Tyfová Mary: Příběh kuchařky, která smrtelnou nemocí nakazila desítky lidí, se stal námětem filmů i komiksů
Mary Mallonová sklízí zbytky po páteční panské večeři. Je jí necelých čtyřicet a vůbec není ošklivá, klidně by mohla vyrazit do centra setmělého New Yorku za zábavou. Ale kuchařka je obětavá ženská: zůstane doma a bude se starat o nemocné, když celá rodina ulehla s břišním tyfem. Uvaří všem horkou čokoládu. Těm sedmi nebožákům, které smrtící chorobou nakazila. Stejně jako spousty dalších.
Právě skončilo století páry. Svět ještě netuší ani zbla o SARS, AIDS nebo ptačí a prasečí chřipce, zato lidi decimují obrna a spalničky (do vynalezení obou vakcín zbývá více než pět dekád). Ve francouzském Pasteurově ústavu se až za dvacet let poprvé naočkuje vakcína proti tuberkulóze, ovšem nyní, na samém počátku 20. století, ještě někteří mají za to, že TBC vzniká při masturbaci. Píše se léto 1906, a zatímco se lidstvo s pomaličku rostoucími úspěchy potýká pomocí desinfekce a karantény s "novými viry moderní doby", bohatý newyorský bankéř William Henry Warren odváží rodinu na pronajatou chatu na Long Island. Jako kuchařku paní Warrenová najala irskou přistěhovalkyni Mary Mallonovou.
Letní byt se však brzy změní v lazaret. Dne 27. srpna onemocní břišním tyfem jedna z bankéřových dcer, vzápětí se roznemohou i dvě služky a sama paní Warrenová, pak zahradník, další dcera ... Majiteli chaty panu Thompsonovi je zřejmé, že musí zjistit zdroj nákazy, jinak dům zamořený Warrenovic rodinkou znovu jen tak nepronajme. Vyšetřování se nehýbá z mrtvého bodu, dokud se do věci nevloží epidemiolog George Soper, který podezírá kuchařku Mary. Zjistí, že i v domácnostech, kde pracovala dříve, na břišní tyfus vždy někdo onemocněl, ale žena sama nikdy nejevila stopy choroby. Od roku 1900 do roku 1906 vystřídala Mary podle Sopera sedm zaměstnání a v domácnostech svých chlebodárců nakazila dvaadvacet lidí, z nichž jedna malá holčička zemřela.
Soper tedy nelení a udeří na milou Mary, která po nakažení Warrenovy domácnosti našla práci jinde. Představte si, že k vám přijde zcela neznámý muž a jen tak mezi dveřmi vám oznámí, že zřejmě šíříte smrtelnou chorobu (vy, zcela zdravá bytost!), a neomaleně vás, svobodnou křesťanku, požádá o vzorek krve, moči a stolice! Co uděláte? Mary podle vzpomínek zdravotního inspektora Sopera tak, jak je zaznamenává kniha Judith Leavittové Tyfová Mary: Zajatkyně veřejného zdraví z roku 1996, "popadla vidličku na krájení masa a učinila výpad směrem ke mně".
Vyhodíš ho dveřmi, on se vrátí oknem. Soper za Mary přichází znovu a s asistentem, ale dopadá stejně jako prve - oba jsou za halasných nadávek bezúhonné ženy vypoklonkováni z bytu. Týž osud potkal doktorku Saru Josephine Bakerovou z newyorského úřadu zdraví, která se ovšem vrací s pěti policisty a sanitkou. Mary jim přes svůj věk, váhu a důstojnost prchá; zmate stopy, aby to vypadalo, že přelezla sousedovic plot, schovává se ale v komoře ... Chová se jak malé dítě, jako by si nebyla vědoma své zásadní historické role: velmi brzy se ji podaří identifikovat jako prvního zdravého přenašeče břišního tyfu.
