Camorra
Camorra je NEJKRUTĚJŠÍ ITALSKÁ MAFIE, která má od konce sedmdesátých let na svědomí více mrtvých než všechny evropské zločinecké organizace, španělská ETA a irská IRA dohromady. Jak vypadá a žije organizace, jež ovládá Neapol a její okolí?
Čtveřice pěstěných mužů v soláriu - kriminálníci jako vyznavači kultu těla a módy. Idyla dokonalosti surově přerušená výstřely z kalašnikova. Krev, střepy, mrtvoly.
Třináctiletý Toto si prohlíží modřinu na hrudi, způsobenou střelou přes neprůstřelnou vestu - přijímací zkouška pro zabijácký dorost.
Don Ciro tiše prochází bezútěšnými paneláky a roznáší rodinám uvězněných příslušníků měsíční podporu.
Špičkový krejčí Pasquale se dívá v televizi na šaty Scarlett Johanssonové, vyšlé z jeho rukou. Za peníze, které stačí sotva na přežití.
Manažer Franco v perfektním lněném obleku přihlíží ukládání sudů s nebezpečnou kyselinou do opuštěného lomu ...
To jsou postavy a situace z filmu Mattea Garrona Gomorra, volně inspirovaného stejnojmennou knihou Roberta Saviana. Nikoliv fikce, ale realita, studie portrétů lidí nucených přizpůsobit se životu ve světě organizovaného zločinu jménem camorra, odkud je jen obtížné uniknout.
BEZ KAPSÁŘŮ
Camorra je bezpochyby negativním synonymem Neapole. V obdobích, kdy vypukne válka klanů, zaplavují mediální agentury veřejnost zprávami o desítkách mrtvých obětí. Camorra pak bývá definována jako odnož sicilské mafie, celá situace líčena jako vyhlášení stanného práva, vše za doprovodu fotografie městského policisty ve slušivé uniformě, který má s problémem stejně málo společného jako pouliční zloději a delikventi, již jsou za camorristy často považováni.
Podobně jako sicilská mafie se camorra vyvinula v prostředí absence autority státu a fungujících zákonů. Lidé si tak stanovili pravidla sami a ti silní a vyvolení začali postupně ovládat sociální a hospodářské vztahy v regionu. Spolupráce mezi camorrou a cosa nostrou byla sice vícekrát prokázána, jinak ale jde o dva nezávislé fenomény organizované kriminality.
Turistický návštěvník Neapole může tento jev jen těžko vysledovat. Pouliční mikrokriminalita a výtržnictví nemusí být projevem organizovaného zločinu. Paradoxní je, že ve vyhlášených camorristických čtvrtích typu Scampia na severu města pouliční zlodějství neexistuje. Pokud k něčemu dojde, je pachatel okamžitě předveden vůdci okrsku, kde bydlí. Kdo ví, ke komu patří, a chová se loajálně, může klidně nechat stát auto na ulici neuzamčené. Sociální kontrola svěřených území je evidentní.
Když jsem se nastěhovala do nechvalně známé centrální čtvrti Quartieri spagnoli, aniž bych se s kýmkoli příliš bavila a mluvila o sobě, lidé v domě i okolí mě uctivě zdravili, věděli, že pracuji na univerzitě, a projevovali mi gesta přátelství. Po určité době jsem se bez obav mohla vracet domů i v pozdních nočních hodinách, měla jsem pocit bezpečí, jako kdyby někdo nade mnou držel ochrannou ruku. Po delším pobytu si člověk všimne, že v některé zóně města akutně chybí pohodlný supermarket i další služby. Někdy naopak prosperující obchod z ničeho nic zavře. A určité řetězce rozsévají své provozovny jako houby po dešti. Je jasné, jakou podobu má zdejší neviditelná ruka trhu.
I DO ČESKA
Pro původ pojmu "camorra" nabízí slovník více hypotéz. Podle jedné z nich slovo označovalo zvláštní daň, kterou musely vyplácet lokály provozující hazardní hry ochráncům pořádku.
Camorra jako organizace se oficiálně ustavila roku 1820 v Neapoli, kde našla živnou půdu. Střídající se vlády Bourbonů byly natolik zaměstnané vlastní obranou proti různým politickým sektám liberálů, že se vůbec nepokoušely zastavit tuto rostoucí zločineckou vlnu, naopak mnoho zásahů vládní policie se odehrávalo za její vydatné pomoci.
