Létající talíře třetí říše
Nacistická třetí říše se stala ztělesněním zla a krutosti. Přesto mnohé lidi fascinuje. Již dlouhou dobu se nacismem z různých úhlů pohledu zabývají například milovníci záhad a stoupenci konspiračních teorií. Jedním z jejich oblíbených témat je nacistický výzkum a vývoj létajících talířů, který měl být podle většiny pramenů úzce vázán i na české území. Proč i dnes tolik lidí zajímají více než šedesát let staré stroje, které možná ani neexistovaly?
Od počátku historie moderního letectví se část odborníků zajímala o křídla s kruhovým profilem. Byli si vědomi toho, jak stabilní jsou ve vzduchu talíře, disky či kruhové podnosy, když je člověk hodí. Výpočty i pokusy s modely a skutečnými stroji však ukazovaly, že tudy cesta nevede, alespoň ne při současném charakteru leteckých materiálů a výkonu leteckých motorů.
Přesto se mnozí nenechali odradit. Patřil mezi ně i německý modelář Arthur Sack, který koncem třicátých let stavěl právě modely s kruhovým křídlem a navštěvoval s nimi modelářské soutěže. Tyto modely fascinovaly předního činitele Luftwaffe a známé leteckého eso z první světové války Ernsta Udeta.
Udet se rozhodl Sacka v jeho činnosti oficiálně podpořit a pomoc pokračovala i poté, co Udet v důsledku sporů s říšským ministrem letectví Hermannem Göringem spáchal 17. listopadu 1941 sebevraždu. Výsledkem byl v roce 1944 malý letounek s názvem A.S.6 V1 (Arthur Sack Modell 6 Versuchsmuster 1; zkratka V1 tedy znamená "pokusný model" a nemá nic společného s označením "V", které bylo v nacistickém slovníku užíváno pro "zbraně odplaty" - Vergeltungswaffen). Sack jej postavil v Brandisu u Lipska (což později mnozí hledači záhad chybně zaměňovali s naším Brandýsem nad Labem). Na letišti tu byla koncem války důležitá letecká základna Luftwaffe, ze které působila i stíhací 400. eskadra (Jagdgeschwader 400), vyzbrojená špičkovými raketovými letouny Messerschmitt Me 163.
Jeden z příslušníků jednotky, Oberleutnant Rösele, pomohl Sackův stroj zalétat.
Jednalo se ale o nepovedené letadlo. Nechtělo se zdvihat ze země anebo pouze poskakovalo.
Možná byl částečně vinen slabý motor Argus, ale i v případě silnějšího pohonu by taková zbraň rozhodně nacistické Německo nespasila. Letoun i většina dokumentace byly před obsazením Lipska a Brandisu americkými vojsky v dubnu 1945 zničeny. Pravda o nevalném charakteru A. S 6 vyšla díky leteckohistorickému výzkumu najevo až v devadesátých letech. Dlouhou dobu byla však známa jen jedna fotografie, která umožňovala rozvíjet fantazie o supervýkonných létajících talířích třetí říše.
TALÍŘE NAD PRAHOU
Centrem zájmu těch, kteří chtějí odhalit reálné dění v oblasti výzkumu létajících talířů, je Praha. V březnu 1950 vyšel v německém časopisu Der Spiegel článek o tom, že v českém hlavním městě byl koncem války vyvíjen létající talíř. Podrobnější informace přinesla kniha Rudolfa Lusara Tajné zbraně třetí říše, která poprvé vyšla v roce 1957 a dočkala se mnoha dalších vydání. Kapitola Fliegende Untertassen (Létající podšálky) byla mnohdy nekriticky přejímána dalšími autory (ani ne tak v letecké historii, jako spíše v záhadologii a ufologii).
Lusar tvrdil, že v roce 1941 začala třetí říše s pokusy s kruhovými létajícími stroji. Podíleli se na nich němečtí experti Rudolf Schriever, Klaus Habermohl a Richard Miethe a italský inženýr Giuseppe Bellonzo. Přinejmenším Schriever a Habermohl měli pracovat u filiálky BMW v Praze. Dne 14. února 1945 zde měl být podle Lusara zalétán prototyp stroje, který během tří minut vystoupal do výšky 12 400 m a dosáhl v této době nevídané rychlosti 2000 km/h, v horizontálním letu měl dosahovat i rychlosti 4000 km/h. Problémem je, že o existenci takového letounu nesvědčí žádná dochovaná fotografie ani součástka.
