Papoušek nebo švihlá chůze. Před 55 lety se objevili Monty Python, kteří navždy změnili svět televizní zábavy
Přesně před 55 lety, v roce 1969 vtrhla skupina Monty Python ve Velké Británii na televizní obrazovky s do té doby nevídaným humorem. Monty Python si brzy získal miliony příznivců a svým neotřelým surovým humorem baví diváky dodnes.
5. října 1969 je anglická neděle jako každá jiná. Fotbaloví fanoušci rozebírají suverénní tažení Evertonu a ctitelé kvílení rychlých kol loví zprávy zpoza oceánu, kde nešťastný Piers Courage ve svém brabhamu svádí boj na ostří nože s Jochenem Rindtem na Velké ceně USA (padne o minutu). V londýnském Lyceu hrají toho večera Soft Machine, Chicken Shack a Van der Graaf Generator a ti, kteří se z jejich koncertu stihnou vrátit domů do jedenácti a pustit si televizi, budou svědky toho, jak se na obrazovce přepisují dějiny lehké zábavy.
O povaze té revoluce v podobě Monty Pythonova létajícího cirkusu se toho namluvilo, až to hezké nebylo. Hovořilo se o ignorování pravidel televizního sitcomu, včetně pevného začátku a konce. Hovořilo se o humoru černém, surovém, leč povýtce inteligentním. Hovořilo se o využívání televize a jejích stereotypů. To všechno sedí.
Co je to za klauny?
Tak jako měl marxismus tři zdroje a tři součásti, měla britská popkultura šedesátých let dvě silná zřídla talentů. Za prvé proslavené střední umělecké školy, které by ve svých profesních i strukturovaných CV mohly uvádět takřka všechny důležité figury "roztančeného Londýna" šedesátých let. Za druhé univerzitní kabarety v Cambridgi a Oxfordu, inkubátor mnoha vlivných britských herců, spisovatelů a dramatiků následujících desetiletí. Pět šestin budoucího Monty Pythonova létajícího cirkusu se sešlo a otesalo právě v tomto jedinečném prostředí.
"Cambridgeskou sekci" tvořil Graham Chapman, studující medicínu v koleji sv. Swithina, proslavené knihami Richarda Gordona o doktoru v domě (a na moři a jinde). Na půdě místního kabaretu Footlights se setkal s Johnem Cleesem, studentem práv: ten se do Footlights podle kolegy Chapmana prosadil tanečním číslem, v němž imitoval zašlapávání křečka. Už tehdy spolu vytvořili autorský tandem, který přetrval až do hloubi pythonovských časů. V době, kdy oba excelovali v revui Cambridgeský cirkus a začali psát pro BBC, stal se prezidentem Footlights Eric Idle, další důležitá postava.
A pak byla sekce oxfordská: Terry Jones a o rok níž Michael Palin. Setkali se v roce 1962 v místní Oxford Revue: k vážnější spolupráci těch dvou ale došlo až po skončení studií v roce 1965, kdy Jonese BBC a ten Palina přizval do holportu. A tam se sešli. V březnu 1966 začala BBC vysílat Frostovu zprávu, satirický televizní kus Davida Frosta, dalšího odchovance cambridgeské revuální líhně. Na soupisce autorského týmu, který ten dost průlomový pořad páchal, byli skoro všichni budoucí Pythoni: Cleese se objevoval i na obrazovce.
Poslední díl Frostovy zprávy běžel v červnu 1967, v ten den, kdy Beatles vydali Seržanta. Pak se cesty budoucích Pythonů na chvíli rozešly. Cleese a Chapman vytvářeli sitcom Konečně show roku 1948, a když byl čas, sledovali s nadšením televizní show Nekruťte knoflíky, ve které účinkovali Idle, Palin, Jones (a skvělá skupina Bonzo Dog Doo-Dah Band, jež v britském popu těch let hrála roli stejného šrapnelu jako budoucí Monty Pythonův létající cirkus na obrazovce). Právě zde se objevil poslední kámen do mozaiky: Terry Gilliam, výtvarník, Američan usídlený od roku 1966 v Anglii. Pro potvrzení známé teze, že všechno souvisí se vším, dodejme: Cleese ho znal ze svého krátkého pobytu ve Státech v půli dekády.