Něco na té Mary je
Mary Mallonová se narodila v irském Cookstownu 23. září 1869. Jako spousta chudých lidí z Evropy se ve svých patnácti letech nalodila na křižník plující do Ameriky, země zaslíbené. Ze služky se brzy vypracovala až na kuchařku, což byla v té době mnohem lépe placená pracovní pozice než zahradník, údržbář nebo komorná. Nikdy neměla rodinu, ale nebyla ošklivá ani zlá; "měla blond vlasy, čisté, velmi modré oči a výrazná ústa i bradu. Měřila skoro 170 centimetrů a měla pěknou postavu, i když byla celkem kyprá, což mezi profesionálními kuchaři není nic neobvyklého," tvrdí spisovatel John Steele Gordon ve svém článku Vášeň Tyfové Mary (tou vášní myslí samozřejmě vaření, nikoli roznášení nákazy). A prý četla Dickense a New York Times, takže nebyla ani hloupá.
Kromě pracovitosti, svéhlavosti a zarputilosti si Mary ze Starého kontinentu do Nového světa přivezla ještě něco. Maryina maminka prý prodělala břišní tyfus v době těhotenství - a právě tak ho možná přenesla na dceru. U té se však příznaky nikdy neprojevily, a aniž o tom věděla, stala se přenašečkou, stejně jako jedno až pět procent lidí, kteří chorobu překonali. Břišní tyfus (neplést se skvrnitým tyfem!) se přenáší v jídle nebo pití, které je kontaminované stolicí či močí osoby již infikované. Milá Mary si před krájením mrkve prostě nemyla ruce, což odneslo minimálně 53 lidí zdravím a tři rovnou životem. Nakažených a mrtvých však bylo zřejmě mnohem víc - jen se u nich nepodařilo přímý styk s Mary prokázat.
Odchycení divé zvěře
Prvními příznaky toho, že se ve vaší krvi začaly množit bakterie břišního tyfu Salmonella typhii, jsou až čtyřicetistupňové horečky provázené pocením a úpornými průjmy, bolest břicha, slabost svalová, srdeční a vůbec celková. Pokud břišní tyfus neléčíte, možná bude vaší poslední nemocí na tomto světě. Když jej však lékař včas rozpozná a nasadí antibiotika jako Chloramfenikol, Ampicilin, Amoxicilin nebo Biseptol, umírá jeden ze sta pacientů. V opačném případě stojí břišní tyfus život až třicet procent neléčených nakažených, kteří si ještě před posledním vydechnutím pěkně užijí: první týden poleháváte s teplotou, bolestmi hlavy a kašlem. Kvapem vám ubývají bílé krvinky, takže druhý týden už zůstanete v posteli - vysoké horečky vás úplně vyřídí, navíc vás rozruší, že neznáte původ těch divných růžových skvrn na břiše (ale možná si jich v deliriu ani nevšimnete). Jakmile vaše stolice nabude konzistence a barvy hrachové polévky, je zle. Vnitřní krvácení ve třetím či čtvrtém týdnu vás může vehnat do náruče smrti.
Od roku 1911 lze tyfu zabránit standardním očkováním mrtvými bakteriemi (laboratorní objev se datuje již do roku 1897). Vakcinace se dnes doporučuje, zejména směřujeli cestovatel do zemí s teplým klimatem a nízkým hygienickým standardem (třeba do slumů indických megalopolí nebo džunglí Jižní Ameriky).
Na přelomu 19. a 20. století jste si ovšem pro tyfus nemuseli nikam jezdit - byl skoro všude. Sice zcela typicky klátil hlavně chudinu nebo společenství, kde bylo pohromadě příliš mnoho lidí a příliš málo kýblů s vodou (armáda, nemocnice, škola), ale nevyhnuly se mu ani hlavy pomazané. V pouhých dvaačtyřiceti letech na něj zemřel princ Albert, milovaný manžel královny Viktorie, nebo syn Abrahama Lincolna William; jen tak tak nemoci vyvázli Charles Darwin, který se nejspíš nakazil přímo na lodi Beagle během expedice do Chile, a britský král Edward VII.
Ale zpátky k hlavní hrdince tyfové pohádky. Doktorce Bakerové a policejní suitě se Mary v domě jejích zaměstnavatelů na Park Avenue nakonec podaří dopadnout: "Vytáhli jsme ji z kumbálu, ale bojovala a klela s neskutečným zápalem a vervou. Znovu jsem se pokusila ji citlivě přesvědčit k odevzdání vzorků, ale nikam to nevedlo. Policisté ji vpravili do sanitky a já jsem na ní celou cestu do nemocnice v podstatě seděla. Bylo to, jako bych se ocitla v kleci s rozzuřeným lvem," popsala Bakerová v záznamech, které Julia Leavittová sebrala do své knihy o Tyfové Mary. Tak Mallonovou poprvé pojmenoval deník New York American ve svém vydání z 20. června 1909.