Všechny výše uvedené informace se zřejmě zakládaly na zprávě a náčrtcích Rudolfa Schrievera, který v padesátých letech zemřel. Je ovšem více než sporné, zda byly dostatečně věrohodné. Článek v seriózním leteckém týdeníku Luftfahrt International o německých létajících talířích analyzoval technické možnosti Schrieverova projektu v roce 1945 a uvedená data odsoudil do říše pohádek.
Zpochybnil i stavbu prototypů létajících talířů jako takových.
V devadesátých letech však španělští experti J. Miranda a P. Mercado publikovali v odborném tisku podrobné informace o vývoji německých letadel s kruhovými křídly a vývoj létajících talířů v Praze potvrdili. Není však jasné, z jakých archívních zdrojů vycházeli. V publikaci je přitom obsaženo i svědectví jednoho příslušníka Luftwaffe, který ve válečném období v Praze sloužil. První prototyp BMW "Flugelrad" I V1 měl být zalétán již v srpnu 1943. Na kbelském letišti však uskutečnil pouze třísetmetrový skok ve výšce jednoho metru. S druhým strojem byly údajně obdobné pokusy realizovány na podzim 1944 poblíž letiště Neubiberg. První prototyp zdokonalené verze V2 měl uskutečnit let v Praze již zmiňovaného 14. února 1945, na rozdíl od Lusarem zmíněného "supervýkonu" se ovšem jednalo pouze o krátký skok v malé výšce.
Vyvíjeny byly údajně i dokonalejší verze létajících talířů BMW, před koncem války však nacistický tým v Praze modely zničil a dokumentaci odvezl. Několik dalších leteckých projektů třetí říše kruhového tvaru využívalo rotorový pohon. To se týkalo i projektů leteckých min V-7 Feuerball (Ohnivá koule) a Kugelblitz (Kulový blesk) se zabudovanými pulsačními motory. Tyto letecké miny byly řízeny ze země. Měly doletět ke svazům amerických bombardérů, zde explodovat a způsobit kolem sebe zkázu. Podle Mirandy a Mercada byla V 7 vyzkoušena a koncem března 1945 dokonce úspěšně bojově nasazena.
OD FAKTŮ K FANTASMAGORIÍM
Zatímco výše uvedené informace mají jistý reálný základ a mohou být i pravdivé, mnohé další "zaručené" zprávy jsou snůškami fantazií a nepodložených nesmyslů.
Ještě v rámci představitelné, byť nepravdivé reality se pohybují pokusy interpretovat poválečný výskyt UFO jako výsledek toho, že vítězné mocnosti převzaly nacistickou technologii a využily ji ke špionáži ve studené válce. V USA byly skutečně v padesátých a šedesátých letech postaveny a vyzkoušeny prototypy letadel diskového tvaru, avšak jejich výkony nebyly nikterak výtečné a vývoj letectví zásadněji neovlivnily. Nejednalo se ovšem pouze o převzetí nacistických idejí, ale o pokračování vlastního výzkumu v této oblasti.
Podle "záhadologů" se Spojenci o kvalitách bojového nasazení nacistických létajících talířů měli údajně přesvědčit již koncem války, kdy byly pozorovány záhadné objekty, tzv.
foo fighters. Zde je však třeba upozornit, že když v roce 2000 německý zájemce Thomas Beyer zkoumal válečné zprávy agentury Reuters o těchto fantómech, dospěl k závěru, že se jednalo o novinářský vánoční žert před svátky v roce 1944.
Další informace jsou již více fantaskní.
Podle některých autorů spočíval hlavní výzkum létajících talířů na tajné nacistické společnosti Vril a později na speciálních složkách nechvalně známé organizace SS, s níž byla tato společnost propojena. V rámci SS se létajícími talíři měla zabývat skupina Schwarze Sonne (Černé slunce). Společnost Vril byla již od dvacátých let v kontaktu s mimozemskou civilizací v souhvězdí Aldebaran, jež kdysi na Zemi vysadila "árijskou rasu". Odtud získala plány na pohon (rovněž s názvem Vril) prostřednictvím antigravitačního efektu, který umožňoval i přesun do jiných dimenzí. Pod patronací SS bylo podle "záhadologů" postaveno několik létajících talířů. Např. stroj Haunebu III o průměru 71 metrů s 32člennou posádkou se měl v letu udržet nepřetržitě osm týdnů a mohl dosahovat rychlosti až 40 000 km/h. Další typy měly dosahovat obdobných výkonů. Kosmická loď VRIL 7 "ODIN" pro 120 lidí měla koncem války poletovat mezi Alpskou pevností, Antarktidou, Japonskem a vesmírem.
