Guido von List

V roce 1862 bylo Listovi čtrnáct (narodil se 5. 10. 1848), byl hodným synkem zámožných vídenských živnostníků, spořádaných katolíků – jak jinak v Rakousku. Rodinka si s několika přáteli vyšla na pokojnou sváteční procházku. Zamířili do Svatoštěpánského dómu, obvyklého cíle takových procházek. Chvilku postáli mezi vzdušným žebrovím gotické katedrální lodi a pak, jen tak pro zajímavost, sestoupili do zdejšího sklepení. A tam se to stalo.

PŘEROD SOLIDNÍHO MLADÍKA

Jak se všichni proplétali úzkými, hrubě opracovanými chodbami v těch starých katakombách, Guido měl pocit, jako by se propadal někam daleko do předkřesťanských dob. Došli do krypty na konci sklepení, kde byl jakýsi polozbořený oltář. „Poklekl jsem před oltář a přísahal, že jednou postavím svatyni bohu Wotanovi,“ líčil později List. Prozřel, pochopil opravdové kořeny svého národa. Tohle nebyly obyčejné základy křesťanské katedrály, ale dávný pragermánský chrám.
I po tomto zážitku byl Guido hodným synkem svých rodičů. Otec z něj chtěl mít obchodníka, jakým byl sám – prodával koňské postroje a jiné kožené zboží. I matka byla ze solidní živnostnické rodiny stavitelů a hostinských, ale nebránili mu, když začal projevovat umělecké sklony. Brali to jako normální bouření pubertálního hocha. Guido se poslušně učil na obchodníka a ve volném čase čím dál častěji vyrážel na dlouhé osamělé výlety do přírody rodných Dolních Rakous. Toulal se kolem mohutného Dunaje, nalézal v krajině upomínky na dávnou historii a všechny své nálezy pečlivě realisticky kreslil a maloval. Majestátní řeka, polozbořené hrádky, ladná návrší …

Guido ale nechtěl být malířem, stal se z něj nejprve sportsmen. Sváteční, ale úspěšný. Dobře se činil ve vídeňském veslařském klubu Donauhort, stal se jeho význačným členem. A také v ústředním rakouském alpinistickém klubu nezapadl, ve svých třiadvaceti letech už byl jeho tajemníkem.
Pod maskou živnostnického synka, sportsmena a spolkového činovníka vyrůstal mystik. Zorganizoval například výlet pro přátele z klubu o letním slunovratu. Na veslicích vyrazili po proudu Dunaje. Navečer List kázal zastavit. Popíjeli do noci. Od hladiny se odrážel útěšný svit jejich mohutného táborového ohně na ostrohu nad řekou. Když už všichni měli dost, zahrabal List posledních osm lahví červeného vína do zhasínajícího popela. Vytvořil z hrdel lahví nad doutnajícím mohérem uhlíku znak svastiky.
A přátelům vysvětlil, že je zavedl na místo, kde kdysi stál římský vojenský tábor Carnuntum.
Tábor, který střežil severovýchodní imperiální hranici proti barbarům. Proti Germánům.
List sem své přátele zavedl skoro přesně patnáct set let poté, co Germáni nad Římany zvítězili.
Zničili Carnuntum, a tak podle Listových představ započali spravedlivý zánik dekadentní a pyšné římské říše. Germáni ukázali morální převahu přírodního náboženství nad imperiálním universalismem Říma i nad nastávajícím pokryteckým univerzalismem křesťanství, které nebylo ničím jiným než pokračovatelem té římské hlouposti.
Psal se tehdy 24. červen 1875. Guido List oživil svastiku. Rozlomil obruče spořádaného života v poklidném katolickém Rakousku.

