Marie-Alain Couturier
V životě ani v umění by člověk neměl "předstírat, že je víc, než doopravdy je. Neměl by dělat víc, než dokáže udělat. A neměl by chtít víc, než je nutné." To jsou hlavní zásady, kterých se po celý život držel Marie-Alain Couturier, od jehož narození 15. listopadu 2007 uplynulo sto deset let. Tomuto knězi a řeholníkovi vděčí dějiny umění za jedny z nejvýznamnějších milníků vývoje ve 20. století, jako jsou Légerovy vitraje v Audincourtu, Matissova kaple ve Venci či Le Corbusierovy stavby v Ronchampu a La Tourette.
Svět křesťanské víry a svět moderní avantgardní kultury připomínaly v minulém století dva kontinenty, jež se od sebe vzdálily již natolik, že nebylo vidět z jednoho břehu na druhý. Většina umělců a intelektuálů vzhlížející ke světlým zítřkům považovala institucionalizované křesťanství za dožívající relikt tmářské minulosti, a naopak většina zodpovědných církevních hodnostářů si nevěděla rady se "zpupnými" umělci, kteří rezolutně odmítli komukoli "sloužit" a pracovat "na zakázku". Modernizace pronikla do církve zdánlivě jen v podobě sériové výroby kýčovitých svatých obrázků a schematického myšlení pozitivisticky škatulkujícího Boží tajemství. Tzv. křesťanské umění se stáhlo do ulity nekonfliktních, do minulosti zahleděných průměrných až podprůměrných děl "poslušných" nádeníků.
MALÍŘ, NEBO ŘEHOLNÍK?
Pierre Couturier, dvaadvacetiletý syn venkovského mlynáře z Montbrisonu, tento stav pociťoval jako nesnesitelně tíživý, a proto se brzy po svém příjezdu do Paříže v roce 1919 přehlásil z pařížské Akademie do právě založeného křesťanského malířského "bratrstva", které vedl dnes znovu objevený a uznávaný symbolistní malíř Maurice Denis a jeho přítel Georges Desvalieres. Zakladatelům Atelieres d´Art sacré nešlo o nic menšího než o obrodu křesťanského umění ve Francii.
Tyto snahy souzněly s právě se rodícím hnutím katolické obnovy (renouveau catholique) - podivuhodné obrody francouzské katolické inteligence a kultury, jejíž ústřední postavou se stal filozof Jacques Maritain, kmotřenec Léona Bloya, v jehož domě se mezi dvěma válkami scházeli různí myslitelé, literáti, malíři a skladatelé dnes již proslulých jmen, jako například Georges Rouault, François Mauriac, Georges Bernanos, Jean Cocteau, Nikolaj Berďajev a mnoho a mnoho dalších.
Maritain a jeho přátelé byli i častými hosty Denisových ateliérů, a Couturier tak do sebe nasával jak nadšení pro Renoira, Cézanna, Degase, Maneta, Corota, Delacroixe, Bonnarda, Gauguina, tak i právě tuto novou katolickou "avantgardu". Mladý Pierre vstřebával i všechny nové impulsy z pařížského okolí. Nadchl se pro Matisse, Picassa a byl vášnivým čtenářem Le Corbusierova časopisu L´Esprit nouveau. Klíčovou událostí se pro něj (vedle pozdějšího trvalého přátelství) stalo především vydání Maritainova díla Umění a scholastika, které neotřelým způsobem znovuobjevilo učení svatého Tomáše Akvinského o kráse. Tento návrat ke kořenům působil v tehdejších poměrech docela revolučně. Podle Maritaina například "mladý muž o sobě neříká, že se bude věnovat křesťanskému umění, jako by o sobě řekl, že se bude věnovat zemědělství. Není školy, kde by se dalo křesťanské umění naučit."