"Antarktická stopa" je součástí další oblíbené fantaskní teorie, která však pracuje s jednou reálnou událostí. V letech 1938/1939 podnikli nacisté velkou expedici do Antarktidy a zabrali zde pro třetí říši území, které nazvali Nové Švábsko (Neu Schwabenland). V průběhu války v okolí nejjižnějšího kontinentu operovaly německé ponorky. To je sice zajímavé, ale pro řadu lidí stále nudné. Proč např. netvrdit, že v Antarktidě byly vybudovány základny pro nacistické létající talíře? Ty pak po porážce nacismu odletěly s nacistickými pohlaváry včetně Hitlera na Aldebaran a jednou se možná vrátí. Kromě Antarktidy jsou však občas základny nacistických létajících talířů umísťovány i do Grónska, do Alp anebo na polskou stranu Krkonoš.
HNĚDÉ GALAXIE
Když někdo nekriticky opěvuje nacistickou zázračnou techniku, tvrdí, že Němci byli jako "vyvolení árijci" ve spojení s mimozemšťany, a dokonce že se mohou nacisté díky současnému pobytu v "mimoprostoru" opět vrátit, tak není divu, že takové myšlenky mohou zaujmout i část lidí, kteří o návrat nacismu sami programově usilují. Netýká se to rozhodně všech neonacistů, kteří se spíše zaměřují na "pragmatičtější činnost" - násilí či průnik do stranickopolitického mainstreamu. V části této scény, kde tradičně bují mytologie a esoterismus, nacházejí ale zprávy s výše uvedeným obsahem pozitivní ohlas.
Zřejmě největší zájem je mezi neonacisty o knihy Jana van Helsinga, což je pseudonym osmatřicetiletého Němce Jana Uda Holeyho (Helsing je lovec upírů ze Stokerova románu Dracula). Největší popularity dosáhla jeho první kniha z roku 1993 s názvem Tajné společnosti a jejich vliv ve 20. století. Obsahuje řadu konspiračních teorií, včetně popisu výše zmíněné společnosti Vril. Jsou zde k dispozici i vážně míněné citace z antisemitského pamfletu Protokoly sionských mudrců.
O propojení mezi nacisty a kosmickou árijskou civilizací pojednává i jedna z jeho dalších knih, Operace Aldebaran. V jiné knize, Vnitřní svět: tajemství Černého slunce, však pracuje s konceptem obývaného světa uvnitř zeměkoule. Do něj utekl i Hitler, který pak zemřel 25. října 1974 ve Španělsku. Ještě předtím stačil předat vládu uvnitř zeměkoule svému synovi. Na povrch se obyvatelé podzemí dostávají v létajících talířích, které pak běžný smrtelník pokládá za UFO. Takto Holey může posilovat naději některých neonacistů na vybudování "čtvrté říše" a upevňovat vědomí jejich přináležitosti k elitě.
V hnědé scéně se pokoušeli propagovat nacistickou vyspělost s poukazem na dokonalé létající talíře i mnozí její skalní příslušníci. Významnou roli v tomto ohledu sehrál např. bývalý příslušník SS Wilhelm Landig (1909-1998), který podle vlastních vyjádření zodpovídal za vývoj tohoto druhu techniky ve Vídni. Podle některých pramenů je Landig i hlavním inspiračním zdrojem Helsinga. Není ale tak populární.
Nacistické létající talíře se staly v ultrapravicovém prostředí natolik oblíbené, že si je do svého názvu zvolil i hamburský label V7 Versand, což je jeden z nejvýznamnějších soudobých distributorů pravicově extremistických cédéček a dalších materiálů. Jeden z létajících disků se dokonce objevuje i v logu této firmy, ke které náleží rovněž nahrávací společnost.
ČECHY - ZEMĚ ZASLÍBENÁ?
Údajné nacistické pokusy s létajícími talíři na českém území vyvolávají zájem o různá svědectví případných pamětníků či o nalezení pozůstatků tohoto záhadného dění v naší zemi. O možnosti narazit na dokumentaci či součásti nacistických zázračných technologií se zmiňovali i dva známí hledači štěchovického pokladu: Helmut Gaensel a Josef Mužík.
