Petr Kalandra

Podivným úradkem dějin si letos připomínáme už druhého Kalandru. Byli stejného rodu. K moravské větvi patřil historik a publicista Záviš Kalandra, marxistický intelektuál. Proslul nedogmaticky vedenými polemikami; důstojně se postavil i Ferdinandu Peroutkovi. Ale čeští komunisté mu nezapomněli, že demaskoval moskevské procesy, a v procesu s Miladou Horákovou poslali na šibenici i jeho. Před 55 lety, 27. června. Sto devět dní před tou justiční vraždou, 10. března 1950, se jeho pražskému synovci, mikrobiologovi MUDr. Jaroslavu Kalandrovi, a manželce Elišce narodilo jejich jediné dítě, Petr. Otcem ani prastrýcem nebyl geneticky nijak dotčen, soudě aspoň podle vysvědčení na devítiletce. Hemžívalo se čtyřkami. Nebyl hloupý, jen duchem nepřítomný. Krásně zpíval, výborně plaval, ale učení ho zbla nebavilo. Navíc byl urputný levák. Čím víc ho nutili psát pravou, tím hrozněji škrábal oběma. Když se ho zoufalá češtinářka jednou zeptala, jestli vůbec umí nějakou básničku, kupodivu spustil: "A proto odpouští má láska mému koni." Samozřejmě že Shakespearův sonet v překladu Jana Vladislava znal ze Semaforu, kde ho pro Suchého a Matušku zhudebnil Šlitr. Talent v Petrovi rozpoznal až učitel kreslení, budoucí člen Semaforu Miloslav Šimek. Problémový žák deváté třídy si během jediného roku 1964 bez problémů zahrál v Grossmannově a Šimkově Besídce zvláštní školy, v televizi zazpíval blues Jana Hammera staršího (otce českoamerické autorské a klávesové hvězdy) na text Jaromíra Hořce Chtěl bych umět hrát blues a seznámil se s Vladimírem Kosem, klukem jen o čtyři měsíce starším, doživotním kamarádem a pozdějším textařem Petrových slavných předělávek včetně Dětských šatů (Neil Young: Heart Of Gold) a Času (Tom Waits: Time). Napřesrok Petra nečekalo po škole nic jiného než zednická lžíce. Opakovaly se školní neúspěchy, jednou si na pomoc při stavbě zdi pozval i kamarádku. Otec ho posléze nějak z učiliště vyreklamoval. Každý viděl, že Petrův život jde jinudy. V rockové skupině Karkulka se vyjímal i mezi zvláštní směsicí střídavých sólistů, od Karla Černocha až po krasobruslaře Pavla Romana. Na koncertech mj. zpíval, na patnáctiletého prý ne špatně, od Rolling Stones obě písně jejich singlu, The Last Time/Play With Fire. Ve srovnání s populární Karkulkou se mohlo Petrovo souběžné působení ve folkovém triu s Edou Maderovou a Zdeňkem Mahdalem zdát zcela okrajové. Každopádně už musel zvládnout kytaru i foukací harmoniku, zhlédl se v protestních písních Boba Dylana i Joan Baezové a pokusil se také o vlastní. Už tehdy ho to spíš než do narvaných sálů s bigbeatovým publikem podvědomě táhlo mezi písničkáře, na Karlův most a do Platýzu. Se slavnějšími jmény, která tam během Pražského jara 1968 vstoupila lidem do paměti, Hutkou,Třešňákem, Palečkem a Janíkem nebo Veitem, se mohl měřit čistou intonací, originální barvou i přirozenou výslovností. Ale to víme až dnes, při poslechu dobových nahrávek na posmrtném výběrovém CD Petr Kalandra: Live a Studio 1964-1995. Tenkrát si skromně a rád s kýmkoli zahrál a zazpíval, většinou jako ten druhý, tichý střízlík pobledlých tváří, trochu podobný fotografii popraveného prastrýce. Hippiesovští čertíci, co mu vyskakovali z očí, vládli až jeho mimohudebnímu času. Tomu ale vydatně.

