Oto Ševčík
OTO ŠEVČÍK (1931-2003) před zahájením divadelní zkoušky netleskal. Neříkal ani "ticho", ani "klid", ani "začínáme". Šťastně a láskyplně řval: "Ruhe!" Tvrdil o sobě s nadsázkou, že je Čech ze záliby, a bylo v tom možná víc hořkosti, než si byl sám ochoten připustit. Jedno je ale jisté: pro české divadlo udělal víc než mnozí zapálení vlastenci.
Herečka Barbora Hrzánová, která s režisérem Ševčíkem pracovala hodně a ráda v devadesátých letech, o něm těsně po jeho smrti napsala: "Nevím, který režisér mě bude tak málo zdržovat výkladem role a který najde tak přesnou charakteristiku jako: ,Ta paňmáma už zmuchlala hodně prostěradel!' Nevím, jestli ještě někdy potkám takového režiséra, kterému mohu říct: ,Tak mi to zahraj, Otíku, já to vobšlehnu, ať se nezdržujeme!' Doufám, že mne nepostihne Alzheimer a všechny ty německé chvilky poezie si ještě dlouho budu promítat." Ano, Ota Ševčík byl legenda, už za jeho života se o něm vyprávěly historky. Herci ho milovali a on jim to oplácel: byl velkorysý, kolegové z divadla mu nahradili rodinu. O svém soukromí nikdy nemluvil. Sexuální orientaci sice netajil, ale ani otevřeně nepropagoval. Němec, nečlen komunistické strany, a ještě homosexuál: to by byla pro totalitní Československo příliš silná káva. Jeho lidský osud nebyl z mnoha důvodů snadný, ale prožil ho naplno - v práci.
THEATERMACHER
Strávila jsem s ním dva měsíce v Divadle v Řeznické a byla to skvělá dramaturgická praxe. Psal se rok 1997 a Ota Ševčík - dodnes slyším, jak mi vynadal, že se oficiálně jmenuje Oto, respektive Otto - v tom malém, tmavém sklepě na Novém Městě režíroval už poněkolikáté. Tentokrát hru svého zamilovaného francouzského dramatika Jeana Anouilhe Orchestr.
Často si zpíval, byl tím pověstný. Kouřil zásadně jenom bensonky a znal v Praze bezpečně všechna místa, kde je prodávají. Občas si naoko posteskl, že už je na divadelní underground obstarožní. Od hereckého souboru pak očekával, že ho bude dokola ujišťovat, že ne. Že je přece nezničitelný.
Občas hystericky řval - ale spíš teatrálně. A někdy taky prokládal svoje režijní připomínky dalšími německými slovíčky. Herce pobízel k tempu povelem ein, zwei, drei a jednou, to si pamatuju přesně, použil jen tak mimochodem výraz Theatermacher. Termín, jemuž rozumí každý. Divadelník, v němčině člověk, který dělá divadlo, jak nejlíp umí. Nám Čechům tam zní víc hovorné - machr.
A Ota Ševčík divadelní machr byl, i když v učebnicích historie českého divadla nikdy nebude na předním místě. Pracoval sice v Praze i Brně, ale většinu aktivního života strávil na oblasti: Plzeň mu byla souzená a on byl souzen Plzni, kde ho léta opečovával, jak s oblibou říkal, duch Vendelína Budila.
ČECH-GESTAPÁK
Narodil se v německy mluvící rodině v Karviné a vyrůstal v Českém Těšíně: v moravsko-polském kousku české země. Tatínek byl spišský Němec, maminka se toužila stát herečkou, to se ale pro čistokrevnou Němku z dobré rodiny neslušelo. Vystudovala proto učitelský ústav. Pracovala nejdříve v karvinské, posléze těšínské německé škole. Doma se mluvilo výhradně německy, což Otovi Ševčíkovi - spolu s výškou sto osmdesát tři centimetry a germánským profilem - později zajistilo pravidelný přísun menších a prostředních rolí Němců. V českých filmech si jich zahrál asi třicet - všichni to byli neprůstřelní, kamenní muži, napsaní podle neměnného klišé. "Mám razítko na gestapáky," říkával s nadsázkou a měl pravdu - na uniformované příslušníky Wehrmachtu i civilní příslušníky gestapa měl v českém filmu monopol. Vyprávěl dokonce i historku, že když jednou jel večer z Vinohrad domů tramvají, seděl proti němu starší člověk, který působil dojmem bývalého vězně. Najednou spustil: "Mengele, Mengele, já jsem našel Mengeleho, vraha miliónů!" Ota Ševčík vystoupil, ale ještě dlouho potom slyšel jeho křik ...
