Simon Wiesenthal: V životě legendárního lovce nacistů hrála důležitou roli Praha
Nebyl prorok ani světec. Občas jste v jeho přítomnosti měli pocit, že příliš mluví a vy ho ani trochu nezajímáte. Málokdo však má v sobě tolik citu a soucitu, jako měl Simon Wiesenthal (31.12. 1908 - 20. 9. 2005). V noci špatně spal. Prošel peklem a stále potkával mrtvé. Ráno však býval jako vyměněný: nabitý novou energií a chutí do života. Nebál se smrti. Byl přesvědčen o tom, že nezemře dřív, než dokončí své dílo.
Bylo to na podzim 1998, když mi Simon Wiesenthal ukázal jeden starý obrázek nakreslený tužkou. Byl na něm Hitler, jak si sundává masku s knírem. A pod touto maskou je lebka.
"Kreslil jsem to v Mauthausenu," vypravoval. "Umíral jsem. Nakreslit jsem to ale musel. Musel jsem nakreslit zlo, co mě obklopovalo a rdousilo." Dlouho jsem se na tu kresbu díval. Precizní práce. Dokonalé dílo autora, který v sobě ani v hrůzných podmínkách nezapřel systematického architekta.
Nabízím svou paměť
Přesnost a systematičnost, s jejichž pomocí architekt Simon Wiesenthal navrhoval domy ve Lvově nebo Oděse, v něm přetrvaly. Jeho pátrání po nacistických zločincích mělo přísný systém. Každý dokument v jeho archívu měl své místo. Kromě toho vládl skoro až fenomenální pamětí. ("Tu naši studentskou hospůdku stále vidím," zavzpomínal jednou na Prahu. "Šlo se k ní kolem Týna, tou uličkou vedle chrámu, kolem toho krámku, kde takový tlustý a holohlavý pán v zelené vestě prodával věci z kůže: však jsem si u něho jednou koupil krásný opasek. No a pár metrů od toho krámku byla ta naše hospůdka.")
V Praze na německé Technické univerzitě studoval tento rodák z haličské Buczacze, ležící v dnešní Lvovské oblasti, v letech 1928 až 1932. Poslední zakázku dodělal několik dní před 23. srpnem 1939, kdy Molotov podepsal s Ribbentropem pakt o neútočení a oba si rozdělili Polsko.
V dalších dnech je z něho štvanec. Prožívá úděl dalších židovských obyvatel, nad nimiž byl vynesen rozsudek smrti. Když je dopaden, pokusí se několikrát o sebevraždu. Když se chtěl oběsit na opasku (právě na tom, co mu kdysi v Praze prodal "takový tlustý a holohlavý pán v zelené věstě"), chyběla mu fyzická síla.
Putuje koncentračními tábory. V Mauthausenu čeká na smrt. Místo ní se však objevuje tank s bílou pěticípou hvězdou a s vlajkou Spojených států amerických. Přestože Simon Wiesenthal váží pouhých pětačtyřicet kilogramů, už tři týdny po osvobození tábora se hlásí na nově vzniklém Úřadu pro válečné zločiny. "Co nám vlastně můžete nabídnout?" zeptal se ho americký důstojník. "Nabízím svou paměť," řekl bývalý Heftling s velkýma planoucíma očima. "Mám v hlavě stovky jmen a tváří. Vím, kde, a hlavně jak ty nacistické zrůdy hledat."
Spory o Eichmanna
Simon Wiesenthal je spojován především s dopadením jednoho ze strůjců takzvaného konečného řešení židovské otázky, Adolfem Eichmannem. Dlužno dodat, že Simon Wiesenthal vešel do povědomí i svou mediální zdatností. Uměl skvěle mluvit, argumentovat. Vystupoval na řadě besed a přednášek. V mnohých lidech zůstává tedy zapsán jako "ten, co dostal Eichmanna".
V roce 1991 poskytl Isser Harel - organizátor Eichmannova únosu v šedesátém roce -rozhovor listu Jerusalem Post. Titulek článku zněl: Wiesenthal nehrál v Eichmannově únosu žádnou roli! Harel v něm mimo jiné tvrdil, že informace, které Wiesenthal izraelské tajné službě o Eichmannovi poskytoval, byly spíše bezcenné, někdy dokonce zavádějící. Postěžoval si také, že jeho častá mediální vystoupení, například o Josefu Mengelem, překazila jeho dopadení.
Byla to silná slova. Simon Wiesenthal později vysvětloval tento spor nedorozuměním.
"V šedesátých letech jsem absolvoval řadu besed a bylo mi striktně doporučeno, abych se nezmiňoval o žádných kontaktech jak s izraelským velvyslanectvím ve Vídni, tak s příslušníky izraelské zpravodajské služby. Tehdy totiž izraelská vláda před světem tvrdila, že s Eichmannovým únosem nemá nic společného," řekl někdejšímu šéfredaktoru listu Prague Post Alanu Levymu. Izraelská zpravodajská služba se podle něj cítila zřejmě dotčena, že se nemluvilo o jejích zásluhách.
