Můj život s Muchou

Největším překvapením vašeho života musel bezesporu být okamžik, kdy jste se dozvěděla, že jste dcerou Jiřího Muchy.

Ale já Jirku znala od útlého dětství, a už jako malá holka jsem měla pocit, že se mi příliš míchá do života. Pamatuji se, že jsem se jednou Jirky ptala, zda mezi ním a mou matkou bylo víc než přátelství. On se začal hrozně smát a umně – literárně – to zahrál do autu. Až později, když mi bylo kolem patnácti, jsem začala dostávat otázky typu: „Co Jiří, není náhodou tvůj táta?“ Jenže já měla ráda svého tatínka Plocka (Alexandr Plocek, houslový virtuos, sólista České fi lharmonie a profesor pražské AMU, zemřel v roce 1981 – pozn. red.) a vůbec jsem o tom nepřemýšlela. V plném rozsahu jsem se pravdu dozvěděla až od Marty Kadlečíkové (Jiřího družka, žili společně přes třicet let – pozn. red.) jako plnoletá dívka. Nešokovalo mě to, protože jsme se s Jiřím dobře znali a Jiří s maminkou zůstali dobrými přáteli až do konce svých životů.

Kdy jste si začala uvědomovat „tíhu rodu“?

Někdy v polovině osmdesátých let, to už jsem byla velká ženská, matka dvou dětí a žila s manželem v Barceloně. Jirka mě tehdy požádal, abych mu pomáhala v práci. Asi i proto, že jsem měla výtvarné nadání, mě nasměroval k malování a k poznávání Alfonsova díla. Léta se totiž společně s Martou snažil dostat dílo Alfonse Muchy k širší veřejnosti. Marta byla nesmírně literárně nadaná, pečlivě zpracovávala a utřídila veškerou uměleckou pozůstalost a korespondenci, s její pomocí Jiří organizoval Alfonsovy výstavy a psal biografie. Dokonce myslím, že Alfonse znala ze všech nejlíp.

Co se stalo, když Jiří Mucha v roce 1991 zemřel?

Tou dobou jsem stále žila v zahraničí. Jiří prodělal vážnou operaci srdce a zápal plic, které ho natolik oslabily, že u něj propukla rakovina plic. Jak cítil, že mu ubývají síly, začal se intenzívně zabývat tím, jak naložit s enormní pozůstalostí. A já si uvědomila, že chce, abych pokračovala v tom, co započal. Nikoho jiného blízkého tady neměl. S Johnem Muchou se moc neshodl, a navíc jednoznačně chtěl, aby celá pozůstalost zůstala u nás.

A neshoda s Johnem Muchou vycházela z toho, že není jeho biologickým synem?

Těžko se mi to říká. Problém otcovství jsem sama zažila, takže vím, jaké to je, když nemáte jistotu. Je to velmi osobní a citlivé téma. Vím, že průkazný je jen genetický rozbor DNA. Nicméně Jiří Johna nikdy nepopřel, i když byl přesvědčen, že není jeho biologickým otcem. (Existuje prohlášení Jiřího Muchy, kde biologické otcovství k Johnovi zpochybňuje – pozn. red.)

A nastalo dědické řízení …

Po Jiřího smrti jsem mluvila s mnoha dobrými advokáty a všichni pochybovali o tom, že se mi právně podaří příslušnost k Muchově rodině prokázat. Potvrdit otcovství při tehdejších zákonech, jež nebyly zcela sjednocené s evropským právem, bylo téměř nemožné. Přesto jsem v první fázi poslala právníkovi Johna Muchy a jeho matky několik listin, ve kterých se Jiří k mému otcovství hlásil. Byla jsem přesvědčena, že nepůjdu do žádného sporu, jediné, na čem jsem trvala, bylo, aby mi rodina uznala nárok na moji práci (paní Mucha-Plocková se dlouhodobě věnuje tvorbě užitého umění a šperku, podle často nerealizovaných návrhů Alfonse Muchy – pozn. red.), jíž mě otec ofi ciálně pověřil. Rodina Muchova mi potvrdila, že můžu v práci pokračovat, že nic nenamítá, že Jiřího přání respektuje. Vrátila jsem se ze Španělska do Prahy, založila ateliér, zaregistrovala ochrannou známku, která vedle mého jména nesla i Muchovu signaturu, a pustila věc z hlavy.

