Lída Baarová

"Nesmírně ctižádostivá žena, která se nezastavila ve své snaze po závratné kariéře ani před činy, jež se dají charakterizovat jako zrada na národě a vědomá provokace spoluobčanů po čas nepřátelské okupace. Její inteligence jí nedovolila posuzovat správně skutečnosti politického a národního charakteru, přesto měla ve sboru zrádců-umělců výsadní postavení," napsal do Londýna počátkem roku 1945 tlumočník Svatopluk Ježek o Lídě Baarové, která podle svých slov nedokázala nikdy nic odmítnout. Ani přátelství lidí, kteří posílali tisíce jejích spoluobčanů na smrt.

MINISTR

Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, se narodila 7. 9. 1914 v rodině úředníka. Konzervatoř opustila ve druhém ročníku a začala se naplno věnovat divadlu a natáčení. Na stříbrném plátně se poprvé objevila jako sedmnáctiletá a po celá třicátá léta hrála ve třech čtyřech filmech ročně. Nebylo divu, že si vycházející hvězdy všimla německá společnost UFA a herečka ve dvaceti letech odcestovala do Berlína.V té době už měla za sebou bohatý milostný život a vztahy s režiséry Karlem Antonem a Karlem Lamačem. Po premiéře filmu Barkarola v roce 1935 se z ní stala hvězda a v následujících letech účinkovala v řadě spíše nákladných než významných filmů. Účastnila se akcí, na kterých se setkávala s nejvýznamnějšími nacistickými politiky, mezi nimiž a herci existovalo předivo všech možných vztahů, citových vzplanutí, opovržení a závisti, protože nacisty fascinovala moc, s jakou mohli umělce jeden den vynášet do nebe a druhý den zavrhnout.
Baarová zprvu žila s německou hereckou hvězdou Gustavem Fröhlichem, ale koncem roku 1936 neodolala říšskému ministru propagandy Goebbelsovi, který se snažil vztah utajit, protože věděl, že by poměr ženatého nacisty s Češkou neslo Hitlerovo okolí s nelibostí. Jejich vztah prozradil Gustav Fröhlich, jenž se zmínil kolegům o tom, že Goebbelse ze žárlivosti udeřil. Brzy se zpráva rozšířila po celém Berlíně a kabaretiér Werner Finck se ve svých představeních ptal: "Kdo by nechtěl být Gustavem Fröhlichem?" Baarová se do Goebbelse zamilovala, odmítla nabídku společnosti Metro-Goldwyn-Mayer točit v Hollywoodu a s ministrem trávila v letech 1937 a 1938 každou volnou chvíli. "Byly to dva nádherné roky," vzpomínala na dobu, která pro jejího milence znamenala nejtěžší osobní krizi. Začal mít zdravotní problémy, stěžoval si na absolutní nechuť a vyčerpanost, trpěl návaly sebelítosti a o filmy ztratil úplně zájem. Nakonec se rozhodl z vysoké politiky odejít. Jeho manželka ale intervenovala u Hitlera, který ministrovi důrazně vysvětlil, jak má vypadat pravé nacistické manželství, a přikázal mu, aby ještě aspoň rok zůstal se svou ženou. Goebbels poslechl,na podzim 1938 poměr s Baarovou ukončil, a dokonce zakázal po vlně protestů uvádění jejího posledního německého filmu. Po aféře mu mezi filmaři nikdo neřekl jinak než kozel z Babelsbergu.

