Jiří Voskovec: Československý herec, klaun a exulant, který se stal vzorem pro své americké kolegy
Klaunů u nás bylo vždycky dost. Skvělých však málo, moudrých ještě méně a stateční téměř neexistují. Proto zůstává Jiří Voskovec (19. června 1905 – 1. července 1981) dodnes výjimečný. Tuzemské slávy, dobývané po třináct sezón v Osvobozeném divadle, se po únoru 1948 dobrovolně zřekl svým druhým, poválečným odchodem do exilu. Ztratil Jana Wericha, své herecké i autorské dvojče. Z českého komika se vypracoval v amerického charakterního herce. Nestal se hvězdou, ale actor's actor - hercem, jehož si vážili herci. Sen o dni, kdy v helikoptéře zakrouží nad rodnou chalupou v Sázavě, se mu nikdy nesplnil. Do smrti vládl oslnivě hravou češtinou. Nikdy se neztrapnil malodušností ani jinak nezkroutil.
"Každý se octne v situaci, kdy musí udělat důležitý rozhodnutí, a buďto je dělá statečně, nebo nestatečně," řekl Pavlu Tigridovi v souvislosti s Mnichovem 1938 a jeho následky. "Když udělá statečný rozhodnutí, tak zůstane člověkem a vyroste. Když udělá nestatečný rozhodnutí, tak se scvrkne a stane se mrzáčkem. A tohleto, ač jsem už tehdy tušil, jsem si do štětky uvědomil, když jsem se po válce do Čech vrátil." (Svědectví 22/1963)
Že právě Voskovec patřil k těm, kteří si to chtěli s "hitleráky" rozdat i za tu cenu, že to prohrajeme, je pozoruhodné už vzhledem k jeho rodokmenu. Když se 19. června 1905 narodil v sázavské chalupě svého děda, malíře Soběslava Pinkase, jmenoval se Jiří Wachsmann. Tak o něm také ve třicátých letech psával český fašistický bulvár; samozřejmě jej považoval za Žida. Za protektorátu se však při povinném prokazování rasového původu žádný Žid mezi Jiřího předky nenašel. Zato měl ale malý Wachsmann ruské občanství; jeho otec totiž býval carským vojenským kapelníkem. Babička z matčiny strany byla Francouzka a Jiří studoval poslední tři předmaturitní roky na gymnáziu v Dijonu. To už nosil jméno Voskovec, které si otec - legionář, poválečný inspektor vojenských hudeb - vybral z republikánského vlastenectví.
V Dijonu už Jiří hrával ve studentském divadle; šaškoval i jako Lenin. Do Paříže jezdíval za někdejším nápadníkem své starší sestry, malířem Josefem Šímou. Pod jeho vlivem se vrhl na moderní umění, zahořel pro Marinettiho básně a do studentského časopisu napsal zřejmě první český článek o futurismu. Pouze jeden z dijonských spolužáků Voskovcovy úspěchy překonával: Václav Černý. "Děsný protiva to byl, ale já jsem se s ním jeden čas kamarádil. Veliký učenec, palice ohromná, ve všem znamenitý."
Šíma také přivedl devatenáctiletého Voskovce ke Karlu Teigemu, generačnímu ideologovi české avantgardy. Teige mu pochválil "obrazové básně" a pozval ho mezi členy Devětsilu. Voskovec poznával budoucí čítankové mistry. "Seifert se držel stranou, ten si psal své básničky, pil svoje pivo a pracoval v nějaké redakci. Večer byl vždycky ospalý a usínal. Dal si šlofíka a vypadal jako anděl. Krásný mladý muž. Ve Slávii spal velice tiše, pak se probudil a řekl něco sprostého nebo udělal nějaký satirický vtip. On byl moc vtipný."
Přátelství s Werichem nabralo po Voskovcově návratu z Dijonu na síle. Obdivovali cirkusové klauny, jazz a němé filmové grotesky, společně (nedo)studovali práva a z krátkého výstupu o prodeji hrobky, zchystaného pro večírek francouzských lyceistů, napsali na sázavské chalupě většinu své první hry, Vest Pocket Revue. Carské uniformy, které tam vytahali ze skříní, použili jako kostýmy. Černobíle se namaskovali podle slavných Fratellini z cirkusu Medrano; intelektuálnější Voskovec podle Francoise. Ze všeho si dělali srandu, od Aloise Jiráska až po avantgardu, sebe nevyjímajíce. Když jim divadelní podnikatel Fencl těsně po premiéře Vest Pocket Revue v dubnu 1927 nabídl angažmá za velké peníze, chudí amatéři se zdvořile vymluvili, že je to moc brzo. "Později jsme si s Janem říkali, co to bylo za fištrón, že jsme to odmítli. Protože on by nás byl zkurvil."
