Betty Friedanová

„’Tino, miláčku. Nepouštějme se do malicherných všeobecností ... Začněme třeba tím, že se porozhlédneme po našem bytě.
Uvědomuješ si, že je dnes 4. října? Uvědomuješ si, že ty zatracené kufry trčí v přípravně už přes tři týdny, uvědomuješ si, že náš byt je plný prachu, že okna jsou špinavá, že jimi není téměř vidět? Že nádoba na led a příbory jsou celé zašlé, že podlaha v kuchyni nebyla od konce června napastovaná? Když to takhle s tebou půjde dál, budeme rádi, když budeme mít záclony a koberce zpátky do příštího jara!’
... Měl ovšem pravdu. A protože jsem si byla vědoma, že jeho rozhořčení je oprávněné a že vina je na mé straně, vylekala jsem se a

začala jsem lhát ...,“ zapsala si v New Yorku šestatřicetiletá absolventka Smithovy univerzity Bettina Munviesová-Balserová, manželka Jonathana a matka Sylvie a Liz, do svého Deníku americké manželky od Sue Kaufmanové.
Kdyby si psala deník v padesátých letech většina Američanek, byly by si až nápadně podobné s Tininým. Jen s tím rozdílem, že některé vykonávaly roli hospodyně, manželky a matky bezchybně. Všem ale svorně hrozila dříve či později návštěva u psychiatra. Těm prvním proto, že selhaly, těm druhým, že žily v neustálém stresu, aby neselhaly. Ve stejné pasti se cítila Betty Naomi Goldsteinov, když se provdala v roce 1947 za Carla Friedmana a vypustili ze společného jména „m“. Přestěhovali se na newyorské předměstí, kde se jim postupně narodily tři děti - Daniel, Jonathan a Emily. Když byla Friedanová podruhé v jiném stavu, propustili ji z redakce, a tak se i ona jala naplňovat „sen“ každé americké ženy, jejž sama dlouho spoluvytvářela na stránkách novin.
Impulsů, proč se rozhodla napsat knihu Feminine Mystique, která výrazně změnila životy miliónů žen, bylo několik. Život její frustrované matky, jež se vzdala kvůli rodině editování stránek pro ženy v místních novinách, protože v rodné Peorii nebylo zvykem, aby manželka obchodníka pracovala.
Náhodně vyslechnuté rozhovory jejích sousedek a třídní sraz absolventek Smith College po patnácti letech, jejichž vyprávění svorně připomínala komedii bratří Marxů. „Opláchnu nádobí, vyprovodím starší děti do školy, porýpu se v záhonku s chryzanténami, zase běžím zpátky domů a vyřídím pár telefonátů, pak stavím s malým venku bunkr a tak asi patnáct minut zběžně pročítám noviny, abych měla přehled o tom, co se děje ve světě. Zbytek času pendluju mezi pračkou a sušičkou ...“ Americká žena byla veverkou v poháněcím kole a vzpomínala na svou prababičku, „která sešněrovaná vyšívanou krinolínou seděla ve svém salónku a naštvaně hartusila, kam se poděla ženská práva“, svěřila se jedna z nich. BEZE JMÉNA

„Osvoboditelka žen“ nejprve napsala na téma rozpačitých veverek několik článků.
Dlouho se s nimi nedokázala v redakcích prosadit. Pánové novináři jí nevěřili, odmítali je nebo přepsali tak, že pojednávaly o veverkách šťastných. Tehdy se Betty Friedanová definitivně rozhodla stvořit Feminine Mystique, již mimochodem američtí „neons“ zařadili na sedmé místo v žebříčku nejškodlivějších knih 19. a 20. století. Dokázala pojmenovat jejich „problém beze jména“, který jako pojem vstoupil do historie feminismu. „Mezi životem, jaký jsme my ženy tehdy vedly, a ideálem, jemuž jsme se snažily přizpůsobit, byl očividný rozdíl. Já si pro tento fiktivní obraz zvolila označení feminine mystique. Začalo mě nesmírně zajímat, zda v sobě i ostatní ženy mají tento až schizofrenní rozpor, a také, co to vůbec znamená.“ Psala ji pět let, měla k tomu ideální předpoklady, vystudovala psychologii a pracovala jako novinářka. Hovořila s mnoha ženami i odborníky, mezi něž se zařadili sociologové, psychologové, kulturní antropologové, psychiatři, sexuologové, pedagogové i novináři. Chtěla vyvrátit představu, že pouze vzdělané ženy se těžce přizpůsobují domácímu stereotypu. „Připadala jsem si jako alkoholička, která pití tají a flašky schovává,“ vzpomínala ještě po letech, kdy se o psaní knihy dlouho nezmínila doma ani přátelům.
Ženy, které za druhé světové války nahradily muže, pracovaly v továrnách a na farmách, se najednou ocitly za zavřenými dveřmi domácností. Chválu na jejich návrat do kuchyní pěl například časopis Life ještě v roce 1960, kdy touha po dětech a teplém krbu domova už nemohla být jen přirozenou reakcí na válku, a podivoval se nad ženami, co nedokázaly pochopit, jaký je jejich osud. „Co je to s Američankami, že se své úlohy nedokážou zhostit s elegancí a šarmem?
Když muž se honí kvůli dětem a manželce, která má velké štěstí, že může být celý den v klidu doma,“ ptal se ve stejném roce Newsweek. Úlohu ženy včetně sexuální nevymezovala ovšem jenom média, ale celá společnost. Dobrovolně ji proto braly na sebe i některé ženy, aniž by tušily své skutečné schopnosti a možnosti uplatnění v životě.
„Pro ženu je jednodušší žít svůj život prostřednictvím dětí a manžela než si razit vlastní cestu. Doopravdy dospět a zbavit se závislosti, z toho má člověk strach. Proč by to žena měla dělat, když ji navíc společnost ujišťuje, že nic takového není nutné a že bude lepší, když se nezmění,“ okomentovala chování žen Friedanová.