Jestliže Simon Wiesenthal tvrdil, že vypátral místo Eichmannova argentinského pobytu a pomohl sehnat Eichmannovu fotografii, mezi příslušníky izraelské zpravodajské služby se hovoří o muži jménem Lajos Molnár. Tento Žid z Maďarska se stal agentem izraelské zpravodajské služby a podařilo se mu proniknout do jisté německé kolonie v Argentině. Rovněž našel ochotného důstojníka argentinské zpravodajské služby, který za 10 000 dolarů poskytl klíčovou informaci, jež vedla k Eichmannovu dopadení.
Buď jak buď - Simonu Wiesenthalovi nelze upřít, že v době, kdy se hovořilo o tom, že Eichmann na konci války zahynul, prokázal, že to není pravda.
Česká stopa
Koncem roku 1947 se Simon Wiesenthal dozvídá, že manželka nezvěstného Adolfa Eichmanna Veronika požádala okresní soud v Linci, aby potvrdil úmrtí jejího "bývalého" manžela. A předložila místopřísežné prohlášení. Níže podepsaný člověk údajně viděl, že Eichmann byl v Praze v pouliční bitce zabit. Stalo se tak prý 30. dubna 1945. Podepsán byl jakýsi Karl Lukas.
K Wiesenthalovým přednostem patřilo, že měl mimořádně vyvinutou intuici. Začal se tedy pídit po tom, co je ten Karl Lukas vlastně zač. S pomocí svého pražského přítele (autor zná jeho totožnost, ale rodina tohoto muže si nepřeje zveřejňovat jeho jméno) zjistil, že to není Karl Lukas, ale Karel Lukáš, československý důstojník. Záhy Wiesenthal zjistil, že manželka tohoto Lukáše se za svobodna jmenovala Lieblová. Stejně jako manželka Adolfa Eichmanna.
"Bylo to pro mě ohromné překvapení," svěřil se mi Simon Wiesenthal. "Ten Lukáš byl Eichmannův švagr."
Simon Wiesenthal tehdy dokázal s pomocí dalších dvou svědků, že Eichmann není mrtev. Pátrání tak dostalo nový impuls.
Dodejme ještě, že v dalších letech Eichmannův švagr pracoval na jistém československém ministerstvu. Simon Wiesenthal na něho upozornil v roce 1964, kdy navštívil Prahu.
"Vyslovil jsem ale přání, aby ten člověk nebyl potrestán," vzpomínal. "Já ho docela chápal, byl to člen Eichmannovy rodiny, ten Lukáš pomáhal vlastně rodině," dodal nad očekávání smířlivě pan Wiesenthal.
Když jsem později natáčel o tomto příběhu televizní reportáž, dozvěděl jsem se, že Eichmannův švagr za mříže opravdu nešel. Pouze byl propuštěn z ministerstva. Měl dobrou práci a slušně si žil ještě počátkem osmdesátých let.
Tkadlec a kobyla
Pokud budeme hovořit o případech, do kterých Simon Wiesenthal zasáhl nejvýrazněji, je třeba vzpomenout na někdejšího tkalce Franze Stangla a bývalou služku Herminu Braunsteinerovou, přezdívanou kobyla z Majdanku.
Franz Stangl, velitel vyhlazovacích táborů Sobibór a Treblinka, byl obžalován z 1 200 000 vražd. Před soud se dostal v roce 1970. Když se Simon Wiesenthal zajímal o to, s čí pomocí se dostal do Latinské Ameriky, narazil - podobně jako u Adolfa Eichmanna - na důkazy, že někteří vatikánští duchovní vědomě pomáhali nacistickým válečným zločincům uprchnout před spravedlností.
Wiesenthal vypátral místo Stanglova pobytu, jímž byla Brazílie, a začal zaplavovat noviny v Německu, Brazílii a dalších zemích články o někdejším esesáckém veliteli. Jeho vpravdě buldočí zarputilost přiměla Brazílii k tomu, aby Stangla vydala Spolkové republice Německo. Zde byl Stangl odsouzen na doživotí.
Podobné to bylo i v případě kobyly z Majdanku, která se podílela na desítkách vražd. Jak Simon Wiesenthal zjistil, provdala se za amerického občana a žila si v klidu a pohodě v New Yorku. Opět začal svými články bombardovat tisk.
Záhy se u někdejší dozorkyně objevil americký novinář Joseph Lalyveld. Když jí řekl, že nové důkazy proti ní pocházejí od Simona Wiesenthala, zbledla a řekla pouze: "To je se mnou konec. Definitivní konec."
Braunsteinerová je v roce 1973 deportována do Spolkové republiky Německo. Rozsudek bude vynesen v roce 1981. Také kobyla z Majdanku dostane doživotí.