Výsledky snah o nalezení "korunních svědků" a důkazů výroby či zalétávání takovýchto aparátů jsou však doposud neuspokojivé.
Nová fakta o celé problematice se v Čechách pokusilo bez valného úspěchu získat několik více či méně seriózních periodik či publikací. V časopisech orientovaných na letectví a letecké modelářství (např. ve Zlínku) prosili o pomoc němečtí badatelé. Problém neušel ani pozornosti "záhadologů". Z domácích zájemců vyvinul snahu o objasnění problematiky již v šedesátých a v sedmdesátých letech známý spisovatel doktor Ludvík Souček.
Vrcholem tohoto typu literatury s originálním autorským vkladem a originálními svědectvími je kniha slovenského publicity Miloše Jesenského a jeho polského kolegy Roberta Leśniakiewicze Wunderland.
Mimozemské technologie třetí říše. Jsou v ní shrnuty závěry ze zahraničních prací, a především je zde na základě výzkumu obou autorů zmíněno několik lokalit, kde měl vývoj létajících talířů v Čechách probíhat (podzemní továrna v Litoměřicích, pokusný objekt v Bezejovicích u Plzně apod.).
Řada česky psaných prací v tiskovinách i na Internetu však vychází především z převzatých materiálů. To se týká např. knihy známého ufologa Iva Wresnera Gambit Mahátmů z roku 2004 (který jako zdroj využívá i Helsinga), textů o nacistických létajících talířích na stránce stoupence "konspiračních teorií" Ladislava Kopeckého, materiálů na stránce Hitlerova esa - elitní válečníci (jejíž autoři píší podle vlastního vyjádření o "výjimečných vojácích", avšak odsuzují fašismus a nacismus jako scestné ideologie) či prací Jaroslava Chvátala ze Studia esoterních věd.
V českém neonacistickém prostředí zřejmě obliba nacistických "zázračných zbraní" nezapustila výraznější kořeny. Před několika lety se některé převzaté věci o této problematice objevily v česky psaných článcích Mimozemské technologie třetí říše a Poslední úkryt Nibelungů na slovenské neonacistické stránce Whitefront. Jinak je - pokud je známo - toto téma českými neonacisty opomíjeno. V souvislosti s vývojem v zahraničí a narůstající popularitou "hnědé esoteriky" (v jejím rámci je často možné nenápadně hlásat i rasistické teorie či popularizovat nacismus) však může daný trend dorazit i do země, odkud měly původní nacistické aparáty startovat k "hnědým zítřkům".
Přesto se mnozí nenechali odradit. Patřil mezi ně i německý modelář Arthur Sack, který koncem třicátých let stavěl právě modely s kruhovým křídlem a navštěvoval s nimi modelářské soutěže. Tyto modely fascinovaly předního činitele Luftwaffe a známé leteckého eso z první světové války Ernsta Udeta.
Udet se rozhodl Sacka v jeho činnosti oficiálně podpořit a pomoc pokračovala i poté, co Udet v důsledku sporů s říšským ministrem letectví Hermannem Göringem spáchal 17. listopadu 1941 sebevraždu. Výsledkem byl v roce 1944 malý letounek s názvem A.S.6 V1 (Arthur Sack Modell 6 Versuchsmuster 1; zkratka V1 tedy znamená "pokusný model" a nemá nic společného s označením "V", které bylo v nacistickém slovníku užíváno pro "zbraně odplaty" - Vergeltungswaffen). Sack jej postavil v Brandisu u Lipska (což později mnozí hledači záhad chybně zaměňovali s naším Brandýsem nad Labem). Na letišti tu byla koncem války důležitá letecká základna Luftwaffe, ze které působila i stíhací 400. eskadra (Jagdgeschwader 400), vyzbrojená špičkovými raketovými letouny Messerschmitt Me 163.
Jeden z příslušníků jednotky, Oberleutnant Rösele, pomohl Sackův stroj zalétat.
Jednalo se ale o nepovedené letadlo. Nechtělo se zdvihat ze země anebo pouze poskakovalo.