Mary byla přesvědčená, že se ničeho zlého nedopustila a že ji úředníci diskriminují - jako irskou přistěhovalkyni, neprovdanou ženu bez rodiny a příbuzných, příslušnici nižších sociálních vrstev, člověka s menšinovým názorem. Nemůže přece přenášet břišní tyfus, když jím nikdy neonemocněla! Jakmile se ve vzorcích její stolice našly tyfové bakterie, začala jednou týdně tajně posílat vzorky soukromé laboratoři, která je vždy označila za "čisté", negativní. "Jsem nevinná lidská bytost," hájila se proti své vůli internovaná Mary, "nespáchala jsem žádný zločin, a přesto se mnou zacházejí jako s vyvržencem, jako s kriminálnicí. Je to nespravedlivé, násilnické a necivilizované. Je neuvěřitelné, že v křesťanském společenství může být s bezbrannou ženou takhle nakládáno." Z dnešního hlediska měla jistě pravdu - představte si, že by zdravotníci internovali všechny lidi nakažené virem HIV; vzali by jim práci, odtrhli je od rodin a vyvezli na pustý ostrov.
Chodící továrna na tyfus
Mary byla převezena do karantény na ostrov North Brother, kam v roce 1885 přemístili z dnešního Rooseveltova ostrova nemocnici, která původně měla stranou od lidí skýtat nucený útulek pacientům s pravými neštovicemi. Tento ostrov uprostřed proudu East River, řeky dělící Long Island od ostrova Manhattan, se mimochodem smutně proslavil, když 15. června 1904 poblíž jeho břehů shořela loď General Slocum - 1021 pasažérů uhořelo nebo se utopilo, pouhých 321 přežilo. V ostrovní karanténě se Mary vztekala dál: "Nikdy v životě jsem neměla tyfus, vždycky jsem byla zdravá. Proč bych měla být vykázaná z města, jako bych byla malomocná, a odsouzená žít v izolovaném vězení, kde je mým jediným společníkem pes?" Přesně kvůli těmto větám zde novopečenou celebritu v hojném počtu navštěvovali novináři. Deníkové titulky typu Kuchařka - chodící továrna na tyfus a celostrany věnované "tomu monstru" čtenáře roku 1907 i později spolehlivě nalákaly ke koupi novin.
Lékaři na ostrově North Brother postavili Mary před jasnou volbu: buď si nechá vyoperovat žlučník (což v té době byla operace s nepředvídatelným koncem) a půjde domů, nebo trvale vymění život na rušném Manhattanu za absolutní izolaci.
Mary operaci odmítla.
Obývala hezký bungalov stranou od nemocničních budov, ale to z ní šťastného vězně neučinilo: "Všichni se na mě chodí dívat jak na představení. Dokonce i stážisti si mě museli přijít omrknout. Tuberáci na mě ukazují: Tady je, ta unesená ženská," napsala ve svém nejstarším dochovaném dopise, šestistránkové stížnosti naškrábané ve vzteku a nenávisti na konci června 1909.
Smutný konec smutného života
Po písemných žádostech o propuštění dává Mary po třech letech, 19. února 1910, ostrovu vale. Její případ vzbudil ve veřejnosti soucit; podařilo se jí přiklonit na svou stranu lid, a tím i vrtkavou spravedlnost. Musela ovšem před novým hygienikem Ernstem J. Lederlem odpřisáhnout, že se vzdá práce v kuchyni a bude pečlivě dodržovat hygienické standardy.
Ani jeden ze slibů však nesplnila. Špatně placená práce v prádelně, kterou jí úředníci sehnali, jí nevoněla a zanedlouho začala pod pseudonymem Mrs. Brown, paní Brownová, znovu pracovat jako kuchařka. Bohužel si časem za pracoviště vyvolila Sloanovu porodnici, kde obšťastňovala strávníky kvalitní krmí s přidanou hodnotou v podobě jistých bakterií. Samou láskou a péčí nakazila pětadvacet lidí, z nichž dva odešli na pravdu boží.