Jak jste se dozvěděla, že práva na dílo Alfonse Muchy včetně pozůstalosti po Jiřím Muchovi skončila v Lichtenštejnsku?

Po pár letech, kdy jsem začala být úspěšná, mi přišel právní rozklad zástupce Muchovy rodiny, že nemám potřebnou licenci k dalšímu provozování činnosti Ateliéru JP Mucha a že pověření, jež mi Jiří dal, je nedostačující. V jednom z následných upozornění dokonce stálo, že s Muchou nejsem nijak pokrevně spojena a použitím jména Mucha při své práci „parazituji na dobrém jménu rodiny“. Myslím, že právě toto osočení ve mně někdy v roce 1996 zmobilizovalo novou sílu prokázat, že opravdu do rodiny patřím. Při znovuzahájení procesu jsme pak s advokáty zjistili, že už v roce 1992 (po necelých dvanácti měsících od smrti Jiřího Muchy) bylo dědictví uzavřeno a veškerý majetek převeden do Lichtenštejnska na Mucha Trust, který byl dle dostupného výpisu založen ještě před dokončením dědického řízení.

„TÍM, ŽE MAJITELEM SE STAL CIZÍ SUBJEKT, ZTRATIL NÁŠ STÁT JEDNAK NEMALÉ FINANCE ZE ZDANĚNÍ, ALE I KONTROLU NAD MUCHOVÝM DÍLEM.“

Což si váš otec nepřál?

Samozřejmě, zvláště když si uvědomíte, jaký byl jeho otec Alfons Mucha vlastenec. Vše svému národu. A Jiří v tom pokračoval. Chtěl v Ivančicích (rodné město Alfonse Muchy – pozn. red.) vybavit Muchův rodný dům, s Medou Mládkovou v Praze plánovali společné muzeum Kupky, Gutfreunda a Muchy. Kolikrát jsem se ho ptala, když Francouzi berou Muchu za vlastního (je pro ně skutečným tvůrcem secese), zda by nechtěl vytvořit Muchovo muzeum ve Francii. Ale on až úzkostlivě lpěl na tom, aby se vše přesunulo do tehdejšího Československa a pozůstalost zůstala celistvá. To, že tenkrát československé instituce nechaly v roce 1992 bez povšimnutí převést celé dědictví do Lichtenštejnska, považuju za neodpustitelnou lehkomyslnost. Tím, že majitelem se stal cizí subjekt, ztratil náš stát jednak nemalé fi nance ze zdanění, ale i kontrolu nad svým mimořádným kulturním dědictvím.

Jak spor pokračoval?

Jedinou možností, jak docílit toho, abych mohla používat ochrannou známku, bylo soudně prokázat, že jsem Jiřího dcera. Právní kroky protistrany eskalovaly v celou řadu úkonů. Proběhlo několik soudních sporů o popření mého matričního otce, o prokázání otcovství otce biologického, o začlenění do okruhu dědiců a jako poslední o dědictví. V roce 2007 (paradoxně dva roky před vypršením autorských práv, která jsou chráněna na 70 let od úmrtí – pozn. red.) se celý mnohaletý soudní spor uzavřel. Stala jsem se zákonnou dcerou Jiřího Muchy a nositelkou autorských práv po Alfonsi Muchovi. Pokoušela jsem se tedy alespoň, aby část kulturního dědictví – uměleckých děl – zůstala deponována zde, jak si to přál otec, ale nepodařilo se mi to prosadit.

Čím si myslíte, že je vedena snaha Johna Muchy, jenž dnes protestuje proti dočasnému stěhování Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy?