S jeho němectvím se pojil jeden skutečný průšvih. V protektorátu Čechy a Morava byl chvíli členem Hitlerjugend, polovojenské mládežnické organizace NSDAP, která byla určena chlapcům ve věku od čtrnácti do osmnácti let. To pro mladého kluka v poválečném Československu logicky nebyl dobrý start do úspěšného života. Svým členstvím se ale nikdy netajil, i když v detailech zrovna sdílný nebyl. Prý tam, jak mi v roce 1997 na přímou otázku odpověděl, "byli všichni". Herci a ostatní kolegové o tom samozřejmě věděli a mluvívali o jeho mládí s nadsázkou.
Když byl Ota Ševčík na střední škole, druhá světová válka skončila a rodina se připravovala na odsun. Ovšem otci už bylo v té době šedesát osm let a maminka byla ochrnutá - odsun se tedy v případě jejich rodiny výjimečně nekonal. Ale vzali jim samozřejmě továrnu, dům, nábytek i piano: tatínek dostal sto osmdesát korun penze, maminka čtyři sta osmdesát.
Rodiče museli opustit i byt: "Že jsem vůbec mohl dostudovat JAMU v Brně, byla oběť, za kterou by matka mohla být po pravici Boha otce. Z těch čtyř set osmdesáti korun mně ještě posílala do Brna buchty," vzpomínal později Ota Ševčík, který kvůli ztracenému klavíru vystudoval na brněnské JAMU činoherní režii, ačkoli snil o operní - neměl totiž kde cvičit na piano. Ve své kariéře ale nakonec došel k ideálnímu kompromisu: opery občas režíroval, skvěle, a navíc se stal matadorem hudebního divadla.
PLZEŇ, MŮJ OSUD
Po JAMU působil pět let v německém i českém souboru Vesnického divadla, pak, hned v roce 1960, zakotvil díky nabídce režiséra Pistoria v Plzni. Strávil tam dvacet devět let a v pozici šéfa činohry setrvával vlastně pořád - oficiálně či neoficiálně.
Plzeňský soubor z velké části zdědil, před ním a s ním v Plzni působili právě režiséři Luboš Pistorius a Václav Špidla. "Nechtěl jsem zpronevěřit to, co jsem převzal, a snad se mi to podařilo," zhodnotil svých třicet let práce lakonicky. Vychoval tam ale i vynikající mladé herce, za všechny Janu Hlaváčovou (v Plzni začínala a pracovala od roku 1960 do roku 1965) či o mnoho let později Ivana Gübela, představitele titulní role Čechovova Ivanova.
Vedle šuplíku "nejlepší gestapák" si Ota Ševčík brzy získal škatulku "muž-se-zvláštní-schopností-režírovat-dobře-komedie". Bylo to relativně nespravedlivé: v Plzni, když byl šéfem a mohl si vybírat hry, sahal totiž po zásadních titulech dramatické literatury. Po Shakespearovi, Čechovovi, Tolstém.
Urfaust. Příběh koně, nezapomenutelná inscenace v nouzovém prostoru Divadla Alfa, obyčejné, nesmírně působivé divadlo. Sen noci svatojanské, který se hrál v celém prostoru Alfy, se sítí pro elfy nataženou nad hledištěm. Amadeus, klubové představení s moderní interpretací průměrného Salieriho a geniálního Amadea (tehdy tu exceloval Antonín Procházka). Hamlet - při této inscenaci spolupracoval Ota Ševčík poprvé se scénografem Janem Duškem, s nímž vytvořil stabilní tvůrčí duo v sedmdesátých letech a osmdesátých letech v Plzni a později v Praze. Jan Dušek dnes říká, že Ota Ševčík nebyl žádný režisér-dekoratér, proto s ním tak dlouho a rád spolupracoval: "Nedělali jsme dekorace, ale funkční kulisy, vzájemně na sebe navazovali. Pamatuji se, že jsem si dlouho nevěděl rady se zásadní scénou vraždy trhovkyně v Dostojevského Zločinu a trestu. Na scéně klubu bylo chaotické seskupení dveří, ve kterých se nečekaně zjevovaly postavy, byly tam i nalámané praktikábly a kusy kovu ze skutečné bouračky, nesmírně rozbitý prostor. Položil jsem proto herečku na šikmu nakloněnou k lidem a obkreslil její tělo křídou jako při policejním vyšetřování vraždy. Do této siluety, nakreslené na dřevěné podlaze, Raskolnikov v záchvatu znovu a znovu zatínal sekyru. Bílé třísky, které z podlahy lítaly, padaly až do diváků. Působily velmi asociativně; vypadaly jako kousky lidských kostí. Ota to pochopil okamžitě."
Ale jsou tu další inscenace. Monumentální Coriolanus na Velkém jevišti. "Prokletá" Tylova hra Kutnohorští havíři, kterou nikdy nikdo neuměl pořádně narežírovat, a Ota Ševčík to zvládl. Oidipus. A hlavně ruská klasika: Ivanov. Idiot. Maškaráda. A ovšem odskoky k operní a operetní režii, které měl tak rád.