Původně se sdružení soustředilo na výběr výpalného od provozovatelů neapolských heren, postupně se tento projev vydírání stal běžnou podmínkou provozování jakéhokoliv obchodu. Přestože camorristé nešetřili násilnostmi a zločinnostmi, požívali u lidí značné benevolence, protože ve stavu naprostého nezájmu ze strany sociálních institucí jim garantovali alespoň minimum "spravedlnosti".
Po sjednocení Itálie se camorristům dostalo nejvyššího uznání: v roce 1860 prefekt ustavil camorru oficiální občanskou institucí pověřenou ostrahou proti lidovým povstáním. Ironicky řečeno - Garibaldi v podstatě přijal jako šéfa policie šéfa camorry.
Po mezidobí útlumu způsobeném oběma světovými válkami se camorra opět rozjíždí na plný plyn. Americký mafiánský boss Lucky Luciano (na úvodním snímku s členy tzv. neapolské rodiny), jemuž vláda USA nařídila nucený pobyt v Neapoli, se postaral o rozšíření vlivu camorristů daleko za hranice regionu a pomohl jim začlenit se do mezinárodních nelegálních obchodů.
V té době se také vyprofilovala dnešní organizační struktura camorry. Na rozdíl od vertikální hierarchie sicilské cosy nostry představuje tuto organizaci zhruba 200 rodin aktivních v celé Kampánii. Tyto rodiny se dále mezi sebou seskupují a utvářejí klany (statistiky uvádějí 40 klanů v Neapoli a kolem stovky v provincii), které se nezřídka opírají o politickou moc obcí a státu a kontrolují důležité ekonomické aktivity v regionu s dalekosáhlými kontakty v zahraničí, například ve Španělsku, Portugalsku, v Číně, Dominikánské republice a v Rumunsku. Není tajemstvím, že důležitým opěrným bodem ekonomické expanze camorristů do východní Evropy po pádu komunismu byla Česká republika.
ZVLÁŠTNÍ STRUKTURA
Oficiálně je zainteresovanými účastníky camorra nazývána o´sistema, "systém". Termín vystihuje, že se jedná spíš o mechanismus než o strukturu. Kriminální organizace souvisí přímo s ekonomikou, obchodní dialektika je kostrou klanu. Hlavní oblastí ekonomického zájmu camorristů jsou především veřejné zakázky, v poslední době je zlatým dolem stavba metra a železnice pro expresní rychlovlaky. Dále zakázky stavební a celý kolos textilních továren a manufaktur. Camorristé mají v rukou nelegální imigraci osob, prostituci, praní špinavých peněz, lichvu a obchod s drogami. Každý klan kromě toho přísně kontroluje věrnost svých příslušníků a čistotu revíru. Jakmile je jeho moc - byť sebemenším způsobem - ohrožena či zkompromitována jiným klanem, vede to k četným nájemným vraždám, které mají zprvu zastrašit, pak zcela zlikvidovat protivníka.
Podle oficiálních odhadů se celkové zisky camorry pohybují ročně kolem dvanácti a půl miliardy eur. K výše uvedeným "oborům činnosti" je třeba připojit nelegální likvidaci odpadu, domovního i průmyslového a toxického, což je záležitost nesmírně lukrativní. Zatímco výrobní podniky v celé Itálii i jinde v Evropě se snaží na likvidaci ušetřit, protože je velmi nákladná a podléhá přísným normám, v Kampánii je to pro určité "specialisty" příležitost k nevídaným výdělkům. Výrobci ušetří a camorristé vydělají, ruka ruku myje a kampánský venkov se postupně proměnil v největší černou skládku v Evropě, doprovázenou totální devastací životního prostředí.
Camorristické frakce mají rozděleny části města podle sféry zájmů. Nechvalně proslulá je čtvrť Sanita, historické centrum a Forcella, také Quartieri spagnoli. Severní satelitní předměstí Neapole mezi čtvrtěmi Scampia a Secondigliano je ovládáno camorristickým kartelem nazývaným Alleanza di Secondigliano. Těžko by někoho na první pohled napadlo, co se v té záplavě subtropické zeleně a pitoreskní architektury může všechno odehrávat. V okolí jsou camorristickému útlaku nejvíc podřízena města na úpatí Vesuvu a svým rozsahem a vlivem moci Neapoli konkuruje celá provincie města Caserty.
