Stadión SK Slavia Praha

Proč provizórium a začarovaný kruh? Protože při pražském povstání, v neděli 6. května 1945, shořela dřevěná tribuna slávistického stadiónu na Letné, který stál nedaleko budovy dnešního ministerstva vnitra. Požár založili vojáci Wehrmachtu. Podle jedné verze jim tribuna bránila v kanonádě na Prahu, podle druhé šlo o odvetu za to, že v roce 1898 (!) byla vypálena klubovna německého veslařského klubu Regata na Císařské louce; z toho byli podezíráni slávisté, jak uvádí klubová kronika. Nicméně od oné neblahé květnové noci před šedesáti lety je příběh slávistického stánku jedna fatálnost za druhou. A to až dodnes.

ČTVRTÉ HŘIŠTĚ

Slávistický fotbal se narodil 21. ledna 1896 a již 23. března téhož roku sehrál na Císařské louce první zápas: v soutěži Národní zápasy mužstev kopaný míč cvičící porazil AC Praha 6:0. O čtyři dny později se tady hrálo první derby se Spartou -

0:0. Od jara roku 1897 byli však slávisté doma na Letenské pláni, v jejíž severozápadní části si mezi starými ohradami vytýčili pomocí provazů pozemek se dvěma hřišti a postavili boudu k úschově branek, kopaček a dresů.
O dva roky později magistrát propůjčil klubu pozemek na jihovýchodní straně pláně, v místě, o němž již byla řeč. Zpočátku se hrálo na tréninkové ploše, protože kolem hlavní vznikala atletická dráha, náspy hlediště a poschoďová tribuna. Premiéru stadiónu obstarali 8. září 1901 atleti, zatímco fotbalisté se poprvé předvedli o týden později výhrou nad Alemanií Pforzheim 15:2. Tohle, v pořadí již čtvrté hřiště, Slavia vylepšovala: v roce 1904 zvětšila tribunu, postavila klubovnu, nové šatny a otevřela restauraci, v roce 1921 přistavěla další tribunu, později dřevěné ochozy, takže do hlediště se vešlo až 33 tisíc diváků. Náspy ochozů zpevňovalo několik stromů, z jejichž korun sledovali fotbal páni kluci.
Klub patřil k nejlepším v Evropě, toužil po lepším stánku, a proto již v roce 1927 založil Spolek pro postavení hřiště S. K. Slavia. Zároveň však měla své plány rostoucí Praha, jež chtěla Slavii i Spartu přemístit na periférie -Braník, Hrdlořezy, Vysočany - a na místě jejich stadiónů chystala moderní městskou zástavbu. Když však od toho magistrát v únoru 1934 upustil, slávisté hned kuli železo a na jaře 1937 představili veřejnosti maketu nového stadiónu s železobetonovými tribunami pro 50 000 diváků; měl stát rovněž na Letné. Stavbu chtěli zahájit ještě v tomtéž roce, leč blížící se válka jim to nedovolila. Znovu se o výstavbě uvažovalo v roce 1940. Tehdy chtělo finančně pomoci město, leč opět zůstalo jen u plánů. A pak oné květnové noci shořela tribuna.

STALINŮV POMNÍK

Po válce se nabízela dvě řešení - zůstat a obnovit tribuny na Letné nebo postavit nový stánek jinde. Činovníkům se líbily pozemky ve Stromovce, na Štvanici a pod Malovankou. Spoléhali i na politickou podporu, klubu fandil prezident Edvard Beneš a ministr zahraničí Jan Masaryk. Narazili však u stavebního úřadu, který oznámil, že Slavia zůstane na Letné pouze do roku 1948, pak musí uvolnit místo pro budovy parlamentu. Proto vedení klubu živilo plány na výstavbu grandiózního stánku v severozápadní části metropole (hlavní stadión pro 60 000 diváků, menší pro 25 000 diváků, otevřený i krytý plavecký stadión, tenisové kurty), ale ty byly nereálné. Náklady by se totiž pohybovaly mezi šedesáti až sto milióny korun, přičemž klub měl přibližně dvoumiliónový roční rozpočet. A tak zvítězila varianta zůstat na Letné. Tady měla 7. dubna 1948 premiéru nová dřevěná tribuna pro pět tisíc diváků, jež pak přes půl století sloužila v Edenu - ale to předbíháme. Klub totiž věřil, že úřady obměkčí a na pláni zůstane. Jenomže v roce 1951 všechny naděje definitivně zhatilo demoliční rozhodnutí se šestiměsíční lhůtou: neměl se tu sice stavět parlament, ale něco mnohem důležitějšího - pomník velkého Stalina. Nová doba, nové mravy. Pryč se hřištěm, tribunou, běžeckou dráhou, plochami pro házenou, košíkovou, volejbal, pozemní hokej a tuctem tenisových kurtů.