INFORMÁTORKA

Lída Baarová se po válce snažila svůj vztah zlehčovat. "Goebbels využil každé příležitosti, aby se mi dvořil, a já jsem nejen podlehla, ale dokonce se do něj zamilovala. Pořád jsem si tehdy myslela, že jeho strana jsou národní socialisté, něco jako strana ministra Beneše v Praze." Na době, kdy byly vražděny tisíce politických odpůrců režimu a důsledky norimberských zákonů mohla vidět denně na ulici, prý nezpozorovala žádné "tendence k světovládě a kruté nacistické způsoby".
V roce 1938 ale znamenal odjezd z říše velké ponížení. Mezi umělci v Praze se vztahem ke Goebbelsovi nijak netajila a svými výroky řadu z nich popuzovala, zvláště když zapomínala mluvit česky. Režisér Jiří Weiss vzpomíná na její prohlášení, že "se cítí do té míry Němkou, že i ve snu mluví německy".
Herečka se stala kvůli vztahu s Goebbelsem zajímavým objektem pro odboj. Do Londýna nepřetržitě docházely informace o jejích aktivitách. "Přijela do Prahy úplně bez prostředků a narychlo již před vánocemi.
Nyní je úplně na mizině, v Praze nemůže sehnat angažmá, UFA ji ignoruje a německé noviny, které přinesly její fotografii, byly zabaveny. Je ve svízelné situaci a zdá se, že klesne zase v Praze hodně hluboko morálně." Několik agentů se s ní neúspěšně snažilo navázat kontakt, především přes herce Oldřicha Nového. Všichni ztroskotali, protože herečka odmítla českým odbojářům sdělit jakékoliv informace. Nakonec ji pro spolupráci získal agent Abwehru Paul Thümmel, alias dr. Holm, pracující zároveň pro československou výzvědnou službu, které sdělil několik zásadních informací, mezi nimiž byl i plán napadení Švýcarska. Získal ho právě od Baarové, která byla s Holmem ve styku nepřetržitě, protože ji prý chránil před gestapem, jež ji neustále sledovalo. Na oplátku se scházela se šéfem pražského řídícího úseku SD Horstem Böhmem a ptala se ho na to, co chtěl vědět Holm. "Snažila jsem si zapamatovat, o čem byla řeč, a druhý den jsem všechno vypověděla Holmovi." Ten ji dokonce přivedl až k šéfovi Abwehru admirálu Canarisovi, který se jí vyptával na "některé události v Berlíně a na poměry v českém filmu".
Vedoucí pražského SD Walter Jacobi po válce sice popřel, že by byla Baarová jejich agentkou, ale potvrdil, že byla aktivní informátorkou. "Baarová byla za okupace filmovým osobním problémem prvního řádu.
V roce 1940 stala se předmětem sporu dvou bývalých protektorátních ministrů, kteří s ní udržovali společenské styky. Od té doby se začala SD o Baarovou zajímat, také proto, že Böhme s ní strávil večer."

