Položení základního kamene Národního divadla: Významnou společenskou událost doprovázela velkolepá slavnost, které se zúčastnilo až 150 tisíc lidí
V ranních hodinách 16. května roku 1868 ožilo okolí karlínské Invalidovny nezvyklým ruchem. Proudily sem zástupy lidí oblečených do historických či lidových krojů, spolkových kostýmů nebo svátečního civilního oděvu, připravovaly se skupiny jezdců i alegorické vozy. To všechno se mělo spojit do mohutného průvodu, který zamíří přes polovinu Prahy k vltavskému nábřeží, kde měl být slavnostně položen základní kámen budoucího Národního divadla. Pouť myšlenky na vybudování reprezentativní národní scény k okamžiku, kdy na základní kámen poklepal František Palacký, ale byla dlouhá a klopotná a stejně obtížná ještě měla být cesta ke chvíli, kdy v hledišti usedli první diváci.
Divadlo nikdy nebylo pouze místem, do něhož diváci přicházeli za krásou dramatického umění nebo se prostě jen pobavit, ale plnilo vždy i množství funkcí dalších. Na prvním místě je třeba jmenovat funkci reprezentační. Své divadelní společnosti proto měli panovníci i významní aristokraté a následovat je se pokoušela také bohatá města. Od druhé poloviny 18. století se setkáváme i s označením divadlo národní, převážně tím byl ale míněn ještě starý stavovský národ zahrnující pouze privilegované vrstvy obyvatelstva. Změna přichází z Německa, kde pod vlivem známého osvícence, estetika a dramatika G. E. Lessinga bylo v Hamburku založeno německé národní divadlo. Jeho poslání bylo jasné: mělo manifestovat kulturní jednotu německého národa, existující navzdory politickému roztříštění země do množství států a státečků spojených v celku dožívající Svaté říše římské národa německého. Hamburské divadlo mělo sice jen jepičí trvání, našlo ale pokračovatele v jiných německých státech, a především naznačilo další vývoj ideje národního divadla v Evropě.
Francouzská revoluce totiž deklarovala nové pojetí národa, který měl nyní zahrnovat všechny jedince mluvící stejným "národním" jazykem, v praxi byl ovšem tento národ reprezentován měšťanstvem. Nová třída sice teoreticky prohlašovala svůj naprostý rozchod se "starým režimem", ve skutečnosti ale prostě přebírala modifikovanou ideologii absolutního státu, kde byla svrchovanost panovníkova nahrazena svrchovaností "národa" zastupovaného právě třetím stavem (tj. měšťanstvem). Od panovnických dvorů pak noví vládcové přebírali i jejich divadelní soubory, jež se nyní stávaly skutečně "národními". Divadelní jeviště se zároveň stávalo místem politické propagandy a svým vlivem na širokou veřejnost vlastně nahrazovalo kazatelnu. Ještě větší význam pak byl veřejnému působení divadla přikládán v případě emancipujících se národů bez vlastní politické reprezentace a usilujících o povznesení zanedbávaného jazyka. A to byl právě český případ.
Vyrovnat se Evropě
Roku 1782 vydal hrabě František Antonín Nostic provolání, jímž veřejně oznamoval svůj úmysl vybudovat v Praze velkou reprezentační scénu, která by plnila i funkci národního divadla. Osvícený aristokrat chápal Čechy jako organickou součást německého politického prostoru (zdůrazněme slovo politického, Nostic rozhodně nebyl stoupencem germanizace a na své scéně počítal i s uplatněním českého jazyka) a nezastíral hamburskou inspiraci. Přiznával se k pocitům studu, které jako Čech (pojem Čech je zde míněn jako označení země, k níž se hlásil) zažíval při pohledu na nádherné moderní divadelní budovy vznikající v německých městech. Odtud pramení jeho do moderní češtiny těžko přeložitelná řečnická otázka: "Měli bychom jedině my, Čechové, dělati v tom výjimku a cítiti ve svých žilách méně německé krve?" Především politická a reprezentační úloha připisovaná divadlu je zde vyjádřena jasně.