DSO DYNAMO PRAHA

Pro červenobílé začalo období temna a teroru vpravdě jakobínského. V krátké době ztratili nejen stadión, ale i název, tradiční dresy, řadu distancovaných a na vojnu odvedených hráčů. Nové jméno slavného klubu znělo děsivě - Dobrovolná sportovní organizace Dynamo Praha; podle sovětského vzoru. Celkové škody klubu se odhadovaly na šestnáct a půl miliónu korun, další sezónu začalo Dynamo s více než šestimiliónovým dluhem.
Stát nabídl jako náhradu šest set tisíc a slib, že do konce roku 1951 vybuduje nový stánek v Edenu. Červenobílí tomu moc nevěřili zejména po projevu ministra obrany Alexeje Čepičky. "Je zde i otázka Dynama, které dává prestižním klubistickým zájmům přednost před zájmy státními, které staví své úzké zájmy nad zájmem celé naší tělovýchovy a sportu," hřímal zeť prezidenta Gottwalda na zasedání Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport.
Mužstvo hrálo zápasy na Spartě a trénovalo, kde se dalo, často na ragbyovém hřišti v Troji. Patronátním podnikem DSO Dynamo se staly pražské Dopravní a elektrické podniky a pomáhaly ze všech sil, i když se nemohly srovnávat se strojírenskými, hutnickými nebo chemickými giganty, které stály za jinými předními kluby. Nicméně část dluhů vzali dopraváci na sebe, část dohodli se státem. A především - vyjednali prostředky pro výstavbu nového stadiónu. Ten vznikl v Edenu na místě prvorepublikového zábavního parku, kopie vídeňského Prátru, jehož provoz ukončili v roce 1946 hygienici. Sem byla z Letné převezena a znovu smontována dřevěná tribuna. Hřiště vzniklo v místech, kde býval rybník (však tady donedávna stála mohutná vrba), a mělo podloží ze stavební suti a jílu, což působilo problémy. Klubu inteligence s buržoazní nálepkou to však muselo stačit.
V premiéře 27. září 1953 si dynamovská Slavia zahrála s vojenským týmem Křídla vlasti Olomouc a remizovala 1:1, když její první gól dal legendární kanonýr, již čtyřicetiletý Pepi Bican. Slávisté nastoupili v modročervených dresech, ale ve druhém poločase si dovolili malou provokaci - vyběhli v tradičních sešívaných tričkách. Areál nebyl dodělaný, chybělo oplocení, z tribuny kapal na diváky asfalt, trávníku se nedařilo, většina míst v hledišti (původně pro 38 tisíc, později 42 tisíce diváků) byla k stání. Vznikl tu stadión vpravdě socialistických či spíše sovětských parametrů.

OSUDOVÉ UDÁNÍ

Na ligu sem však chodilo v průměru přes dvacet tisíc diváků, a tak se koncem šedesátých let uvažovalo o výstavbě nového, přímo nejmodernějšího sportovního areálu v republice: stadión pro 50 000 diváků se zastřešenou západní tribunou (zbytek se zastřešením polovičním), dále hala se třemi tělocvičnami, jeden krytý a několik venkovních bazénů, zimní stadión pro sedm tisíc diváků, lehkoatletický ovál a několik hřišť na míčové hry. Termín dokončení projektu za sto padesát miliónů od Československého svazu tělesné výchovy zněl: rok 1973. Ovšem stejně jako v minulosti zasáhla vyšší politická moc. V srpnu 1968, kdy měly stavební práce začínat, sem nepřijely buldozery či jeřáby, ale tanky a obrněné transportéry Rudé armády. Rovněž následná normalizace slávistickému fotbalu nesvědčila. Nový patron - Inženýrské a průmyslové stavby - postavil plavecký a atletický stadión, halu pro házenou, tělocvičny, krytý zimní stadión, kuželkárnu a pozemkářský areál, ale fotbalisté stále čekali marně.
Stadión chátral, třebaže funkcionáři sliby nešetřili. Výstavba měla odstartovat v roce 1978, ale ještě v roce 1982 existovala pouze maketa. Abychom činovníkům, mezi nimiž figurovali ministři, ministerští náměstci a univerzitní děkani, přece jen nekřivdili, nutno říci, že do roku 1988 získali pro klub územní rozhodnutí, projekt i peníze od magistrátu. A proto mohla roku 1989 začít výstavba nového fotbalového stánku demolicí východní tribuny. Jenomže došlo k udání, na jehož základě Výbor lidové kontroly projekt zastavil. Archivář Slavie Karel Zuska cituje z klubových análů: "Počátkem roku 1990 mělo dojít k betonování základů nové tribuny, ale hlavní projektant podal zlepšovací návrh kvůli snížení nákladů. Návrh však nebyl přijat, navrhovatel se z uražené ješitnosti obrátil na VLK a žádal prošetření. Znamenalo to provádět expertízy, stavbu zastavit, ale než se celá záležitost vyřešila, nebyly již finance na pokračování stavby." Pamětníci z řad funkcionářů znají jak jméno dotyčného udavače, tak i jeho ne zrovna košer pohnutku, ale vyslovují je jen neoficiálně. Shodují se v tom, že dotyčný, jenž je paradoxně zaníceným slávistou, zhatil výstavbu nového Edenu. Kdyby totiž vyrostla nová hlavní tribuna (proti té staré) s kapacitou 14 tisíc diváků, a to ještě za státní peníze, nevznikl by později problém modernizovat okolní tribuny a klub by se neocitl v dnešní tíživé situaci.