VĚROZVĚST UTLAČOVANÝCH GERMÁNŮ

V dalších desetiletích udělal List spoustu práce pro germánské obrození. Rakouští Němci se cítili stísněně v Rakouské říši, kde měli převahu Slované. Zvláště Němci v Brně i jinde na jižní Moravě byli vděčni za každé slovo, které posílilo jejich sebevědomí. Zvali Lista na přednášky o prapůvodním germánském náboženství. List psal i prózu a dramata se starogermánskými náměty a sklidil ohromný úspěch.
Představitelku hrdinky Waly ve své hře, půvabnou oblastní herečku Annu Wittekovou, si vzal za manželku. A hra Wallino proroctví poprvé měla antižidovský přídech. Uvedl ji rakouský Bund der Germanen, přičemž příslušná zahradní slavnost koncem roku 1894 byla „jen pro nacionalisty“ a měla na vstupenkách napsáno „Židům vstup zakázán“.
O rok později napsal List svůj antižidovský článek Die Juden als Staat und Nation v nacionalistickém časopise Ostdeutsche Rundschau. Tehdy už se stal guruem pangermánského nacionalismu. Ke svému jménu si přidal aristokratickou předlozku von. A vrátil se tam, odkud v mládí začal – zpátky ke slavnosti v bývalém Carnuntu, kde v dohasínajícím popelu stavěl svastiku z mejdanových lahví. Zbytek svého života zasvětil jejímu hledání.

PROČ ZROVNA SVASTIKA?

Musíme se samozřejmě zeptat: jak List přišel zrovna na asijskou svastiku, když si mohl vybrat z tolika hezkých evropských symbolů?
Je pravda, že svastika až tak asijská není. Najdeme ji například v římských katakombách, kam se pohřbívali první křesťané, ještě dříve u Etrusků a v Mykénách; používali ji také Keltové a severští Germáni. I naše světice Ludmila, zavražděná v Tetíně, byla do hrobu uložena v rouchu posetém svastikami. Byl to symbol v raném středověku velmi oblíbený. Není ovšem jasné, kde se svastika v Evropě vzala. Ale pro Lista to byl ideální znak: za prvé ho nejspíš používali (mimo jiné) staří Germáni a za druhé odkazoval k okultním asijským tradicím. Obojí List výhodně využil.
V roce 1897 vyšel německý překlad knihy Tajná nauka, kterou o tři roky dříve napsala zakladatelka Teosofické společnosti madam Helena Blavatská. Tato charismatická dáma rusko-germánského původu (s dívčím jménem Jelena von Hahn, narozená v Jekatěrinoslavi), žijící v New Yorku a Londýně, díky svým parapsychologickým schopnostem – a vysokým dávkám hašiše – zjistila, že od úsvitu věků lidstvo řídí tajné bratrstvo vyvolenců, sídlící v Himálaji. Nebyl to až zas takový objev. Autorů, kteří zhruba od poloviny 19. století popisoval svět nadlidí a skryté nauky, řídící viditelný svět, bylo víc.
V Evropě devatenáctého a začátku 20. století to byly oblíbené nově konstruované legendy, které výrazně ovlivňovaly atmosféru doby. Samozřejmě, mělo to ten háček, že bylo těžké rozlišit, co je pravda a co výmysl; ale tak už to u tajných věd bývá …
Listovo novátorství spočívalo v tom, že všechny ty politicky i národnostně neutrální okultní představy důsledně zneužil – prostě je nemilosrdně poněmčil. A právě svastika se stala ústředním symbolem té grandiózní machinace.