Tyto a další Ševčíkovy počiny jsou zapsány do historie českého divadla. To ale není tak důležité. Zásadní je, že jsou zapsány v paměti diváků. I herců, na jejichž znalost řemesla byl režisér Ševčík hodně přísný. Sám herec, dovedl jim naslouchat. A i ledacos odpustit.
IVAN GÜBEL: IVANOV
Ševčíkovým zřejmě nejoblíbenějším hercem pozdějšího plzeňského období byl Ivan Gübel, představitel Ivanova ve výjimečné inscenaci z plzeňského divadelního klubu, kterou přikládáme k tomuto číslu Reflexu. Gübel byl silný, pevný muž, vynikající herec i charakter. Problém měl jediný, ale zásadní: alkohol. Jeho bývalá manželka Michaela Gübelová dnes vzpomíná: "Ota nad Ivanem držel ochrannou ruku a Ivan si ho nesmírně vážil. Oba byli velmi inteligentní: Ivan měl v té době už za sebou velké hlavní role a vybudované herecké sebevědomí. Vzájemně se uznávali, měli se opravdu rádi. Kdyby byl Ivan na chlapy, určitě by s Otou žil."
Ivan Gübel však miloval svou tehdejší ženu Michaelu. A proto ji šéf činohry Ota Ševčík požádal, aby se s manželem "jako" dala rozvést, protože ho stejně jako ji trápil Ivanův alkoholismus. "Bylo mi osmadvacet, měli jsme dvě malé dcery, svého muže jsem milovala a nechtěla jsem ho opustit. Ale Ota mi vysvětlil, že rozvod bude dotlačovací prostředek k léčení. Když k nám domů přišlo oznámení o rozvodu, Ivan se mě překvapeně ptal, jak jsem mu to mohla udělat. Cítila jsem se příšerně a honem běžela k soudu žádost stáhnout. Že to byl Otův plán, jsem neprozradila. A pro tentokrát vyšel."
Ivan Gübel se skutečně několikrát snažil léčit, jednou dokonce nepil celý rok. Do poradny docházel i ambulantně, bral antabusy, které ale přepíjel. "Večer na jevišti se jeho alkoholismus neprojevoval tak drasticky jako doma. Byla to klasika: nenosil výplatu, měli jsme strašné dluhy. Doopravdy jsme se pak rozvedli až v roce 1988." Už ve třiceti prodělal trombózu a plicní embolii, byl nesmírně oslaben, při životě ho držela jen práce. V září 1989 odešel do Prahy, znovu se oženil, další žena ho opustila ze stejného důvodu. Pak byl na volné noze - a tím začal jeho strmý pád. Ivan Gübel zemřel osamocen na selhání srdce v roce 1999 ve věku nedožitých čtyřiceti sedmi let.
ZLATÁ DEVADESÁTÁ
V roce 1989 odešel z plzeňského Divadla J. K. Tyla i Ota Ševčík a - jak se v roce 1997 svěřil tisku, nastalo jeho "nejšťastnější divadelní období". Byl ve skvělé kondici, nesvázán se žádnou institucí, pracoval jako režisér na volné noze. Pouštěl se na tenký led; čím bylo riziko větší, tím byl spokojenější. Začal se víc věnovat hudebnímu divadlu, opeře a operetě v mnoha různých podobách. Přesně to vystihl režisér Jiří Menzel, když mu o pauze kapesní operety Polská krev v Řeznické řekl: "Je vidět, že to děláte svobodně." Ještě předtím ovšem, v roce 1993, vyčaroval ve sklepním sálku pro šedesát lidí Divadla v Řeznické skvostnou miniaturu Hello, Dolly! Místo složité akce si vystačil s jednoduchými vtipnými gesty, osm herců bylo zároveň samo sobě sborem a kvarteto vedené klavíristou mu v sálku nahradilo celý orchestr. Noviny tehdy psaly: Bomba jménem Dolly. Dolly se stala kultovním představením, v hledišti se scházela pražská kulturní elita.
Vynikající představitelka titulní role, herečka Jitka Sedláčková, na Dolly vzpomíná: "Dolly byla plná nápadů, detailně propracovaná. Její genialita spočívala v nadšení, ve víře, že hrajeme pro radost, nikoli pro peníze. Mám dojem, že Dolly objevila Jana Hrušínského jako komika. Byla to odvaha, která Otu nabila pro další skvělá představení, jako Polská krev a Carmen."
Zdálo se, že uprostřed práce je energický režisér nesmrtelný, ale dostihla ho rakovina, která ukončila jeho celoživotní, neúnavnou jízdu na tygru. "Nechápu, proč Herecká asociace nezařadila Otu do Síně slávy. Nejen proto, že celý svůj život věnoval divadlu. Hlavně proto, že učil herce létat," dodává Jitka Sedláčková.
P.S.: Autorka děkuje všem zúčastněným za rychlou pomoc při psaní článku.