Nekruťte knoflíky skončilo v květnu 1969 - a krátce nato dostal Barry Took, šedá eminence zábavných pořadů v BBC, nápad spojit všechny obvyklé podezřelé dohromady (taky se nová show měla jmenovat po něm, jeden z původních názvů zněl Baron von Took Flying Circus). Následky měly být nedozírné.
Drtivě vedou v tomto hrabství
Když se po pěti letech cesty jednotlivých Pythonů načas rozešly, zbyl po nich bez nadsázky pomník kovu trvalejší. Pětačtyřicet dílů televizních pořadů ve čtyřech sériích, některé vpravdě klasické (zde si dovolím nabídnout desítku svých nejoblíbenějších: Španělská inkvizice / Obchod se sýry / Na větrné hůrce pomocí mezinárodní vlajkové signalizace / Loupežník Dennis Moore / Oscar Wilde / Angličtina pro soudní znalce hrou / Sprostá anglicko-maďarská konverzace / Pan Hilter / a samozřejmě Mrtvý papoušek. Jaká je ta vaše?). Dva filmy, z nichž jeden opět bez nadsázky klasický: když magazín Total Film hledal v roce 2000 nejlepší britskou komedii všech dob, dotáhl to Monty Python a svatý grál na páté místo. Jiným by tohle stačilo na celé životy, hvězdná chvíle Pythonů ale měla ještě přijít.
V čem tkvěla síla toho společenství? Monty Python Flying Circus těžil ze dvou vyrovnaných autorských dvojic: Cleese/Chapman a Palin/Jones, každé trochu jiné založením a smyslem pro humor. Mezi nimi operoval Eric Idle, fotbalovou terminologií libero s vlastními nápady a schopností nakopnout tvůrčí proces, a navrch ještě autor výtečných písniček. A jakoby nezávisle na tom všem Terry Gilliam s animacemi, které dávaly pythonovským skečům ksicht. Právě on po letech popisoval tu skvělou konstelaci odlišných povah a osobností. "Máte Zaníceného fanatika a Milého chlapíka, máte Řízením posedlého a Gotrocha (vysvětlivky: Jones - Palin - Cleese a poslední slovo maskuje Grahama Chapmana, který takové novotvary s oblibou z fleku vymýšlel, pozn. aut.). Eric kolem nich tančí jako slovní chameleón a pak já provádím vizuální tanec, který ty útržky a kousky spojuje dohromady ... Je to jako molekulárně správná sloučenina." Skupina měla navíc šťastnou ruku na blízké spolupracovníky: ať už to byla Carol Clevelandová, která obhospodařila většinu ženských rolí, nebo hudební spiritus agens již zmíněného Bonzo Dog Doo-Dah Bandu Neil Innes, jenž vypomáhal Idleovi s písničkami.
A pak tu byla relativně volná ruka ze strany mateřské BBC. Až v průběhu třetí série v roce 1972 se objevily první pokusy o cenzuru některých scén. Zdá se, že to celé spíš souviselo s náladou tehdejší Anglie, směřující stále rychleji ke krizi, v níž se potácela většinu sedmdesátých let: průvodním jevem každé znejistělé společnosti jsou samozvaní strážci morálky, kteří jako první cíl volí ty, kteří jakýmkoli způsobem nezapadají.
