V nedožitých devadesáti letech zemřel Cormac McCarthy, vizionář zkázy. Autor Cesty nakonec Nobelovu cenu nezískal
Cormac McCarthy (20. července 1933 – 13. června 2023), jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů, pronikl do povědomí českého čtenáře až díky úspěšnému filmu bratří Coenů Tahle země není pro starý, natočenému podle jeho stejnojmenného morálního thrilleru. Prozaik, dramatik a scenárista získal v roce 2007 Pulitzerovu cenu za postapokalyptický román Cesta, popularitu mu přinášely také filmové přepisy jeho děl. Zemřel přirozenou smrtí ve svém domě v Santa Fe v Novém Mexiku a my zde znovu publikujeme causu, kterou o něm právě před čtrnácti lety napsal jeden z jeho překladatelů do češtiny, anglista Ladislav Nagy. Právě v Nagyho převodu vyjde za pár měsíců, jako už tradičně v prestižní edici AAA nakladatelství Argo, McCarthyho poslední dílo, románový diptych Pasažér a Stella Maris.
Jen málokterý současný spisovatel je tak obtížně filmově zpracovatelný jako McCarthy. Síla jeho románů a divadelních her nespočívá v příběhu, nýbrž v jazyce: v lyrickém zachycení krajiny a ve zvláštní formě řeči, kterou se mluví v dialozích a jež dokonale vyjadřuje sociologický i psychologický kontext, v němž se protagonisté pohybují.
Zájem čtenářů tehdy prostě nebyl
Čtyřoscarový snímek Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2007) nebyl prvním zfilmováním románu tohoto klasika moderní literatury. Už roku 2000 zrežíroval herec Billy Bob Thornton první část McCarthyho „hraničářské trilogie" s názvem Krása divokých koní (All the Pretty Horses, 2000); do romantického westernu postavil bok po boku hvězdného Matta Damona a krásnou Penélope Cruzovou. Jenže snímek zájem českého čtenáře o McCarthyho nepodnítil: kniha Všichni krásní koně se u nás rozhodně bestsellerem nestala a ještě hůř dopadlo pokračování, vynikající román Hranice. „Zkusili jsme to, ale zájem čtenářů tehdy prostě nebyl," říkal Milan Gelnar, ředitel nakladatelství Argo, které se o McCarthyho české překlady stará. „Přesto jsme McCarthyho nezavrhli a říkali si, že bychom to měli zkusit ještě jednou. Když jsme se pak dozvěděli, že jeho tehdy aktuální román chtějí zfilmovat bratři Coenové, napadlo nás, že by to mohla být příležitost," dodává Gelnar.
A nápad to byl dobrý - napodruhé McCarthy v češtině uspěl. Vyšel již zmiňovaný román Tahle země není pro starý, vzápětí jeho tehdy poslední kniha, temně apokalyptická vize Cesta (známe ji nejspíše jako sci-fi drama s Viggem Mortensenem a Charlize Theronovou v hlavních úlohách) a pak i McCarthyho nejpůsobivější dílo - Krvavý poledník. Vyšel též překlad závěrečného dílu hraničářské trilogie - Města na planině, dále scénář k filmu Konzultant a McCarthyho opus magnum Suttree, rozsáhlá freska zachycující životní osudy stejnojmenného protagonisty, jenž přežívá ve zvláštní skupince vyvrhelů a ztroskotanců na břehu řeky Tennessee. Jsou-li hraničářská trilogie, Krvavý poledník a Tahle země není pro starý zvláštním, napůl ironickým remakem westernu, pak Suttree, na němž autor pracoval s přestávkami přes dvacet let, je stejně osobitou poctou dvěma velkým postavám jižanské literatury, totiž Williamu Faulknerovi a Flannery O'Connorové.
Autor v ústraní
Cormac McCarthy patřil k těm spisovatelům, kteří se důsledně vyhýbají pozornosti médií. Rozhovory poskytoval velice zřídka; snad jediným delším interview je to, které v roce 1992 otiskl list New York Times. Na televizní obrazovce se spisovatelův ostře řezaný obličej objevil jednou; to když se u příležitosti získání Pulitzerovy ceny za Cestu nechal vyzpovídat populární Oprah Winfreyovou. Jinak žil stranou literárního života nedaleko od Santa Fe, v krajině, již si zvolil za nový domov a které složil hold ve svých posledních románech. Majestátní pouště amerického Jihozápadu s jejich divokou, až brutální krásou, ale také blízkost Mexika, odlišné kultury, jiného jazyka a jiných zákonů tvoří pozadí hraničářské trilogie, Krvavého poledníku i thrilleru Tahle země není pro starý. A postavy, jež se v těchto knihách objevují, nelidský aspekt tvrdé krásy krajiny dokonale odrážejí.
