Karel Velebný

Věřil, že dobré tóny se ze světa neztrácejí. Sebeironik s nezměrným nadhledem. Věděl, že opravdové umění neodbytně lidem vnucuje očištění, proto je smrtelně nenávidí špinavci. Založil Jazzovou školu hrou. Učil tři generace muzikantů a nejnadanějším, kteří prošli jeho "Velebandem", nasadil křídla. Přesně před dvaceti lety odešel na věčnost Karel Velebný.

V sedmdesátých letech, v době totální "normalizace", museli zaměstnaní lidé v tehdejším Československu (Těžkoslovensku) psát stručné vlastní životopisy, aby ideologové a ideoložky z takzvaného osobního oddělení měli přehled, "kdo je kdo". Karel Velebný jako pedagog hudební školy sepsal text, jejž nechal oxeroxovat, aby putoval mezi jeho žáky. Kytarista Jaroslav Šindler mezi notami objevil text, který dodnes mezi absolventy školy a jejich známými žije v paměti a je tradován jako legenda:

"Prostředí, kde jsem vyrůstal, bylo celkem poklidné. Otec úředník, matka v domácnosti. O politice jsme se doma nebavili, stačilo to, že u babičky v hospodě byly často schůze různých politických stran. Za války byl snad otec v nějaké podzemní organizaci, ale jistě to nevím, nikdy o své práci moc nemluvil a po válce, kdy jsem začal hrát a zajímat se o hudbu, jsem také rodiče neunavoval svými chvalozpěvy na hudbu. Po stránce politické to u nás bylo slabé. Politicky se nikdo neangažoval. Ani moje starší sestra, která vystudovala práva a teď je zaměstnaná v Teplotechně. Když jsem se oženil, s našimi jsme se rozešli ve zlém, naši měli pro mě totiž jinou nevěstu. Rodiče jsou už dávno po smrti, budiž jim země lehká. Politická situace v letech 1968 a 1969 musela být správná, protože jinak by to strana nedovolila. Můj vztah k náboženské ideologii je zdrženlivý, jako koneckonců ke všem jiným ideologiím. Než jsem nastoupil na lidovou školu umění v roce 1970 jako učitel (LŠU Václavské nám. 3), pracoval jsem jako hudebník u mnoha různých zaměstnavatelů. Časový sled si bohužel nepamatuji, neboť mám nový občanský průkaz. Mohu ale místopřísežně prohlásit, že jsem se živil hudbou vždy poctivě a daně jsem vždy řádně platil. Styky se zahraničím se týkají převážně mé koncertní nebo pedagogické činnosti, například posledních čtrnáct dní jsem v čilém styku s nakladatelstvím NOMOS v BadenBadenu a s rozhlasem Süd West Funk, kde projevili zájem o naši hudbu. Je to v jednání na Pragokoncertu.





















Jsem ženat, mám dvě dcery, tchán umřel, tchyně žije se psem a papouškem v našem domku. Žena je odbornou referentkou na ONV v Praze 2, dcera Barbora letos maturuje a dělá přijímací zkoušky na VŠ UMPRUM, Tereza chodí do 6. třídy. Obě se učí dobře. Zdraví máme celkem slušné, kupujeme hodně ovoce, pokud je k dostání, ať to stojí co to stojí. Také poslední dobou všechny peníze projíme. V roce 1974 jsem dostal od NVP Cenu Jaroslava Ježka a v roce 1976 v Brně Cenu Josefa Blahy."

BÁSNÍK ŽIVOTA

Karel Velebný nepotřeboval proutky; znal prameny jazzu; prapůvodně muzikálně sublimovaného sexu, skrytého ve spodním proudu hudby. Ignoroval pahudbu, které, jak říkával, je kolem nás několik habadějů. Klamal hubeným tělem, měl sedm dioptrií a působil navenek poněkud akademicky. Byl však spontánní a rád se odvazoval na plné pecky.