MASKOVANÁ MILENKA

Baarové nešlo v Praze o nic jiného než o pokračování v přerušené kariéře, čehož byla ochotna dosáhnout jakýmikoliv prostředky. Sama tvrdí, že styk s Němci omezila na minimum. Přitom udržovala milostný poměr s nacistickým filmovým referentem Herrmannem Glessgenem, agentem Paulem Thümmelem, ministrem protektorátní vlády Jaroslavem Kratochvílem a koncem války s generálním tajemníkem Kuratoria pro výchovu mládeže Františkem Teunerem.
V Německu se představitelům moci, kteří o ni projevovali zájem, možná vyhnout nemohla, v protektorátu ji ale nikdo nenutil.
Protože jí bylo po zásahu Hitlera znemožněno účinkovat v říši, navštívila několikrát K. H. Franka, který v listopadu 1941 přesvědčil Goebbelse, aby od zákazu ustoupil. "Vážený pane ministře! Dle Vašeho přání jsem přijal paní Baarovou a sdělil jí Vaše rozhodnutí, že smí znovu nerušeně hrát v německém filmu. Dále jsem vyrozuměl paní Baarovou o tom, že jste pojal úmysl nechat vystupovat v německém filmu také další české herce a herečky. A že to závisí jen na tom, že by herci a herečky odložili svá typicky česká umělecká jména. Paní Baarová za svou osobu prohlásila, že je k tomu připravena, zvláště když si bude moci ponechat jméno Baar." Přitom Baarová tvrdila, že vždy "žádala, aby na plakátech bylo mé jméno psáno s českou koncovkou -ová". Rozhodnutí ale stopil vedoucí filmového oddělení říšského ministerstva propagandy Hippler a Baarová měla smůlu. Brzy proto absolvovala další schůzky s vlivnými představiteli okupační moci, kteří jí pomohli uzavřít výhodnou smlouvu s pražskou produkční firmou Pragfilm, jež Baarové vyplácela vysoké honoráře za "filmy, které nebyly a nebudou nikdy natočeny". O její přízeň se kromě nacistů všemožnými pozornostmi ucházeli vrcholní protektorátní činitelé. Ministr Kratochvíl se kvůli ní podle zpráv SD už poněkolikáté zle pohádal, tentokrát s Háchovým tajemníkem Josefem Klimentem.
Prvním filmem Lídy Baarové po návratu z říše bylo Ohnivé léto Jiřího Kršky.Třebaže jí následné snímky Otakara Vávry Dívka v modrém a Maskovaná milenka přinesly odlesk bývalé slávy, mezi českou veřejností se přílišným sympatiím netěšila a na plátně působila jako terč vtipů.Většinou šlo o narážky na její vztah s Goebbelsem a strážníci museli mnohokrát vyklízet kino. Dokonce i londýnská vláda vyzývala k bojkotu jejích filmů. "Říšský ministr Goebbels přijede k několikadennímu pobytu do Prahy, půjde prý také na film Maskovaná milenka s Lídou Baarovou. Je třeba působit na naši veřejnost, aby tento film ignorovala."
Mezi natáčením účinkovala Lída Baarová na divadelních prknech. Hrála nejprve na pardubickém jevišti, pak ji angažoval šéf Národního divadla Jan Bor do hry Romance.
"Po několika reprízách Romance, kterou jsem hrála se Zdeňkem Štěpánkem, mi bylo ohlášeno, že mou roli v této hře přebírá na rozkaz nejvyšších míst Lída Baarová a se mnou že už nepočítají na další představení. Měla jsem v této hře úspěch a nebylo pamětníka, že by se taková věc kdy přihodila kterémukoli herci v Národním divadle," vzpomíná Olga Scheinpflugová. K nelibosti herců byla poté Baarová na přímluvu prezidentova tajemníka Klimenta přijata do souboru Národního divadla. Přestože herečka vzbuzovala všeobecnou averzi, najdeme mezi zprávami odboje i tři pozitivní informace o tom, že nepřijala německou národnost, pomohla emigrovat Hugovi Haasovi a úspěšně intervenovala za propuštění režiséra Ladislava Broma z vězení.