Slibný začátek Couturierovy malířské dráhy však přerušilo překvapivé, náhlé a nekompromisní povolání k řeholnímu životu. Příznačně k němu došlo před vyhlášenou kavárnou pařížské avantgardy Rotonde na Boulevardu du Montparnasse. Tichou Boží ironii v této události nepřehlédne s odstupem snad ani ateista. Pierre Couturier vstoupil k dominikánům, složil slavné sliby a přijal jméno Marie-Alain. Působil jako kněz, ale čas od času ho představení pověřili návrhem menší fresky nebo vitraje. Zrodil se tak vnitřní konflikt, který bude hnacím motorem celého jeho života. Malíř, nebo řeholník? Každé z těchto povolání je samo o sobě neslučitelné s čímkoliv dalším. Každé si nekompromisně žádá celého člověka. Couturierovy deníkové zápisy plné pochybností a otázek svědčí o tom, jak se tím trápil. Jediný, kdo v sobě zatím dokázal tyto rozpory překonat, byl Fra Angelico (asi 1395-1455) a toho za to také církev blahořečila. Teoretické poučení či východisko ze svého neukončitelného vnitřního boje Couturier nikdy neformuloval.
PROTI CÍRKEVNICKÉMU KÝČI
Ačkoli se tomu Couturier zpočátku brání, stále více se dostává do pozice teoretika a zprostředkovatele mezi současným uměním a církví. Je zván z jedné konference o umění na druhou, spolubratři ho nutí psát články a úvahy na téma sakrálního umění, stává se pro mnoho významných malířů, sochařů, architektů a literátů oblíbeným duchovním rádcem a církevním partnerem v dialogu. Tohoto nového úkolu se nakonec chopí se vší silou (spolu se svým spolubratrem Piem Raymondem Régameyem) jako šéfredaktor revue L´Art Sacré (Posvátné umění). Pod jeho vedením se tento dnes již slavný časopis snažil krátkými údernými texty a publikováním krásných černobílých fotografií soch, obrazů a architektury z minulosti i současnosti o prosazení nových vizuálních měřítek, o "reformu idejí a obnovu senzitivity zraku".
K hlavním tématům couturierovských čísel patřil nekompromisní boj proti tolik rozšířenému církevnímu nasládlému sentimentálnímu kýči, plnému thymolinových úsměvů a vykloubených rádobyzbožných očí. Pro Couturiera je problém křesťanského umění především problémem duchovním. Lež umění (kýč) poukazuje na nevědomou lež života. Ale jak dosáhnout původní ryzosti křesťanského umění?
První cestou je podle Couturiera cesta osvobozující chudoby. "Místo zdobených oltářů bychom měli do kostela přivalit neopracovaný kámen, možná jen nahoře trochu přitesaný, aby se na něj dal postavit kalich a misál. Takový svědek stvoření by nám plně postačoval. O nějakém sakrálním umění by se pak zase dalo vážně hovořit ode dneška tak za sto let ..."
Další možnosti spatřuje avantgardní dominikán v klasické nauce o transcendentáliích, podle níž jsou pravda, dobro a krása zaměnitelné nejzákladnější dále neredukovatelné kategorie bytí. Z toho vyplývá, že krása sama o sobě je pravé dobro. Zde Couturier nalezl teologický most k tomu, jak se přiblížit nejsoučasnějšímu umění, které není definováno žádným obsahem. Rozhodující je jen kvalita. Ta však nespočívá v nějaké "přemíře a bohatství, ale v dokonalosti čistého díla. Kdyby naše kostely byly postaveny takto, mohly by opět začít učit svět tomu, že toho, co je podstatné, lze dosáhnout i s malými prostředky." Proto je lepší angažovat ty nejschopnější umělce bez ohledu na jejich konfesi a dát jim přednost před průměrnými "křesťanskými" autory.