V padesátých letech spolu s kontrabasistou Luďkem Hulanem založil ve své době stylotvornou skupinu moderního jazzu Studio 5. Po rozpadu tohoto uskupení vytvořil se saxofonistou Janem Konopáskem formaci SHQ. Skupina měla azyl v Divadle Spejbla a Hurvínka, tím lze vysvětlit první dvě písmena jejího názvu. To třetí, Q, původně znamenalo kvartet. A nemuselo se měnit, ani když už šlo později o kvintet. SHQ se stalo školou vyššího muzikantství. Prošli jím naši nejlepší jazzoví sólisté, mimo jiné Laco Déczi, Jiří Mráz, Karel Růžička, Jiří Stivín, Josef Vejvoda, Petr Kořínek, později i Emil Viklický, František Uhlíř a Milan Vitoch. Speciální formací byla superskupina Sága rodu SHQ, kde v pětičlenné saxofonové sekci někdy na barytonsaxofon hrával tehdejší flétnový filharmonik Jiří Válek.



Karel nemíval "schodové nápady" (l´esprit d´escalier), trefné odpovědi, jež nás zpravidla napadnou, až když odcházíme domů ze schodů. Sázel jiskřivé pointy rovnou a nemusel u toho v Redutě stát, vlastními slovy, ve vánici panáků. Pokud potřeboval někoho shodit, s tváří Bustera Keatona ho výrazně pochválil. V roce 1962 byl vyzván, aby jeho SHQ reprezentovalo československý jazz na VIII. světovém festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách. Neúčast odůvodnil tím, že jsou skupina komorního jazzu; hrají výhradně v komorním prostředí a jeho od dětství, jakmile vidí najednou hodně lidí, okamžitě rozbolí břicho, na což má papíry od lékaře. Jindy zase ve výtahu šéfredaktorovi Melodie oznámil: "Pane doktore, to jsem si početl, jak jste napsal o festivalu sovětské písně v Alma-Atě."

Ředitele "lidové" konzervatoře, kde Velebný učil, zlobilo, že někteří žáci jazzového oddělení chodili ve venkovních botách do třídy. (Členy Velebandu byli i starší profesionálové z Jazzového orchestru Československého rozhlasu.) Exemplárně doprovodil do třídy obutého muzikanta a obrátil se na Karla Velebného, jenž seděl u klavíru obklopeného žáky. "Karle, tady vedu dalšího nepřezutého." Velebný obratem zareagoval: "Pánové, vy chcete hrát jazz a nemáte přezůvky?" Všichni bouchli smíchy a ředitel tiše vycouval.

V době normalizace na školení nestraníků, kde do sešitu psával jediné písmeno přes celý řádek, zpravidla přicházel se zpožděním a na výčitku ředitele odpověděl: "Chtě nechtě, nešlo to přijít včas. Nevím, čím to je, ale jakmile máme schůzi, dostávám vždycky průjem." Humorem navazoval na básníky života, kteří ostatním přibližují pravdu lidských možností.

ZÁPAS ČLOVĚKA S HMOTOU

Karel Velebný komponoval, psal orchestrace neboli aranžmá, textoval, jazzově improvizoval, vedl špičkové soubory, ovládal všechny plátkové nástroje, včetně anglického lesního rohu; jako hráč na vibrafon byl nepřekonatelný.

Svůj nejoblíbenější nástroj Velebný popsal slovy: "Vibrafon je tajemně krásný nástroj. Připomíná menší operační stůl nebo větší servírovací stolek lichoběžníkového tvaru: nahoře jsou položeny kovové pláty, takzvané kameny. Nejdůležitější jsou paličky, které v rukou vibrafonisty mohou donutit tu mrtvou hmotu, aby zpívala a jásala, plakala a naříkala, křičela a šeptala, a hlavně, aby swingovala." Swing samotný Velebný charakterizoval: "To nejsou jen synkopy, ale speciální výslovnost tónů. Neviditelný, pružný švih, který člověk musí mít nejpozději od puberty v krvi. Swinguje nejen jazz, ale i dobře zahraná barokní hudba nebo věrohodná lidová písnička." Není náhodou, že Velebný byl na bostonské Berklee College of Music jmenován mezi předními evropskými jazzovými pedagogy a přizván ke stáži. Mimo jiné proslul jako autor objevných, dvoudílných Jazzových praktik, skript Metodika jazzové improvizace a Stupnicová cvičení, kde uplatnil nejen svou erudici, ale i neobyčejný smysl pro humor. Například: "Na nikom nepoznáte zápas člověka s hmotou lépe než na bubeníkovi; ale na bicí nástroje možné je také hrát."