Možná byl částečně vinen slabý motor Argus, ale i v případě silnějšího pohonu by taková zbraň rozhodně nacistické Německo nespasila. Letoun i většina dokumentace byly před obsazením Lipska a Brandisu americkými vojsky v dubnu 1945 zničeny. Pravda o nevalném charakteru A. S 6 vyšla díky leteckohistorickému výzkumu najevo až v devadesátých letech. Dlouhou dobu byla však známa jen jedna fotografie, která umožňovala rozvíjet fantazie o supervýkonných létajících talířích třetí říše.
TALÍŘE NAD PRAHOU
Centrem zájmu těch, kteří chtějí odhalit reálné dění v oblasti výzkumu létajících talířů, je Praha. V březnu 1950 vyšel v německém časopisu Der Spiegel článek o tom, že v českém hlavním městě byl koncem války vyvíjen létající talíř. Podrobnější informace přinesla kniha Rudolfa Lusara Tajné zbraně třetí říše, která poprvé vyšla v roce 1957 a dočkala se mnoha dalších vydání. Kapitola Fliegende Untertassen (Létající podšálky) byla mnohdy nekriticky přejímána dalšími autory (ani ne tak v letecké historii, jako spíše v záhadologii a ufologii).
Lusar tvrdil, že v roce 1941 začala třetí říše s pokusy s kruhovými létajícími stroji. Podíleli se na nich němečtí experti Rudolf Schriever, Klaus Habermohl a Richard Miethe a italský inženýr Giuseppe Bellonzo. Přinejmenším Schriever a Habermohl měli pracovat u filiálky BMW v Praze. Dne 14. února 1945 zde měl být podle Lusara zalétán prototyp stroje, který během tří minut vystoupal do výšky 12 400 m a dosáhl v této době nevídané rychlosti 2000 km/h, v horizontálním letu měl dosahovat i rychlosti 4000 km/h. Problémem je, že o existenci takového letounu nesvědčí žádná dochovaná fotografie ani součástka.
Všechny výše uvedené informace se zřejmě zakládaly na zprávě a náčrtcích Rudolfa Schrievera, který v padesátých letech zemřel. Je ovšem více než sporné, zda byly dostatečně věrohodné. Článek v seriózním leteckém týdeníku Luftfahrt International o německých létajících talířích analyzoval technické možnosti Schrieverova projektu v roce 1945 a uvedená data odsoudil do říše pohádek.
Zpochybnil i stavbu prototypů létajících talířů jako takových.
V devadesátých letech však španělští experti J. Miranda a P. Mercado publikovali v odborném tisku podrobné informace o vývoji německých letadel s kruhovými křídly a vývoj létajících talířů v Praze potvrdili. Není však jasné, z jakých archívních zdrojů vycházeli. V publikaci je přitom obsaženo i svědectví jednoho příslušníka Luftwaffe, který ve válečném období v Praze sloužil. První prototyp BMW "Flugelrad" I V1 měl být zalétán již v srpnu 1943. Na kbelském letišti však uskutečnil pouze třísetmetrový skok ve výšce jednoho metru. S druhým strojem byly údajně obdobné pokusy realizovány na podzim 1944 poblíž letiště Neubiberg. První prototyp zdokonalené verze V2 měl uskutečnit let v Praze již zmiňovaného 14. února 1945, na rozdíl od Lusarem zmíněného "supervýkonu" se ovšem jednalo pouze o krátký skok v malé výšce.
Vyvíjeny byly údajně i dokonalejší verze létajících talířů BMW, před koncem války však nacistický tým v Praze modely zničil a dokumentaci odvezl. Několik dalších leteckých projektů třetí říše kruhového tvaru využívalo rotorový pohon. To se týkalo i projektů leteckých min V-7 Feuerball (Ohnivá koule) a Kugelblitz (Kulový blesk) se zabudovanými pulsačními motory. Tyto letecké miny byly řízeny ze země. Měly doletět ke svazům amerických bombardérů, zde explodovat a způsobit kolem sebe zkázu. Podle Mirandy a Mercada byla V 7 vyzkoušena a koncem března 1945 dokonce úspěšně bojově nasazena.
OD FAKTŮ K FANTASMAGORIÍM
Zatímco výše uvedené informace mají jistý reálný základ a mohou být i pravdivé, mnohé další "zaručené" zprávy jsou snůškami fantazií a nepodložených nesmyslů.