Případ Anton Malloth
Říká se, že Simon Wiesenthal dostal před soud 1100 nacistických zločinců. Tady je však zapotřebí malé vysvětlení. U mnohých případů spočívala Wiesenthalova role třeba "jen" v tom, že dodal obžalobě klíčový dokument, usvědčující důkaz, svědka nebo svědky. Případně jako ztělesněné svědomí burcoval veřejnost.
V tomto směru můžeme hovořit o jeho další výrazné stopě, kterou zanechal v naší zemi. Je léto 1988. Do Německa se z Izraele vrací publicista Peter Finkelgruen. Ještě v Haifě si u jednoho stánku koupil německé noviny.
A četl: "Anton Malloth, odsouzený v roce 1948 v Československu za válečné zločiny, byl Itálií předán Spolkové republice Německo."
To, že Malloth byl vyhoštěn z Itálie, kde se desítky let skrýval, bylo zásluhou Simona Wiesenthala. Jakmile se o Mallothově pobytu dozvěděl, vydal prohlášení. A jeho mezinárodní prestiž přispěla k tomu, že Malloth musel Itálii opustit.
O rok později se vzpomínaný Peter Finkelgruen dozvěděl, že to byl právě Anton Malloth, který v Malé pevnosti Terezín ukopal jeho dědečka k smrti. Podal na něj trestní oznámení. Začalo nové vyšetřování.
Také nové pátrání. Společně s Peterem jsme hledali nové svědky, nové důkazy. V roce 2001 byl Malloth konečně postaven před soud. Dostal doživotí.
Nebyl sám
Simon Wiesenthal byl nezaměnitelný. Bylo by však nespravedlivé opomenout lidi, kteří mu v jeho práci pomáhali, často sami pátrali. Patřili mezi ně i novináři. O Peteru Finkelgruenovi už byla řeč. Společně jsme se dostali do blízkosti některých představitelů skupiny Stille Hilfe (Tichá pomoc), organizace pomáhající bývalým nacistickým zločincům.
Velký kus práce odvedl a odvádí Frank Berger - potkali jsme se spolu při pátrání po dozorkyni SS Ingeborg Schimmingové-Assmussové, která na pochodu smrti ubila pět vězeňkyň. V Austrálii to byl a je Mark Aarons.
S jistým argentinským reportérem (nepřeje si zveřejnit své jméno) jsme objevili stopy dvou bývalých členů pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy, kteří vraždili v Kremničce.
Zapomenout by se nemělo ani na dr. Bohuslava Ečera a jeho spolupracovníky, kteří v letech 1945-1948 dopadli řadu nacistických zločinců. Některé dopravili - leckdy za podobně dramatických okolností, jaké provázely únos Adolfa Eichmanna - na naše území před soudní tribunál. Pak ale přišla železná opona. Evropa se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. A nacističtí zločinci mohli začít slavit. Věděli, že na naše území je už nikdo nevydá.
Celebrita Josef Mengele
Řada novinářů pátrala i po Josefu Mengelem. Někteří profesionální pronásledovatelé nacistických zločinců s jistou nadsázkou tvrdí, že Mengeleho zachránili právě novináři v čele se Simonem Wiesenthalem (takové je svědectví již vzpomínaného Issera Harela). Je pravdou, že medializace okolo osoby osvětimského ďábelského doktora byla v některých letech až nezdravá. Mengele se svým způsobem stal celebritou. Podle Harela tohle všechno způsobilo, že byl velmi obezřetný.
V roce 1975 Simon Wiesenthal na jedné z tiskových konferencí tvrdil, že Mengele jistojistě žije v Paraguayi. Údajně bydlí v prostorné vile, chodí stále ozbrojený a jezdí v černém mercedesu. Ovšem v roce 1977 Mengeleho syn Rolf, jak později přizná, navštíví svého otce - nikoliv v Paraguayi, ale v Brazílii, kde už řadu let žil.
V roce 1985 Simon Wiesenthal sděluje, že Mengele je opět v Paraguayi a jeho dopadení je prý jen otázkou času. Ovšem Josef Mengele je v této době už šest let mrtev. O život přišel zcela banálně, při koupání v moři.
Je snadné Simona Wiesenthala kritizovat a obviňovat ho ze šíření falešných zpráv. Jak však poznat v záplavě nejrůznějších informací od jednotlivých lidí, která zpráva je pravdivá a která nikoliv? Jedno je ale jisté - díky Wiesenthalově zatvrzelosti Mengele nikdy nenašel klid. Jak později vzpomínal jeho syn Rolf - když byl u něho na utajené návštěvě -, jeho otec byl v neustálém stresu.
Měl strach.
Odcházel tiše
Říká se, že smrtí Simona Wiesenthala končí éra pronásledování nacistických válečných zločinců.
Simon Wiesenthal zemřel 20. září 2005 ve Vídni. Zemřel ve spánku. Odcházel tiše a důstojně. A člověku se chce věřit na zázraky. Jak to, že věděl, že zemře teprve poté, až naplní své dílo? Kde tuhle jistotu vlastně získal? Kdo mu ji dal? Že by Spravedlnost někdy opravdu existovala?