JARO 2006 ROZHODNE?

Sametová revoluce změnila leccos, slávistickou křížovou cestu však nikoli. Střídali se majitelé, hráči a s nimi termíny o začátku a dokončení výstavby nového stadiónu. V devadesátých letech maketa nahrazovala maketu, ale to bylo vše. Nebyly vyjasněné restituční nároky ColloredoMansfeldů, ale hlavně nebyli investoři. Šanci skýtalo v roce 1995 vytvoření akciovky za účasti IPS, PPF, Slavie (bývalé TJ) a fotbalového eseročka Slavie (po odchodu milionáře Korbela), ale osobní averze několika fotbalových funkcionářů vůči lidem z IPS tomu zabránily. Škoda, firma IPS je dnes Skanska a zřejmě by tu investici zvládla. Poté fotbalová Slavia patřila PPF a od roku 1997 britské investiční společnosti ENIC. Britové však nechtěli stavět stadión, klub považují jen za investici, nemají a nemohou mít k němu jiný než obchodní vztah. Nicméně Vladimír Leška, generální ředitel a. s. Slavia - fotbal, se snažil problém řešit, oslovil několik architektonických ateliérů a v květnu 1997 po vyhodnocení návrhů oznámil, že 15. srpna 2000 bude klub hrát v novém stánku. "Jenom nevím v kolik hodin," zavtipkoval.
Nestalo se tak, byť prý fotbalová Slavia ze všech sil lobbovala v Parlamentu za urychlené schválení zákona o bezplatném převodu sportovišť do vlastnictví klubů. Tohle je však trochu výmluva před veřejností. Kdyby se totiž našel investor, jistě by se s dosavadním vlastníkem, ministerstvem financí, domluvil. Jenomže návratnost více než miliardové investice, byť s komerčními prostory, je poněkud složitá. Slávistickým fanouškům, kteří již roky spílají Leškovi kvůli stadiónu, uniká jeden podstatný fakt - že fotbalová akciovka je v Edenu v nájmu, i když bezplatném, a že pozemek patří občanskému sdružení SK Slavia, kdysi TJ Slavia; zákon platný od ledna 2003 to potvrdil. Ale ani "velkou" Slavii nelze vinit z toho, že věci se nehýbou dopředu. Její předseda Jiří Huptych jednal podle svých slov v posledních deseti letech nejméně se čtyřiceti potenciálními investory výstavby stadiónu, ale každý si to rozmyslel. Fotbalová akciovka podniká stejné kroky, jen je trochu víc na očích, proto si fanoušci pamatují další Leškův výrok z prosince 2003, kdy při zahájení demoličních prací prohlásil, že v novém Edenu se bude hrát 19. října 2005, a použil opět vtípek o nejasné hodině začátku utkání ... Mezi lebedou a pýrem se letos samozřejmě nehrálo, pouze si média s gustem udělala z pana ředitele legraci.
On k tomu jen poznamenává, že očekávání byla optimističtější než realita, nicméně dodává přece jen pozitivní zprávy: všechny náležitosti, od územního rozhodnutí až po stavební povolení jsou vyřízeny, stavět se může zítra. Ale na otázku, v jakém stadiu jsou jednání s investory, odpovídá: "Momentálně dosáhneme na sedmdesát procent investic. Nemůžeme ale destabilizovat chod klubu." Je tedy osud Edenu v rukách nedůvěřivých bankéřů? Patrně ano.
Jenomže již téměř dva roky po demolici je zpustlý Eden ostudou jak areálu Slavie (další hřiště v sousedství jsou v provozu), tak i Prahy 10, a to zvlášť v blízkosti nového nákupního centra. Proto chce do hry vstoupit vršovická radnice, jejíž starosta Milan Richter má v lednu 2006 představit veřejnosti projekt městského stadiónu a podle všeho uvažuje o využití ladem ležícího místa. Stejně tak se situace nelíbí občanskému sdružení SK Slavia, vlastníkovi pozemku. "Jsme s fotbalem v dobrých vztazích, ale oddalovat výstavbu nového stadiónu nelze donekonečna. Může se stát, že už na jaře nám dojde trpělivost a sami se pustíme do stavby nového, byť menšího a investičně méně náročného sportoviště," svým způsobem varuje Jiří Huptych. Jestliže tohle řešení vyhlíží jako reálné, tím větší těžkosti čekají slávistický fotbal. Usadí se trvale na Strahově? Nebo bude bloudit po dalších stadiónech v Praze? Osudové těžkosti slavného klubu tak neberou konce. h