Jiří Hrzán: Život kaskadéra, rebela a skvělého herce ukončila předčasná symbolická smrt
"Neumím si sám sebe představit jako ctihodného dědečka s dlouhými vousy pokuřujícího dýmku na zápraží svého domku," napsal herec, rebel a kaskadér Jiří Hrzán (30. března 1939 - 24. září 1980) pár let před svou tragickou, z dnešního pohledu romantickou smrtí. Spadl, když riskantně šplhal v noci po budově za ženou, kterou zrovna miloval. Bylo mu jedenačtyřicet let.
Na jeho zálibě ve výškách ale nic romantického nebylo, kamarádi i blízcí se o něj často báli. Herec s talentem cirkusového akrobata však nikdy nedospěl natolik, aby s koníčkem přestal.
Šplhal vášnivě po zdech domů, okapových rourách, přecházel po úzkých římsách. Už jako student dělával na jedné ruce stojku na vyšehradských hradbách. Na jednom večírku ho rvali dolů s balkónu ve čtvrtém patře, když vykřikoval, že je jako Fifi Pírko, hrdina stejnojmenného francouzského filmu. Když jsme v roce 1969 vyhráli hokej nad Sověty, vydrápal se hbitě na Václavském náměstí na telefonní budku, skákal na ní a křičel huráááááááááá! V roce 1976 spadl s římsy hotelu v Ostravě a jako zázrakem se mu nic nestalo, až na to, že se ta událost stala záminkou k tomu, aby nepohodlného herce, který se příliš netajil svými postoji, vyhodili z angažmá pražského Činoherního klubu.
Přesto dál miloval výšky. Dál věřil, že dokáže létat.
Být stále mlád
"Raději zemřu mladý. Život je skvělý. Chci si užívat plnými doušky všeho, co nabízí, dokud ještě můžu," přál si výborný herec s dětsky naivní tváří Jiří Hrzán. Dnes by byl dědečkem, měl by tři vnuky. Dcera Tereza má dva syny, prvorozená Barbora jednoho. Pokud platí, že co chlap zanedbá u vlastních dětí, nahradí vnoučatům, měli by se kluci skvěle.
V očích pamětníků však zůstává Jiří Hrzán navždy mladý. Nespoutaný a v soukromí ne zrovna zodpovědný, ale hlavně zdravý a neúnavně činorodý. Ani po vyčerpávajícím hereckém výkonu ho nikdy nic nebolelo, nikdy si na nic nestěžoval. Gracilní a zrovna tak něžný jako výbušný mladík s hřívou kudrnatých vlasů, které mu vlály, když poskakoval. "Jirka a sedmdesátník? Rozhodně by to nebyl břichatý dědek, neměl by vrásky ani šediny. Určitě byste mu neřekli: starý pane, sedněte si!" potvrzovala v roce 2009 jeho nakažlivou auru věčného, bezstarostného mládí první manželka Věra, maminka herečky Barbory Hrzánové.
Vzduchem za nohu
V roce 1962 bylo Věře Šmídové jedenadvacet, Jiřímu Hrzánovi o dva roky víc.
Svět tehdy "uličníkům", tedy studentům DAMU, vojínům AUS (Armádního uměleckého souboru), kteří si zde odbývali vojnu, ležel u nohou. Začínala zlatá šedesátá léta, husákovská normalizace byla daleko, Československo čekala nejdůležitější divadelní dekáda dvacátého století. V kasárnách "sloužila" excelentní sestava: Jiří Kodet, Petr Čepek, Ladislav Mrkvička, Jiří Zahajský, Petr Skoumal, Miloslav Štibich, Ctibor Turba, Petr Kostka, Jiří Krampol. Náčelníkem AUS byl poněkud šílený rusofil Říčka, v jehož kanceláři se muselo dvakrát týdně mluvit rusky a který proslul větou: "Tady se bude dělat umění, i kdybych měl švihnout bičem." I pod tímto bičem však tyto vyhraněné herecké osobnosti nastoupily do ofenzívy.
O představení s hudbou Petra Skoumala V tornistře - maršálskou hůl!, podle tehdy slavného Opitzova románu, mluvila celá Praha - i díky pohybovému talentu Jiřího Hrzána. A ani tehdy nevadilo, že kolega čahoun František Husák vtipkoval: "Hrzán, Mrkvička, ještě vás seženou pár a můžete hrát Sněhurku a sedm trpaslíků!"
