v pozoru. Inspektoři si tupolev prohlédli, potřásli si rukou s kapitánem a za další dva dny přišel do Prahy fax, že pojistka se vztahuje jen na pražský koncert a na ono konkrétní letadlo.
Lubomír Schmidtmajer: „Když jsme se Stevem Thomasem zamířili na Strahovský stadión, zděsil se. Nebyla tam ani vrata. Zároveň hned oznámil, že scéna se bude muset postavit na šířku, že na délku to nelze. Ředitel Strahova se ptal proč. Steve mu řekl: ,No protože vám ten stadión o tři čtvrtě metru letí. Rozumíte, je z kopce a to je problém.‘ Ředitel na něj nevěřícně koukal a až později jsme se dozvěděli, že opravdu vzali vodováhy a zjistili, co se léta nevědělo – bylo to skoro o metr! Steve si pak vzal do ruky papír a tužku, uprostřed stadiónu nakreslil pódium, k němu nezbytnou výseč a spatra prohlásil: ,Tak to je pro 80 tisíc diváků.‘ Jenže my tam potřebovali dostat alespoň stovku, takže jsme ho chvíli přemlouvali, že máme ten Metrostav, že to bude bezpečný, a tak za chvíli překreslil pódium o deset metrů dozadu a prohlásil: ,110.‘ A nám se ulevilo.“
Jakub Mejdřický: „Steve postupně poznával, že nejsme neschopný, ale že tu všemu ještě vládne socialistická realita. A tu že máme dost zmáklou. Už nějakej pátek jsem měl od managementu Rolling Stones jejich propagační materiál, vlastně knížku, kde byl vyjmenovanej celej štáb. Díky tomu jsem pochopil jejich strukturu, jak fungujou. Čistě hypoteticky jsem si připravil obdobný systém. A jednou v Inter-Continentalu jsem mu srdceryvně vyprávěl, jak máme všechno připravený, šéfa security, propagace, dopravy. V průběhu příprav mě pak nejvíc rozčilovalo, že jsme stále byli v časovém skluzu, až jednou se mi ho podařilo předběhnout. Pár dní před koncertem, kdy už kamióny s celou stavbou překročily české hranice, tak je celou dobu díky Rumlovi (tehdejšímu federálnímu ministru vnitra) doprovázel vrtulník. Steve si na ně v jednu chvíli vzpomněl a chtěl někam volat, kde jsou. Zatímco já mu od boku řek’: ,Hele, ty kamióny jsou zrovna 160 km od Prahy. Naše helikoptéra je doprovází.‘ To teda koukal!“
TŘI STA TISÍC DOLARŮ OD MINISTRA PRŮMYSLU
Jakub Mejdřický: „Pořád jsme neměli peníze, a furt nám chodily faxy, kdyže složíme zálohu, až pak přišel Havel a říkal, že dostal nějakou cenu a že je spojená se 30 tisícema dolarů a že nám je věnuje. Celý šťastný jsme jim aktivně napsali, že je to super, že už máme třicítku od Václava Havla. Načež během pikosekundy přišla odpověď, ať si přestaneme dělat prdel! Že chtěj’ ten milión!“
Milan Pešík: „Je nutné říct, že jeden dolar byl tou dobou za přibližně 42 korun a byl nesměnitelnej. Poslat peníze do ciziny, i kdybys je vůbec měl, znamenalo dalších 90 dnů. My tou dobou cenu dostali někam k jednomu miliónu dolarů a cejtili jsme, že už to nepůjde níž. Až nás vysvobodil Vladimír Dlouhý, můj učitel socialistického plánování z VŠE Antonína Zápotockého ...“