Divné vítězství
S podstatným přispěním geniálního melodika Jaroslava Ježka, před jehož příchodem si vypomáhali americkými šlágry, přeměnili dva hrající a zpívající autoři původně výlučné pokusnické Osvobozené divadlo v hudebně komediální scénu evropské pověsti. "Určitý sloh mezi Bernardem Shawem, Offenbachem a školní přestávkou, nový divadelní typ, sotva opakovatelný a vázaný na osoby Voskovcovu a Werichovu," charakterizoval kritik Edmond Konrád to, za čím do Prahy jezdil Mejerchold, Treťjakov, Stravinskij, Bernard-Deschamps nebo Kisch, ale především tisíce neznámých diváků. Za jedenáct sezón uvedli Voskovec a Werich bezmála třicet premiér a přes dvě stovky hudebních čísel. (Některá se přesouvala z inscenace do inscenace.) Do zákulisí za nimi chodíval komunistický publicista Julius Fučík stejně samozřejmě jako Hubert Ripka, budoucí národně socialistický ministr. Ne že by se líbili každému intelektuálovi. Ferdinand Peroutka jim vytýkal, že pro vtip by zbořili vesmír. Zvláštní je článek Karla Čapka k desetiletí Osvobozeného: "Ten je pečlivě napsaný tak, aby nic neříkal o nás. On nás neměl rád. My ho taky neměli rádi," nezapomněl Voskovec.
Několikrát změnili působiště, zažili i poloprázdno v Adrii na Václavském náměstí. Většinou ale mívali plno a při Pěsti na oko ve Vodičkově ulici (dnešní ABC) během sokolského sletu 1938 narváno, dvakrát denně. "Tam byly tehdy ovace a národní demonstrace." Aby se československé ministerstvo vnitra vyhnulo opakovaným protestům německého velvyslance (například proti zesměšňování říšského pozdravu), 9. listopadu zrušilo podle Metternichova zákona z roku 1830 Osvobozeným koncesi. Tři strážníci, jak si i s Ježkem říkali podle své známé písničky, ještě stačili v lednu 1939 Hitlerovi utéci. Společně. Po válce se z amerického exilu vraceli každý zvlášť: Werich, Ježkovy ostatky (zemřel 1. 1. 1942) a teprve v září 1946 Voskovec. Zdržel ho především rozvod s Madelaine Mainovou, kterou si přivezl z natáčení francouzských exteriérů filmu Pudr a benzín (1932) a u níž zřejmě nenašel co kdysi v Praze u její mladší sestry Simony; z New Yorku si už přivezl svou druhou, americko-gruzínskou ženu, Anne Gerlettovou.
Ale Voskovec se ani jinak do Prahy nehrnul. Uspokojení z klaunských rolí, k nimž se s Werichem na konci války přece jen na Broadwayi dostali, pro něj bylo něco úplně jiného než dva tisíce rozhlasových protinacistických pořadů, které během války odvysílali z Hlasu Ameriky. "Hra běžela od ledna do května a byl to největší úspěch, jaký Bouře kdy zažila. Od shakespearovských časů." Karel Teige, guru předválečné levicové kultury, ho přivítal údivem: "Co tě napadlo sem jezdit? Z Ameriky!" Zesmutnělý básník František Halas rovnou varoval: "Půjdou po vás. Po mně už jdou taky. Tohle není socialismus, to je zrada." Voskovec překládal, režíroval i ve Stavovském divadle, zase měli v Osvobozeném divadle vyprodáno a zase proti nim štval bulvár, tentokrát komunistický. Trápili se nad novou hrou, až jednoho dne pochopili, že jim to nejde. Do Paříže odjel ještě legálně, coby publicista a organizátor ve službách UNESCO. Odtud do New Yorku už jako exulant.