Když vypukne faida, válka klanů, kroniky přinášejí denní seznam mrtvých bez sebemenšího nádechu senzace. Nejčastější obrázek: člověk ležící vedle auta s tmavou louží pod sebou, přes hlavu prostěradlo. Jestliže v období "klidu" se počet obětí camorry pohybuje maximálně kolem osmdesáti za rok, během faidy je to i přes dvě stě.
PROSTĚ KRUTÉ ...
Nezřídka mezi oběťmi skončí nevinní. V březnu roku 2004 byla ve čtvrti Forcella, v bezprostřední blízkosti univerzity "Orientale", camorristy zastřelena čtrnáctiletá Annalisa Duranteová. Před domem na ulici plné lidí. Jediné a vymodlené dítě starších rodičů, kteří její orgány velkoryse věnovali k transplantaci. Nikdo dodnes pořádně neví, jak k vraždě došlo, zda se killer na někom chtěl pomstít, nebo jestli dívku využila cílená oběť jako štít. Její pohřeb ve farním chrámu na via Duomo se stal anticamorristickou manifestací. Nepochopitelné však bylo chování matky a dalších svědků u soudního procesu: nic nevím, nic jsem neviděla, o ničem jsem neslyšela ...
Už v roce 1994 požádal tehdy novopečený starosta Neapole, představitel "neapolského obrození" Antonio Bassolino, vládu o pomoc při zásahu proti běsnícím camorristickým klanům. Do operace s názvem "Partenope" (historický název Neapole) nasadili 500 vojáků italské armá dy a celá akce byla s přestávkami relativně úspěšně ukončena v březnu roku 1998. V období největšího rozkvětu bassolinovské éry se zdálo, že ve městě nastal konečně klid, což výrazně přispělo k rozvoji turistiky.
Jenže to bylo jako utlumení nádoru, který vybují s novou a ještě větší silou. Začátkem devadesátých let získal Paolo Di Lauro a jeho jedenáct synů pod svou kontrolu většinu drogového trhu v Neapoli. "Kšeftík" s obratem kolem sta miliónů eur ročně. Poté, co Paolo Di Lauro byl nucen zmizet ze scény před pronásledováním vyšetřovatelů, údajně na Balkán, převzal vedení klanu jeho syn Cosimo, do té doby hlava "ozbrojených sil" rodiny. Cosimo udělal chybu typickou pro mnoho mladých bossů: zatímco jeho otec žádal jen odvést dobrou práci a každému nechával jeho zisk, Cosimo ve snaze omladit klan vytlačil staré a ostřílené a překupníkům dovolil jen prodej v "maloobchodní dimenzi" a s minimální marží. Stará garda se separovala a seskupila kolem Rafaela Amata a začala provozovat vlastní obchody řízené ze Španělska. Tak došlo k válce mezi Di Laurovými a tzv. secesionisty, separatisty. A vraždění a prolévání krve neměly konce.
Salvatore De Magistris byl umučen k smrti, protože nechtěl vyzradit místo pobytu svého zetě. Dvaadvacetiletá dívka Gelsomina Verdeová byla mučena, zastřelena dvěma výstřely z pistole a pak upálena ve Fiatu 600 patřícím otci. Krátce chodila s jedním z "odpadlíků". Jedenapadesátiletý Salvatore Pelluso byl zastřelen v nádražní pizzerii ranou do týla. Jeho hlava spadla na pizzu margheritu, kterou chtěl právě nakrojit.
Když se obchodní ztráty dostanou do příliš velkých čísel, otevřená válka se uklidní. Přechodné složení zbraní znamená, že se smí střílet jen tehdy, když někdo vykonává pomstu na příbuzném. Odkud se bere tato bezuzdná krutost v zabíjení se všemožnou invencí? Zabíjejí se ženy, matky, oběti se mučí, vypíchnuté oči, flexou odříznutá hlava, useknuté paže, mrtvola zabalená v celofánu. Dokonce zabitý policista, což porušuje nepsané pravidlo jakési rovnováhy mezi camorrou a policií, podle níž se policisté nevraždí.