Druhou světovou válkou vynucený pobyt v USA a Kanadě s sebou pro Couturiera přinesl prohloubení jeho vztahu k současnému umění. Seznámil se s mnoha osobnostmi, jako Salvador Dalí, Julien Green, Fernand Léger, Ozenfant atd. Zde u něj došlo především k radikálnímu příklonu k abstraktnímu umění, ve kterém jako jeden z prvních duchovních odhalil jeho hluboký transcendentální rozměr.
NAD OLTÁŘ JEN SOUČASNÉ UMĚNÍ!
Po válce se Couturier ihned vrací do Evropy a veškeré jeho teoretické snahy nacházejí během devíti hektických let své naplnění v několika významných stavbách.
Kostel v horském letovisku Plateau d'Assy (1950) se stal prvním místem, kde Couturier předvedl, jaké možnosti nabízí odvážný dialog křesťanství se současností. Spolu s farářem místního kostela Jeanem Devémym pozvali k výzdobě nejznámější žijící umělce. Georges Rouault, Jean Bazaine, Jacques Lipchitz a sám Couturier zhotovili vitraje, Pierre Bonnard obraz svatého Františka Saleského, Henri Matisse obraz svatého Dominika, Georges Braque svatostánek, Marc Chagall vyzdobil křestní kapli, Fernand Léger opatřil mozaikou vstupní fasádu. A konečně Germaine Richierová navrhla do apsidy kovový krucifix. Přes nebývalý ohlas v odborném i populárním světovém tisku právě tento krucifix pro své odvážné moderní "nevzhledné" tvary vyvolal i širokou polemiku, jež názorně ukazuje tlaky, mezi kterými se malíř-dominikán na církevní půdě pohyboval. Například podle jednoho římského kardinála se takové tváře Krista, jež "vedou k deformaci a zbloudění vkusu, musí z kostelů odstranit, protože ve svém důsledku vedou k blasfémii". Couturierovi a jeho přátelům z L'Art Sacré bylo předhazováno okouzlení "odpuzujícími, monstrózními, satanistickými produkty" současného umění. Kříž byl z presbytáře na čas vynesen, ale dnes již v apsidě assyského kostela opět stojí. Když si člověk pozorně prohlédne ve svém výtvarném výrazu velice podobný kříž na berle současného papeže, zřetelně uvidí, jak moc toho ve výtvarném výrazu církve Couturier pomohl změnit a posunout.
Dalším nezpochybnitelným a celosvětově diskutovaným Couturierovým úspěchem se stala novostavba kostela v dělnickém městečku Audincourt (1951), kam přizval Fernanda Légera, tehdy zapsaného člena Francouzské komunistické strany, který pro kostel vytvořil jedinečnou ucelenou sérii vitrají s motivy nástrojů Umučení Páně.
KAPLE JAKO KVĚTINA
Na začátku příběhu další slavné kaple (1951) stálo dlouhodobé přátelství řádové sestry Jacques-Marie se slavným malířem a iniciativa mladého dominikána Louise-Bertranda Rayssiguiera. Ten doufal, že by ve Venci mohlo vzniknout něco podobného kostelu v Assy, o kterém četl v L´Art Sacré. Nápad, že by Matisse výtvarně pojednal celou kapli, předložil Rayssiguier malíři hned při jejich prvním setkání. A osmasedmdesátiletý malíř tuto smělou nabídku dvacetisedmiletého dominikána spontánně přijal. K plánování kaple byl přizván otec Couturier, jenž převzal hlavní tíhu veškeré komunikace a koordinace projektu. Kaple je podle mnohých "výbuchem čisté, klidné, jednoduché a slavnostní radosti". Přesto je podle Picassa nejkrásnější a nejpřesvědčivější částí kaple křteru ostatních částí kaple. Couturier s Picassem souhlasí a dodává, že "musí diváky naší doby znejišťovat asi nejsilněji". Nejdříve chtěl Matisse výjev znázornit tradičnějším způsobem, ale příběh ukřižování se ho zmocnil natolik, že jednotlivé výjevy zpřeházel - každé zastavení opatřil číslicí a seskupil v jeden obraz. Couturier interpretuje Matissovu křížovou cestu jako paralelu k poznámkám, jež si člověk načrtává ve spěchu a pod tlakem silných emocí. Ačkoli je nemůžeme snadno rozluštit, působí na nás přesvědčivěji než slova, kterými bychom mohli událost zachytit. Matisse sám neváhá tuto kapli, jež je podle jeho slov "vedle katedrál pouhou květinou, ale přesto krásnou květinou", označit za své "mistrovské dílo, které si ode mě vyžádalo čtyři roky soustavné, neúnavné práce a je výsledkem celého mého aktivního života".