FENOMÉN CIMRMAN

Podle svědectví světového barytonsaxofonisty Jana Konopáska poprvé jméno Jára da Cimrman Karel Velebný vyslovil na přelomu let 1956 a 1957; přejmenoval tehdy v kavárně Alfa kontrabasistu skupiny Karla Krautgartnera Jaroslava Náhlovského. V rozhlasové vinárně U pavouka v roce 1964 režisérka Helena Philippová s kolegou doc. Jiřím Šebánkem a muzikantem K. Velebným, který přijal pseudonym Hedvábný (viz ukázka), rozvíjeli v pravidelných relacích cimrmanovský nápad. Ten princip nestavěl na perzifláži, ale žil z vezdejších groteskních paradoxů. Rozsahem drobný svazek Život a dílo Járy da Cimrmana, který je převážně Velebného dílem, dnes patří mezi hledané bibliofilie. Ještě se nechal donutit od přítele Šebánka ke knížce Byli jsme a buben, ale Divadlo Járy Cimrmana, jež nevídaně zpopularizovalo mytického polyhistorického vynálezce, Velebného zaujalo jen zpočátku, cimrmanovské veslo přenechal následníkům.

SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST

V roce 1981 se Velebný málem nedožil své padesátky. Naplno tehdy propukla jeho vrozená choroba tachykardie, srdeční arytmie. Kontrabasistu Fialu přivítal v nemocnici slovy: "Nazdar, Víte! Co bys potřeboval?" Přitom byl napojený na resuscitační přístroje. Původně zdeprimovaní návštěvníci odcházeli z jeho pokoje s namoženými bránicemi. Vždyť i na jedno z novoročních přání napsal: "Hlavně hodně peněz, to zdraví už přijde samo."

I z pobytu v nemocnici Karel vykřesal písně, které později zpíval s kytaristou Tonym Viktorou v Salónu Cimrman. Skladby obsahuje LP Jazzman Cimrman. Příznačný je například text Traumatického valčíku: "Se mnou je, děvče, kříž, červený kříž, tak, sehni se níž / a ještě níž, ať jsme si blíž. Ty budeš mou vrchní sestrou a já zase tvým bratrem spodním / Navážem blízký vztah / na nosítkách, tak zvedni mě výš / a ještě výš, ať uslyšíš, že budeš mou úspěšnou dláhou / a já zase tvým sádrou pevným."

HISTORKA Z HODINY PIANA

"Když mi bylo třináct, psal se rok 1944 a vzpomínám si živě na paní učitelku klavíru Hermínu Nohejlovou. Když byla v dobrém rozmaru, ďobala mě nabroušenou tužkou do zápěstí, takže po některé své slabší hodině jsem měl na hřbetu roky jednu černou tečku vedle druhé, jako když naseje máku.



Cvičil jsem škály a Bachy hlavně proto, že jsem se jí bál, tedy ne proto, že bych byl unesen hudbou. Žil jsem tenkrát ještě v zajetí fotbalu. Hráli jsme s kluky na nábřeží u podolské vodárny. Častokrát jsem utíkal ,do piana' na poslední chvíli, celý špinavý a upachtěný, a věděl jsem, co mě čeká: ruce jako řešeto. Když se chýlila válka ke konci, byly časté poplachy a mělo se jít do sklepa. Jednou to po zahoukání pořádně bouchlo, ale ještě jsem musel dohrát Smetanovu Luisinu polku a pak teprve mě poslala, abych se podíval, co se stalo. Běžel jsem podle kostelíka, kam spadla bomba na hřbitov, na Vyšehrad. Z dálky jsem už viděl čmoud, a když jsem vyběhl na hradby, bylo poznat, jak na více místech hořelo. Taky u Emauz, kde paní učitelka bydlela. Letěl jsem tedy zpátky a řekl jí to. Její dům byl naproti poště v uličce mezi Emauzy a botanickou zahradou. Hnala se tam ráznými kroky; nechtěli ji tam pustit. Zvolala zvýšeným hlasem: ,Já tady bydlím!' a nenechala se zastavit. Ve svém pavlačovém domě objevila několik zápalných bombiček ještě nezapálených a lopatkou na smetí je vyhodila. Prý do popelnice. To byl můj největší jazz, když mi bylo třináct."