MACHINACE S HISTORIÍ

List začal zcela vážně tvrdit, že starověké mohyly, menhiry a jiné megality v Dolních Rakousích jsou pozůstatek zaniklé pevniny Atlantidy a Lemurie, takže zajisté právě mezi zdejšími Germány se musela zachovat tradice nadřazených superlidí.
Kromě toho do německé historie vetkl svastiku tak důsledně, aby ji už nikdo neodpáral – začal zkoumat erby německé šlechty a přišel na to, že jejich dělená pole mají skoro vždycky se svastikou něco společného. Zkoumal lidovou architekturu, kříže na rozcestích a místní jména – a i v nich našel pečeť svastiky.
Vzal starogermánské runy a „obohatil“ je speciální runou ve tvaru svastiky, přičemž tvrdil, že i všechny ostatní runy jsou od hákového kříže odvozené.
Vybájil si uspořádání starogermánského státu. Tvrdil, že v čele společnosti kdysi stála sekta vyvolených nadlidí, která se vybírala z elity národa a měla na starost vzdělání i všechnu soudní moc. Do svého systému zapojil spekulaci německého okultisty M. F. Sebalda von Werth o sexuálních zvycích starých Germánů. Ten tvrdil, že se dávní osvícení Němci rozmnožovali výhradně s cílem plodit nadřazené jedince.
Všechno List korunoval svým líčením ideálního germánského státu, který prý byl teokratický, vládla mu otrokářská statkářská šlechta, hlavní slovo v rodině měl vždy nejstarší mužský potomek a Negermáni pro vyvolenou rasu Němců vykonávali otrocké práce.
Nepřipomíná vám to něco? Musí, samozřejmě. Podobnost s norimberskými rasovými zákony, Himmlerovym řádem SS anebo vojenskými rozmnožovnami Lebensborn je zjevná.
Jenom dnes málokdo tuší, že to všechno nebyl nápad Hitlera a jeho party, ale onoho starosvětského staříka s výrazem solidního humanitního vědce.
List zemřel 17. května 1919 v Berlíně. Půl roku po tom, co Rakousko kapitulovalo a Německo muselo podepsat potupné příměří. V zákopech si němečtí vojáci půjčovali jeho brožurky a psali mu, jak je to posiluje v boji. Po válce Listovo dílo začalo působit jako skrytý katalyzátor všech německých křivd a nenaplněných ambicí.
Historici dovozují, že mladý Hitler v jedné chudinské noclehárně zřejmě narazil na okultní časopis Ostara s články Listových sympatizantů, když se ve Vidní roku 1909 neúspěšně protloukal coby odmítnutý zájemce o studium na výtvarné akademii. Je to překvapivé zjištění, protože sám Hitler nikdy o této inspiraci otevřené nemluvil; v Mein Kampfu jenom naznačil, že tehdy četl rasistické teorie a že právě zkušenost z Vídně ho utvrdila v jeho dalších názorech.
Okultisty neměl Hitler nijak v lásce, ale zřejmě ho ovlivnili, zvláště když při svém vídeňském pobytu viděl, jak se rakouská monarchie zmítá ve vlivu mnohonárodnostních zájmů.
Proto raději odjel do bavorského Mnichova, do vysněné země, která byla tak gründlich německá, a po svém grandiózním úspěchu pak nechal Himmlera, aby na okultních principech vystavěl řád SS, který měl další runu sig jako ústřední symbol.
Hitler v Mein Kampfu líčí, že svastiku přijal za znak nacistické strany roku 1920 podle návrhu jistého zubaře dr. Friedricha Krohna. Ten s okultismem neměl moc společného, ale svastika tehdy přímo „visela ve vzduchu“ a zdá se, že Hitler to svým politickým talentem vytušil. Kvůli svastice a Listovým vývodům zřejmě nacisté později vyslali i expedici do Tibetu, aby tam pátrala po pradávném učení.

MUSÍME SVASTIKU ZAKÁZAT?

Historika N. Goodricka-Clarka, autora knihy Okultní kořeny nacismu, jsem navštívil na jeho statku u Oxfordu začátkem devadesátých let. Vážený oxfordský univerzitní profesor právě tehdy svoji knihu dopsal. Mluvili jsme mimo jiné o tom, jak podivuhodně německou rasovou mystiku inspirovali francouzští a britští okultisté, ačkoliv ty země pak ve válce stály na druhé straně barikády.
Přínos Goodricka-Clarka spočívá v tom, že znovu celou věc otevřel, ale z jiného úhlu, než bylo dosud obvyklé. Před ním v šedesátých a sedmdesátých letech autoři literatury pseudofaktu L. Pauwels s J. Bergierem v Jitru kouzelníků démonizovali přímé spojení Hitlera s okultisty a stále oživovali himálajské legendy s jejich smyšlenými vlivy na evropskou historii. Teprve Goodrick-Clark pečlivě dokázal, že takové všesvětové spiklenecké teorie jsou nesmyslné.
Od konce války po celý zbytek století byla svastika i runy v Německu absolutně tabu.
V posledním desetiletí zájem o runové písmo a germánskou mystiku znovu ožívá – i v Česku. Nenašel jsem nikoho, kdo by se Lista, natož nacistů, zastával. Ale mnozí autoři stále přijímají výmysly Lista i teosofistů jako historický fakt. Nemá smysl svastiku zakazovat. Jediné, co pomůže, je dál zkoumat, co se vlastně stalo, když ji List a Hitler zneužili. A tím z ní sejmout její stigma. Jinak svastika pro Evropu zůstane jen negativní okultní znak. A takovým znakům se nejlíp daří právě díky zákazům.