Václav Sedláček: Zemřel společně s Opletalem na demonstraci. Vlastenec, který neprávem upadl v zapomnění
Smrtelná střela je zasáhla ve stejný čas a na stejném místě: 28. října 1939 v Praze v Žitné ulici. Zatímco medik Jan Opletal se stal symbolem odporu proti okupaci a jeho manifestační pohřeb vyvolal brutální represe nacistů vůči vysokoškolákům, pro Václava Sedláčka (22. dubna 1917 – 28. října 1939) nezbylo v dějinách místo. Jaký je příběh pekařského dělníka, který si totální zapomenutí v žádném případě nezasloužil.
Poslední dny svého krátkého života prožíval dvaadvacetiletý Václav Sedláček v rozrušení. Nenávidí Němce okupující české země a teď jim to konečně může dát otevřeně najevo. Blíží se sobota 28. října, první nesvobodné výročí zrodu Československa. Na pražských ulicích visí letáky vyzývající k projevům nesouhlasu s okupací. Šeptandou se šíří pokyny k chystané demonstraci: Vyzdobme domy československými vlajkami! Pojďme do ulic svátečně oblečení! Na límec kabátů si připevněme trikolóru!
Václav si tuhle příležitost nemohl nechat ujít. Oblékl si nedělní šaty, bílou hedvábnou košili, modrý svetr a šedočerný kabát. Na klopu si připnul bílo-červeno-modrou stužku. Vyšel do ulic Prahy, která se už od rána plnila tisíci lidmi. Nejdříve tiše demonstroval jen svou přítomností, při pohledu na rostoucí dav ozdobený trikolórami postupně sílí jeho odvaha stejně jako všech okolo. Potlačovaná zloba si našla ventil. Václav Sedláček zpívá s davem na Václavském náměstí národní písně. A pak státní hymnu. Při jejích slovech salutují i dohlížející čeští policisté.
Policejní kulky
Takhle otevřeně doposud Češi proti německému protektorátu nevystoupili a podobnou potupu si nemohli nechat nacisté líbit. V Praze drží první stupeň pohotovosti německé policejní sbory, oddíly SA i SS, ale dav nezvládaly. Odpoledne už ztrácí Hitler trpělivost a telefonicky nařizuje státnímu sekretáři protektorátu K. H. Frankovi uklidnit situaci za každou cenu. I za použití těžkých zbraní. Nepříčetný Frank osobně vyjíždí do pražských ulici a bičíkem mlátí demonstranty. Pod výhrůžkou zmasakrování demonstrantů přiměl českou policii, aby po boku německé rázně zakročila.
Čeští policisté na koních se vydali proti davu na Václavském náměstí. Pekařský dělník Sedláček ustupuje ve stísněném chumlu demonstrantů směrem k Žitné ulici. V tutéž chvíli vytlačuje německá policie další demonstranty z dnešního náměstí Míru na Vinohradech také ve směru k Žitné. "Co teď, kam zmizíme? Ani nahoru, ani dolů! Přední řady zpomalily. Vzadu ty nic netušící začaly do nás vrážet. Už ani nevím, která policie zakřičela, abychom se rozešli. Ale kam? Vtom zazněla střelba. Podvědomě jsem zaregistroval, že to pálí Němci. Lidé křičeli. Vznikl obrovský chaos," zaznamenal vzpomínku studenta Josefa Nikla historik Josef Leikert ve své knize Černý pátek 17. listopadu. Nikl zahlédl, jak se zasažený Jan Opletal chytil za břicho. Neviděl, že pár metrů dál se jiný mladý muž popadl za hruď a skácel jak podťatý. Vlastně nikdo si toho v tom zmatku nevšiml, alespoň se nikdy žádný svědek nepřihlásil.
Václav Sedláček leží na ulici ochromen palčivou bolestí na prsou. Policejní kulka se mu zavrtala přímo do srdce. Přicházejí k němu dva policisté a snaží se ho zvednout. Jeho tělo už je bezvládné. Umírá během pěti minut.
Záhadný nezájem
Václav Sedláček se stal pravděpodobně vůbec první obětí nacistických okupantů v protektorátu. Kupodivu ale zůstal po desetiletí anonymním hrdinou. Když už ho nějaká učebnice v souvislosti s Janem Opletalem (ten podlehl zranění 11. listopadu v nemocnici) zmínila, zkomolila mu křestní jméno na Otakar. Nebyla známa ani jeho podoba. Snad jediné, co se o něm bezpečně vědělo, že byl dělník, a ne student.
Přitom v Ústí nad Labem žili Sedláčkovi rodiče až do konce 70. let minulého století a marně čekali na docenění oběti svého syna. Teprve po padesáti letech od události se dva badatelé - novinář a pamětník Miroslav Nečásek a historik a publicista Josef Leikert - začali o osud Václava Sedláčka hlouběji zajímat. "Nezájem o Sedláčka mě překvapil, vždyť byl dělník a dělnická třída byla za bývalého režimu protežovaná. Historikům se asi nechtělo jít hledat do terénu a v archívech o něm bylo jen velmi málo zmínek. Skutečný důvod, proč Václav Sedláček zůstával mimo zájem veřejnosti, ale neumím přesně vysvětlit," říká Josef Leikert, jenž dnes učí na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře.