Redaktor Richard Woodward, který s autorem vedl zmiňované interview v deníku New York Times, trefně poznamenal, že McCarthy ve svých příbězích čtenáři nenabízí "anestetikum psychologie". Skutečně, McCarthy nám do postav dává nahlédnout pouze skrze jejich činy a slova; žádné psychologizování a vysvětlování se prostě nekonají. O to děsivěji mnohé scény působí. Je tu však ještě jeden rozměr: absence psychologických portrétů v kombinaci s majestátní přírodou všude kolem dodává McCarthyho příběhům mytický rozměr - a on navíc sám velice umně s mytologickým prvkem pracuje. To, co se na první pohled může jevit jako gangsterka, případně western, je ve skutečnosti čímsi, co těmto žánrům předchází, totiž mýtem, archetypem. Jsou hrubé, děsivé, oholené na dřeň - ale takové mýty bývají.
McCarthy vs. Faulkner
Sám McCarthy přišel na Jihozápad poměrně pozdě. Narodil se 20. července 1933 na Rhode Islandu (mimochodem ve městě jménem Providence, tedy „Prozřetelnost") na východním pobřeží Spojených států, ale záhy se rodina stěhovala na Jih, konkrétně do Tennessee, kde jeho otec působil jako právník a kde McCarthy později navštěvoval místní univerzitu, kterou nedokončil, ale zato zde potkal svou první ženu. S ní se odstěhoval do Chicaga, kde napsal svůj románový debut, knihu s názvem Sadař (Orchard Keeper).
Na románu vydaném v roce 1965 je zřejmá silná inspirace Faulknerem, ale zároveň osobitý talent, ačkoli svou literární úrovní se s pozdějšími opusy může měřit jen stěží. K Sadařovu vydání se váže zajímavá historka: McCarthy zaslal rukopis do nakladatelství Random House, tedy jednoho z největších a nejrespektovanějších nakladatelských domů ve Spojených státech, údajně proto, že jméno jiného nakladatele ho nenapadlo. Tam text shodou okolností přistál na stole Albertu Erskinovi, dlouholetému redaktoru Williama Faulknera. Erskine McCarthyho redigoval dalších dvacet let a jistě i jeho muselo zarazit, nakolik má k jižanskému klasikovi blízko: dialekt, výrazná, někdy až patetická rétorika, zvláštní interpunkce - to vše jako by si Cormac McCarthy od svého učitele vypůjčil. Přesto jsou jeho knihy úplně jiné.
Pomalá cesta k uznání
Přestože McCarthyho začalo okamžitě vydávat prestižní nakladatelství a o jeho knihách mluvily obdivně takové postavy americké literatury jako nositel Pulitzerovy i Nobelovy ceny Saul Bellow, cesta k širšímu uznání pro tohoto svérázného autora rozhodně nebyla snadná.
A je otázka, zda o ně vůbec stál. Jeho prvních knih se v „hardbacku", tedy v pevném vydání, neprodalo nikdy přes pět tisíc výtisků, a tak byl McCarthy, jenž tvrdošíjně odmítal přispívat do časopisů a novin či přednášet na kursech psaní, odkázán na nejrůznější granty a stipendia (snad nejtemnější autorovo dílo, román Venku tma, paradoxně vzniklo díky grantu Rockefellerovy nadace na prosluněné Ibize).
Jedno ze stipendií zavedlo spisovatele do Irska a v Evropě se seznámil se svou druhou manželkou, Annie DeLisleovou. S touto „palubní zpěvačkou" zaoceánské lodi se po letech samotářského putování od motelu k motelu usadil nedaleko Knoxvillu, třetího největšího města státu Tennessee. „Žili jsme v naprosté bídě," svěřila se Annie novináři Woodwardovi. „Mýt jsme se museli chodit do jezera. Někdo mu nabídl dva tisíce dolarů, jen aby přišel na univerzitu a vyprávěl tam o svých knihách. A on odpověděl, že všechno, co chtěl říct, je už řečeno v nich. A tak jsme další týden jedli fazole."
Během pobytu v Tennessee McCarthy napsal Dítě boží, další z děsivých, rozostřených vizí oscilujících kdesi mezi skutečností a zlým snem. Zatímco v románu Venku tma se příběh točí kolem incestu a vraždy novorozeněte, Dítě boží vypráví příběh masového vraha a sexuálního devianta Lestera Ballarda. O několik let později však vyšel román Suttree, nejdelší a nejoptimističtější autorova kniha. McCarthy v ní zužitkoval bohatou zásobu zkušeností z barů kolem Knoxvillu. „Většina mých přátel z té doby už je po smrti," svěřil se McCarthy Woodwardovi a dodal, že sám s pitím přestal: „Jestli u psaní existuje nějaké riziko povolání, pak je to chlast."
Román inspirovaný skutečnými událostmi se odehrává na počátku padesátých let v Tennessee a jeho hlavním hrdinou je muž jménem Cornelius Suttree, jehož postava je ozvěnou protagonistů velkých modernistických románů, hlavně Joyceova Odyssea a Proustova Hledání ztraceného času. Suttree opustil bohatou rodinu i svět vzdělání a spojil svůj život s řekou, která jej živí a jež mu poskytuje podněty k meditacím o životě.