TEN, KDO STMELUJE

V událostmi nabitém roce 1968 Petrovi rodiče odjeli do Tuniska, kde byl MUDr. Kalandra potřeba jako mikrobiolog. Když si zanedlouho odskočil do Prahy, shledal byt i syna v rozvolněném stavu. Při návratu do Tuniska si raději své "květinové dítě" přibalil. Petr začal mluvit anglicky, seznámil se s členy amerických mírových sborů a na jejich pozvání vyrazil začátkem roku 1971 poprvé do Ameriky. Netušil, že naposled. Za tři čtvrtě roku se v Denveru, New Yorku aWashingtonu naučil pracovat a uživit se. Myl nádobí, rozvážel svačiny i zboží, hrál, s kým se dalo. Dovezl také báječné historky, jimiž se míhaly světové hvězdy. Náhodou naproti na patře bydlela například Joni Mitchellová a přišla si od Petra půjčit cibuli. Pozornější posluchač si časem všiml, že jindy je v Petrově vyprávění o cibuli Carole Kingová, pak zase Mitchellová, jenže s kafem. Kdo by však chtěl pochybovat, když bylo tak opojné si představit, jak se rocková bohyně směje na Kalandru, kterého u nás mohl při rekvalifikačních přehrávkách ponižovat každý zamindrákovaný komunistický šumař? Kvůli faktům jsou encyklopedie. Z nich bylo například jasné, že v době, kdy Petr v Denveru údajně zkoušel nebo koncertoval s Buffalo Springfield, tam už dávno nebyli Steve Stills ani Neil Young. Což ostatně říkal i Petr. V jeho pábení žily americké hvězdy jako obyčejní lidé, kteří se potřebují, pomáhají si a naslouchají jeden druhému. Pokud to platilo pro někoho skutečného, byl to právě ten Petr Kalandra, jaký přijel koncem roku 1971 do Prahy. Vzal to zase přes Tunisko a původně měl přijet mnohem později. Otec jel do Prahy prodloužit pobyt celé rodině, jenomže úřady zpátky nepustily ani jeho. Petr doputoval společně s maminkou. Už 1. prosince koncertoval v Jablonci nad Nisou se Zuzanou Michnovou místo jejího nemocného partnera Jiřího Jeřábka. Zůstal s ní třináct roků. Pod názvem Marsyas, a především v sestavě s Oskarem Petrem změnili český rock i skupinový folk. Obojí propojili, prohnali americkými i anglickými vlivy a počeštili. Bylo k neuvěření, jak jednolitý zvuk a vůbec styl mohou vzniknout ze tří tak silných a v mnohém protichůdně vyhraněných osobností. "Byl originálem, nenahraditelným tmelitelem našich dvou hlasů a hudebním přínosem a katalyzátorem," vidí Kalandrovu úlohu Oskar Petr. "Některé skladby přes něj prostě neprošly a po pár vystoupeních se vytratily do neznáma." Tento odstín Kalandrovy povahy - tiše autoritativní, zdánlivě nenásilný, ale někdy i úporný a temný - se většinou vyjevoval jen ve vypjatých okamžicích uvnitř skupiny. Publiku Kalandra připadal jako hodný skřítek. A zároveň sekáč. Žádný Američan z Vysočan, ale někdo, kdo si to "tam" zkusil a pozná se to nejen podle výslovnosti angličtiny. "... vlastnil na tehdejší dobu věci nevídané: kytaru Yamahu stošedesátku, harmoniky, gramofon Dual, kazeťák Philips, kolt a taky auto (Volkswagena brouka) ... měl samozřejmě hodně elpíček, ze kterých jsme mohli čerpat," utkvělo Zuzaně Michnové. "Časem jsme začali psát vlastní písničky, bavilo nás hrát a ani tehdejší režim, jeho kontroly na koncertech a rekvalifikační zkoušky nás nevyváděly z míry. Pamatuju si, jak Petr na otázku: Co čtete, soudruhu? odpověděl bezelstně: Pes - přítel člověka. Léta si nás pamatovali ... Měl svoji speciální řeč: Du položit kabel, pak vemu plecha a zejtra dám drát. (Čili: Jdu teď na záchod, pak seženu taxíka a zítra ti zavolám.)"