Úspěch je vůl
Netušil, že pokroucení Češi žijí i tam. Pravděpodobně oni ho udali coby komunistu. Mohl si vybrat: buď se nechat úředně vyšetřovat, nebo se vrátit do Paříže, kde se ženou založili Americké divadlo. Rozhodl se pro boj. Na Ellis Islandu prožil v internaci jedenáct měsíců. Ve svém dopisu Peroutkovi připomínal, koho uměli komunisté zneužít: "Kolikrát se jim hodil Beneš, kolikrát Čapek, i Vy jste se jim hodil, když Vás Němci zavřeli. A nehodil se jim Roosevelt či Wallace, Hemingway či Steinbeck a tisíce jiných?" Když se za něj vedle Peroutky zaručil i přední exilový politik Petr Zenkl, byl po jedenácti měsících vpuštěn koncem prosince 1951 do Ameriky. Z poznámek pro svého advokáta pak napsal scénář pro populární televizní seriál Armstrong Circle Theater a v autobiografickém dílu Byl jsem obžalován si zahrál sám sebe. Dostal za to i The Christopher Award (1955), jedno z mnoha ocenění své nové herecké kariéry.
Trvala třicet let, přesto se o ní u nás prakticky až do roku 1990 většinou mnoho nevědělo. Pěkně to zdůvodnil národní umělec Josef Rybák v předmluvě k Werichovým vzpomínkám Potlach: "Voskovcovy poválečné kroky ve světě, kde vládne dolar, už nejsou zajímavé." Zásadní Voskovcovy rozhovory s A. J. Liehmem a Tigridem i sborník Jiřího Lederera Když se řekne Voskovec vyšly tenkrát jen v exilu. Dnes je téma George Voskovec nejlépe zpracováno v kronice Voskovcovy neteře Adrieny Borovičkové, Voskovec a Wachsmanni, knize Michala Schonberga Rozhovory s Voskovcem a v Divadelní revui 3/2003 a 1/2004, s korespondencí Voskovec-Topol a s komentovaným výčtem rolí. (Především z nich čerpala i tato causa.)
Hned v roce 1952 hrál Voskovec ve třech filmech. Navázal tak na předválečnou kariéru, která začala milovnickou rolí Ríši v ještě němé Pohádce máje (1926), za kterýžto kýč byl avantgardisty vyloučen z Devětsilu, a pokračovala čtyřmi filmy s Werichem. Dnes jsou jediným svědectvím Voskovcovy slavné komické éry. Napřesrok už debutoval na Broadwayi: v Ustinovově hře Láska čtyř plukovníků hrál po boku Rexe Harrisona a Lilli Palmerové. Na mimobroadwayské scéně dostal také první ze svých čechovovských rolí, doktora Dorna v Rackovi. Druhá už byla titulní, Strýček Váňa v inscenaci Davida Rosse (1956). Vynesla mu cenu OBIE a uznalé kritiky. "Strýček Váňa pana Voskovce je výkonem, který je nenucený, duchaplný a nesmírně vtipný." (Brooks Atkinson, New York Times) "George Voskovec zůstává naším nejlepším čechovovským hercem." (Richard Watts, New York Post) "Neobyčejně směšná, bezmocně lidská postava ... Nikdy jsem nikoho neviděl tlouci se pěstmi do čela s tak skvělým komickým účinkem." (Walter Kerr, The Herald Tribune) Zejména poslední citát od držitele Pulitzerovy ceny, autora vyhlášené knihy Jak nepsat hru, vzbuzuje úctu. Nikoli ovšem ve Voskovcovi. "Úspěch je vůl. To jsem měl v Praze. Tady taky, někdy. Ale dělat je důležitější."
Kerr psal o Voskovcovi často. "Je tak dobrý herec! Ve všem, co dělá, je jakási zvláštní uvolněnost ..." (Návštěva u Kuprina, 1961). "Je oslnivé pozorovat pana Voskovce ... už jeho vynalézavost je ohromující." (Znáte Mléčnou dráhu? 1961) "Brilantně hráno ... Voskovec udělá koncert z jediné věty." (Fyzikové, 1964) "Je to k zblití, vážená přítelkyně, jak si mne kdekdo váží a jak jsem uctíván - ale hovno vydělávám ...," svěřuje Voskovec v dopise Adrieně, kterou má hned po svém starším bratru Prokopovi nejradši.
