Ivan Horník

"Kilo" znamenalo sto tisíc korun a "třicetník" třicet tisíc, které měl dostat delegát utkání za to, že rozhodčímu napíše dobrou známku. Nutno dodat, že sudí Šedivý si "honorář" zasloužil - Olomouc vyhrála v Plzni 3:1.Tohle byla běžná praxe, jak ukázaly stovky odposlouchávaných hovorů mezi klubovými funkcionáři a rozhodčími. Korupční aféra, o níž se veřejnost dozvěděla na jaře, však hned tak neskončí. Padla sice první obvinění a byly vyneseny první tresty, ale několikaměsíční odposlechy bude policie ještě dlouho vyhodnocovat.

PROČ SE PODVÁDÍ?

Protože hrají-li proti sobě týmy přibližně stejné výkonnosti, je to rozhodčí, kdo může určit vítěze. A jestliže si počíná šikovně, nemusí se to z hlediště poznat. Kdo hrál fotbal, byť jen v nejnižší soutěži, to dobře ví.

Rozhodčí jsou upláceni činovníky klubů, lidmi fotbal milujícími, kteří však většinou neměli tolik talentu, aby se na hřišti prosadili coby hráči. S tímto mindrákem se vyrovnávají tak, že jako funkcionáři mohou náhle rozhodovat zápasy. Na fair play nehledí. Pocit, že bývají pro tým platnější než jeho nejlepší borci, je přece tak opojný. Jejich život dostává smysl, jsou v klubu vážení, a protože se uplácí penězi, nejsou ani škodní. Jde také svým způsobem o "adrenalinový sport", protože o totéž se pokouší i soupeř. Z toho těží přirozeně rozhodčí a často i podplacení hráči. Takhle to ve fotbale bylo, je a bude.
A nejen u nás. Například letos byly odhaleny korupční aféry v portugalské či italské nejvyšší soutěži.
Korupce v našem fotbale zapustila pevně kořeny v předlistopadové době. Tehdy se nesměla pranýřovat z politických důvodů: před světem by utrpěla pověst socialismu coby společenského zřízení. A tak pomalu a jistě bujela. Krylo ji také propojení klubů a jejich patronátních podniků s okresními či krajskými sekretariáty KSČ. Liga měla také několik prominentních klubů - především Spartu (té fandila polovina členů ÚV KSČ a předseda ČSTV Himl), Baník Ostrava či Slovan Bratislava. Tyhle kluby mohly provádět cokoliv a nikdy jim nehrozil průšvih. Nebylo divu, že ty ostatní hledaly úskoky, jak se jim dostat na kobylku. Proto přestávaly být nejrůznější podfuky amorální. Podobně tomu bylo i v nižších soutěžích, takže takto přistupovaly k fotbalu tisíce funkcionářů a hráčů. Jedním z nich byl i Ivan Horník.

PRŮMĚRNÝ FOTBALISTA
Narodil se v roce 1951, dětství prožil na Žižkově, miloval fotbal, takže hrál za žáky a dorost místní Viktorie.Ve svém fotbalovém životopise uvádí, že nastupoval i v jejím druholigovém mužstvu, ale to je nadsazené. Dostal sice šanci, ovšem stabilně hrál za B-tým. Patřil totiž jen k průměrným hráčům. Proto také záhy přestupoval ze Žižkova do Kobylis a odtud do Radotína. Nepatřil k driblérům a neoplýval ani

rychlostí, proto mohl nastupovat jen v zadních řadách a bránit.V divizním Spartaku Radotín neměl zpočátku jisté místo v sestavě, jak dnes vzpomínají jeho bývalí spoluhráči. Zato byl "mistr světa" v jiných věcech - miloval život ve víru velkoměsta, oblékal se podle poslední módy a byl samá legrácka.
Čím se živil? Vyučený zámečník působil v sedmdesátých a osmdesátých letech v údržbářské četě Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze-Nuslích. Pamětníci vědí, že v takové četě se nikdo nepředřel, spíš naopak. Šlo o ideální socialistickou zašívárnu. Odpočatý z práce se plně realizoval na hřišti, a proto na něj v Radotíně dodnes vzpomínají jako na velkého fotbalového bojovníka, ale i manekýna. "Než vyběhl po poločasové přestávce znovu na hřiště, nezapomněl se učesat a navonět," říkají s úsměvem někdejší spoluhráči. Stal se kapitánem týmu, měl i organizační schopnosti a sklony k šéfování, tudíž spoustu známých, takže dokázal leccos zařídit.
Začal shánět reklamy na místní stadión i do programů na zápasy Radotína v přeboru Prahy či divize (mezi těmito soutěžemi klub pendloval), staral se o jejich tisk. To byl prostor pro podvůdky, jimiž klub získával černé peníze na uplácení rozhodčích. Krátce byl i hrajícím sekretářem oddílu. "Ovšem pozor, někdy dával do fotbalu peníze ze svého. Občas, pravda, se mu to bohatě vrátilo. Uměl v tom brzy chodit. A když jsme někdy doma prohrávali, rozhodčí zápas neukončil, dokud jsme nevyrovnali. V tomhle byl mistr!" vzpomínají na něj v Radotíně dodnes s uznáním. Před pár lety, kdy už byl slavným prvoligovým manažerem, hrozil klubu sestup z pražského přeboru. Tehdy za ním funkcionáři přišli s prosbou o pomoc. Neodmítl, byť prý riskoval krk, a zařídil, že nesestoupili. Kolik a komu zaplatil, nechtěli raději ani vědět.