Divadlo ovšem nezůstalo bez povšimnutí ze strany rodícího se českého národního hnutí (zde už přídavné jméno "české" můžeme chápat v moderním slova smyslu). Jeho představitelé (tradičním pojmenováním označovaní jako "národní buditelé") v něm spatřovali v prvé řadě nástroj k šíření spisovné češtiny. Jak napsal roku 1816 ve svých Dějinách českého divadla Jan Hýbl: "Že provozování divadelních her k vybroušení a rozšíření všech živých jazyků nemalou vždy bylo a až posud jest pomůckou, toho nám všickni národové svými jazyky dokáží, u nichž divadelní hry se provozují." Vzhledem k sociální skladbě česky hovořící části obyvatel mělo ale divadlo působit i jako všeobecně kultivační prvek: "Tu se lid vznešenějšímu mluvení, tu novým jeho způsobům se naučí, jež sobě oblíbí a pak také v domácnosti jich užívá."
Před vlasteneckými nadšenci ale stála celá řada problémů. Nechme teď stranou potíže s úřady, které je nutily spokojovat se s nevýhodnými časy na současných scénách nebo se spokojovat s ochotnickým provozem. Mnohem větší nesnáz vyplývala ze samotné povahy národního hnutí. Skupina entuziastů soustředěná kolem Josefa Jungmanna si vysnila představu plně rozvinutého a vzdělaného moderního národa o několik desetiletí dříve, než se tento národ stal skutečností. V praxi to znamenalo, že na vznikající českou kulturu vlastenci kladli vysoké požadavky estetické i myšlenkové, což by zajisté bylo v pořádku, kdyby zde bylo publikum schopné tyto vznešené výtvory přijímat. Rozdíl mezi ideálem a realitou se projevoval zvláště markantně právě v případě divadla. Vysokému umění vyžadovanému vlasteneckou skupinkou totiž dlouho chyběla vyspělá divácká obec a divadelní ředitelé, kteří museli myslet také ekonomicky, proto zařazovali oblíbené lidové kusy (frašky, výpravné fantastické hry apod.), přejímané nejčastěji z repertoáru vídeňského lidového divadla. Něco takového ovšem hlasatelé vyspělé národní kultury navzdory teoretickému vzývání její lidovosti nesli těžce a spatřovali v tom profanaci umění a někdy i zradu národních zájmů.
Tak se mohlo stát, že vlastenecká kritika z domácí produkce nejvíce oceňovala Turinského drama Angelina, jež ovšem mělo jeden drobný nedostatek - bylo totiž prakticky nehratelné. Přesto již před březnem 1848 dosáhlo české divadlo určitých úspěchů a stalo se jedním z nejdůležitějších uměleckých druhů našeho obrození. Za dlouhé komentáře ostatně mluví skutečnost, že na jevišti zazněla poprvé i píseň později uznaná za českou státní hymnu.
Tak se již ve čtyřicátých letech 19. století setkáme se snahou o založení velké české scény, od ideje pozdějšího Národního divadla se ale tato akce podstatně lišila. Na počátku roku 1845 podal František Ladislav Rieger jménem skupiny majetných pražských měšťanů žádost, aby čeští stavové přenechali českému divadlu jedno ze svých oprávnění k divadelnímu provozu. Z formulací, které zde budoucí čelný český politik použil, již promlouvá duch sebevědomé občanské a národní společnosti, která se už nechce pouze doprošovat. Rieger se dovolává početního vzrůstu pražského obyvatelstva, který se ještě znásobí díky právě zaváděnému železničnímu spojení. Mezi ním již převažují lidé hlásící se k českému jazyku a ti mají nesporné právo na své vlastní divadlo, aby se tak vyrovnali ostatním vyspělým evropským národům.
Zemský sněm Riegrovu žádost vyřídil kladně, a bylo tedy možno přikročit k realizaci a ta byla překvapivě mnohem reálnější a vlastně modernější než pozdější krejcarové sbírky na vybudování "zlaté kapličky". Na schůzi konané v Praze roku 1846 byla založena akciová společnost, v jejímž představenstvu měly působit významné osobnosti z aristokratických (z ohledu na politickou a společenskou reprezentaci) a podnikatelských a finančních (z důvodů praktických) kruhů. Slibně se rozjíždějící podnik ale bohužel přerušil brzký výbuch revoluce roku 1848.