Tehdejší ministr průmyslu a místopředseda federální vlády na léto roku 1990 pro Refl ex zavzpomínal: „Nejdříve mi volal Vladimír Hanzel z Hradu. Pak za mnou přišli úplně bledí Láďa Kantor s Milanem Pešíkem a Jirkou Růžkem, že mají zítra složit zálohu na koncert Rolling Stones a že jim chybí 300 tisíc dolarů. A protože tehdy opravdu stále běželo státní plánování a vlastně pokračovala devátá pětiletka stejně jako revoluce, tak jsem jim řek’, že jim těch 300 tisíc půjčím. Dodneška si myslím, že byla spousta lidí, doktorů, vědců, kteří by si přáli, aby ty prostředky šly někam jinam. Ale já měl pocit, že tenhle koncert je velkej symbol svobody, že se tomu musí pomoct!“
Milan Pešík na audienci v ministrově pracovně vzpomíná: „Zeptal se nás, zda mu vrátíme ty peníze. My vyhrkli: ,Slibujeme! Čestný pionýrský!‘ Načež zved’ telefon a zavolal do SBČS Tošovskému a řek’ mu: ,Nevšímejte si toho, jak vypadaj’ ani co budou říkat. Vyslechněte je a dejte jim ty peníze.‘ Když jsme pak později přišli k Vladimírovi peníze vrátit, jen říkal: ,Chlapci, moc jsem s tím nepočítal.‘ To byl opravdu hrdinskej čin!“
Jakub Mejdřický pokračuje: „Prachy byly složený a my mohli relativně sebevědomí vyrazit posledního července do Vídně podepsat smlouvu. Docela drsný jednání, ve smlouvě se asi nadvacetkrát škrtalo. Sem tam a zase zpátky, donekonečna.“ Na podpis smlouvy vzpomíná také Vladimír Hanzel: „Manažeři Stounů do smlouvy tlačili věci, které byly pro nás naprosto nepřijatelné. Kupříkladu trvali na tom, že smlouvu za naši stranu podepíše představitel československé vlády. Nakonec jsme to usmlouvali s tím, že smlouvu podepíšu já jakožto tajemník prezidenta (pro ně moje tehdejší funkce ,Secretary to the President‘ zněla něco jako ,State Secretary‘). Takže jsme smlouvu o 25 stranách podepsali za československou stranu dva – Pupi Schmidtmajer a já. Řekli jsme si, že když to skončí průšvihem, půjdeme si do vězení odpočinout společně.“
MARINGOTKY OD KOČKY
Lístky na koncert Rolling Stones, o kterém se v Praze už delší dobu šuškalo, mohly jít 1. srpna do prodeje. Což při představě, že termín koncertu byl osmnáctého téhož měsíce a kapacita sto deset tisíc diváků, byla docela síla, zvláště když v Česku neexistovala pořádná distribuční síť vstupenek.
Chlapci z Marsu chtěli původně prodávat lístky na Strahově, ale tam to nešlo – měli celozávodní dovolenou. Takže prvním místem, kde se začaly prodávat, byla legendární prodejna hudebních nosičů u Ivana Wünsche (již zesnulý basový kytarista skupiny Jasná páka) v Karlově ulici.
Milan Pešík: „Mysleli jsme si, že prostě oznámíme, že Stouni jsou v Praze, kolik to stojí a že nás lidi servou. Jenže lístky nebylo kde prodávat. Protože jsme měli jednu z našich kanceláří blízko Vaška Kočky, známého šéfa matějské pouti, tak jsme ho přemluvili, ať nám půjčí dvě nevyužívané maringotky. Natřeli jsme je na žluto, první postavili před Výstaviště a druhou na Staromák. Jenže za první den jsme inkasovali jen tři tisíce korun. Večer jsme z toho byli úplně hotoví a vyřešili to tím, že jsme se strašně pohádali a řádně ožrali.“