Jakmile vyšetřovatelé zjistili, kdo vězí v kůži podezřelé přenašečky paní Brownové, poslali Mary bez pardonu zpět na ostrov, do jejího bungalovu. Sympatie veřejnosti a tisku byly ty tam. "Před pěti lety dostala příležitost žít ve svobodě," napsal seriózní deník New York Tribune, "a rozhodla se ji zahodit."
Naštěstí se psal rok 1915 a doba se stávala humánnější. Mary směla po nějaké době začít pracovat jako ošetřovatelka, a pak dokonce jako laborantka, mohli ji navštěvovat přátelé. V prosinci roku 1932 však utrpěla mrtvici a nikdy se z ní nevzpamatovala.
Být upoutaná na lůžko činorodá třiašedesátnice nesnesla - po šesti letech to vzdala. Jak se zpívá v jedné z nejznámějších tklivých balad z Maryina rodného Irska, "that was the end of sweet Molly Malone". Respektive Mary Mallon. Sladká Mary umřela 11. listopadu 1938, po šestadvaceti letech v karanténě, a při pitvě se potvrdilo, co odborníci předpokládali: její žlučový měchýř byl rezervoárem tyfových bakterií. Stejně jako Maryino tělo tlí i nemocnice na North Brother Island - po ženině smrti sloužila budova veteránům z druhé světové války a pak pacientům závislým na drogách, ale dnes okny prorůstají smrky a v ruinách místo pacientů vydávají bolestné skřeky jen kvakoši noční a jiné volavky.
"Tyfová Mary byla policejně izolována a dlouho a bez úspěchu léčena kvasnicemi a projímadly" - takto prozaicky končí jedna z mála zmínek naší hrdinky v české odborné literatuře, zde v publikaci s lákavým názvem Infekční choroby a intracelulární parazitismus bakterií od profesora Aleše Macely. To však naprosto neznamená, že je Mary zapomenuta: její duch kráčí dál!
Bizarní příběh se stal hitem
Příběh nebohé Tyfové Mary, která tolik milovala svoji práci, že pro ni byla ochotná i vraždit (i když nepřímo), vyvolal zejména ve Spojených státech velké vzrušení. Pochopitelně nikoli pro svou dojemnost, spíš pro neskutečnou bizarnost. Kuchařka Mary se stala předmětem minimálně dvou tlustých monografií a odborných i popularizačních článků. Je dokonce předobrazem komiksové Tyfové Mary alias Mary Walkerové čili Bloody Mary neboli Mutant Zero, superpadoušky z kreslených sešitů vydavatelství Marvel Comics, někdejší milenky známé postavy Daredevila. Se svou skutečnou kmotrou nemá nakreslená krasavice společného pranic - kérky, úzké kožené nohavice a bradavky pomrkávající z výstřihu by reálnou Tyfovou Mary zřejmě dohnaly k infarktu.
Maryin příběh byl rovněž zfilmován: dokumentární snímek z roku 1993 s všeříkajícím názvem Typhoid Mary následovala Maryina epizoda cyklu Nejnebezpečnější ženy Ameriky, který americká televizní stanice PBS odvysílala 12. října 2004.
Jméno zřejmě první odhalené zdravé přenašečky smrtelné choroby se v průběhu 20. století stalo synonymem pro lidi šířící vědomě nakažlivé viry - a ony viry mohou být i virtuální. Jako Typhoid Mary se dnes označují uživatelé počítačových programů, které nesou vir, a údajně se tak přezdívá i lidem, kteří často mění zaměstnání. Sousloví se v českém kontextu aktualizovalo před necelými třemi lety v kauze Simon Mol. Tento kamerunský novinář a politický aktivista v době svého azylového pobytu v Polsku vědomě nakazil minimálně dvanáct žen virem HIV, načež sám roku 2008 zemřel na AIDS. Podobným dárečkem byl Maryin současník, zdravý přenašeč Tony Labella, který v New Yorku infikoval břišním tyfem 122 lidí, z nichž zemřelo nejméně pět. Přestože byl "úspěšnější" než Mary s konečnou bilancí 53 nakažených a tři mrtví, kuchařčiny oslnivé popularity zdaleka nedosáhl.
Nehynoucí slávy Mary Mallonové se zřejmě už žádnému přenašeči nedostane. Ani Mary sama o ni nestála. Být dobrou kuchařkou bylo jediné, co od života chtěla.