Kromě Sázavy Mexiko
Každopádně lze z výčtu jeho rolí snadno sestavit čtivý profil. Býval hvězdou festivalů v americkém Stratfordu, kde hrál i Caesara v Shawově hře Caesar a Kleopatra, první mimoshakespearovské tohoto festivalu. Třikrát si zahrál Alberta Einsteina: v Brookově broadwayské inscenaci Dürrenmattových Fyziků, v životopisné televizní inscenaci Výjimeční muži a v televizní hře Dr. Einstein před obědem.
Ve světové premiéře O'Brienových Vražedných andělů hrál někdejšího sekretáře OSN Daga Hammarskjölda, ve hře Beethoven a Karel geniálního skladatele a ve filmu Rudovous byl partnerem countryové hvězdy Willieho Nelsona. Přestože nesnášel Brechtovy hry, v jeho Galileovi vytvořil papeže Urbana VIII. Hlásil se i k tomu, že existovaly "... tucty televizních her, v nichž jsem ... hrál různé učence, kteří buď uprostřed nějakého pokusu zešíleli, nebo se stali vyzvědači pro nějakou zlou mocnost z vesmíru. (Ačkoliv je to hnusné, já takové role tajně miluju - protože mám ohromnou srandu. Já vím, že to je morbidní rozkoš, ale já jsem holt tenhleten dekadent a rozloženec.)"
Byl šťastný, že dělá, co ho baví, a hrdý, že zajistí rodinu. Někdy to šlo špatně dohromady. Nejhůř v roce 1958 při natáčení filmu Bravados. Hrál sice s Gregorym Peckem, zjistil, že "kromě Sázavy je Mexiko vůbec nejnádhernější zeměkoule na světě", ale také věděl, že jeho žena Anne umírá na rakovinu. Starost o jejich dvě osvojené dívky, sedmiletou Vicky a pětiletou Georgeanne, načas zůstala na něm. Jeho třetí a poslední žena Christina byla Irka. Vlastně se znali už od dob společné práce v Paříži. "Tak se mi zdá, že je to první žena Modrovousova, se kterou je řeč," tipla si během její pražské návštěvy v roce 1968 Werichova manželka Zdenka. "To bude asi tím, že je z nich první, která ví, koho si vzala," vyvodila jeho nejoddanější i nejkritičtější neteř Adriena.
Křandavé stránky
České poúnorové mlčení o své osobě Voskovec poprvé prolomil filmem Dvanáct rozhněvaných mužů. V roce 1954 už hrál ve stejnojmenné televizní inscenaci, podle které vznikl o tři roky později černobílý film Sidneyho Lumeta. Příběh odehrávající se v jediné místnosti, bez jakékoli ženské role, jen s dvanáctičlennou porotou, jež má odsoudit nebo osvobodit chlapce obžalovaného z vraždy, by byl jistě pozoruhodný i bez Voskovce. Úžas, jaký v našich nepřipravených divácích vyvolala povědomá tvář, se však přinejmenším vyrovnal sympatiím, které vzbudil film jako celek i výkon Henryho Fondy v hlavní roli. Bizarní úkol dabovat Voskovcova jedenáctého porotce, přistěhovalého švýcarského hodináře, připadl Václavu Voskovi. Málokdo si asi při té příležitosti vzpomněl, že Voskovec při svém krátkém účinkování v poválečné Praze také mladičkého Vosku jednou režíroval.
Díky ideologickému oteplování v šedesátých letech k nám nějaký čas pronikaly i zprávy o dalších Voskovcových rolích. Prvořadou událostí byla - i na tu dálku - jeho účast v broadwayském Hamletovi (1964). John Gielgud dal titulní úlohu Richardu Burtonovi a s Voskovcem počítal do dvou rolí: hrobníka a prvního herce. Nakonec hrál Voskovec jen prvního herce, jak je dochováno na VHS i na vinylovém trojalbu. Názory na Burtonův výkon i Gielgudovu režii se lišily, Voskovec jim oběma vzdal hold, protože "se oba na míle vyhnuli nebezpečnému úskalí, jež v té kolosální roli hrozí každému herci: úskalí sebelítosti". To už mohl číst i tuzemský čtenář. V roce 1965 totiž v Praze vyšla knížka Klobouk ve křoví; vlastně výběr textů V + W, mnohem víc ale Voskovcovy eseje o divadle a životě. Autor s ní spokojen nebyl. "Četl jsem si v tom a nelíbí se mi to. Mnoho povyku pro nic." Těžko však bychom v té kategorii našli bohatší jazyk a přesnější, natožpak obraznější myšlení.