Nečásek s Leikertem především objevili v Praze Václavova strýce a tetu Puchmajerovy. "Mysleli jsme si, že se na našeho Vaška úplně zapomnělo, vždyť už nemá ani hrob. Pohřeb byl 4. listopadu 1939 na hřbitově v Braníku. Zúčastnilo se ho velké množství Pražanů, ale i gestapo a několik českých policajtů v uniformách. Nad hrobem nesměl nikdo řečnit a nebyl přítomen ani kněz. Byl to tichý pohřeb. K žádnému incidentu, kterého se všichni obávali, naštěstí nedošlo," napsali Puchmajerovi badatelům v dopise. Přidali několik Václavových fotografií a pár informací, z nichž se podařilo zrekonstruovat jeho stručný životopis. V porovnání s detailní dokumentací života Jana Opletala to ale stejně bylo žalostně málo.
Překvapivě až teď, po mnoha desetiletích, pomohli dosud žijící Sedláčkovi příbuzní jeho životní příběh upřesnit a rozvinout. A také rozkrýt okolnosti, jež možná stály v pozadí nezájmu o jeho osobu. "Václav byl o čtyři roky starší. Chodili jsme spolu do německé školy a nesměli jsme mluvit česky. To by nás německé děti zmlátily. Já jsem česky stejně neuměla mluvit. Jen jsem rozuměla, protože na nás mluvila česky babička, která neuměla německy. Václav na tom byl s češtinou stejně," vypráví se znatelným německým přízvukem osmaosmdesátiletá Anna Švandová, Václavova sestřenice, žijící na jednom panelovém sídlišti v Ústí nad Labem.
Rodiště v Německu
Životopis Václava Sedláčka zaujme už nezvyklým místem narození - Recklinghausen, Severní Porýní-Vestfálsko. Václav přišel na svět 22. dubna 1917 jako prostřední ze tří synů v rodině českého horníka Václava a jeho ženy Boženy. V malých hornických domech z režného zdiva tam bydlely stovky podobných rodin. Celá Dortmunde Strasse, sahající z Recklinghausenu až k hranicím Dortmundu, byla česká. Václav patřil už ke druhé generaci Sedláčkových vyrůstající v Německu, do Recklinghausenu přijel na začátku 20. století Václavův dědeček. Některé z jeho osmi dětí se narodily ještě v obci Bolkov na Plzeňsku, jiné už v novém domově v Recklinghausenu. Z Plzeňska tehdy přesídlilo mnoho hornických rodin, protože doma nemohly najít práci.
Češi si udržovali v Recklinghausenu národní uvědomění a pospolitost. Spolek Komenský pořádal až do svého zákazu ve třicátých letech pravidelně české zábavy a plesy, kam Němci neměli přístup. Oblíbená dechová kapela Pricha hrála českou muziku, včetně nejnovějších šlágrů z domova. Hrál v ní na klarinet i Václavův otec a jeden ze strýců na trubku. Čeští věřící také mohli do nástupu Hitlera poslouchat mše a dostávat rozhřešení v češtině. Václavově generaci už ale byla bližším jazykem němčina. "Když jsem šla do první třídy, motala se mi dohromady čeština a němčina a tatínek řekl: ,Dost! Bude se na ni doma mluvit jenom německy,'" vzpomíná další Václavova sestřenice, čtyřiaosmdesátiletá Silvia Ebrlová, která také žije v Ústí nad Labem.
To ale neznamená, že by se Sedláčkovi a další Češi v Recklinghausenu odnárodňovali. Stále si většinou udržovali domovské právo v českých vesnicích svých předků. Dokonce odjížděli vykonávat povinnou vojenskou službu do československé armády. Byť mnozí už nemluvili česky, byli hrdí na to, že jsou Čechy. A obzvlášť Václav. "Ze začátku jsme neměli s Němci problémy, my děti jsme spolu normálně kamarádily, ale postupně vůči nám Čechům začala stoupat nenávist. Často nám ve škole němečtí spolužáci nadávali. Václav si nenechal nic líbit. Hned se rval. On Němce přímo nenáviděl," vzpomíná Anna Švandová. Jinak Václava popisuje jako kamarádského a mezi lidmi velmi oblíbeného kluka. "My jsme ho všichni obdivovali," dodává.
