Oscar Wilde: Dekadentní umělec, jehož jméno se stalo synonymem pro závratný vzestup i střemhlavý pád
Dramatik, prozaik, básník, estét a dandy, mistr duchaplné konverzace. Hvězda první velikosti, která i po dramatickém pádu opony září stále dál. Jeho život se nikdy neubíral "zlatou střední cestou" - tou ostatně géniové chodí málokdy. Životní příběh Oscara Wilda (16. října 1854 - 30. listopadu 1900) je zároveň dramatem i typickým wildovským paradoxem, odhalujícím krutou pravdu. "Probudil jsem fantazii svého století tak, že kolem mne vytvořila mýty a legendy." Nakonec se sám stal mýtem a legendou, a přestože ho proslavily brilantní komedie, jeho osobní život skončil tragédií. A právě od Wilda víme, že "pravda je málokdy čistá a nikdy není jednoduchá".
Oscar Wilde (celým jménem Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde) se narodil 16. října 1854 v Dublinu do výjimečné rodiny. Jeho otcem byl věhlasný oční a ušní chirurg, lékař královny Viktorie, učenec a spisovatel, který byl za své služby povýšen do šlechtického stavu. Jeho matka publikovala vlastenecky laděné básně pod pseudonymem Speranza a vedla literární salón. Jejím strýcem byl spisovatel Charles Maturin, autor gotického románu Poutník Melmoth. Právě za tuto fiktivní postavu se Wilde rozhodl skrýt na konci svého života v Paříži, kdy vystupoval pod pseudonymem Sebastian Melmoth. Oscar Wilde vynikal inteligencí a pronikavým úsudkem, ke skvělým studijním výsledkům mu dopomohla jistě i schopnost rychle se orientovat v textu a fenomenální paměť.
Nejprve studoval na Trinity College v Dublinu, kde získal nejvyšší ocenění na poli klasických studií, řečtiny a latiny. Tím se mu otevřela cesta do Oxfordu. Nepřeháněl, když později napsal: "V mém životě byly dva význačné body obratu - první, když mě otec poslal do Oxfordu, a druhý, když mě společnost poslala do vězení." V Oxfordu exceloval, za báseň Ravenna získal prestižní cenu a studia zakončil ověnčen nejvyššími možnými poctami. Během svých studií v Oxfordu se rovněž stal stoupencem a hlasatelem estétství, hnutí, jemuž krása, svoboda a smyslové zážitky byly nade vše jak v životě, tak v umění. Wilde tak už tehdy dosáhl značného věhlasu, který mu možná zabránil v akademické dráze - ovšem sám si uvědomoval, že se nechce stát "sucharským oxfordským učencem", a příteli řekl: "Budu básníkem, spisovatelem, dramatikem. Tak či onak, budu slavný, a nedosáhnu-li slávy, tak alespoň proslulosti." Podařilo se mu dosáhnout obojího v míře nebývalé.
Londýn, Amerika
Za slávou a penězi se vydal do Londýna. Rozhodl se získat si přízeň vyšších kruhů. Jeho plán byl jednoduchý - a potvrzují jej i slova jedné postavy ze hry Bezvýznamná žena (1893): "Aby se dnes člověk dostal do lepší společnosti, musí lidi krmit, bavit nebo šokovat. Muž, který ovládne londýnský jídelní stůl, může ovládnout celý svět." A jen málo mužů se mohlo měřit s Wildovou schopností bavit a šokovat.
Pomáhal mu v tom i oděv a celkový zjev. Wilde si na své extravagantnosti zakládal, dokonce si vysloužil poznámku, že "nikdy nemohl být dokonalým gentlemanem, protože se oblékal příliš vybraně a jeho způsoby byly příliš uhlazené". Podkolenky, k nim krátké kalhoty připomínající pumpky, šosaté kabátce, velké poletující límce a volně uvázané šátky, které měl v oblibě, neviděly londýnské ulice již více než půl století. "Oděv 19. století je vpravdě odporný," napsal. "Je tak pochmurný a depresívní. Jediným zpestřením moderního života je hřích." Karikatury a parodie v časopisech, knihách a divadelních hrách na sebe nedaly dlouho čekat.