FRANK

V roce 1941 přišel z nejvyšších říšských míst zákaz účinkování Baarové i v protektorátu. Když se Frankovi nedařilo prosadit jeho zrušení, zprostředkoval jí osobně aspoň natáčení v Itálii.V létě 1942 uzavřela smlouvu s italskou společností Gines a v několika snímcích hrála role cizinek. Její tlumočník Svatopluk Ježek tvrdí, že měla v Římě privilegované postavení. "Protektorátní úřad byl oficiálním manažerem Baarové. Tak bylo sjednáno její angažmá pro Itálii, kde byla Baarová přijata úředními a filmovými kruhy se všemi poctami, příslušnými nacistické chráněnkyni."
Lída Baarová ve svých pamětech a výpovědích uvádí, že za války neusilovala o práci v německém filmu.To vyvrací i dopis napsaný v září 1942 v Římě, v němž si stěžuje K. H. Frankovi, jak pomalu italský štáb pracuje, a velmi se těší, až bude zase točit v Praze. Důvěrně prosí Franka, aby jí znovu zařídil práci u Pragfilmu, protože přece ví, jak je pro ni důležité natáčet. "Prosím Vás ještě jednou - splňte mi tyto prosby - jsou to jen maličkosti, ale záleží na nich velice. Kolik lidí mi Řím závidí - a s kolika bych byla měnila. Snažím se potlačit všechny pocity a zapomenout na Prahu, ale nedaří se mi to. Mám strach, že ztratím to malé místečko, které ještě mám v Praze v mnohých srdcích, a že budu zcela zapomenuta. Děkuji Vám z celého srdce za všechno a zdravím Vás Heil Hitler!" Frank slíbil nápravu, ale než k ní došlo, musela herečka kvůli válečné situaci v září 1943 Itálii opustit.
Ve svých pamětech Baarová poznamenává, že po návratu z Itálie už nemělo cenu točit: "Němci se naučili rozumět jinotajům, a tak náměty a příběhy byly vesměs ploché a nezajímavé." Ve skutečnosti uzavřela smlouvu s německou společností Pragfilm, ale nesměla nadále vystupovat.Tím se cítila dotčena a poněkolikáté navštívila Franka, který v jednom z dopisů, napsaném na její naléhání, poukázal na to, že "zůstala věrna německé věci". Herečka přitom po válce o své neúčasti ve snímcích Pragfilmu prohlásila, že vyráběl ubohé snímky, kterých nelitovala. Nakonec se za pomoci nacistů obsadila do českého filmu Třináctý revír, který Martin Frič natáčel tak, aby šly její scény vystřihnout.To se po osvobození stalo a ve filmu hrála hlavní roli Dana Medřická.
Ani Lídu Baarovou nakonec neminulo nasazení do výroby a musela s dalšími herci lepit papírové krabičky. Před koncem okupace se stýkala hlavně s německým hercem Hansem Albersem a rozhodla se z protektorátu prchnout. "Uvěřit pomluvě je snadné. Byla jsem si jistá, že jsem se vůči svému národu nijak neprovinila. Nyní najednou padl na mne strach, že se blíží nová nespravedlnost." Hans Albers ji přesvědčil, aby utekla k němu do Bavorska.Tam byla po několika dnech zadržena americkými vojáky a převezena na psychiatrii do Mnichova, odkud ji eskortovali do Čech.V jejím případu bylo vyslechnuto devadesát svědků, a když se nepodařilo prokázat vinu, dočkala se na vánoce 1946 po roce a půl vazby na zásah ministra Drtiny propuštění. Mezitím jí zemřela matka a mladší sestra Zorka Janů spáchala sebevraždu, protože nemohla unést ústrky, které musela snášet kvůli pověsti své sestry.

ÚTĚK

Z vězení Lídě Baarové pomohl syn ministra techniky a někdejší ředitel Státní opery Jan Kopecký, jehož si hned po propuštění vzala.V dubnu 1948 se jim podařilo uprchnout do Salcburku, kde pracovali v restauraci. Sem tam dostala nabídku k hostování v divadle, a když ztroskotala jednání s filmovými společnostmi, nechala Baarová barmanství a přes Argentinu se dostala do Říma, kde měla z doby války řadu známých.
Znovu hrála v řadě filmů a objevila se i v Darmošlapech začínajícího Federika Felliniho. Práci ve filmu jí ztěžovala i špatná pověst, která ovlivnila dokonce i Felliniho, takže ji nechtěl do dalších filmů obsadit.V Itálii a později ve Španělsku působila do roku 1958, a když se jí nedařilo navázat na předválečné úspěchy, nechala natáčení a věnovala se divadlu v Rakousku a v Německu, kde vystupovala na méně významných scénách, kde byla nejednou přijímána rozpačitě. Ještě v roce 1967 se stalo, že premiéra ve Štýrském Hradci skončila protesty a bučením publika. O deset let mladší Jan Kopecký sice herečce pomohl k útěku, ale když se o ni začal ucházet zámožný lékař Kurt Lundwall, byl s manželstvím konec. Lundwall si ji vzal po smrti své manželky v roce 1969, a když za tři roky zemřel, Baarová zdědila jeho vilu, kde žila a zabývala se obhajováním svého počínání v minulosti, za něž se odmítala komukoli omluvit. Její lékař Steinbach řekl, že musíme "brát v úvahu, že Baarová je primitiv a pro politiku vůbec nepřicházela v úvahu. Byla to krásná, studená poloprostitutka." Jenže herečka si důsledky svého počínání uvědomila minimálně na konci války, kdy se pokusila o útěk. I když žila ve "skleněné věži umění", jak tvrdí, nemohla nevidět dění kolem sebe, a proto si vymýšlela u poválečných výslechů, v rozhovorech i ve svých pamětech.Vymýšlela si až do své smrti 28. 10. 2000.