SOCIÁLNÍ INSTITUCE
"Systém" představuje způsob a zároveň touhu rychle se obohatit. Nic nemá větší hodnotu než moc nad druhými. Každý chce toto opojení zažít, byť jen nakrátko, přestože ví, že všechno zavání konečnou bitvou - a smrtí.
Nabízí se otázka: Jak je možné, že v jedné z nejrozvinutějších zemí na světě, s demokratickou tradicí, se vraždí jako ve válce? Neapolitáni většinou reagují: "Nejsme všichni takoví, jsou tady i ti dobří a čestní, s nimiž je třeba počítat." V Neapoli není všechno camorra, ale camorra tady vládne a neapolská společnost je spletenec potenciálních camorristů - z nutnosti, z pohodlnosti, z rezignace. Všichni jsou chtě nechtě spoluaktéři této ilegální společnosti, kde je camorra sociálním stabilizátorem. Takové výčitky vyslovuje italský politolog a publicista Giorgio Bocca ve své knize Neapol jsme my (2006) a obviňuje italský stát a jeho instituce ze zodpovědnosti za tuto situaci.
Jedním z Neapolitánů, kteří nepatří k těm, co předstírají, že nevidí a neslyší, patří již citovaný novinář a spisovatel Roberto Saviano (nar. 1979). Jeho faktografický román se symbolickým názvem biblického města zkázy Gomora vychází na podzim roku 2006, kdy kulminuje válka klanů v Secondiglianu, a stává se bestsellerem. Saviano, dlouholetý spolupracovník anticamorristických institucí, v něm odkrývá syrové skutečnosti organizovaného zločinu. Skutečnosti zasuté doposud někde v soudních protokolech, podané černé na bílém, vyčerpávajícím a autentickým způsobem, podložené otřesnými statistikami, způsobily, že camorra vyhrožovala autorovi několikrát smrtí. Z rozhodnutí italského ministra vnitra byla Savianovi poskytnuta policejní ochrana. Žije na neznámém místě pod změněnou identitou, dál však píše a prezentuje se v médiích.
Pokud jde o film režiséra Garrona, tak k němu mají zločinci jiný vztah. Zatímco Saviano se za své dílo musí skrývat v ohrožení života, Garrone a jeho štáb byli během natáčení v inkriminovaných čtvrtích přijati velmi vstřícně. Dostali od bossů zvláštní průkazky, které jim zaručovaly bezpečnost, a místní obyvatelé je hostili kávou a zákusky. Velký zájem byl o spolupráci z řad neherců. Jak se však ukázalo, všichni chtěli hrát silné a mocné - protagonisty slabých a poražených bylo těžké přesvědčit.
BASTARDI!
Jak silný je kult negativního hrdiny v inkriminovaných čtvrtích, o tom mi vypráví Nicola Cottugno, jenž vyučuje na odborné střední škole Galilea Ferrariho ve Scampii. Mezi jeho žáky je mnoho těch, kteří žijí na dosah podsvětí a tam nezřídka i skončí. Díky svým vyučovacím metodám a velkému zaujetí pro práci jich řadu zachránil a za svou práci dostal dokonce vyznamenání prezidenta republiky.
Cottugno sice neskrývá svou nespokojenost nad tím, že "jeho" škola v podobném úsilí zůstává osamocena, ale podobných bílých vran přibývá. Najdou se dokonce dcery a synové bossů, již se dokázali vzepřít camorristické tradici. Mluvit však o nějaké naději, že v dohlednu camorra bude eliminována, je absurdní. Roberto Saviano uzavírá knihu přirovnáním svého stavu duše k závěrečné scéně filmu Motýlek, kdy Steve McQueen se vzdaluje na vlnách odlivu od ostrova Cayenne, unášen mořem na pytli plném kokosových ořechů, a stejně jako jemu i autorovi Gomory se chce křičet vší silou: "Zpropadení bastardi, ještě žiju! A ještě jsem neřekl poslední slovo."
AUTORKA PŘEDNÁŠELA NA UNIVERZITĚ V NEAPOLI