PŘÍLIŠ CHYTRÁ

Betty Friedanová se narodila v Peorii ve státě Illinois 4. února 1921. Ve své životopisné knize Life So Far se svěřuje, že v dětství prosila Boha o dvě věci: aby, až vyroste, našla skvělého manžela a mohla pracovat. Její prosby vyslyšel Bůh jen zpola, manželství jí nevyšlo. „Je často jednodušší změnit společnost než svůj život. Sama jsem se zcela z feminine mystique nevymanila,“ musela si mnohokrát v životě připustit.
V Bettiných očích byla matka Miriam krásná, leč panovačná. Když měla dobrou náladu, byla s ní ohromná legrace, příliš často ji ale neměla. Nebylo jí ani dvacet, když se provdala za ovdovělého, o dvacet let staršího klenotníka Goldsteina. Měla s ním tři děti -Betty, Any a Harryho. S manželem Harrym, imigrantem z Ruska, na sebe dokázali ječet celou noc, když prohrál moc peněz. Matka totiž kompenzovala svou rozladěnost nákupy a často překročila rodinný rozpočet, který se Bettin otec snažil dorovnat hazardní hrou.
„Všechno se mě snažila naučit, ale všechno jsem dělala špatně, nikdy jsem se jí nezavděčila,“ napsala Friedanová.
Opravdu šťastně se Betty Friedanová cítila ve škole a v knihovně, odkud si každý týden nosila šest knih. „Ležela jsem v obýváku na břiše a četla. Všichni mě museli překračovat. Největším trestem bylo, když mi rodiče zakázali číst.“ Na dívku byla Betty Friedanová moc chytrá a na předválečnou Peorii příliš židovská.