Ještě v rámci představitelné, byť nepravdivé reality se pohybují pokusy interpretovat poválečný výskyt UFO jako výsledek toho, že vítězné mocnosti převzaly nacistickou technologii a využily ji ke špionáži ve studené válce. V USA byly skutečně v padesátých a šedesátých letech postaveny a vyzkoušeny prototypy letadel diskového tvaru, avšak jejich výkony nebyly nikterak výtečné a vývoj letectví zásadněji neovlivnily. Nejednalo se ovšem pouze o převzetí nacistických idejí, ale o pokračování vlastního výzkumu v této oblasti.
Podle "záhadologů" se Spojenci o kvalitách bojového nasazení nacistických létajících talířů měli údajně přesvědčit již koncem války, kdy byly pozorovány záhadné objekty, tzv.
foo fighters. Zde je však třeba upozornit, že když v roce 2000 německý zájemce Thomas Beyer zkoumal válečné zprávy agentury Reuters o těchto fantómech, dospěl k závěru, že se jednalo o novinářský vánoční žert před svátky v roce 1944.
Další informace jsou již více fantaskní.
Podle některých autorů spočíval hlavní výzkum létajících talířů na tajné nacistické společnosti Vril a později na speciálních složkách nechvalně známé organizace SS, s níž byla tato společnost propojena. V rámci SS se létajícími talíři měla zabývat skupina Schwarze Sonne (Černé slunce). Společnost Vril byla již od dvacátých let v kontaktu s mimozemskou civilizací v souhvězdí Aldebaran, jež kdysi na Zemi vysadila "árijskou rasu". Odtud získala plány na pohon (rovněž s názvem Vril) prostřednictvím antigravitačního efektu, který umožňoval i přesun do jiných dimenzí. Pod patronací SS bylo podle "záhadologů" postaveno několik létajících talířů. Např. stroj Haunebu III o průměru 71 metrů s 32člennou posádkou se měl v letu udržet nepřetržitě osm týdnů a mohl dosahovat rychlosti až 40 000 km/h. Další typy měly dosahovat obdobných výkonů. Kosmická loď VRIL 7 "ODIN" pro 120 lidí měla koncem války poletovat mezi Alpskou pevností, Antarktidou, Japonskem a vesmírem.
"Antarktická stopa" je součástí další oblíbené fantaskní teorie, která však pracuje s jednou reálnou událostí. V letech 1938/1939 podnikli nacisté velkou expedici do Antarktidy a zabrali zde pro třetí říši území, které nazvali Nové Švábsko (Neu Schwabenland). V průběhu války v okolí nejjižnějšího kontinentu operovaly německé ponorky. To je sice zajímavé, ale pro řadu lidí stále nudné. Proč např. netvrdit, že v Antarktidě byly vybudovány základny pro nacistické létající talíře? Ty pak po porážce nacismu odletěly s nacistickými pohlaváry včetně Hitlera na Aldebaran a jednou se možná vrátí. Kromě Antarktidy jsou však občas základny nacistických létajících talířů umísťovány i do Grónska, do Alp anebo na polskou stranu Krkonoš.
HNĚDÉ GALAXIE
Když někdo nekriticky opěvuje nacistickou zázračnou techniku, tvrdí, že Němci byli jako "vyvolení árijci" ve spojení s mimozemšťany, a dokonce že se mohou nacisté díky současnému pobytu v "mimoprostoru" opět vrátit, tak není divu, že takové myšlenky mohou zaujmout i část lidí, kteří o návrat nacismu sami programově usilují. Netýká se to rozhodně všech neonacistů, kteří se spíše zaměřují na "pragmatičtější činnost" - násilí či průnik do stranickopolitického mainstreamu. V části této scény, kde tradičně bují mytologie a esoterismus, nacházejí ale zprávy s výše uvedeným obsahem pozitivní ohlas.
Zřejmě největší zájem je mezi neonacisty o knihy Jana van Helsinga, což je pseudonym osmatřicetiletého Němce Jana Uda Holeyho (Helsing je lovec upírů ze Stokerova románu Dracula). Největší popularity dosáhla jeho první kniha z roku 1993 s názvem Tajné společnosti a jejich vliv ve 20. století. Obsahuje řadu konspiračních teorií, včetně popisu výše zmíněné společnosti Vril. Jsou zde k dispozici i vážně míněné citace z antisemitského pamfletu Protokoly sionských mudrců.