Nedůstojná skromnost
Myšlenka na vybudování reprezentativní scény ale nezapadla a na sklonku revoluce se k ní roku 1849 vrátil Karel Havlíček Borovský. Ve svém článku přesně pojmenoval potíže se současnými návštěvníky českých představení, kteří od divadla "žádají strašlivosti, hromy, blesky, zuření herců, zázraky, příšery, koně, lezení na stromy, hubičkování", což odrazuje vzdělanou menšinu, jež v takových představeních vidí jen "prostituci divadelní múzy". Velký český novinář proto požaduje vybudování divadla, které by nebylo určeno nejširšímu obecenstvu, ale uspokojovalo právě estetické a duchovní potřeby vznikajících kulturních elit.
Na sklonku roku 1850 tak byl založen Sbor pro postavení Národního divadla, jehož provolání zdůrazňovalo význam zamýšleného podniku pro uznání Čechů jako rozvinutého evropského národa a vyzvalo ke všeobecným sbírkám. Sbírky v této situaci měly význam především manifestační, počet přispívajících by ukázal sílu národního hnutí a síť sběratelů by mohla fungovat jako jeho organizační základna. Vládní orgány ovšem úmysl sboru pochopily a vybírání příspěvků nepovolily. Roku 1852 byl ještě zakoupen pozemek na břehu Vltavy, pak ale v podmínkách bachovského režimu další činnost ustrnula.
Po obnovení ústavnosti na počátku šedesátých let se stavba divadla stala předmětem sporu uvnitř diferencujícího se českého politického tábora. František Ladislav Rieger a jeho stoupenci (pozdější staročeši) se domnívali, že v ústavních podmínkách již divadelní akce ztrácejí svůj politický obsah a síly je třeba soustředit na dosažení české autonomie v rámci monarchie. Divadlu by pak měla příslušet pouze jeho funkce kulturní a přílišnou okázalost považovali za mrhání prostředků, nehledě ke stále přetrvávajícím problémům s návštěvností. Se skutečně reprezentativní stavbou počítal až po dosažení většiny na sněmu a financována by byla standardně ze zemských prostředků. V dané chvíli proto prosadil skromnější stavbu divadla tzv. Prozatímního. Jeho odpůrci to ale považovali za přílišnou a národa nedůstojnou skromnost a pod tímto heslem se jim podařilo ovládnout vedení sboru.
Položení základního kamene
Demonstrací mladočeského vítězství mělo být slavnostní položení základního kamene kýžené reprezentativní divadelní budovy. Ta měla symbolicky stát na kamenech vyzdvižených z památných míst Čech a Moravy, spojených s významnými historickými událostmi a mýty. V dubnu 1868 byl slavnostně vyzdvižen kámen z úbočí památného Řípu. Nápis vytesaný na jeho boku lapidárně shrnoval celý obrozenský mýtus, který mělo divadlo zhmotnit: "Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal." Význam Národního divadla, jehož stavba symbolicky překonává důsledky bělohorské bitvy, je zde vyjádřen jednoznačně a podtržen byl ještě při převozu do Prahy slavnostním setkáním řipského kamene s kamenem vylomeným z místa vítězné husitské bitvy na Vítkově.
V předvečer slavnostního poklepu na základní kámen se konala velká regata na Vltavě, kdy ze slavnostně osvětlených lodí a břehů pražských ostrovů zářily symbolické postavy Slavie, svatováclavské koruny a znaky zemí Koruny české. Jednoznačně tedy šlo o událost spíše politickou než kulturní. Na okraj poznamenejme, že organizátoři slavnosti si navzdory nabubřelé rétorice ještě nebyli jisti podporou akce ze strany české veřejnosti, a naplánovali ji tedy na dobu, kdy do Prahy mířilo množství zbožných poutníků ke hrobu svatého Jana Nepomuckého. Antiklerikálně naladění mladočeši zřejmě počítali s tím, že zvědaví venkované se po odbytí pobožnosti půjdou podívat i na slavnost národní.
