Výjimečný příběh?

Bude to trvat ještě několik let, ale Obama v konečném důsledku zradí Izrael. Přispěje ke vzniku palestinského státu za podmínek, které budou pro židovský stát nevýhodné, nebo dokonce nebezpečné, rozdělí Jeruzalém a umožní svou váhavou politikou, aby se Írán vyzbrojil jadernými zbraněmi.

Taková je v současné době krajní - a obávaná - vize izraelské pravice. Vlivný šéf Obamova sekretariátu - Rahm Emanuel - a jeden z hlavních poradců a prezidentových spolupracovníků, David Axelrod, jsou pro ni "self-hating jews", tedy: sami sebe nenávidící Židé, sebemrskači.

Při bolestném vědomí moderní antisemitské tradice mezi samotnými Židy - především židovskými intelektuály - je to označení v mnohém provokativní. Podle liberálních komentátorů z Ameriky i Izraele pak doslova paranoidní.

Jenže: "Tihle levičáci nejsou žádní Židé," zašeptal ministerský předseda Netanjahu do ucha jednoho z rabínů.

Proč vlastně tak nepřátelský odsudek?

PROKLETÉ OSADY

Barack Obama přiznal Íránu právo využívat atomovou energii pro mírové účely, a ačkoli dosavadní rozhovory o jaderném zbrojním programu ájatolláhů nikam nevedly - a nejspíš ani nepovedou -, odmítá stanovit nejzazší datum, po něž lze postupovat diplomatickými prostředky.

Jenže právě to by rád viděl - a znal - izraelský premiér.

Za druhé: Obama je přesvědčen, že existuje přímá souvislost mezi izraelsko-palestinským mírovým procesem a naplněním cílů, které si Američané na Blízkém východě předsevzali: tedy potlačením islámského extremismu a ukončením vývoje jaderných zbraní v Íránu. "Utrpení palestinského lidu" není tudíž jen záminkou, kterou extremisté s oblibou užívají, dodatečným ospravedlněním jejich veskrze civilizačního tažení.

Odtud zásadní nesouhlas s růstem židovských osad na západním břehu Jordánu. A to ani v rámci "přirozeného růstu" - v praxi to znamená, že Američané odmítají výstavbu nových bytů pro děti, jež se v osadách narodí.

Citlivý spor tak kulminuje.

"Až to vypadá, že přístavba jednoho pokoje pro rodinu, která má dvojčata, ovlivní, jestli bude (na Blízkém východě - pozn. red.) mír, nebo ne," napsal izraelský Ha'arec.

Novináři dokonce spekulují o stažení automatické podpory Izraele v OSN a zkrácení americké vojenské pomoci - ta má podle smlouvy z roku 2007 dosáhnout třiceti miliard dolarů během následujících deseti let. Pětasedmdesát procent z této částky musí Izrael utratit za americký vojenský materiál.

Skuteční zastánci Izraele jsou staří nebo ztrácejí vliv, obávají se mnozí komentátoři. Pro Obamu je Izrael už jenom přítěží. Fascinující příběh této země ho neoslovuje.

KENNEDY STŘÍDÁ FRANCII

Jenomže spojenectví Spojených států a Izraele nebylo nikdy tak samozřejmé, jak se dnes může zdát - anebo lépe, jak šíří jeho obraz arabská, íránská nebo krajně levicová evropská propaganda. Nikdy nešlo o vztah protektora a poslušného vykonavatele imperiální vůle - Velkého a Malého Satana. Skutečná shoda zájmů a harmonie nastávaly dokonce jen zřídkakdy.

Izrael vznikl v květnu 1948. Americký prezident Truman byl sice první, kdo nový stát uznal (přestože ho ministr zahraničí a otec slavného rekonstrukčního plánu pro Evropu George Marshall nabádal k opaku), nadále však nebyly vztahy obou zemí nijak nadstandardní.

Naopak, za prezidenta Eisenhowera ještě ochladly. Američané upřednostňovali spolupráci s arabskými státy a v roce 1956 se postavili proti společné akci Izraele, Velké Británie a Francie, jež následovala poté, co egyptský prezident Násir znárodnil Suezský průplav.