O propojení mezi nacisty a kosmickou árijskou civilizací pojednává i jedna z jeho dalších knih, Operace Aldebaran. V jiné knize, Vnitřní svět: tajemství Černého slunce, však pracuje s konceptem obývaného světa uvnitř zeměkoule. Do něj utekl i Hitler, který pak zemřel 25. října 1974 ve Španělsku. Ještě předtím stačil předat vládu uvnitř zeměkoule svému synovi. Na povrch se obyvatelé podzemí dostávají v létajících talířích, které pak běžný smrtelník pokládá za UFO. Takto Holey může posilovat naději některých neonacistů na vybudování "čtvrté říše" a upevňovat vědomí jejich přináležitosti k elitě.
V hnědé scéně se pokoušeli propagovat nacistickou vyspělost s poukazem na dokonalé létající talíře i mnozí její skalní příslušníci. Významnou roli v tomto ohledu sehrál např. bývalý příslušník SS Wilhelm Landig (1909-1998), který podle vlastních vyjádření zodpovídal za vývoj tohoto druhu techniky ve Vídni. Podle některých pramenů je Landig i hlavním inspiračním zdrojem Helsinga. Není ale tak populární.
Nacistické létající talíře se staly v ultrapravicovém prostředí natolik oblíbené, že si je do svého názvu zvolil i hamburský label V7 Versand, což je jeden z nejvýznamnějších soudobých distributorů pravicově extremistických cédéček a dalších materiálů. Jeden z létajících disků se dokonce objevuje i v logu této firmy, ke které náleží rovněž nahrávací společnost.
ČECHY - ZEMĚ ZASLÍBENÁ?
Údajné nacistické pokusy s létajícími talíři na českém území vyvolávají zájem o různá svědectví případných pamětníků či o nalezení pozůstatků tohoto záhadného dění v naší zemi. O možnosti narazit na dokumentaci či součásti nacistických zázračných technologií se zmiňovali i dva známí hledači štěchovického pokladu: Helmut Gaensel a Josef Mužík.
Výsledky snah o nalezení "korunních svědků" a důkazů výroby či zalétávání takovýchto aparátů jsou však doposud neuspokojivé.
Nová fakta o celé problematice se v Čechách pokusilo bez valného úspěchu získat několik více či méně seriózních periodik či publikací. V časopisech orientovaných na letectví a letecké modelářství (např. ve Zlínku) prosili o pomoc němečtí badatelé. Problém neušel ani pozornosti "záhadologů". Z domácích zájemců vyvinul snahu o objasnění problematiky již v šedesátých a v sedmdesátých letech známý spisovatel doktor Ludvík Souček.
Vrcholem tohoto typu literatury s originálním autorským vkladem a originálními svědectvími je kniha slovenského publicity Miloše Jesenského a jeho polského kolegy Roberta Leśniakiewicze Wunderland.
Mimozemské technologie třetí říše. Jsou v ní shrnuty závěry ze zahraničních prací, a především je zde na základě výzkumu obou autorů zmíněno několik lokalit, kde měl vývoj létajících talířů v Čechách probíhat (podzemní továrna v Litoměřicích, pokusný objekt v Bezejovicích u Plzně apod.).
Řada česky psaných prací v tiskovinách i na Internetu však vychází především z převzatých materiálů. To se týká např. knihy známého ufologa Iva Wresnera Gambit Mahátmů z roku 2004 (který jako zdroj využívá i Helsinga), textů o nacistických létajících talířích na stránce stoupence "konspiračních teorií" Ladislava Kopeckého, materiálů na stránce Hitlerova esa - elitní válečníci (jejíž autoři píší podle vlastního vyjádření o "výjimečných vojácích", avšak odsuzují fašismus a nacismus jako scestné ideologie) či prací Jaroslava Chvátala ze Studia esoterních věd.
V českém neonacistickém prostředí zřejmě obliba nacistických "zázračných zbraní" nezapustila výraznější kořeny. Před několika lety se některé převzaté věci o této problematice objevily v česky psaných článcích Mimozemské technologie třetí říše a Poslední úkryt Nibelungů na slovenské neonacistické stránce Whitefront. Jinak je - pokud je známo - toto téma českými neonacisty opomíjeno. V souvislosti s vývojem v zahraničí a narůstající popularitou "hnědé esoteriky" (v jejím rámci je často možné nenápadně hlásat i rasistické teorie či popularizovat nacismus) však může daný trend dorazit i do země, odkud měly původní nacistické aparáty startovat k "hnědým zítřkům".