"Správný herec se nemusí na jevišti ani ohnout," smával se zas další kamarád, Jiří Kodet. Hrzánova fyzická připravenost byla ale obdivuhodná. V mládí hodně běhal, jeho výkon na osm set metrů (minuta a padesát osm sekund) byl jen o dvě sekundy horší než tehdejší rekord v dorostenecké kategorii. Kromě toho hrál hokej, házenou, volejbal, a hlavně fotbal. Štíhlý, šlachovitý, měl na svoje kaskadérské kousky fyzičku. "Kdyby mu režisér řekl, že bude lítat za nohu vzduchem jako kolotoč, tak by to zvládl," říkala Věra Hrzánová, která tehdy v AUS vystupovala jako zpěvačka. Tam se také do sebe s Jiřím zamilovali.
Já jsem se zamiloval
Jiří Hrzán měl dvě manželky. Věra Hrzánová (zdravotní sestra) a Olga Hrzánová (modelka) se po rozvodu s ním už nikdy neprovdaly.
Nechával za sebou bolestné stopy: "Po rozvodu jsem pět let nemohla jít po Václaváku kolem domu, kde bydlel, tak špatně jsem na tom byla. Stýkali jsme se minimálně, a Bára se pořád ptala, kde je táta, a z každé telefonní budky mu chtěla volat, aby přišel domů," vzpomíná Věra Hrzánová.
Byla to ona, která s později slavným hercem začínala od nuly, od prvního angažmá v Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde se parta spolužáků z DAMU sešla pod vedením režiséra Jana Kačera a kde se Hrzánův svérázný talent ještě tak moc neprosadil - jako by čekal až na pražský Činoherní klub. "Že byl Jirka na ženský, jsem tehdy neviděla. Měli jsme v Ostravě spoustu starostí, musela jsem do práce, přestala jsem zpívat a vrátila se k původní profesi zdravotní sestry. Měli jsme doplňkovou půjčku na nábytek, Jirka poté, co zaplatil složenky, přinesl domů z výplaty taky třeba jen devadesát čtyři koruny. Přitom jedna babička v Táboře, druhá v Budějicích, půlroční Bárunka v jeslích a pořád nemocná," vyprávěla dnes.
Pak se herecká skupina přesunula z Ostravy do nového Činoherního klubu v Praze - Jiří Hrzán však tak říkajíc bez záruky, angažmá neměl na rozdíl od ostatních předem vyjednané.
A za nepříliš dlouhý čas ... "Jirka si přinesl domů knížky, v jedné byla vložená fotka manekýny z Mladého světa. Tak jsem se smála a říkám: Jirko, máš tady nějakou kočku. A on na to: jo, Věro, s tou chodím. A u rozvodu pronesl větu: Věru mám strašně rád, ale zamiloval jsem se. Dneska už si říkám, že byl vlastně poctivej, nedělal nic za rohem, prostě se sebral a šel," rekapituluje Věra Hrzánová, jež o Olze Hrzánové stále mluví jako o "manekýně."
Ale ani manekýně, velmi krásné a vtipné ženě, která se kvůli Jirkovi rozvedla se svým druhým manželem, manželství s nevysokým klaunem štěstí nepřineslo. Podle jejích slov jí Jiří utekl za jinou ženou hned v den svatebního obřadu. "Byl mi nepřetržitě nevěrný. Nemělo cenu s ním o tom mluvit, bylo to zbytečné, i když si o jeho záletech cvrlikali i vrabci na střeše," říká Olga, jíž (stejně jako svým jiným osudovým ženám - a ony byly všechny osudové) nabízel věčný "Peter Pan" návraty. Nejčastěji ji navštěvoval přes balkón nebo ze střechy. Nekonečné eskapády výmluv a zatloukání skončily po pár letech dalším rozvodem, z manželství zůstala další dcera, Tereza. "A když jsme se rozvedli, ještě pořád mi dělal výstupy a žárlil," říká Olga.
Jiří Hrzán se prostě neměnil. Neklidný život, přibývající herecké úspěchy také ve filmu, neodolatelné puzení k větším velikostem. Koupil si obrovský ojetý mercedes, v němž podle pamětníků nebyl za volantem skoro vidět. Pořídil si také osmdesátikilového novofundlanďáka Kubíčka, který nakonec skončil u jeho maminky v Táboře, protože neměl čas se o něj starat. Další přítelkyně byly obvykle o hlavu větší. Co na tom, že občas zapomněl zaplatit alimenty.
K jeho velkým láskám patřila herečka Hanka Křížková, miloval Petru Černockou, během vztahu s Marthou se mu říkalo Jiří Hrzán-Eleftheriadu a seznam by mohl pokračovat.
Všechno ale zvládal, protože mohl pracovat, hrát v divadle, mít v Činoheráku svou partu, jež mu nahrazovala rodinu.