DOBRÁ VÍLA

Sedmdesátá léta byla ze všech husákovských nejhorší. I populární hudba se dusila, zafiltrovaná do procovských televizních estrád. Tím veselejší byl Kalandrův mikrosvět. Kamarády uctil kanadskými raky, darem od pražských diplomatů. Na svatební večeři s Alenou sehnal v roce 1975 do hospody promítačku a předválečný hnědobílý pornofilm. Díky své podnikavosti a zaměstnání na ruzyňském letišti objednával nejnovější desky. Koho měl rád, tomu je prodával pod cenu, za neuvěřitelnou stovku. Jen proto měla česká klubová scéna z první ruky i Horses, albový debut undergroundové novátorky Patti Smithové, včetně překvapivé spoluúčasti exulanta Ivana Krále. Často se Kalandra objevoval na pódiu v Čáslavské ulici. Jednou se tam autor této causy omlouval návštěvníkům poslechového pořadu, že nemá desku, kterou po něm chtějí. Vtom se ze zákulisí vyšátral Kalandra, beze slova mu ji dal do ruky a potutelně odkráčel. Později už posluchači hádali, jestli zase přijde Dobrá víla Kalandra. (Přízvisko ulpělo po Petrově smrti v názvu vzpomínkových dokumentů i koncertů.) V Čáslavské Kalandra i hrával, zpravidla jako součást Čundrgrundu. Ve společenství vymyšleném folkaři (ještě nezakázanými) pro nezaměstnané rockery jamovali třeba i hvězdní Three Vladimirs (Merta, Mišík, Padrůněk). Kalandra opět hlavně tmelil. Což poznali i muzikanti odjinud. A když ve studiu potřebovali španělku, a zvláště foukačku, telefonovali mu. Prvně hrál na Schelingerově albu v roce 1975, potom i pro Bobka,Vondráčkovou, Country Beat, Drobného, Hejmu, Luboše Pospíšila, Streichla nebo Pražský výběr. Nahrávce Stříhali dohola malého chlapečka přidala jeho harmonika víc, než mohlo Kainara i Mišíka napadnout. První album Kalandrova domovského Marsyasu sice nadlouho ovlivnilo tuzemský folkrock, ale slavná sestava nepřežila jeho vydání v roce 1978. Odešel Oskar Petr, většinové autorství převzala Zuzana Michnová. Po šesti letech proměnlivých sestav zvedl v roce 1984 kotvu i Kalandra, tehdy už otec Karoliny (1978) a Kristiny (1981). Našel si ho Jan Spálený. Zase byli tři, se saxofonistou Františkem Havlíčkem. Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, doslova. V hotelových pokojích radostně improvizovali laciná jídla na vařiči, ve studiích bluesová témata, hlavně Janova. Po roce 1993 už na ty bezstarostné jízdy, někdy až do Německa a Nizozemska, vzpomínali každý jinde. Oficiálně se rozešli, protože Petr dal přednost méně tvrdé hudbě. Jako při odchodu z Marsyas. A stejný byl i skutečný důvod. Pití.

