Mladý svět
Milá Sally, nedávno mi zemřel o hodně starší kamarád. Bylo mu 46 let, znal ho úplně každý, ale poslední dobou s ním teda byla dost nuda. To dřív ho prý milovaly statisíce lidí! A jak se tak probírám jeho pozůstalostí, chtěla jsem se Tě zeptat, co to vlastně bylo za šílenou dobu? Víš, mám teď nového přítele, je mu teprve patnáct, jmenuje se Reflex. Je svobodný, ale ti dva mají i tak dost společného... Poraď mi, prosím Tě, mám s tím klukem teda chodit? Petra
Milá Petro, Mlaďák prošel tolika bitvami o kompromisy, že Ty, dítko demokracie,můžeš jeho podstatu sama nahlédnout stěží. Jestli to zvládl se ctí? Dlouhodobě se držel mnohem lépe než jiné oficiální tiskoviny a k tomu organizoval řadu nadšeneckých aktivit. Byl to fenomén. Rozevlátý novinář, reformní svazák, zapálený ekolog, zručný reportér, pokusný básník i tramp. A prošla jím řada výjimečně talentovaných lidí. V každém případě - pokud jím tedy chceš a vydržíš listovat - suď ho vždy z hledisek doby, v níž vycházel, a nikdy jinak. Pamatuj, že ho přímo vydával Československý, posléze Socialistický svaz mládeže a dohlížel na něj ÚV KSČ. Do konce šedesátých let o svobodu permanentně bojoval, později mu bylo naopak mnohé promíjeno, mohl si dovolit, co z oficiálních tiskovin žádná. Ale především! Ptej se osobností, které tam pracovaly!
Co se týče Tvého kluka - nevzdávej to. Je to taky trochu náfuka, ale v tvrdé komerční konkurenci se zatím drží.
Sally
BYLA TO RÁNA
Československý svaz mládeže (ČSM) si koncem padesátých let se situací v mládežnickém tisku nevěděl rady. Funkcionářské časopisy nikdo nečetl a bylo třeba založit něco populárnějšího. Ljuba Horáková, vedoucí zahraniční rubriky MS v letech 1959-1969, dodnes opatruje průklepový papír, na němž stojí: Jak by to mělo vypadat? Nemáme zatím jméno, říkejme tomu tedy "to" jako maminky děťátkům před narozením. Když se to
narodí, má to každý rád - a to chceme, ne? Název: Mladý svět (doporučuje se také Ráno, Hej rup! Mládí, Sputnik a také vzít znovu v úvahu MY 59. Bylo by to nejvhodnější.).
Tento návrh předložil Josef Holler, budoucí první šéfredaktor MS, ústřednímu výboru ČSM v roce 1958. Čteme tu i charakteristiku, jež určila tvář slavného týdeníku a zároveň ji desítky let držela pod krkem: Kulturněpolitický a zábavný časopis pro mládež od 14 do 23 let, který bude všemi přístupnými novinářskými formami napomáhat ve výchově mládeže k socialismu a ke komunismu, bude působit na její morální profil, který bude uspokojovat i všestranné zájmy mládeže po dobré zábavě, po vědění, po romantice, po zajímavostech. Časopis musí být tedy mladý nejen svou grafickou úpravou, ale i obsahem.
Byla ustavena trojice sudiček - šéfredaktor Holler (přišel z Mladé fronty), jeho zástupce Jan Kloboučník (z časopisu Mladá vesnice) a Ljuba Horáková (odtamtéž), kteří si pro kulturu vybrali Arnošta Lustiga a pro sport Jiřího Tunkla. Vysokou fotografickou úroveň založil Leoš Nebor, jako kreslíř tu zahnízdil Miroslav Liďák. Grafickou tvář dal časopisu Jaroslav Weigel (z Pionýrských novin), později herec a výhradní grafik Divadla Járy Cimrmana. První číslo MS vyšlo 5. ledna 1959, mělo šestnáct stran a stálo jednu Kčs.
"Kdybych vytáhla svázané ročníky ze sklepa, budu omdlívat nad tím, jak jsme obdivovali vzory Sovětského svazu bez ohledu na to, jaký měly skutečný význam. A ten my jsme nemohli znát," rozjímá paní Horáková. "Byla to velmi dogmatická doba. Naše nadšená poválečná svazácká generace věřila, že už bude spravedlivý svět a že když my to myslíme dobře,myslí to tak i celá ta politika."