Osud jménem Činoherák
Režisér, dramaturg a teoretik Jaroslav Vostrý totiž věří, že Činoherní klub, který spoluzaložil v roce 1965, nebyl pro původní soubor jen divadlo. Byl to osud. "Z Ostravy přišli vedle Jana Kačera František Husák, Nina Divíšková, Jiřina Třebická, pak i Jiří Kodet a Václav Kotva. Petr Čepek se vracel z vojny. Měl k nám nastoupit Ladislav Mrkvička, ale šel nakonec do Hradce Králové, měl tam tenkrát lásku. Místo něj jsme vzali Jirku Hrzána. V Ostravě moc rolí neměl, a tak se zastavil v den, kdy měl nový soubor první setkání, jen tak, přeptat se, jestli bychom ho nechtěli," vzpomínal profesor Vostrý na vznik původního souboru Činoheráku.
Jiří Hrzán, jak víme z jeho televizních nebo filmových rolí, měl handicap: když mluvil rychle, šumloval a nebylo mu rozumět. Navíc trochu zadrhával a neměl bezvadné "ř". Už v Ostravě mu místní herecký bard Áda Minský daroval místo dárku k premiéře Cyrana (Hrzán tam tehdy hrál skvěle roli Paštičkáře) pytel sádry s cedulkou: "Kilo odšumlovače." I Jiřího první tchán, ostřílený českobudějovický profík a herec Áda Šmíd, když se přijel do Činoheráku podívat na představení, okomentoval kvalitu mluveného projevu souboru slovy: "Je to dobrý. Ale vůbec jim není rozumět."
Jaroslav Vostrý vzpomíná, že jediné představení, kdy Jiří Hrzán mluvil dokonale profesionálně a uvolněně, se odehrálo při legendárním zájezdu v Londýně na snad nejproslulejším mezinárodním divadelním festivalu Světová divadelní sezóna, kde si byl herec jist, že tam nikdo neumí česky, a tudíž z něj spadla tíseň.
Hrzánovou první rolí v Činoherním klubu byl ale sluha Syr v Menzelově inscenaci Machiavelliho Mandragory, hned v roce 1965. Vostrý o ní později řekl: "Když si přečtete roli Syra, tak tam vlastně nic není. A ještě jsme mu z toho mála kus textu vyškrtali. A on z toho mála, samozřejmě za přispění režiséra Menzela, udělal jednu z hlavních rolí."
To už se do beznadějně vyprodaného Činoheráku muselo chodit po jednom, koupit dva lístky byl zázrak, protože víc diváků se do hlediště prostě nevešlo. Divadlo hostovalo po celé Evropě. Jiří Hrzán se stal maskotem, miláčkem publika - i jako Dobčinskij v Gogolově Revizorovi, ale také překvapivý štvanec z Pinterových Narozenin, a zejména - už na začátku normalizace - jako nezničitelný Voltairův Candide, který se stal kultovní postavou. "Jirka uměl pracovat a byl strašně poctivý - jednou přišel v sobotu pozdě na zkoušku Candida a vyžádal si, že za trest bude zkoušet pořád nejtěžší věci a přes čas ... Tak zkoušel a pak si lehl na zem a trvalo dost dlouho, než vstal - chtěl být, ale opravdu nebyl nezdolný," vystihuje Hrzánovu povahu Jaroslav Vostrý.
Mezitím přicházely filmové nabídky, z miláčka publika se stala hvězda.
Jiný Hrzán
První velká filmová role přišla v Krejčíkově Svatbě jako řemen (1967).
Nebeští jezdci s Hrzánovým nezapomenutelným a typickým "chlapeckým hrdinou" se točili o rok později.
"Když jsem si přečetl román Filipa Jánského Nebeští jezdci, málem jsem omdlel, taková to byla síla," říkával, když se do stejnojmenného filmu o československých válečných letcích v Anglii připravoval na roli Prcka. Tušil, že půjde o něco výjimečného. "Musíš si zvykat na jiného Hrzána," povzbuzoval ho režisér Jindřich Polák, když Jirka s obavami chodil sledovat denní práce.
"Na té roli mu strašně záleželo," vypráví jeho filmový kolega a přítel Jiří Bednář, mimochodem i svědek na svatbě s Olgou, který hrál v Nebeských jezdcích Studenta. "Hrzán byl znamenitý komediant, který sice působil, že se prosmál životem, ale to vůbec nebyla pravda. Byl to přemýšlivý kluk a věci bral hodně vážně. Když udělal nějakou blbost, vždycky si ji protrpěl. Což mu ovšem nezabránilo, aby udělal další. Zůstali jsme kamarádi dlouho, ale období natáčení Nebeských jezdců bylo určitě nejšťastnější. Škoda že kromě režiséra Poláka už mu pak podobnou hereckou šanci nikdo nedal."