V těchto prvních letech v Londýně Wilde napsal dvě hry a vlastním nákladem vydal sbírku Básní (1881). Byl také pozván na přednáškové turné po Americe (1882), které bylo velkým úspěchem. Od svého krejčího si nechal ušít několik kusů výstředního oblečení, pozornost budil zvláště dlouhý zelený plášť lemovaný kožešinou, který mu sahal až po kotníky a stal se oblíbenou součástí jeho garderoby, jak dokazují mnohé fotografie i z pozdější doby. Sebevědomí Oscaru Wildovi nikdy nechybělo. Právě při cestě do Spojených států amerických odpověděl celníkovi na hranicích na otázku, má-li něco k proclení, takto: "Nic, nepočítám-li svého génia." Vzhledem k tomu, že měl kufry plné výtisků svých Básní, které měl připravené pro americké celebrity, byla to pravda nejen v přeneseném slova smyslu, ale i doslovně.
Novinář a literární kritik
Rok 1883 byl ve Wildově životě velmi významný. Během předchozích pěti let získal jistou proslulost coby estét a pokusil se prosadit jako dramatik. Ovšem literární jméno nezískal ani nedosáhl finanční nezávislosti. Rozhodl se, že se usadí a bude si vydělávat na živobytí novinařinou, literární kritikou a vlastní tvorbou. Na podzim roku 1883 požádal o ruku Constance Lloydovou, hezkou a vzdělanou dívku, svatba se konala na jaře následujícího roku. Constance mu porodila dva syny a po zbytek života mu byla trpělivým strážným andělem - Wilde se dokonce chystal napsat drama Constance, pojednávající o věrnosti zrazované manželky, k tomu však nikdy nedošlo.
Přednášel na témata "Dekorativní umění", "Nádherný byt", "Proslov o oděvu", "Hodnota umění v moderním životě", zdůrazňoval nutnost individuálního přístupu k bydlení, a především k oblékání. Stal se předchůdcem moderních guruů životního stylu. V roce 1887 přijal práci v redakci časopisu Woman's World (Svět ženy) v naději, že bude mít čas i na vlastní tvorbu.
Ve znamení literárních úspěchů
V roce 1888 se dočká prvního skutečného literárního úspěchu s knihou moderních pohádek Šťastný princ a jiné pohádky. Wilde měl velký dar vyprávět, který možná zdědil po svých irských předcích. André Gide ve svých pamětech vzpomíná na setkání v Paříži a píše, že "Wilde nehovořil, nýbrž vyprávěl". Pohádky odrážejí Wildovu posedlost krásou a vyznačují se určitým smutkem a melancholií. V roce 1891 vychází druhý svazek pohádek pod názvem Dům granátových jablek.
V roce 1888 Wilde začíná pracovat i na svém jediném románu, Obraz Doriana Graye. Píše de facto na objednávku: v září tohoto roku přijel do Anglie americký nakladatel J. M. Stoddart s cílem získat příspěvky do měsíčníku, který vydával. Setkal se s Oscarem Wildem a A. C. Doylem, autorem úspěšných detektivních příběhů se Sherlockem Holmesem. Oba mu slíbili dílo většího rozsahu, Wilde přislíbil dopsat právě Doriana Graye, ovšem nebyl schopen dodržet termín a knihu dodal až na jaře příštího roku. V červnu vyšel román časopisecky, knižní podoby se dočkal v následujícím roce.
Téma tohoto románu odráží Wildovu posedlost maskami, za nimiž se skrývá pravda naší duše. Wildovou inspirací byl Stevensonův Doktor Jekyll a pan Hyde, nicméně Wilde příběh použil jako pozadí pro své teorie o umění. Dekadentní atmosféru románu ovlivnil Huysmansův román Naruby. Na autorovu hlavu se snesla vlna kritiky a Constance se nechala slyšet, že "poté, co Oscar napsal Doriana Graye, nikdo už s námi nepromluví ani slovo". Ve světle toho, co teprve mělo přijít, byl Dorian nevinnost sama. A protože neexistuje nic takového jako "špatná publicita", byl tento román i komerčním úspěchem.