Jiří Růžek: „Jak jsme tak ráno v kanceláři leželi v bezvědomí a úplně vyřízený, najednou přijel (tramvají!) náš účetní pan Šiling s penězma v papírovým pytli a říkal, že se musí ještě jednou otočit. To byl signál, že se koncert začal prodávat. Jenže pak se to asi deset dnů před koncertem zastavilo na nějakých 40 tisících prodaných vstupenkách (ze tří předprodejních míst!). Bylo vidět, že skalní příznivci Stounů si už lístky pořídili a musela nastoupit standardní reklamní masáž.“
Luboš Schmidtmajer k tomu říká: „Jirka se do toho opřel. Dokonce vymyslel model, že se každej politik (kterej chtěl v týhle zemi něco znamenat) vyjádří ke Stounům v televizi. Vrcho lem byl Miloš Zeman! A v cizině se za dva týdny prodalo asi deset tisíc lístků! Z toho asi sedm tisíc v Polsku. Nutno říct, že tehdy sem Poláci ještě bez zvacího dopisu nesměli, takže vznikla zvláštní výjimka, že lístek na Stones platí jako výjezdní doložka.“
Milan Pešík: „Poslední dny už maringotky hučely. Prachy se už nerovnaly, jenom se to metlo na podlahu. Roztomilý pohled na moji tchyni po kolena stojící v bankovkách. V den koncertu jich bylo na podlaze víc než metr. Steve Howard (ekonom Američanů) měl radost a Honza Ruml nám dokonce musel půjčit komando, abychom to bezpečně převezli do skladu. S maringotkou zapřaženou za traktor by se před mafi í prchalo blbě.“
ARGENTINSKÉ BIFTEKY
Z vlastního koncertu si nikdo z hlavních akté rů moc nepamatuje. Tak alespoň vzpomínka Jakuba Mejdřického na občerstvení pro účinkující a štáb: „Přivezli si s sebou komplet celý catering, protože pochopili, že to, co chtějí, tady opravdu nedostanou. Narvané autobusy, celkem pět tun jídla. Co po nich zbylo, jsme chtěli dát do tehdejšího vybydleného hotelu Flora (dnes sídla VZP), kde bydleli rumunští utečenci. Načež nám nějaký hlas oznámil, že to nepřipadá v úvahu, že to je maso neznámého původu. Co to bylo za vola – argentinské bifteky balené ve fóliích?! Konečně jsme viděli, jak může vypadat hovězí maso. Když nám nepovolili rumunský uprchlíky, rozhodli jme se, že to dáme do zoologický zahrady zvířatům. Bohužel se opakovala tatáž historka s jiným typem hygienika, kterej řek’, že to zvířata v žádném případě žrát nemůžou.“
Lubomír Schmidtmajer: „Když tedy zbylé pochutiny nemohla ani zvířata, ani uprchlíci, maso jsme rozvezli po všech svých známých a samozřejmě nějaké dali i Vladimíru Hanzelovi do mrazáku na nábřeží. Pan prezident si prý moc pochutnával.“
Po koncertě pak Mars Production předal část výtěžku koncertu, částku lehce přesahující 4 milióny korun, Výboru dobré vůle Olgy Havlové, což ještě doplňuje Lubomír Schmidtmajer: „Vzhledem k tomu, že Stouni strahovský koncert opravdu považovali za nejlepší vystoupení celého dvouletého turné, tak do Prahy následně přijel Ruppert von Loevenstein (bankéř mnoha rockových hvězd, vedle Rolling Stones například i Bruce Springsteena) a věnoval od kapely Olze Havlové přibližně stejnou částku jako my, asi sto tisíc dolarů.“ I když se Mars během několika let rozpadl, všichni jeho členové, stejně jako jejich desítky dalších spolupracovníků, dál působí v tom našem show-businessu českém. Vlastně koncert Rolling Stones byl takovou první laboratoří toho, jak zábavní průmysl v té nejvyšší kategorii může fungovat i u nás.