Pekař z Ústí nad Labem
Václav se měl stát havířem jako děda, otec a všichni strýcové. Jenže světová hospodářská krize tuhle profesi těžce poznamenala. Když se začalo v recklinghausenských dolech propouštět, jako první šli Češi. Tíživá sociální situace je přiměla hledat štěstí jinde. Někteří ze Sedláčkova klanu odešli do Sovětského svazu, jiní do Francie, část se vrátila do Čech. Roku 1932 do Čech zamířili i rodiče Václava se syny - Josefem, Václavem a Karlem. Strýc Puchmajer se vrátil už dřív a zajistil jim bydlení v "české" ústecké čtvrti Předlice nedaleko hnědouhelných dolů. V patnácti letech tak Václav konečně poznal zemi svých rodičů. Nastoupil s mladším bratrem Karlem jako pomocník do pekárny Karoliny Watzkeové v Hrnčířské ulici a zdokonaloval se v češtině, i když v Ústí, osídleném převážně Němci, k tomu neměl zas tolik příležitostí.
"Spolek Komenský v Recklinghausenu pro nás o prázdninách pořádal zájezdy do Čech a já jela na měsíc k Sedláčkům. S bratrancem Václavem jsem se ale moc neviděla. Jako pekař pracoval hlavně v noci a v pekárně často i přespával," vypráví Silvia Ebrlová, jejíž rodiče se po krátkém a šokujícím pokusu usadit se v Sovětském svazu vrátili zpátky do Německa.
Když přišla okupace pohraničí, rodina se rozdělila. Rodiče a nejstarší syn Josef zůstali v Ústí, tedy v nové Říšské župě Sudety, a Václav s Karlem zamířili do zbytku svobodného ČeskoSlovenska, do Prahy. Pomáhal jim opět strýc Puchmajer, který v Praze v té době už bydlel. Václav našel práci v pekárně Ladislava Vrbického na Smíchově, Karel u pekaře Josefa Pažouta na Starém Městě. I tady je ale brzy dostihla německá okupace. Oba bratři proti ní neohroženě vystoupili a oba za to zaplatili životem. Václav 28. října 1939 v Praze a Karel na konci války zřejmě v Osvětimi nebo v Mauthausenu.
Mladší bratr totiž chtěl za každou cenu Václavovu smrt pomstít a netajil se tím. Udala ho manželka pekaře Pažouta, jež se hlásila k německé národnosti. Po několikaměsíčním věznění na Pankráci byl Karel propuštěn. Odjel do Německa, kde se znovu dostal do křížku s gestapem. Při zatýkání se mu podařilo uprchnout, zamířil do svého rodiště do Recklinghausenu, kde bydlela ještě řada příbuzných ze Sedláčkova klanu. "Přišel k nám v noci, říkal, že po něm jde gestapo a že chce pomstít Václava. Říkal také, že nás nechce ohrozit, a brzy odešel. Hned ráno k nám vtrhlo gestapo a prohledalo celý dům," přibližuje osud bratrance Karla Anna Švandová.
Nevhodný hrdina
Válka skončila, ale mlčení o okolnostech Václavovy smrti pokračovalo i bez okupační cenzury. Ten smutný příběh se vyprávěl jen v kruhu široké rodiny Sedláčků. Proč? Možná jedním z důvodů byla právě rodina. V roce 1945 se totiž do osvobozeného Československa vrátila větší část Václavových strýců a tet s rodinami z Recklinghausenu. Podlehli výzvám republiky, aby přišli pomoci s budováním českého pohraničí. Nechali své postavení, majetek a přátele v Německu a zamířili do Ústí za Václavovými rodiči, kde měli dostat domy a byty po odsunutých Němcích. Čekalo je ale rozčarování. Češi se tady k nim mnohdy chovali hůř než Němci v Říši. Považovali navrátilce za sudetské Němce.
"Učila jsem se česky až tady v pětačtyřicátém, lidi mi nevěřili, že jsem Češka. Stačilo, abych promluvila s akcentem, a měla jsem to spočítané. V práci mi kvůli tomu dávali nižší plat, jen tolik, co brali Němci. Kolikrát jsem litovala, že jsem z Německa odcházela," posteskla si Silvia Ebrlová. Podobné ústrky zažívala i Anna a možná by je zažíval i Václav, kdyby žil. Určitě i v jeho češtině zazníval ten nenáviděný "sudeťácký" akcent.
Václavovi rodiče rezignovali. Nejspíš proto se přestali starat o hrob zastřeleného syna v Braníku a ten byl v roce 1965 zrušen jako opuštěný. "Starý Václav Sedláček o synovi jen tak s někým nemluvil, ale když na to přišla řeč, bylo vidět, že to těžce nese, že se na něj takhle zapomnělo. Přičítal to česko-německému původu rodiny," říká Stanislav Šimek, jenž s Václavovým otcem hrál mnoho let v Ústí v dechové kapele.
Stanislav Šimek se spolu s příbuznými snažil ve městě prosadit alespoň nějakou památku na Václava Sedláčka. Koncem šedesátých let zapadl návrh pojmenovat po něm 14. základní školu. Začátkem let devadesátých se Sedláčkovo jméno překvapivě nedostalo ani do seznamu pro přejmenování "socialistických" ulic. Paradoxně Jan Opletal svou ulici v Ústí nad Labem dostal, byť nemá k městu sebemenší vazbu.