V té době také začalo Voskovcovi docházet z domoviny víc dopisů. Odpovídal zřejmě každému, nejen členům rodiny a celebritám typu Jiřího Suchého, Jana Vodňanského nebo Vladimíra Komárka. Nechtěně tím zahanboval Wericha, který mnohokrát neodpověděl ani Voskovcovi, ať už z nechuti vůči předpokládané cenzuře, nebo prostě z lenosti. Když Voskovec začal "budu chvililenku křandat", zpravidla následovalo několik stránek. Zvláštní místo zaujímá bohatá korespondence 1966-76 s dramatikem Josefem Topolem. Voskovec přeložil s Christinou hry Kočka na kolejích a Slavík k večeři. S jejich uvedením v New Yorku měl dalekosáhlé plány. "Zatím to tu čet' jeden kamarád, skvostnej mladej herec Robert Redford ... Děsně se mu to líbilo." Zejména jednání s pražskou agenturou se však protahovala a slábl i zájem newyorských kruhů. "Vyzbrojte se trpělivostí, pokud jde o provedení. Bojujeme usilovně - ale víte sám nejlíp, jak opovážné je Vaše rozhodnutí se nepoddat módnímu násilnictví a naturalistickému kruťáctví určité fáze současné dramatiky."
Nakonec Voskovec prosadil "nejskvělejšího českého divadelního básníka" alespoň na dramatické škole Oklahomské univerzity. "Mám Vás velice rád a jsem na Vás divadelní fanda - a to je = láska." Taková slova vypouštěl Voskovec zřídkakdy. S jejich adresátem se však v rozděleném světě nikdy nesešel.
Svět nalezený
Jak mohl Voskovec pomáhat novým exulantům (Janu Třískovi, Věře Linhartové), psát předmluvy (ke Škvoreckého Tankovému praporu i k vydání Havlových her) a přitom stále hrát? Odpovědí je možná i stará Masarykova poučka, že kdo má pořádek, má na všechno čas. Navzdory své české pověsti mistra improvizovaných předscén se Voskovec v zemi, kde odehrál dohromady 38 roků, prosadil jinak. Podle teatrologa Jakuba Škorpila: "... jedním z hlavních prvků, jimiž Voskovcovo herectví v Americe působilo, byl právě důraz na technickou část herecké práce, nestavějící na (pseudo)psychologickém prožívání, ale na dokonale zvládnuté technice."
Jeho poslední rolí, jednou z hlavních, byl v roce 1981 čtrnáctidílný televizní seriál Nero Wolfe. Už rok předtím s Christinou vyměnili New York, "to ohavné město pod tebou - leč v noci je skutečně nadpřirozeně nádherné co moře světel všech barev", za kalifornskou přírodu, "totální Divoký západ" s kaktusy, kojoty, chřestýši, netopýry a plchy. Ještě se tam stačil vrátit z nemocniční protirakovinné léčby. Zemřel 1. července 1981 na zástavu srdce. Naposled - a po srpnu 1968 patrně jedinkrát - se Voskovec a české publikum naživo navzájem slyšeli 27. září 1978 v hospodě Za větrem v Praze-Radlicích. Během pětivečerního festivalu V + W, pořádaného Ivanem Dvořákem a zaštítěného sportovci z TJ Nohyb, mluvil autor této causy deset minut s Voskovcem a telefon byl reproduktory propojen do nabitého sálu. Dojetím a překvapením koktali oba. Zajíkavá autenticita tehdy dobarvovala, co potom dokonale zahrálo z Voskovcovy poslední desky - Relativně vzato - z roku 1975: "Ono se řekne, že jsme ztratili domov, rodnou zem ... Ale zase jsme našli svět. A potom: domov není nutně místo. Domov je taky myšlení. A cit. A paměť ... Vůbec všechno, co v nás je. Domov je spíš, co je v nás, než v čem my jsme. To se dá nosit s sebou a nikdo nám to nemůže vzít."