NERADIKÁLNÍ FEMINISTKA

Betty Friedanová nebyla první ženou, která se začala zabývat osudem žen. „Simone de Beauvoirová říkala podobné věci jako já, ale byla příliš intelektuální, a nedokázala proto ženy vyprovokovat k akci. Četla jsem ji několik let před tím, než jsem začala psát Feminine Mystique, byla příliš pesimistická, měla jsem tenkrát chuť týden nevylézt z postele.“ Ostatně ženy už si dávno před Friedanovou ve Státech vybojovaly právo na vzdělání, možnost volit. Na vysokých školách studovalo více dívek než kdykoliv předtím, ale jen málo z nich pracovalo v oboru, který vystudovaly, dokonce méně než před druhou světovou válkou. S profesní kariérou i ty nejschopnější obvykle nepočítaly. Byly by podezřelé, neženské.
Kniha Feminine Mystique vychází v roce 1963 nejprve ve skromném, třítisícovém nákladu, od té doby jí ve dvaceti zemích světa kolují téměř tři milióny. Stala se bestsellerem a odstartovala druhou vlnu feminismu, které se dařilo ve společenské i politické atmosféře šedesátých let, kdy propukaly studentské bouře, prospívalo hnutí hippies, diskutovalo se o právech menšin a protestovalo proti válce ve Vietnamu. V roce 2002 vyšla i v České republice.
Na rozdíl od radikálních feministek, jež se Friedanovou posléze snažily odstavit na vedlejší kolej, nebořila rodinu. Byla přesvědčena, že ukradly její myšlenky a využily je ke „střelbě“ do mužů. Zatímco ona byla rebelkou v manželství a nikdy nepochybovala o tom, že žena muže potřebuje, radikálky považovaly muže za „šovinistická prasata“ a vdané ženy osočovaly z prostituování v manželství. Stále opakovala, že Národní organizace žen, již v roce 1966 zakládala i s muži a byla čtyři roky její předsedkyní, je organizací pro ženy, a ne žen. Betty Friedanová také odmítala lesbické vztahy, jež nazývala „levandulovou“ hrozbou - daleko smířlivější byla ke gayům. „Měla jsem mnoho lesbických přítelkyň, ale nevěděla jsem to o nich. Když jsem se to dozvěděla, dělala jsem, jako že to nevím.“
Když se v roce 1977 zúčastnila konference žen v Houstonu, kde sklidila ovace, netušila, že bude muset také podepsat rezoluci obsahující ochranu lesbických práv. Nakonec tiše souhlasila, i když ne z přesvědčení. Zároveň ale dokázala přiznat, že když sbírala materiál pro knihu Fontána stáří, homosexuální páry byly daleko upřímnější a snadněji se s nimi hovořilo i o sexuálním životě než s páry heterosexuálními.
Ve svých pozdějších knihách, vycházejících v osmdesátých a devadesátých letech, například The Second Stage či Byond Gender, na univerzitních přednáškách, zahraničních cestách i konferencích se věnovala rovným příležitostem mužů a žen ve společnosti, práci i rodině, tématům, o nichž se po roce 1989 začalo veřejně debatovat i u nás. Aby ženy za stejnou práci dostaly zaplaceno stejně jako muži, otcové se podělili s matkami o výchovu dětí i starost o domácnost. Zasazovala se o vyplácení mateřských dávek, zavádění flexibilní pracovní doby, o podporu státu při péči o děti, přála si, aby ženy neodkládaly mateřství, nezůstávaly bezdětné.
Podtrhovala, že ženy si mohou vybrat, zda chtějí naplňovat tradiční roli ženy a matky, nebo budovat kariéru. Pokud se rozhodnou pro kariéru, neměly by v tom zůstat osamoceny, a proto z debaty o ženských právech nemohou být vyloučeni muži. „Ženská práva jsou lidská práva a lidská práva jsou ženská práva,“ zdůrazňovala.
Když překročila šedesátku, rozhodla se opět bojovat: proti kultu mládí, strachu ze stáří a smrti. Na počátku devadesátých let vydala knihu Fontána stáří, v níž obhajuje myšlenku, že každý může růst a vyvíjet se po celý život zajímavým stylem, navazovat nové vztahy a kontakty. Je to hodně osobní text a značnou část zabírá deník, v němž líčí zkušenosti z výletu pro lidi ve věku od pětapadesáti. „Musela jsem zdolávat rafting na divoké řece, šplhat v horách, čtyřiadvacet hodin sama v divočině čelit bouři. Učila jsem se používat v lese kompas a vzpomínala na dětství, proč jsem to nikdy nezkusila. Topila jsem se v tom, když jsem začala uvažovat o fontáně ... opět jsem tápala v mém hledání.“

„HROZNÁ“ BETTY

„Pěstovala si image nepolepšitelné bohémky,“ napsal Michele Kort z losangeleského Times Magazinu. Mnozí ji považovali za panovačnou, sobeckou, příliš náročnou a neústupnou.
„Pracovat s ní byl horor,“ prohlašovaly některé její kolegyně. Judith Hennesseeová jí v životopisné knize vyčetla zájem jen o středostavovské ženy a osočila ji z nadržování mužům, čímž se jako feministka zpronevěřila. Vylíčila i hrozivý obrázek jejího téměř dvaadvacetiletého manželství, které měly provázet hádky kvůli penězům a sexu. Pravdou je, že sama Friedanová po rozvodu přiznala, že její manželství nebylo nejšťastnější a že je tak dlouho udržovala kvůli dětem. Carl Friedan ve společnosti často prohlašoval, že byl manželem „potvory“, jež za dvaadvacet let neumyla ani sto talířů, a jeho nová žena mu vaří slepičí polévku a čistí boty. Samozřejmě že přeháněl, protože když vážně onemocněla, přiletěl okamžitě za ní. Když se jí novinář Michael Shelden na knihu Hennesseeové přímo zeptal, byl ale překvapen, že nereagovala popuzeně, jak očekával. „Může si říkat, co chce, a lidé mohou uvěřit, čemu chtějí. Tomu nemohu zabránit. Jistě, mnoho kritiků řeklo, jak špatně o mně napsala, ale to přece nekritizovali mě, ale knihu. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem opravdu tak hrozná. Napsala, že jsem zlostná. Naštvat se pro dobrou věc je přece správné.“
O šestačtyřicet let později se ptá Newsweek, kdo častěji si buduje kariéru a obsazuje rozhodující místa ve firmách. Jsou to Evropanky, nebo Američanky, které se musejí vyrovnávat s daleko drsnějšími podmínkami na pracovním trhu? Budete se možná divit, myslí si Newsweek, ale správná odpověď zní: Američanky. Co asi svěřují dnes svým deníkům nebo blogům?