Návrat na londýnská jeviště
Rok 1891 zastihuje Wilda na vrcholu tvůrčích sil. Dostává objednávku na hru ze současnosti a také zálohu. Po návštěvě jezera Windermere v jezerní oblasti napíše hru, jíž dá titul Vějíř lady Windermerové (hra je uvedena na počátku roku 1892). V témže roce píše tragédii Salome (1891) na biblický námět, mnohokrát zpracovaný, kdy Salome tančí před králem Herodem a za odměnu si žádá hlavu Jana Křtitele. Tuto tragédii se Wilde rozhodl napsat francouzsky, protože měl za to, že se francouzština k vystižení stylu dekadence a symbolismu hodí lépe. Herečka Sarah Bernhardtová se ujala hlavní role (hra však byla v Londýně zakázána a byla provedena v Paříži v únoru 1896, kdy byl Wilde ve vězení).
A také se v tomto roce Wilde setkává s lordem Alfredem Douglasem, mladým aristokratem s básnickými ambicemi. Toto setkání se Wildovi mělo stát osudným. Wilde byl Alfredem Douglasem (Bosiem) okouzlen - jeho vzhledem, jeho mládím. Na jaře příštího roku začalo jejich "osudné a neblahé přátelství", jak to sám Wilde nazval. Jeho vztah k tomuto sobeckému, marnivému, rozhazovačnému mladíkovi byl podivnou posedlostí, zvláštním prokletím, Bosie mu byl andělem zhoubcem, andělem smrti. Ale byla to vášeň a láska, ovšem láska nedovolená, láska homosexuální, "ta láska, která nesmí vyslovit své jméno", jak to v jedné své básni popsal Alfred Douglas. V praxi tak Wilde potvrdil pravdivost svého slavného výroku: "Odolám všemu s výjimkou pokušení."
Varovné znamení
V roce 1891 uveřejnil Oscar Wilde také povídku Zločin lorda Arthura Savila, v níž chiromant čte z ruky anglickému šlechtici a sdělí mu, že spáchá vraždu. Tento motiv se později podivuhodně projevil ve skutečném autorově životě: v dubnu roku 1893, po slavnostní večeři, četl hostům z ruky proslulý věštec Cheiro (jméno je odvozeno z řeckého výrazu cheir, ruka). Ten Wildovi řekl, že jeho levá ruka značí obrovský úspěch, pravá ruka naopak svědčí o blížící se katastrofě. "Levá ruka je rukou královou, ale pravá ruka je rukou krále, který sám na sebe uvalí vyhnanství." S přesností, která vyráží dech, Cheir předpověděl, že tato blíže neurčená katastrofa nastane kolem autorovy čtyřicítky, což byl pro Wilda rok 1895. Spisovatel byl naprosto vyveden z míry a beze slova (!) společnost opustil.
Ironií osudu je, že se tato událost odehrála následujícího večera po premiéře druhé Wildovy komedie, opět velmi úspěšné, jíž byla Bezvýznamná žena (1893). A opět to byla hra plná slovních hříček, aforismů a paradoxů, které se staly okřídlenými, například když lord Illingworth říká: "Kniha života se počíná příběhem muže a ženy v zahradě." A paní Allonby ho doplní: "A končí apokalypsou." Hra Bezvýznamná žena byla významná ze dvou důvodů: jednak se začalo schylovat k apokalypse i ve Wildově soukromém životě, jednak se stala významným zdrojem příjmů, které život v luxusu se "zhoubcem" Bosiem umožňovaly.
Ještě horší ovšem bylo, že Bosie znemožňoval Wildovi pracovat, protože se stále domáhal jeho pozornosti a času, peněz a dárků. Scény a roztržky mezi nimi byly časté. Na podzim roku 1893 se Wilde rozhodl přeložit tragédii Salome do angličtiny, protože francouzský text byl souběžně publikován v Paříži i v Londýně. Požádal Bosieho, jehož básnické vlohy neustále přeceňoval, aby se tohoto důležitého a náročného úkolu ujal. Výsledkem bylo naprosté fiasko. Překlad byl plný chyb a Wilde trval na mnoha změnách. Knihu ilustroval Aubrey Beardsley, jehož erotické černobílé ilustrace přidaly dekadentní atmosféře na smyslnosti a vzbudily naprostou senzaci.