To - a zároveň známky rozkladu uvnitř skupiny - vedlo ke změnám. Po třetí sérii odešel Cleese, jenž nechtěl pokračovat. Ještě s ostatními natočil Svatý grál, strhující podání artušovské legendy, do kterého zejména Terry Jones a Michael Palin přetavili svou zálibu v anglické historii a její hluboké znalosti. Pak skupinu opustil. Sirotci ještě natočili čtvrtou sérii, vysílanou v roce 1974: ta sice přinesla některé mimořádné momenty (zvláště skeče o panu Neutronovi či Nejohyzdnější rodině v Británii), ale vzácná rovnováha sil byla narušena a navíc tvůrčí síly podvazoval utěšeně bující alko holismus Grahama Chapmana.
Zuřiví věřící
Konec televizních show věru neznamenal, že by se společenství definitivně rozpadlo. Vzájemná hostování ve filmech byla pravidlem a v roce 1976 podnikl Létající cirkus v nejsilnější sestavě turné po Státech. Už dva roky předtím začal vznikat další film, jehož povahu naznačila Idleova letmá poznámka při promo akci ke Grálu: film se měl jmenovat Ježíš: touha po slávě.
Jestliže Grál v žebříčcích britských periodik o nejoblíbenější filmovou komedii bloudí první desítkou, Život Briana nezřídka vítězí. Idea filmu, "že náboženství nebo duchovní život by neměly být ponechány v rukou mocných, zahalené do břeskné frašky" (jak praví pythonovský životopisec David Morgan), byla natolik nosná, že komplikace vyvolal už scénář: člen rady společnosti EMI, garanta projektu, shledal projekt rouhačským a donutil šéfa firmy, aby dal od filmu ruce pryč. Další osudy filmu jsou známy: zákrok slavného investora George Harrisona, který tak korunoval své vřelé vztahy najmě s Erikem Idlem. Zuřivé reakce náboženských organizací, po premiéře korunované několika dočasnými zákazy filmu a mediálním mlácením prázdné slámy tu i onde. Ve velšském městečku Aberystwyrth se film mimochodem mohl promítat až loni, poté, co se starostkou města stala Sue Jones-Daviesová, představitelka jedné z hlavních ženských rolí.
Film kromě mandele skvělých gagů proslul závěrečnou písní Always Look on the Bright Side of Life, zpívanou sborem ukřižovaných. Kousek, který se stal největším pythonovským písňovým hitem, bývá zpíván v mnoha verzích při mnoha příležitostech, včetně fotbalových zápasů a pohřbů (hodí se ovšem i ke svatebnímu obřadu, sám jsem to ozkoušel).
A o jejich činech se vyprávělo dál a dál
Život Briana otevřel poslední kapitolu pythonovské existence. Skupina nechala natočit záznam svého vystoupení v Los Angeles a krátce nato se vrhla do tvorby své labutí písně. Ex post se Pythoni o filmu Monty Pythonův smysl života vyjadřovali trochu rozpačitě. "Ten film mi připadal příliš rozkouskovaný a neurčitý," řekl John Cleese Davidu Morganovi a Palin dodal: "Měl jsem pocit, že mě to jako celek neuspokojuje. Nezůstane vám po něm v hlavě ten báječný svět jako po Brianovi nebo Grálu a to je škoda."
Dobrá, Smysl života sice možná není tak třeskutý jako jeho předchůdci, ale jako důstojný konec společné práce obstojí dodnes. A mnohé gagy - jako rozhovor protestantských manželů (Graham Chapman a Eric Idle) o antikoncepci a excelentní klip k písni Každá spermie je svatá - obstojí i samostatně.
V 80. letech jednotliví Pythoni udržovali v chodu své sólové kariéry. Stále si navzájem účinkovali ve filmech. Jejich katalog spal, oživován jen výběry písní z LP, vydávaných v sedmdesátých letech.
Vyluxovaný Chapman
Čtvrtého října 1989, v předvečer dvacátého výročí premiéry Létajícího cirkusu, zemřel Graham Chapman. Krátce předtím se s kolegy naposledy sešel při natáčení vstupu do filmu Parrot Sketch Not Included - 20 Years of Monty Python, kolekce nejlepších pythonovských skečů (jejich kreace se do něj ale nakonec nedostala). Na pohřbu se Cleeseovi podařilo stát se prvním Angličanem, který při zádušní ceremonii řekl fuck, a vůbec, duch Cirkusu byl přítomen hmatatelně.