Ještě další role by se ale dala nazývat zásadnější, dramatickou a charakterní: ušlápnutý a vlastně sadistický Pepa Vidomec z filmu Ivana Renče Hlídač; snímek vznikl v roce 1970 jako poslední z těch, jež byly plánovány před srpnem 1968. Dnes je neprávem zapomenut.
Natočil pak ještě několik dalších rozpustilých, groteskních komedií, které stojí za to vidět: "Pane, vy jste vdova!" (1970), Homolka a tobolka (1972), Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Drahé tety a já (1974), ale taky televizní seriál Byl jednou jeden dům (1974) a Arabela (1979).
Normální normalizace
V druhé polovině sedmdesátých let však Jiří Hrzán neprožíval dobré pracovní období, měl "zakázanou Prahu", jak se tehdy říkalo, nesměl v Praze vystupovat. Zase zažíval osudovou lásku, s níž se setkal právě v Činoheráku, kde pracovala jako maskérka. Janina byla ovšem zadaná. Do Činoherního klubu chodil Jiří Hrzán proto jako někdo, kdo tam patří a nikde jinde neumí být doma; tehdy i začal hodně pít, ačkoli patřil k těm, kteří alkohol moc nesnášejí. "Měli jsme po představení a dost jsme popíjeli," vzpomínal dnes už zesnulý herec a Hrzánův velký přítel - "skoro bratr" - Jiří Zahajský. "Seděla tam s námi taky Janina. Když odešla domů, dali jsme si s Jiřím ještě pár panáků, on mi ale pak oznámil: ,Jdu za svou láskou.' To bylo naposledy, kdy jsem ho viděl živého," vyprávěl herec, jenž si dlouho vyčítal, že opilého kamaráda nezadržel.
Ráno ležel smrtelně zraněný Hrzán v pražské Ladově ulici, kde Janina bydlela.
Kolem jeho smrti je plno otazníků, které se vynořily v televizním pořadu Nevyjasněná úmrtí (1997) a kladou si je jeho blízcí v knize Komik se smutnýma očima. Své pochybnosti má dodnes i Věra Hrzánová: "Tenkrát mi volal z Karláku doktor Běhounek, že tam přivezli Jirku a že má smrtelný úrazy pro tři lidi. Bylo to hrozný. On měl tenkrát roztočený Buldoky a třešně a do nemocnice pořád volali lidi ze štábu, kdy už bude moct točit. A ten Jirka tam přitom ležel v tak hrozným stavu. Jarda Běhounek byl můj známý, a tak mi ukazoval, že Jirka má i potlučený klouby na rukou, není vyloučeno, že mu z toho balkónu někdo pomohl ..."
Jaroslav Vostrý však vidí Jiřího Hrzána i jako jednu z obětí tehdejší normalizace: "Jedna věc je jedna nešťastná událost a druhá, řekněme, doba. A s dobou a jejími následky velmi souvisí předčasné smrti Jiřího Hrzána, Františka Husáka, Petra Čepka a dalších. Když vezmu Jirku Hrzána, který se stal miláčkem publika všude po Evropě, kde se s Činoherním klubem objevil na jevišti a který se po svém vyhazovu z Činoherního klubu živil s nějakou kapelou, kde zpíval a vyprávěl historky o minulých časech, je mi strašně smutno. Nebyl to typ člověka, který má nadání pít. A kam to pak vlastně šplhal po hromosvodu? Že by to bylo jenom za nějakou krasavicí, která ho nechtěla? Ta smrt byla symbolická. Kam to šplháš? Neozývá se to v Česku až příliš často?"
Jiří Hrzán je pohřbený v Táboře. Ironií osudu je, že jeho tatínek, noblesní táborský zahradník, jenž své řemeslo studoval v Paříži, v Nizozemsku a uměl výborně francouzsky, vypěstoval jednu z nejznámějších pohřebních květin. Hrzánův smuteční karafiát je barvy slonové kosti s černým okrajem - tatínek Hrzán si jej dokonce nechal patentovat.
Olga Hrzánová říkala, že si na Jiřího vzpomene vždycky, když ho vidí v televizi. Věra Hrzánová zase, že na něj myslí často a v dobrém. A pak pokaždé, když vidí vnuka Antonína. Podobnost s dědečkem je totiž neuvěřitelná, může to potvrdit i autorka tohoto článku. Stejně kudrnaté vlasy, obočí, stejná gesta, grimasy, pohled. Když prý kdysi potkal Toníka na schodech Divadla Na Jezerce herec a principál Jan Hrušínský, vykřikl: "Jde proti mně Hrzán!"