Nejbližším spojencem židovského státu byla v té chvíli Francie; jakkoli se to zdá z pohledu současné, proarabské zahraniční politiky této země málo uvěřitelné. Francie stála u zrodu izraelského jaderného programu a pomáhala vybudovat první reaktor v Negevské poušti (1958). A naopak - byl to americký prezident Kennedy, kdo se snažil židovský stát od vývoje jaderných zbraní odradit.

Jenže to už se přiblížil zásadní okamžik izraelských dějin.

Po vánocích - 27. prosince 1962 - přicestovala do Palm Beach na Floridě izraelská ministryně zahraničí Golda Meirová, aby se tu setkala s Johnem Kennedym; mimochodem, americkému prezidentovi zbýval v tu chvíli necelý rok života.

Schůzku popsala ve svých pamětech: "Seděli jsme na verandě u velkého domu, v němž bydlel, a pořád ještě ho v duchu vidím v jeho houpacím křesle bez kravaty, s vyhrnutými rukávy, jak velice pozorně naslouchá, jak se mu pokouším vysvětlit, proč tak zoufale potřebujeme zbraně ze Spojených států. Byl tak hezký a dosud tak chlapecký, že pro mě bylo těžké, abych si uvědomovala, že hovořím k prezidentovi Spojených států."

Golda Meirová zdůrazňovala etický rozměr celé věci - imperativ, jenž stojí nad její zemí i národem. "Kdybychom znovu ztratili svou suverenitu, ti z nás, kteří by zůstali naživu - a nebylo by jich příliš mnoho -, by byli znovu rozptýleni. Ale my už nemáme tu obrovskou pokladnici našeho náboženství, naší kultury a naší víry, již jsme kdysi měli. Mnohé z toho jsme ztratili, když šest miliónů Židů zahynulo během holocaustu."

Kennedy ji vyslyšel.

"Když jsem skončila, Kennedy se ke mně naklonil. Vzal mě za ruku, podíval se mi do očí a řekl velice slavnostně: Rozumím, paní Meirová. Nedělejte si starosti, Izraeli se nic nestane."

Z popisu schůzky, jakkoli může líčení někdejší ministryně zahraničí a pozdější premiérky působit pateticky, je zřejmé, že u zrodu zvláštních vztahů mezi Spojenými státy a Izraelem nestál jen pragmatismus, společné zájmy nebo vliv americké židovské lobby, ale také silný idealismus.

Je v nich obsažen dodnes.

Anebo ještě jinak: kdyby tato spolupráce byla založena a fungovala pouze na pragmatické shodě zájmů, musela by dávno skončit. Jednoduše proto, že by nepřekonala velikost rozporů nebo osobních antipatií, jež mezi vůdci obou zemí panovaly.

REAGAN PÍŠE BREŽNĚVOVI

V říjnu 1973 byla existence židovského státu ohrožena nejvíce v jeho moderní historii. Poté, co egyptská a syrská vojska nečekaně zaútočila na Izrael a prolomila jeho obranu, otevřel americký prezident Nixon letecký most s vojenským materiálem. Výrazně tak přispěl k faktu, že se izraelské armádě podařilo situaci na frontě stabilizovat a zanedlouho zvrátit.

Mimochodem - Nixonův ministr zahraničí Henry Kissinger (židovský rodák z Německa) se tehdy ocitl v podobné situaci jako nynější Obamovi spolupracovníci. V řadách izraelské krajní pravice si již dříve vysloužil antisemitskou přezdívku Jewboy - Židáček. Nyní naléhal na rychlé uzavření příměří a donutil izraelské generály, aby ušetřili obklíčenou egyptskou třetí armádu.

O rok později zabránila americká diplomacie vyloučení Izraele z Organizace spojených národů.

Nijak harmonické vztahy nepanovaly mezi demokratickým prezidentem Carterem a prvním pravicovým premiérem v dějinách Izraele - Menachemem Beginem. Přesto dospěli tito muži k podpisu egyptsko-izraelské mírové smlouvy v Camp Davidu.

To bylo v roce 1978.

Naopak, zřejmě nejvřelejší vztahy zavládly v éře Ronalda Reagana. Na jejich začátku stály přitom další konflikty.

V prosinci 1981 schválil izraelský parlament anexi (tedy: právní připojení) Golanských výšin, obsazených během šestidenní války v červnu 1967. Američané se postavili proti.

Stupňovali nátlak.