Jakékoli touhy po obnovení spolupráce však byly smrtí "jediného skutečného anarchisty mezi Monty Pythony" (jak říkal Jonathan Lynn, ano, ten Lynn, co napsal Jistě, pane ministře) posunuty do roviny snu. Ačkoli se pozůstalí sešli ke společnému vystoupení (v březnu 1998 - nebožtíka Chapmana zastupovala urna s domnělým popelem, kterou Cleese převrhl, aby jej posléze vyluxovali) a občas se shromáždí, když někdo ocení jejich usilování, společné psaní už nejspíš není na programu dne. Ostatně, Eric Idle uvádí otázku "dáte se vůbec ještě kdy znovu dohromady?" v seznamu dotazů, které by Pythonům nikdo neměl klást.
A nejspíš je to tak dobře.
Česká stopa
Je možná paradoxní, že příchod Monty Pythons do Česka proběhl relativně pozdě. Neběžel tu jediný jejich film, nevyšla žádná kniha, nic, a navíc, byly to ještě časy před Velkou internetovou revolucí. Pravda - TV Nova v jakémsi přechodném pominutí smyslů pustila v prvním roce své existence Hotýlek, skvostný postpythonovský sitcom Johna Cleese, ale zprznila ho dabingem skandální úrovně (když o třináct let později běžel Hotýlek v České televizi, dabing zůstal).
Situace se začala měnit v roce 1995. Od začátku tohoto roku začala Česká televize premiérově vysílat první skeče: když s tím na podzim skončila, pohybovaly se mezi Rozvadovem a Starým Hrozenkovem stovky jedinců, kteří se dorozumívali pomocí sloganů z vybraných skečů. Velkou zásluhu na tom měl překladatelský výkon Petra Palouše. Vtipné na celé věci bylo, že Palouš byl v téhle věci nepopsaný list. "Nikdy předtím jsem titulky do televize nedělal. Pro mě to byla noční můra, na prvních třech dílech jsem strávil několik hodin ... A taky se ten text pochopitelně vzpíral překladu a měl jsem strašlivě nakvap. Musel jsem každých čtrnáct dní odevzdat tři díly. Přes to nejel vlak," vyprávěl kdysi v MF Dnes.
O rok později přivítala Česká republika na své půdě prvního člena skupiny: Terry Gilliam přijel na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti představit svůj film 12 opic a uchvátil publikum. Stal se pak nejen prvním, ale také nejčastějším návštěvníkem České republiky. V jeho stopách dorazili s mírným odstupem další členové a až na Erika Idla, který to má z Kalifornie přece jen lán cesty, a samozřejmě i nebožtíka Grahama Chapmana jsme je tu měli komplet.
Toho času se montypythonovství ustavilo jako zcela regulérní kult. Jeho vyznavači cítili potřebu se sdružovat a provádět rituální úkony. V roce 1997 proběhla v Lucerně unikátní akce s názvem Monty Python's Night - ještě pár let poté se po Praze i jinde pohybovali lidé v černém tričku, s obrovskou nohou v červeně rámovaném žlutém poli, poznávacím znamením.
Toho roku provedlo brněnské nakladatelství ANDO Publishing revoluční krok, když vydalo první knihu na pythonovské téma, chaotické memoáry Grahama Chapmana Autobiografie jednoho lháře (A Liars Autobiography, Vol. VIII.). A pak už se s pythonovskými materiály roztrhl pytel: Argo vydalo v letech 1999 až 2003 scénáře všech filmů i televizních sérií a dosud jedinou biografii tohoto společenství, Morganovu Monty Python vlastními slovy. Na konci dekády proběhly premiéry všech pythonovských filmů (jedna z premiér Života Briana v pražském Aeru skončila velkolepou scénou, kdy si kino zcela spontánně dalo "skandovaný potlesk, všichni vstávají", rituál známý z komunistických schůzí a týmiž zprofanovaný).