Pohrával si s jazzovými jmény: Miles Davis byl Míla z Dejvic, Charlie Parker Karel Párek, skladbu Errolla Garnera Misty uváděl Místy, Easy Living - Snadný život - někdy, I Can´t Get Started - Nemohu odstartovat. Výmluvné jsou názvy jeho skladeb: Vzal jsem křídlo za křídlo, A propos, krásné je pít, Skotské nešpory, špory a Rozšpory, U dámského dvora, Poluce pážete (později na nátlak úřadů přejmenována na Paže pážete), Předčasně zmeškaný vlak.

Kdo je vtipný, nemusí být veselý, kdo je veselý, nemusí být vtipný, kdo je veselý, ten se směje, kdo se směje, nemusí být veselý, ani každý veselý se nesměje. Velebný byl slabé konstituce, přitom silná povaha. Navenek vážný, ve skutečnosti nezdolný optimista, neobyčejně nadaný Pan muzikant, který rád ostatním pomáhal.

Pokud neznáte trpkou pravdu, že většina lidí v této malé republice si úžasnou změnu v listopadu 1989 nezasloužila, pak připomínám, že jazzový profesor a objevitel Járy (da) Cimrmana Karel Velebný (17. 3. 1931 - 7. 3. 1989) se nedožil kýžené politické změny, na níž se svými žáky od tzv. normalizace pracoval.

Pravdy se jednou dotkl kontrabasista Petr Kořínek, když šel na návštěvu do vinohradského bytu Velebných a poslouchal vibrafon za dveřmi s tím, že zazvoní, až ten instrument dozní. Pak se mně svěřil: "Bylo to fantastický, takhle jsem ho neznal; s námi si ani nezahraje!" To byl jazzový osud Karla Velebného.

---

NA SLOVÍČKO S DR. HEDVÁBNÝM-VELEBNÝM O HUDBĚ, AVANTGARDĚ A PLÁNOVITOSTI

ROZHOVOR ČASOPISU "HUDBA"

H: Kdysi jste se zmínil ve vinárně U pavouka, že vývoj světové hudby spěje k naprostému a jedině správnému zjednodušení, totiž k pouhému opakování jednoho a téhož tónu. Nemyslíte, že by se světovou avantgardou tohoto vývoje mohla stát pochodová píseň? A neměli by za tím účelem být zajištěni správní textaři?

dr. H.-V.: Prof. Vrba i já s tím naprosto souhlasíme, při čemž prof. Vrba upozorňuje, že by co nejdříve odpadly repetice, až by úplně zanikly. Já pak slovy prof. Vrby opakuji: "Nemíchat!" Oba apelujeme na skladatele, aby dávali hlavně pozor na volbu klíče, aby dobře vyklíčil.

H: Váš objev skladeb významného příslušníka české hudební avantgardy Járy Cimrmana vyvolá, pane doktore, patrně naléhavou potřebu přehodnocení jedné, dvou či tří etap dějin starší české hudby. Nehledě na to, domníváte se, že nezáporně hodnocené kompozice Járy Cimrmana by bylo třeba využívat systematicky, plánovitě, důsledně a koncepčně, nebo jen tu a tam?

dr. H.-V.: Opět musím zdůraznit: "Nemíchat!" Kompozic Járy Cimrmana musíme využívat tu a tam plánovitě, tu a tam systematicky, i tu a tam. Využívat jich pouze tu a tam nestačí, dáme-li ruku na srdce. Při této příležitosti bych chtěl čtenáři připomenout, i když vím, že to ví, že dílo Járy Cimrmana jsem objevil já. Chtěl bych také toto dílo já poznat první, ovšem hned tato poznání předávat dál. Pokračuji v tom nepřetržitě a plánovitě a již dnes mohu s čistým svědomím říci všem, že toho vím stále méně a méně. Těším se na okamžik, kdy z celého díla vlastně zbude pouze nepopsaný list papíru, pokud možno sedmerkového formátu. Čím méně toho víme, tím více toho musíme využívat. Nechť žije Jára Cimrman tisíc let, nebo aspoň na věky!

Z VYSÍLÁNÍ SALÓNU CIMRMAN