Ležérní nadhled si prý zásadně zachovával Jaroslav Weigel (v MS '59-'69). Glosoval na pondělních poradách sporadicky, zato tak trefně, že si to
kolegové pamatují dodnes.
Troufám si: "Když mně ta první čísla, pane Weigle, při vší úctě, připadají jako pračasopis! Na obálce foto večerní Prahy, místo editorialu fejeton, žádný obsah, žádné informace..."
"Chápu. Ale upozorňuju vás, že tehdy to byla rána! Například graficky tady nebylo, o co se opřít, jediné časopisy, které vycházely ve větším nákladu, byly Květy, Vlasta a Beseda venkovské rodiny. My jsme chtěli něco zábavnějšího."
V + W = GAGARIN
Téma "Co v Mlaďáku nebylo" by vydalo na knihu a nejfrekventovanějším slovem do roku 1970 by byl "vyhazov". MS byl pro vládnoucí soudruhy malér hned od začátku. A to ještě netušili, že je čeká vlna mladých zpěváků, malá divadla, džíny, dlouhé vlasy, big beat, tramping nebo snímky ideově nestravitelné Brigitte Bardotové.
Už po prvních sedmnácti číslech se ÚV ČSM vztekal, že MS vůbec nepropaguje marxismus-leninismus. Pod tlakem Hlavní správy pro tiskový dohled čili cenzurního úřadu i samotného ÚV ČSM a ÚV KSČ se redakce začala proměňovat záhy. Raději odešel Lustig, místo něj nastoupil Jiří Černý, který však musel na dva roky na vojnu a ty za něj v MS odsloužil Ladislav Smoljak ('61-'63). Tiskl recenze, rozhovory, povídky (tehdejšího učitele Zdeňka Svěráka nebo i první pokus Jiřího Stránského). Za jeho působení také vznikl v MS Zlatý slavík (jako kolektivní nápad),
a to nikoliv z komerčních důvodů. Tato anketa otevřela cestu mladé české populární hudbě ze Semaforu do kontrolovaných rádií a oficiálních médií vůbec.
"Kultura byla jediná oblast, se kterou si svazáci nevěděli rady. Představovali si to tak, jak se říká v jedné mé hře: ,Mladým lidem by se mělo líbit to, co se líbí starším soudruhům.' Ale věděli, že to tak úplně nelze. MS byl v tom rigidním, agresívním režimu jednou z oáz. Ten duch tam byl cítit, byli tam lidé, kteří se snažili jít, co nejdál to šlo," říká Smoljak. Svůj osudný průšvih zažil, když ho napadlo oslavit 35 let od Vest Pocket Revue číslem věnovaným humoru - místo aby nechal vyznít výročí letu Jurije Gagarina. Z rotaček vyjelo již přes třiatřicet tisíc výtisků, Smoljak s desíti z nich už seděl uWerichů a těšil se, že číslo poputuje k Voskovcovi do Ameriky. Z titulní strany se pak ale na čtenáře nesmál Werich, nýbrž Gagarin, přestože ta změna stála třiadvacet tisíc!
"Vezmeme-li na Mladý svět nejpřísnější evropská měřítka, obstál by na čestném místě pouze kreslený humor šedesátých let, tedy výkon Miroslava Liďáka-Haďáka jako autora i editora," míní někdejší reportér MS ('66-'72) a později i jeho šéfredaktor Karel Hvížďala. Miroslavu Liďákovi, jednomu ze symbolů osmašedesátého roku, autorovi slavného fóru "Zprava dobrý! Zleva tanky!", se přezdívalo Haďák, protože tak podepisoval vtipy vytvořené v autorské dvojici s Pavlem Hanušem. Liďák byl coby zakládající člen redakce z MS vypoklonkován už v roce 1961 za karikaturu Nekuřáci, uveřejněnou v Tvorbě. Troufl si jako první zkarikovat sovětského představitele Nikitu Chruščova. Pro MS ale pracoval i
nadále a v roce 1964 stanul před soudem za hanobení státního znaku, kresbu, na níž lva nahradil Švejkem. Byl odsouzen na rok žaláře a po odvolání na dva roky podmíněně. Na tento společností ostře sledovaný proces si vzpomíná i Jiří Černý (1961, '63 -'65), který si kromě psaní o big beatu vyhazov vykoledoval třeba i tím, že se v roce 1961 zastal Kohoutovy divadelní hry Říkali mu soudruhu, kde hlavní hrdina nebyl úplný andílek. Jenže kdo takovou nuanci dnes ze starého MS vyčte? "Na besedě v Městské knihovně jsem dostal dotaz, co si myslím o urážce znaku s dvouocasým Švejkem. Řekl jsem, že za urážku státního znaku považuju, když se pod ním popravovali nevinní lidé v padesátých letech. A byli tam dva soudruzi z politbyra ÚV ČSM, takže si mě zavolali na koberec. Byla to scéna jak z filmu, seděl tam tajemník Zavadil a kolem všichni ti tajemníci a podtajemníci a jeden za druhým mi říkali, jak jsem se špatně zachoval. Stál jsem si na svém, oni taky. Odešel jsem jak spráskanej pes."