ROLLING STONES V ČÍSLECH
Do Prahy s Rolling Stones přijelo více než 30 KAMIÓNŮ
Lístek stál v předprodeji 250 a na místě 280 KORUN
Zahraniční tým čítal přibližně 260 OSOB
Za českou stranu se na přípravě koncertu podílelo 1600 LIDÍ
Lístků šlo do prodeje 110 TISÍC
Výbor dobré vůle dostal od Marsu a od kapely částku přesahující OSM MILIÓNŮ KORUN
JAK SI STOUNI UŽILI
„Den před koncertem, 17. srpna, přiletěli Stouni do Prahy. Odpoledne jsme s nimi (Jagger, Richards s manželkou, Wood s přítelkyní, manažer Michael Cohl a další, na něž si už nevzpomínám) spolu s Olgou Havlovou a bandou rockerů a spřízněných duší poseděli ve zcela napěchované hospodě Na rybárně kousek od Havlova tehdejšího bytu. Druhý den jsem je doprovázel při cestě mikrobusem z Palace Hotelu na Hrad. Tam byli v plné parádě přij ati prezidentem v reprezentačních prostorách, pozdravili spolu s ním plné nádvoří. Lidé volali ,Děkujeme, děkujeme!‘ Bylo to vskutku dojemné. Nejlepší byl pochopitelně samotný koncert na Strahově. Přišlo víc než 100 000 lidí. Diváci si překvapivě vůbec nepovídali, soustředěně poslouchali. Když byla ve skladbě na malou chvíli pauza, bylo slyšet úplné, hrobové ticho. Této zvláštní atmosféry si nemohli nepovšimnout svým cvičeným sluchem muzikanti na pódiu. Po produkci byli doslova dojatí, až rozechvělí, že něco takového ještě nezažili. Chci věřit tomu, že stejný pocit měli i návštěvníci koncertu. Pro řadu z nich to bylo stvrzení defi nitivního pádu režimu, který z hloubi duše nenáviděl muziku, jejíž dominantní ikonou byli právě Rolling Stones.“
VLADIMÍR HANZEL
DLOUHOLETÝ TAJEMNÍK PREZIDENTA VÁCLAVA HAVLA
Předpokládal jsem, že Mick Jagger bude na roztrhání, takže když Stouni vstoupili po schodech do Rybárny (v předvečer koncertu na tzv. Meet and Greet – pozn. red.), osmě lil jsem se a pozval Keithe, aby si k nám přisedli. Mick vedle první dámy, Olgy Havlové, a Keith ke mně. Celou dobu jsme se bavili o amerických bluesmanech – Muddym Watersovi, Johnu Leem Hookerovi, Big Billu Broonzym ... Obdivně jsme si hučeli a stvrzovali jeden druhému, že je máme hrozně rádi. Taky se zmínil, jak to funguje uvnitř Rolling Stones, že prý na zkouškách čekají, až Jagger odejde, aby si mohli zahrát pořádný blues. Zajímavý je, že Mick s Olgou vypil maximálně tři deci vína a potvrdil mi tak pověst člověka, který jestli má po pódiu běhat třicetimetrové sprinty, musí být alespoň částečně spořádanej člověk. To my s Keithem vypili asi pět plzní, na které, na rozdíl ode mne, nebyl moc zvyklý. Pij e většinou panáky. Takže se pěkně rozparádil!“
JIŘÍ ČERNÝ
HUDEBNÍ PUBLICISTA
„V předvečer koncertu jsem si na kytaru dával nový struny a to fakt nedělám moc často. Druhej den, když jsem přij el na Strahov, koukám, že je futrál prázdnej. Samo zřejmě že jsem kytaru nechal doma, vůbec mi nepřišlo, že je futrál nějakej lehkej. Což dokumentuje, jak jsme z toho byli dokonale nervózní. Produkce pro nás neměla žádnou šatnu, načež se nám začala věnovat nějaká šarmantní ženská s tím, že to je ,impossible‘, a za čtvrt hodiny nás uvedla do výtečný místnosti s gaučem, plnou mísou ovoce, stoly s pochutinama, který jsme snad viděli poprvý v životě, ale my se vrhli na pivo Fosters. Za chvíli tam přišla jiná Američanka a fosters odnesla s tím, že to není pro nás, ale pro nějaké Australany. Náš zvukař Míla nased’ do žigulíka, skočil mi domů pro kytáru a já mu dal peníze, ať raději přiveze dvě basy plzní. Mezitím se tam vrátila ta ženská a přinesla pivo značky Beck’s – strašná sračka. Skála vzal pár plzní, skočil za technikem (od Stounů), ať mu naladí nástroj, a já, když jsem zjistil, že mám jinou šňůru, tak jsem ji vyměnil za několik dalších lahváčů. Teď na tu šnůru hraje můj syn.“
VLADIMÍR MIŠÍK
ZPĚVÁK, JENŽ NA STRAHOVĚ V ROCE 1990 PŘEDSKAKOVAL ROLLING STONES
Další podrobnosti o přípravách koncertu čtěte na reflex.cz/stouni