Z výšin do propadliště
Na začátku ledna 1895 se hrála další Wildova úspěšná komedie, Ideální manžel. Poptávka po lístcích byla tak obrovská, že se management divadla rozhodl zavést ve středu a v sobotu i dopolední představení. Wilde odjel s Bosiem na krátkou dovolenou do Alžíru, který byl oblíbeným místem "sexuální turistiky", jak bychom řekli dnes. Setkal se tu opět s Andrém Gidem, který byl stejného sexuálního zaměření.
Alfred Douglas zahořel vášní k nějakému arabskému chlapci a zmizel. K lodi do Londýna tak Wilda doprovázel Gide, a jak uvádí ve svých pamětech, byl Wilde ve "fatalistickém rozpoložení", nevěda, co ho v Anglii čeká, právě s ohledem na jeho milostný poměr s lordem Douglasem. "Už nemohu dál," řekl Gidovi. "Něco se musí stát." Ještě předtím však byl Wilde svědkem svého největšího triumfu při představení hry Jak je důležité míti Filipa (1895), která je pokládána za nejlepší Wildovu hru vůbec. Je to nepřetržitý sled duchaplností a vtipností a hra je opět zdrojem mnoha slavných citátů. V rozmezí šesti týdnů dvě premiéry - a jedna úspěšnější než druhá!
Osud však neochvějně chvátal Wildovi vstříc, s citem pro dramatický spád, rekvizitou se stal banální předmět - navštívenka, kterou Alfredův otec, markýz z Queensberry, zanechal Wildovi v klubu. Na navštívence stál téměř nečitelný přípis: "O. Wildovi, pózujícímu jako sodomita." Markýz nebyl příliš vzdělán - ostatně proslul hlavně tím, že vytvořil pravidla pro utkání v boxu - takže napsal chybně "somdomita".
Oscar Wilde mohl tento špatně čitelný lístek roztrhat a vyhodit. Ale neudělal to. Nechal se od Douglase přesvědčit, aby jeho otce pohnal před soud a zažaloval ho pro urážku na cti. Wilde se tak z lásky k lordu Douglasovi stal nástrojem jeho pomsty a výrazem jeho nenávisti k otci - jejich nenávist byla oboustranná a byla možná jejich jediným poutem.
Ovšem žaloba se obrátila proti Wildovi, který byl v soudním procesu shledán vinným a za "nemravnost" odsouzen ke dvěma letům nucených prací. Kromě špatné stravy a hrozných hygienických podmínek nesměl Wilde ve vězení zpočátku ani číst a psát, později tu napsal dlouhý dopis adresovaný Alfredu Douglasovi, De Profundis.
V květnu 1898 byl Wilde z vězení propuštěn a odjel do Francie, kde složil svou poslední báseň, Baladu o žaláři v Readingu. Pak už psal jen dopisy přátelům: "Řekl jsem, že hodlám něco napsat, ale v srdci - v té komnatě temných ozvěn - vím, že už nenapíšu nic." V jiném dopise, po návštěvě hrobu své ženy Constance v Janově, napsal: "Nic nemohlo být jinak a život je naprosto příšerná věc."
Motem jeho posledních let v Paříži mohla být stále se vracející věta: "Ztratil jsem radost ze psaní." A jak píše ve své krátké studii J. L. Borges, velký obdivovatel Oscara Wilda, radost byla tou pravou podstatou jeho díla. Schopnost vtipné zkratky ho však nikdy neopustila. Na smrtelné posteli se sklenkou šampaňského v ruce řekl: "Zdá se, že nad svoje poměry i zemřu." Přímou příčinou smrti byla meningitida v důsledku chronické ušní infekce, která se poprvé objevila za jeho pobytu ve vězení. Zemřel v chudobě a opuštěnosti v pátek 30. listopadu 1900 v pařížském hotelu d'Alsace. Ovšem o tom, že odkaz Oscara Wilda je stále živý, svědčí fiktivní deník, který za něho napsal současný britský autor Peter Ackroyd.
Epilog
"Největší drama mého života? Génia jsem vložil do svého života, do svých děl jsem dal jen talent." André Gide tvrdí, že skutečně to nejlepší, co Wilde napsal, je jen bledým odleskem jeho oslnivé konverzace. A G. B. Shaw dodává: "Jsem si jist, že Oscar nenašel brány nebes zavřené, protože by bylo škoda nechat venku tak zábavného společníka."