OBCHODNÍK SE ŽÍŽALAMI

Jeho životospráva byla zlopověstná. I když vlastně ... Nebyl narkoman; ani marihuanovým cigaretám moc nedal. Dlouho nebyl ani alkoholik, svá piva zprvu docela zvládal. Byl ale těžký astmatik. U takových je téměř všechno jinak. Především s kouřením. A kuřák byl Petr náruživý. Astmatikům silněji než jiným škodí i alkohol. Čím víc se Petr podobal chrastítku, tím méně snesl a tím víc škodil svému křehkému zdraví. Snadněji se přiopil a hůř se kontroloval. Pokud v těchto věcech vůbec někdy někoho poslechl, pak svého otce. A ten 25. 5. 1989 zemřel. Zdá se, že od toho dne to bylo pro Petra ještě horší. Nesnadno se mu žilo i po listopadovém převratu. Vadilo mu, že lidé si nevážili svobody, že se hnali jen za penězi. Lidé, do kterých by to předtím neřekl. Veselo nebylo ani doma. Přibývalo astmatických záchvatů, ubývalo živobytí. A dcery rostly. Rozvod s Alenou v roce 1992 znamenal změnu bydliště, sotva však zlepšení pro kohokoli. Dělal, co uměl. Pracoval také jako prodavač hudebních nástrojů, nejdřív na Václavském náměstí, potom na Vinohradech. Když se to s pitím zhoršovalo a po dvojce červeného už nemohl prodávat, zaměstnavatel ho milosrdně posílal od pultu dozadu. Někdy se tam sešli všichni: Petr, Alena, dcery, kamarádi. Seděli a hleděli na sebe, slušní a bezmocní. Z té doby, posledních dvou let Petrova života, vzešla obě jeho sólová alba. Vrátil se na nich ke svým písničkářským láskám, Dylanovi,Youngovi, Jamesi Taylorovi, u nás nikdy nedoceněnému J. J. Calovi (bez něhož by Clapton i Knopfler pomaleji hledali odvahu k úspornějšímu kytarovému hraní),Tomu Waitsovi a Robbiemu Robertsonovi, ale i k Tracy Chapmanové a Vanu Morrisonovi. Hrát mu stále ještě bylo víc než se autorsky prosazovat. "... v tomhle folkrockovém tlumočnictví je Petr Kalandra nenahraditelný," shrnul druhé Kalandrovo CD náš nejvýznamnější dylanolog - Jan Sobotka. Kalandra si k nahrávání pozval pod označením Blues Session jak své někdejší spoluhráče z Marsyasu, tak třeba i klávesistu Luboše Nohavicu, dnešního spoluautora Ester Kočičkové. Foukací harmoniky nechal na druhém albu v podstatě na Ondřeji Konrádovi, sám už měl málo dechu. Coby zpěvák spíš polorecitoval. Tvrdil, že to tak chce. Ale pamětníkům jeho jasného youngovského hlásku přece jen cosi chybělo. Realisté byli vděční, že alespoň tak. Závěrečná nahrávka Waitsova a Kosova Času je vítězstvím ducha nad hmotou. Vážné varování dostal od svého těla po prvním pražském Dylanově koncertu, 16. července 1994. Byl tam i s dcerami, ale v úmorném vedru Sportovní haly ztrácel vědomí. Zotavovat se měl v nemocnici Pod Petřínem, spíš však vytelefonovával natáčení druhého alba. To už skoro nejedl. Když s Mirkem Kosem dávali dohromady texty a Petrova maminka jim každému přinesla po pěti chlebíčcích, Mirek tajně s Petrovými pomáhal. Ale matky vědí své. Ostatně synové někdy také. Při rozhovoru nad druhým albem řekl v březnu 1995 publicistovi Jaroslavu Pichlíkovi: "Třetí deska bude možná autorská ... jestli bude." A potom Zuzaně Michnové, už vůbec ne o desce: aby se nedivila, jak rychle "to" půjde. "Nevěřila jsem mu." Oskar Petr jednou trpce, do ztracena pronesl: "Petr sám sebe zabíjí a my všichni se na to koukáme." Jak k tomu došlo, se už nedozvíme. Ještě 26. června naposled koncertoval v Praze na Jižním Městě. Šestého července kdesi spadl tak nešťastně, že si zlámal i žebra a poškodil plíce. Domů ho přivedl kamarád, do nedaleké střešovické nemocnice vezla druhý den Petra záchranka. Následovaly narkózy. Jednotka intenzívní péče. Dvouměsíční boj lékařů. A 7. září 1995 naprosté selhání organismu. Z kůru kostela svatého Norberta zazpívala na Petrově pohřbu Irena Budweiserová píseň, kterou znali všichni návštěvníci jeho koncertů, Dylanovu Klepám na nebeskou bránu. Čtvero rukou - jedny patřily Petrovu textaři Kosovi - pak vyneslo malou rakev s velkým srdcem. Třicet let předtím se pár metrů odtud vydalo z devítiletky do života. Chtělo jen umět hrát blues.