Slovanská epopej byla věnována Praze, takže na Muchovy dědice se nejenže nevztahují žádná autorská práva, ta nakonec propadla, ale ani žádná práva vlastnická, která by ospravedlnila, aby do rozhodování o Epopeji kdokoliv z rodiny zasahoval. To je, jako kdybyste někomu věnoval obraz a třetí osoba, byť nějak s dárcem blízká, začala namítat, že ten obraz máte pověsit do ložnice, a ne do obýváku! Navíc se John Mucha zároveň vystavuje oprávněným otázkám, kde je ostatní Muchovo dílo z pozůstalosti? Já vám řeknu, co si myslím a co mi přijde zcela logické. Skončila autorská práva, což znamená podstatný úbytek zisku z licencí, Trust už obeslal všechna velká města výstavami a teď se majitel (Trust) zamýšlí nad tím, kde svůj majetek bude deponovat. Takže Slovanská epopej je ideální příležitostí k tomu, aby John Mucha nebo, lépe řečeno, Mucha Trust využil pavilónu pro Slovanskou epopej a včlenil do něho část sbírky. Odtud jeho záměr spojit Slovanskou epopej s muzeem Mucha. Uvědomme si, že se stále bude jednat o půjčku. Pochybuji, že by Trust byl tak velkorysý a díla do muzea věnoval. Bude si klást podmínky a posléze fi nančně profi tovat místo Prahy na provozu muzea.

Jste příznivkyní plánu umístit budoucí Muchův pavilón na horu Vítkov. Proč?

Prosazuji to už několik let. Především naplňuje Muchovo přání o důstojné a klidné lokalitě nad Prahou. Je to nádherný kus Prahy, spojený se slavnou husitskou historií (jedno z pláten Epopeje nese jméno bitvy na Vítkově – pozn. aut.). Na úpatí kopce je Vojenské muzeum a sám památník se pojí svou dnešní náplní moderních dějin československého státu k dalšímu důležitému období naší historie. Nabízí se tak možnost po letech konečně vrch Vítkov revitalizovat a dopravně propojit s centrem.

Co říkáte na názor, že témata Slovanské epopeje jsou z dnešního pohledu zidealizované, pohádkové dějiny?

Z dnešního pohledu možná ano. Uvědomte si, že Mucha v sobě nosil slovanská témata už v době, kdy žil a tvořil v Paříži a v Americe. K Epopeji se dostal vlastně až v době, kdy už umělecký vývoj určovaly jiné směry.

Malíř a sochař Jaroslav Róna mi jednou s lehkou nadsázkou Epopej okomentoval s tím, že mu na ní chybí německý živel a že tam nejsou žádní Židé.

Já osobně si Epopeje velice vážím. Samozřejmě se nedokážu odpoutat od osobních pocitů, protože vím, co toto dílo pro Muchu znamenalo. Moc bych si však přála, aby našlo svoje konečné místo podle autorových představ.

Mimochodem, co se vám líbí nejvíc z Muchova díla?

Jsou to jeho pastely. Brilantně provedené, tajemné, expresívní skici, vzniklé někdy po roce 1902. Jsou malovány jinou technikou, než jsme u Muchy zvyklí. Působí lehce, jakoby namalované neobyčejně snadno a rychle. Mají velikou sílu. Bohužel jsou veřejnosti málo známé.

JARMILA MUCHA-PLOCKOVÁ (60)

Vystudovala architekturu na ČVUT a AVU v Praze. V roce 1981 odešla za svým španělským manželem do Barcelony, kde studovala na výtvarné akademii Massana v Barceloně. Během pobytu v katalánské metropoli pracovala mimo jiné v ateliéru architekta Jaume Freixa a v architektonickém studiu Ricarda Bofi lla. Podílela se na dostavbě Muzea Joana Miróa v Barceloně, na stavbách pro olympiádu v roce 1992 i na projektu Palacio de Congresos a Escuela Superior de Música Reina Sofi a v Madridu. V témže roce se vrátila do Prahy a otevřela zde vlastní ateliér Mucha JP Praha, kde propojila inspiraci dílem Alfonse Muchy s vlastní invencí. Jarmila má dvě dcery: Kateřinu a Barboru.