Až ministerský předseda Begin vmetl do tváře tehdejšímu velvyslanci USA v Izraeli Samueli Lewisovi později často citovanou větu: "Jsme snad vazalský stát?!"

Američanům nebyly protesty nic platné.

Další rozpory přinesl izraelský vpád do Libanonu. Ten začal 6. června 1982. Jeho cílem bylo vyhnat Organizaci pro osvobození Palestiny z jižního Libanonu, odkud její bojovníci ostřelovali izraelské území. Původně omezená operace se rozrostla. Izraelci obsadili třetinu libanonského území a vstoupili na předměstí Bejrútu.

Ustupující Palestinci se skryli v obytných čtvrtích. Ale izraelská armáda vedená - vždy bojechtivým - Arielem Šaronem neprojevila příliš sentimentu.

Střelba těžkého dělostřelectva. Letecké bombardování.

To vše rychle zmnožilo počet civilních obětí.

Reagan se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Na počínání Izraelců ztratil faktický vliv, zároveň na něj útočilo mezinárodní veřejné mínění tradičně ztotožňující zájmy Izraele a Spojených států i sovětský vůdce Brežněv.

Tomu na jeden z dopisů (ve své argumentaci očividně vedený vazalskou logikou, kterou Sovětský svaz vůči svým spojencům uplatňoval) Reagan odpověděl: "Chtěl bych také ještě dodat, že ačkoli mezi americkou a izraelskou vládou existují úzké a přátelské vztahy, nejsme zodpovědní za činy izraelské vlády, vlády suverénního státu."

Ve skutečnosti se americký prezident snažil na izraelského premiéra působit. Situace ho naplňovala zoufalstvím. Do svého deníku si zapsal: "Řekl jsem mu (Beginovi), že to musí přestat, jinak budou ohroženy naše další vzájemné vztahy. Úmyslně jsem použil slova,holocaust' a řekl jsem mu, že symbolem jeho země se stává fotografie sedmiměsíčního dítěte, jemuž bomba utrhla ruce."

Válka - alespoň ve smyslu přímé izraelské účasti - byla ukončena v roce 1983. Arafát odtáhl do Tunisu a Ronald Reagan se - podobně jako před ním Jimmy Carter a po něm George Bush senior - pokoušel přimět izraelskou vládu, aby zahájila jednání s Palestinci a těm, kteří žijí na západním břehu Jordánu, udělila autonomii.

Marně.

Podobně jako jeho předchůdce i všichni nástupci se pokoušel zastavit, nebo alespoň omezit budování židovských osad na obsazených arabských územích.

Marně.

A přece jsou vždy přítomným motem jeho úvah následující věty: "Při každé příležitosti jsem zdůrazňoval osobní odhodlání své i Spojených států podporovat Izrael." Je tu "jednoznačný závazek Spojených států udržet existenci a územní integritu Státu Izrael".

RŮŽOVÉ SNY

Vztahy George Bushe staršího s Jicchakem Šamirem, dalším z tvrdých premiérů izraelské pravice, byly mizerné. Bush odmítal další budování židovských osad a Šamir na oplátku rozpoutal kampaň proti trojici židovských spolupracovníků prezidenta - Dennisi Rossovi, Aaronu Millerovi a Danielu Kurtzerovi.

Na světě bylo "jewboy trio". Přitom Ross a Kurtzer byli strůjci nejen Bushovy, ale později i Clintonovy a nyní také Obamovy politiky na Blízkém východě.

Jenže pak zvítězila v parlamentních volbách levicová Strana práce (v izraelských podmínkách pojmy levice a pravice vyjadřují především postoj k náboženství a arabské otázce), vedená bývalým generálem Jicchakem Rabinem, a mírová jednání konečně získala potřebnou energii.

V roce 1993 se stal americkým prezidentem Bill Clinton a nastalo krátké období růžových snů. Mírová smlouva Izraele s Jordánskem. Autonomie a předání území pro Palestince.

Ale vzápětí také atentáty na autobusy.

Restaurace.

A diskotéky.

Odvetné akce izraelské armády. A po několika měsících - faktický krach kdysi tak nadějného mírového procesu.