Pythonovský kult v Česku neochabuje. Členové skupiny se rádi a často vracejí. Jejich skeče byly oživeny v divadle (Monty Pythonův létající kabaret v Rokoku) i na ulici (podivuhodné aktivity společenství Python Reality Hack, které za plného provozu prošlo Václavák "švihlou chůzí", kterou si svého času "vypůjčil" Vladimír Dvořák do Televarieté. Zkrátka, Monty Pythonův létající cirkus v Česku zdomácněl a ani španělská inkvizice ho odsud nedostane.
Mrtvý papoušek
Pralinka: Haló, mám tu reklamaci. Haló? Slečno?
Prodavač: Co myslíte tou slečnou?
Pralinka: Omlouvám se, mám rýmu. Mám tu reklamaci.
Prodavač: Promiňte, ale právě máme polední pauzu.
Pralinka: To nevadí, hochu, chci reklamovat tady toho papouška, zakoupeného před půlhodinou v tomto krámě.
Prodavač: Ano, šmolka norská. Co mu je?
Pralinka: Řeknu vám, co mu je. Je mrtvý, to mu je.
Prodavač: Ne, to si jen tak hoví.
Pralinka: Poslyšte, chlapče, mrtvého papouška poznám na první pohled, zrovna jednoho vidím.
Prodavač: Ne, pane, není mrtvý. On si jen tak hoví.
Pralinka: Hoví?
Prodavač: Pozoruhodný pták, šmolka norská, nádherně opeřen, že?
Pralinka: Opeření sem nepleťte, je mrtvý jak kos.
Prodavač: Ne, ne, jen si hoví.
Pralinka: Jestli si hoví, tak ho vzbudíme. (Řve), Polly! Vzbuď se, dostaneš sépiovou kostičku, holka, Polly!
Prodavač: (strčí do klece.) Teď se pohnul.
Pralinka: Ne. To vy jste strčil do klece.
Prodavač: Já ne.
Pralinka: Ale ano. (Vyjme papouška z klece a řve:) Pollinko, vstávat. Polluško! (hodí papouška z výšky na zem.) Toto je u mě mrtvý papoušek.
Prodavač: Ne, je jen omráčený.
Pralinka: Poslyšte, hochu, už toho mám tak akorát. Ten papoušek skonal. A když jsem ho ani ne před půlhodinou kupoval, ubezpečoval jste mě, že je jen mrtvý z toho, jak předtím řádil.
Prodavač: Zřejmě teskní po fjordech.
Pralinka: Teskní po fjordech? Co je to za řeči? Jak jsem ho donesl domů, padl na krovky a už nevstal.
Prodavač: Šmolka modrá si libuje na zádech. Nádherný pták, krásně opeřen.
Pralinka: Poslyšte, ohledav papouška, zjistil jsem, že jediné, co ho drželo na bidle, byly dva hřebíky.
Prodavač: Ale jistě, museli jsme ho přiťuknout, byl by bil o mříže, až by je rozrazil a frrr!
Pralinka: Hele, kámo. (zdvihne papouška za ocásek.) Tento papoušek by nefrnkl, ani kdybych do něj pustil 4000 voltů. Ten skapal.
Prodavač: Neskapal, teskní.
Pralinka: Neteskní, exnul. Již ho není více. Ten papoušek není mezi živými. Vydechl a odebral se k předkům. Ten papoušek zesnul. Chcíp'. Vypustiv duši, odpočívá v pokoji. Nepřitlouct ho, čuchá k fialkám zespodu. Svěsil fangli a přešel do říše snů. Toto je ex-papoušek.
Prodavač: To abych vám ho vyměnil.
Pralinka: (k nám:) Než se v téhle zemi domůžete svého, to abyste si utloukli pant.
Prodavač: Šéfíku, sorry, ale papoušci zrovna došli.