A PO OKUPACI POTUPA
Jak doba politicky tála, MS vystoupal na první ze svých vrcholů. Nekonvenční reportážní i portrétní fotografie Leoše Nebora a Miroslava Hucka dostávaly jedinečný prostor. S nástupem nové generace přišli zakladatelé výrazně autorského textu. "My jsme oproti generaci, která vyšla ze svazáckého či učitelského prostředí, mluvili normálním jazykem," říká Karel Hvížďala. "Rudolf Křesťan přinesl hravost, Eda Kriseová literární jazyk, Jan Dobiáš jazyk trampů, Jiří Černý jazyk muzikantů, Jiří Janoušek filmařské grify a já nejspíše ironii - titulky typu Jak se budoval kapitalismus."
V roce 1966 také nahradil šéfredaktora Hollera shora dosazený Ctibor Čítek. "Holler měl rád, když se na poradě každý upřímně vyslovil včetně toho, že se lidi normálně posílali do prdele. Bylo to až rebelantské, příjemné ovzduší. Čítek byl z jiného těsta," vzpomíná Ljuba Horáková. "Byl to echt svazák, nesnášel jiné názory a tu naši silnou partu těžko vydýchával. A navíc přišli ti mladí, kteří byli mnohem ambicióznější než my, a dávali
mu najevo, že oni jsou hvězdy, ne on."
Když byla zrušena cenzura, novinářům vypukl pokusný ráj na zemi - dramatický, svobodný a dočasný. Antonín Jelínek ('61-'69, redaktor, sekretář, zástupce šéfredaktora, za okupace v roce '68 vedl redakci) jde s nostalgií nejdál: "Kdybych byl bohatý, tak bych tam pracoval, a ještě si to platil, jen abych tam mohl být. Chtěli jsme být nejlepší a nikdy jsme si to neříkali - na rozdíl od těch, co pak přišli po nás."
Ročník MS 1968 v pražské Městské knihovně nenajdete, takové vzácnosti se později kradly. První tajemník ÚV KSČ Dubček v plavkách (!), reportáž Mirky Filípkové-Humplíkové o Fučíkovi, první česká striptérka na dvoustraně a poradna psycholožky Sally. MS jako patron první československé Miss, tedy Dívky roku Alžběty Štrkulové. Weigel objednal u Karla Franty nové logo a časopis ztloustl na 32 stran. Pak ale přijely tanky a sovětští vojáci obsadili i redakci v Panské ulici. "Objednali jsme si s Mirkem Liďákem Playboy, protože se to tehdy smělo," vzpomíná Jaroslav Weigel.
"Rusové ho našli na stole a pátrali po dalších. Rozhrabali celou redakci, navršili obrovskou kupu papíru, kde nechali všechny ty karikatury Brežněva, a toho Playboye si ve foto oddělení zuřivě kopírovali."
MS ovšem v průběhu okupačního týdne vycházel denně, celkem pět speciálních osmistran.
Ještě rok trvalo, než došlo k chirurgickému řezu silným redakčním kolektivem. V rubrice Týden v redakci pak čteme kádrové změny v průběhu
září a října 1969. Téměř všichni "byli odejiti", přišel šéfredaktor Dušan Macháček, z ceněných profesionálů zůstal fejetonista Rudolf Křesťan a reportér Jiří Janoušek (později zeť Lubomíra Štrougala). Období normalizace a následný reálný socialismus dopadly na celou společnost drtivě. A šéfredaktorkou MS se stala obávaná Olga Čermáková ('72-'89).
NOVÁ ÉRA
Tato výkonná soudružka si v sedmdesátých letech dala záležet, aby se tu neobjevovaly texty ani jména bývalých mladosvěťáků. "Došlo to tak daleko, že když zemřel první šéfredaktor MS Josef Holler, tak o tom odmítla uveřejnit byť zprávu," vzpomíná Jiří Černý. I Ladislava Smoljaka odstavila od externě připravované rubriky Tržiště senzací, dvoustrany bizarností, které do redakce za honorář posílali sami čtenáři.