V každém případě: Bill Clinton se zapsal jako velmi proizraelský prezident. V domácím prostředí proslul navíc filosemitskou personální politikou. Proto po zvolení neznámého a nevyzpytatelného Baracka Obamy uklidnilo izraelskou veřejnost jmenování Clintonovy manželky Hillary ministryní zahraničí.

ŽIDÉ V AMERICE

Izrael byl zřejmě jedinou zemí, jejíž veřejnost podporovala v předvečer amerických voleb kandidáta republikánů - Johna McCaina (s náskokem dvanácti procentních bodů). Je to paradox, protože většina ze šesti miliónů amerických Židů volí tradičně demokraty a také tentokrát se přirozeně postavila za Obamu.

Ten hovoří o usmíření s islámským světem. O změně amerického obrazu na Blízkém východě. Zároveň nijak nezpochybňuje americké bezpečnostní závazky vůči Izraeli.

Alespoň zatím ne.

Přijal zvláštní jaderný status Izraele i jeho postavení výsadního příjemce americké vojenské pomoci, který má - za všech okolností - právo na technologickou převahu a náskok před svými arabskými sousedy. Pentagon tak již vloni svolil k prodeji 75 nejmodernějších amerických letounů F-35, jež mimo Spojené státy dosud neoperují. Pokud se uskuteční - půjde o obchod za dvacet miliard dolarů!



A že je Barack Obama pro vznik palestinského státu?

Toto řešení celého konfliktu - obvykle se označuje jako "řešení dvou států", židovského a arabského - podporuje podle posledních průzkumů 58 procent izraelských Židů.

Že bude směřovat k rozdělení Jeruzaléma tak, aby některé čtvrti východní - tedy arabské - části města připadly Palestincům?

Pro většinu Izraelců je to nadále nepřijatelný ústupek. Jenže jakékoliv mírové uspořádání s trvalejší ambicí se bez něj neobejde. Ostatně, na částečné rozdělení města kývl už izraelský premiér Ehud Barak v roce 2000. Jenom Jásiru Arafátovi to tehdy bylo málo.

Že Obama požaduje zmrazení židovských osad?

Za čtyřicet let existence přišly Izrael na sto miliard dolarů. Mnoho dobrého mu však nepřinesly. A nepřinesou ani v budoucnu. Demo grafickou převahu na územích, která armáda obsadila během šestidenní války v roce 1967, Židé nikdy nezískají.

Ale i kdyby Barack Obama nectil onen etický imperativ a závazek, jenž je dosud nepřekročitelným konsensem americké zahraniční politiky, či alespoň nectil ho v dostatečné míře, je zde ještě americká židovská lobby. Její faktická moc odpovídá ojedinělým intelektuálním výkonům, jichž Židé v Novém světě dosáhli.

Jejím hlavním reprezentantem je Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti (AIPAC), založený v roce 1953, v době Eisenhowerovy vlády.

V Kongresu Spojených států - Sněmovně reprezentantů a Senátu - zasedá momentálně 44 židovských zastupitelů - 13 senátorů (z celkových 100) a 31 členů Sněmovny reprezentantů (ze 435), v naprosté většině případů za Obamovu Demokratickou stranu.

Seymour Martin Lipset ve své zásadní knize Dvousečná zbraň - Rub a líc americké výjimečnosti poukazuje na žebříček časopisu Forbes, podle něhož je mezi 160 nejbohatšími Američany čtyřicet procent Židů. V průměru má židovské obyvatelstvo takřka dvojnásobné příjmy než ostatní populace USA, zároveň ale vykazuje nejsilnější sociální či levicové cítění - podporuje zvyšování daní a vyhledává charitativní projekty.

Lipset přidává další čísla: Mezi předními americkými intelektuály dosahuje zastoupení Židů 45 procent.

Mezi profesory známých univerzit 30 procent.

Mezi vysokými státními úředníky 21 procent.

Mezi reportéry, redaktory a vedoucími pracovníky médií 26 procent.

Shrneme-li vše řečené: ze strany Spojených států jde o víc než o politiku - zvláštní spojenectví s Izraelem je vyjádřením etického, hodnotového a kulturního závazku, sounáležitosti, která stojí mimo spory, dohadování a utilitární uvažování každodenní politické praxe. Stojí dokonce i mimo vzájemné antipatie jednotlivých politických vůdců. Je principiální, v tom se americký postoj odlišuje od evropského.