Světoznámá Le Corbusierova kaple NotreDame du Haut v Ronchampu (1955) je příkladem setření hranic mezi architekturou a sochařským dílem a asi nejjasnější "ilustrací" Couturierových myšlenek. Tato výjimečná stavba překračuje všechny v dějinách sakrální architektury dosud dodržované hranice a doslova rozděluje jejich moderní část na dějiny před a po Ronchampu. A přitom ji nestavěl žádný matrikový katolík. Couturier zde v praxi předvedl, že "každý pravý umělec je inspirovaný. Již svou přirozeností, skrze svou bytost je připravený, otevřený pro duchovní inspiraci. - A proč ne pro příchod Ducha samotného, který vane, kam chce? Je slyšet jeho hlas, ale nikdo neví, ani kam jde, ani odkud přichází." Znovu se tu též dotýkáme Couturierova přesvědčení, že právě skrze ryzí krásu se lze přímo přiblížit k duchovní rovině.
NEJKRÁSNĚJŠÍ IMPERATIV
Poslední velký projekt, který Couturier uvedl do pohybu, je dominikánský klášter u Lyonu (1960). Couturier přesvědčil své spolubratry, aby opustili již vypracovanou studii a zadali projekt Le Corbusierovi. Ten na první kroky plánování vzpomíná takto: "Když byl již upoután na lůžko, shrnul mi Couturier na jediném listu papíru důvody pro dispozici kláštera postaveného v duchu té nejryzejší dominikánské tradice: ,Tady chodíme ve dvojstupu, tady ve dvou řadách zase zpíváme a zde se stavíme před oltář, poklekáme a zůstáváme přitom jeden vedle druhého. A přesně tím je také dána forma úseků: chodby, kaple, refektář a tak dále, všechno je přesně vyměřené.' Celé mi to nakreslil. Potom dodal: ,To je pro vás, Le Corbusiere, ten nejkrásnější imperativ, který vám může být dán. Odpovídá totiž hlubinám vaší bytosti: lidským měřítkům.'"
Jak moc si Le Corbusier Couturierových rad cenil, ukazuje i fakt, že se finální návrh nejslavnějšího architekta minulého století překvapivě věrně drží původní dochované dominikánovy skici.
Couturier však již nespatřil dostavěný ani klášter, ani Ronchamp. Umírá po těžké nemoci 9. února 1954. Posledním textem, jejž několik dní před svou smrtí nadiktoval, byla plamenná obhajoba Le Corbusierovy poutní kaple.
Marie-Alain Couturier se svými přáteli z L´Art Sacré tvořili ve 20. století v napjatém vztahu mezi církví a uměním jednu z mála světlých výjimek a dokázali prosadit projekty, které dodnes fascinují své návštěvníky, a to bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou křesťany. Svým radikálním příklonem k tomu nejlepšímu ze současného umění, bezvadným rozlišováním kvality, porozuměním a zároveň schopností formulovat jasné požadavky na současné umělce otevírá francouzský dominikán prostor pro nejprogresívnější impulsy v dějinách světového umění. Především Matisse a Le Corbusier naplnili Couturierův životní sen o novém zasnoubení nadčasového rozměru posvátna s nejmodernějšími uměleckými ideály současnosti: "Vše věčné je zároveň moderní."
AUTOR JE ARCHITEKT