"Řekl bych, že stalinská výchova, kterou v mládí dostala, se do ní neodstranitelně zažrala, bylo to v ní jako v koze, ale přitom nebyla - s dovolením - bezcitná svině." Tak už viděl mytickou šéfredaktorku Josef Chuchma ('84-'93). "Byla to komunistka s relativně lidskou tváří. Snad tím, že byla i matka, dokázala život vidět zespodu, nebo alespoň vnímat zprávy o něm, byť ovšem byla i svým způsobem asociál. Například ulicemi chodila rychle a téměř zásadně v protisměru, narážela do lidí, vypadala zběsile -a do toho ten cop a tmavé brýle... Démon. Ale nějak instinktivně věděla, že fojtíkovsko-biľakovsko-indrovské pojetí reálného socialismu je k nežití a bez perspektivy."
Chuchmova zkušenost odráží pozdější dobu, kdy se Čermáková nebránila ani spolupráci s jinak zakazovaným Petrem Hořejšem (Horou), autorem historické přílohy Toulky českou minulostí. A kdy se její manžel stal šéfem Federálního úřadu pro tisk a informace, přezdívaného ÚTISK.
Tehdy už cestu médií do tiskárny ale nelemovala cenzurní razítka, tlačilo se na autocenzuru, míru osobního rizika redaktorů i šéfů. Společnost prostupoval cynismus -kdo byl u soudruhů dobře zapsán, což se MS skrze vysoce postavené kamarády Čermákové dařilo, mohl si více dovolit.
Připomeňme ale nahlas největší ostudy Mlaďáku v sedmé dekádě: Případ Magor -štvavý text proti The Plastic People Of The Universe a besedu s kapitánem Minaříkem. "Byly to nařízené záležitosti z oddělení sdělovacích prostředků na ÚV KSČ, potažmo přímo od ideologického tajemníka Fojtíka. Takový pokyn se musel akceptovat," říká Jaroslav Vozobule ('73 -'90, sekretář, zástupce šéfredaktorky).
Pan Vozobule raději shrnuje úspěchy: MS se v osobě Josefa Velka věnoval oblasti životního prostředí. Jako první otevřel prostřednictvím Radka Johna problematiku drog. Odvážil se k investigaci - viz reportáž Luboše Beniaka a Michala Horáčka Osa Nostra. Publikoval živé reportáže z celého světa. A také zmapoval veškerá setkání Reagana a Gorbačova. Organizoval Zlatého slavíka, tiskl Janouškova exkluzívní interview se zahraničními hvězdami (a jemu také, snad jako jedinému, dovolila strana vydat knihu rozhovorů s Janem Werichem), podílel se díky Janu Dobiášovi na organizaci Porty. Měl rubriku Táborový oheň, s níž byly problémy, protože lidé kolem ní režimu nekonvenovali. Aktivit, jež Mladý svět rozvíjel, byly desítky - včetně toho, že ve spolupráci se Supraphonem vydával Diskotéku MS a v nakladatelství Práce knižní edici Kamarád.
MLADÁ KREV
Z pozice čtenáře vzpomíná na MS osmdesátých let Ondřej Štindl, komentátor BBC: "Když to rozdělíme na MY a ONI, tak to bylo jejich periodikum, ne moje. Kupoval jsem si v lepších časech Melodii a měl jsem přes veškeré její úlitby režimu pocit, že se něco dozvím a že tam někteří autoři píší o hudbě to, co si opravdu myslí. Tak důvěrný vztah jsem k MS nikdy neměl. Cítil jsem z něj i trochu protivnou pózu: my jsme ti neohrožení
novináři. Budiž jim ke cti, že pěstovali novinářské žánry."
Štindl si ale není jist, jakou jinou než historickou hodnotu má dnes tehdejší posunování hranice přípustnosti. "Dnes už se k tomu těžko hledá klíč a mizí důvod to číst. Možná proto si nejvíc pamatuju výstřední pitomosti, jako formulaci ,t. č. na zeleném vandru' z inzerátů (míněna povinná vojenská služba), nebo jsem uměl zpaměti jeden dopis Sally, kde se občas řešily i jiné problémy než mezi chlapci a děvčaty. Nějaký tramp si stěžoval, že si v jakési Akci Z postavili srub a pak ho jednou našli v troskách a na něm ceduli: Tak jsem to tady zničil. Podpis: Sabath."