V jistém smyslu lze v tomto příběhu číst autobiografické rysy. „Nestal jsem se tím, čím mě chtěli mít. Již poměrně záhy jsem si uvědomil, že ze mě žádný ctihodný občan nebude," svěřuje se syn respektovaného, zámožného právníka, a Suttree je tak možno vnímat jako vyrovnání rodinných účtů. Snad nejlépe ze všech svých knih zde McCarthy dokázal zachytit neuvěřitelně široké spektrum postav: prostitutky, transvestity, alkoholiky, feťáky, kazatele, a dokonce i čarodějnice. Ti všichni tvoří Suttreeho svět, který není uspořádaný a líbivý, ovšem ve své pestrosti je krásný, uhrančivý.
Cesta na Jihozápad
Po rozchodu s druhou ženou se McCarthy odstěhoval nejprve do El Pasa a později přesídlil k Santa Fe, tedy do srdce kraje, který se měl stát jevištěm jeho dalších románů - již zmiňované hraniční trilogie (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině), předposlední knihy Tahle země není pro starý, ale především Krvavého poledníku, mistrovské pocty americkému Jihozápadu, kterou vydalo nakladatelství Argo. „Jihozápad mě vždycky fascinoval. Ať půjdete na světě kamkoli, všude budou znát kovboje, Indiány, mýtus o Západu," říká autor, který vtiskl Jihozápadu jeho moderní literárně mytickou tvář. Kdosi napsal, že pokud měl být Suttree mccarthyovskou verzí Joyceova Odyssea, pak je Krvavý poledník moderní podobou Moby Dicka.
Samozřejmě, každé přirovnání kulhá; nicméně je třeba uznat, ale rovněž je to znepokojivá satira americké historie. Western, žánr, který tradičně dodává jistou legitimitu dobývání Západu, je zde postaven na hlavu - Krvavý poledník je inspirován skutečnými událostmi z poloviny 19. století, kdy bandy bílých vrahů, placené místními politiky, vyvražďovaly Indiány na hranici mezi Texasem a Mexikem. „Život bez krveprolití prostě neexistuje. Ta představa, že se náš živočišný druh může nějak vyvíjet, že všichni můžeme žít v dokonalém souladu, je podle mě velice nebezpečná. Ti, kteří jsou tímto pojetím zasaženi, jako první zaprodají své duše a obětují vlastní svobodu," podotýká trefně autor a dlužno dodat, že to neplatí zdaleka jen o Jihozápadě.
Příběh psaný nádherným, rytmizovaným jazykem připomínajícím báseň je zvláštní parodií ideologie o zjeveném údělu, na níž byly Spojené státy vybudovány. Odkazy k celé tradici americké literatury - od Marka Twaina až po Jacka Kerouaka - jako by měly naznačit, že ona vznešená americká kultura stojí na velice vratkém (a krví zalitém) základě. A jelikož Krvavý poledník je do značné míry mytickým příběhem, lze to vztáhnout na každou kulturu a civilizaci. O to je kniha znepokojivější.
Cestou apokalypsy
Právě mytičnost dává McCarthyho knihám obecný rozměr. Jsou pevně zasazeny v amerických reáliích, a přesto nejsou svázány s jedním místem a dobou. Jsou nadčasové - jako například Cesta, apokalyptický příběh, jenž staví na hlavu další americký mýtus, totiž „cestu na Západ". Kniha se odehrává v bezčasí po jakési katastrofě, která přišla velice náhle. Regály obchodů stále zaplňuje zboží, ale nikdo je neprodává, protože peníze stejně ztratily cenu. Oblohu halí kouř, všude kolem jsou spáleniště a otec s malým synem vyrážejí na cestu napříč kontinentem. Na rozdíl od předchozích poutníků však neputují za poznáním, nýbrž za přežitím.
Cesta je temný román, prosvětlený vztahem otce a syna - a McCarthy sám říká, že kdyby se mu v poměrně pozdním věku nenarodilo druhé dítě, syn John, román by nevznikl. Stejně jako v předchozích románech i zde čelí protagonisté gangům vrahů. Ti, kteří zabíjejí pro zisk, jsou normální, na to si McCarthyho čtenář již zvykl; ovšem pak jsou tu ti, již zabíjejí z pouhého rozmaru - a právě oni dodávají McCarthyho příběhům (Cestu nevyjímaje) tu těžko postižitelnou zlověstnost. Romanopisec sám říká, že literatura, která se nezabývá smrtí, ho nezajímá, že jí nerozumí. Je-li možné jeho znepokojivé příběhy nějak shrnout, pak právě konstatováním, že život je vždy balancováním na hraně smrti. A že je ta hrana nejen ostrá, ale i zrádně klikatá a vratká, to tento výjimečný autor dokazuje v každé své další knize.