Byla to ovšem slavnost velkolepá. Dlouhé hodiny kráčel pražskými ulicemi průvod zahájený jezdeckým banderiem Hanáků. Kráčeli v něm představitelé národních korporací, střídaly se krojované skupiny s alegorickými vozy a postavami (pražské sládky doprovázel například i král Gambrinus), s vyhrávajícími kapelami. Jenom výčet zúčastněných korporací by mnohokrát přesáhl rozměr tohoto článku, snad bude možné si učinit alespoň přibližnou představu o charakteru akce na základě dobového popisu skupiny pražských řezníků: "V čele jel hlasatel v zeleném hedvábném šatě, sepjatém červeným šatem, za ním vedl jiný jezdec s červeným hedvábným kabátcem a slovanskou šerpou dvacet statečných chasníků v bílých kazajkách a zástěrách s černými spodky (tj. kalhotami - J. R.) do bot, zelenými čapkami s českým lvem a lesklými širočinami na ramenou. Následovalo šest panošů v kroji čtrnáctého věku, dva nesli těžký, řezníkům pražským od Jana Lucemburského darovaný klíč, dva prastarou knihu práv a výsad řeznických. Statečný rytíř na koni vedeném dvěma panoši nesl v ruce prapor, pod nímž bojovali řezníci proti Švédům.“
Na staveništi pak promluvil Karel Sladkovský, jenž v dlouhém projevu vyzdvihl význam Národního divadla jako symbolu probuzeného národa, který se hlásí o svá politická práva, důležitým motivem zde byl důraz na státoprávní jednotu českých zemí. Především politika dominovala i ve slovech, jež při poklepu na základní kámen pronášely významné osobnosti českého národního života. Prvním z nich byl František Palacký, jehož promluva příznačně začínala slovy: "Ve jménu národa v Čechách a na Moravě jednotného." Poklepy na kámen ale slavnost samozřejmě nekončila: Národní elity si uspořádaly velký banket s přípitky podtrhujícími jednotu slovanských národů a pro ostatní byla uspořádána "prostonárodní slavnost" na Letné. Památný den pak zakončilo slavnostní představení v Prozatímním divadle.
I císař sobě
Slavnostní okamžiky odezněly a česká politika kráčela dál obvyklými cestami. Mladočeši a staročeši pokračovali ve svých půtkách, které šly tak daleko, že strana momentálně neovládající vedení sboru vyzývala k bojkotu stavby, jež byla dokončena až na počátku osmdesátých let. Okolnosti slavnostního otevření, požáru a opětné dostavby již ale tvoří samostatnou kapitolu českých kulturních i politických dějin. Je však ještě třeba několik slov vížících se k mýtu, jímž je stavba Národního divadla obestřena.
V hledišti upoutá snad každého návštěvníka především malovaná opona. Na ní mj. vidíme skupinu, v jejímž centru klade žena s dětmi svůj "vdoví groš" na tác s dary určenými na vybudování důstojného chrámu národního znovuvzkříšení. Nad proscéniem tuto legendu zdůrazňují slova "Národ sobě". Je to legenda o obětavosti českého národa, národa prostých lidí, kteří si utrhovali a přinášeli své skromné krejcárky, jež se pak slily do mohutného toku finančních prostředků, z nichž bylo divadlo vybudováno. Je snad však jasné již při pohledu na okázalou výzdobu divadelní budovy, že za tyto dárky by divadlo nikdy postaveno být nemohlo. Rozhodně nechci snižovat obětavost širokých vrstev národa, pro mnohé z dárců představoval příspěvek na divadlo skutečnou osobní újmu; chápejme tyto dary ale spíše v rovině symbolické. Podstatné byly obnosy darované císařem a dynastií i bohatými šlechtickými rody. Především je však Národní divadlo památníkem rychlého majetkového a kulturního vzestupu české podnikatelské třídy. Důležité dary totiž přicházely od okresních záložen, cukrovarů, pivovarů a zámožných jedinců. Možná že právě tento podnikatelský zájem o kulturu je tím, čím může být připomínka slavnosti roku 1868 dodnes aktuální.