Ondřej Štindl mluví jistě leckomu z duše.
Nicméně MS kupovalo v osmdesátých letech téměř půl miliónu čtenářů! Graficky pod vedením Vladimíra Nagaje nabíral na svébytnosti včetně řady ilustrovaných příloh a výrazné omlazení redakce se opět vyplatilo. Chuchma sem nastoupil v roce 1984 se spolužáky Milanem Krumlem a Danou Emingerovou, ze stejného ročníku fakulty žurnalistiky přibyl posléze i Marek Hlavica a posilou byl i textař Michal Horáček. Všichni přišli ještě za vedení Čermákové, byť se již výraznou vůdčí osobností stával předseda stranické organizace a poté porevoluční šéfredaktor Luboš Beniak.
Josef Chuchma se svěřuje, že ho při listování ročníky MS z doby, kdy tu pracoval, polévá pot, i když ví, že se věci mají posuzovat v dobovém kontextu. "Mně se v té redakci líbilo zhruba ze dvou důvodů: Jednak jsem si - co se týče kultury - mohl většinou vybírat témata, která mi nebyla proti mysli, jednak jsem o nich mohl psát s určitou kritičností nebo opravdovostí, jejíž míra dnes vypadá směšně nebo nepochopitelně, ale tenkrát ji většina společnosti docela dobře ,četla'. A také jsem se tam mohl setkávat s lidmi, kteří přece jen něco uměli - Radek John, Rudolf Křesťan,
Roman Lipčík, posléze Michal Horáček, Anastázie Kudrnová - to nebyla na svou dobu mezi novináři tak špatná společnost; navíc zajímaví lidé do redakce přicházeli na návštěvy -mimo jiné Petr Bílek, který čtenářům redigoval autorské texty, dnes šéfredaktor Reflexu."
Chuchma dodává podstatné, i co se týče bezkonkurenční fotografické úrovně MS: "Mladými světy jsem listoval už coby žák základní školy a obdivoval jeho fotografy. Miroslav Zajíc,Vojtěch Písařík, Jan Šilpoch, Karel Cudlín, Jan Šibík - ty všechny jsem pak v MS osobně poznal a měl jsem si s nimi o čem povídat."
ÚSTUP ZE SLÁVY
Než byl MS letos prodán společností, která vlastní TV Prima, Sebastianu Pawlowskému jako pouhá značka a banka zbylých předplatitelů (pod obálkou posledních červnových čísel se ukrýval konkurenční týdeník Instinkt), klesala s četnými změnami majitelů i jeho úroveň.
Nezvládl přechod ke svobodnému mediálnímu trhu. Přecenil své výlučné postavení a redakce se po proslulé privatizaci MS do vlastních kapes rozprchla za novými příležitostmi.
Marek Hlavica ('84-'94 jako redaktor, obchodní ředitel, ředitel, předseda představenstva) říká, že: "Univerzální časopis tohoto typu, rozsahu a prodejů už neměl ve zdejší časopisecké krajině místo. Jako protiváha se objevil Reflex, čerstvý a také autorsky subjektivní, a přebral MS čtenářstvo. Jediný pokus o novou profilaci a konkrétní zacílení na čtenáře po Beniakovi přinesl Karel Hvížďala. Ale jeho myšlenka změnit MS v časopis typu dnešního Týdne byla nejspíše příliš raná a pak silně narazila v redakci. Když máte za sebou třicet let takto úspěšného autorského časopisu, vysvětlete jeho redaktorům, že se mají podepisovat jen značkou."
Poslední slova nad hrobem MS si vypůjčíme z Diáře Jiřího Černého v Lidových novinách: Téměř každý, kdo se i za normalizace v Mladém světě prosadil, si udržoval vysokou stylistickou techniku a neztratil se ani ve volné, polistopadové konkurenci. Tím nepopírám, že jsem za oněch Husákových časů cítil pod přitažlivými obrázky a slovy v Mladém světě také autorské bonvivánství a reformisticky salónní stranictví. Možná nevědomé, ale tím nepříjemnější, čím hůř byli zrovna pronásledováni jiní novináři a umělci. Historie Mladého světa je svého druhu vůbec historií tuzemských pokusů o soužití profesionálů s komunistickou vládou. Spočítat přitom ztráty a zisky je nad možnosti novináře, který šel jinou cestou. h Jak vzpomínáte na Mladý svět vy? Diskutovat můžete na www.reflex.cz/diskuse