ZRÁNÍ V BRANDÝSE
Z Radotína odešel Horník v roce 1987, protože od ledna 1988 nastoupil ve službách Spartaku Brandýs, nováčka druhé ligy, jako sekretář klubu a vedoucí

mužstva. Byl šťastný, že fotbal dělá profesionálně, a dokazoval, že zprávy o jeho šikovnosti nelhaly.Tým skončil v první sezóně jedenáctý, s klidem se zachránil a v dalších letech šplhal vzhůru.
Osmé a dvě pátá místa, to bylo slušné vysvědčení snah hráčů na hřišti, ale i Horníkovy práce v zákulisí.Tehdy se z vlastní iniciativy několikrát setkal se Zdeňkem Svobodou, sekretářem Bohemians, a tahal z něj rozumy. Ten přiznává, že se tomu nebránil. "Napadlo mě, že bych Horníka přetáhl z Brandýsa do Bohemky. Nesměl jsem totiž několik let dělat ve fotbale," říká dnes. Svoboda si pobyl kvůli fotbalu několik měsíců ve vazbě, pak dostal podmíněný trest a pětiletý zákaz činnosti na sportovním poli. Jeho kauza (fondy černých peněz, uplácení rozhodčích a hráčů) se řešila v letech 1987-89. Ale zpět k Horníkovi, jenž se v Brandýse učil rychle a dobře. Další příhodu vypráví trenér Josef Zadina. Působil začátkem devadesátých let v Benešově, kde brzy proslulý podnikatel Miroslav Švarc budoval silný klub. "Chtěli jsme z Brandýsa brankáře, jehož přestup jsem domluvil s Ivanem Horníkem. Bude za pětasedmdesát tisíc, řekli jsme si. Když mělo za pár dní k transakci dojít, Ivan se k tomu neznal a chtěl hodně přes sto tisíc. To bylo nehorázné. Tehdy jsem s ním skončil," rozčiluje se Zadina ještě dnes.

ČEKANŮV ČLOVĚK
Významnou roli v Horníkově příběhu sehrál fotbalový boss, exulant Vratislav Čekan.
Ten se roku 1991 zmocnil Viktorie Žižkov a jako její prezident rozhazoval milióny, jež mu nepatřily. Prostřednictvím své firmy Intercom privatizoval totiž státní podnik Elektroodbyt, za nějž nikdy nezaplatil, nicméně díky němuž získal od bank několik tučných úvěrů. S dluhem přes tři sta miliónů korun proslul jako největší dlužník Fondu národního majetku. A tento věčně usměvavý muž, usilující o vizáž playboye, přetáhl v roce 1992 Horníka z Brandýsa na Žižkov coby sportovního ředitele. Uvážíme-li, že krátce předtím tu jako manažer nastoupil Jaroslav Starka, dnes šéf příbramského fotbalu proslulý "palermskými způsoby", šlo o sestavu k

pohledání ... Žižkovský rodák Horník se tedy vrátil do klubu svého mládí, navíc coby osoba vážená, a roku 1994 byl u toho, když se Viktoria slavně vrátila do I. ligy a skončila na osmém místě. Od Čekana dostal k dispozici mercedes a skvělý plat.
Rostl profesně, rozšiřoval své kontakty a bohatl. Však také netrvalo dlouho a stěhoval se z malého, kdysi vlastními silami adaptovaného žižkovského bytu 1+1 do vlastního domu v Horních Počernicích. V dalších letech skončil klub pátý a desátý. Podíváme-li se na tato umístění ve světle letošní aféry, lze soudit, že Horník musel klubové pokladně hodně pouštět žilou.

TŘI ROKY VE SPARTĚ
Jeho hvězda tak stále stoupala.V prosinci 1996, kdy Sparta přezimovala na nedůstojné páté příčce v lize, ho na Letnou povolali slovenští majitelé klubu. Na Žižkově tím nebyli nadšeni, ale chápali, že taková nabídka se neodmítá.Ve Spartě působil tři roky a byl u tří titulů mistra ligy; při dvou posledních s trenérem Zdeňkem Ščasným. Jenomže koncem jara 1999 koupil Spartu od slovenských vlastníků vydavatelský gigant Passauer Neue Presse, zastoupený Vlastimilem Košťálem, generálním ředitelem divize Vltava-Labe-Press. Nový vlastník obsadil klíčová místa novými lidmi, výpověď proto dostal jak Ščasný, tak i sportovní manažer Horník. Oba se však brzy setkali na Žižkově. Manažer tu dostal práci hned po vyhazovu ze Sparty, trenér o pár měsíců později. Horník je největší posilou Žižkova, hlásaly novinové titulky, jako by šlo o skvělého útočníka a střelce gólů. Nic určitějšího však redaktoři deníků nedodávali. Pouze měsíčník Hattrick později napsal: Ivan Horník je nejzdatnější šíbr v lize, s většinou sudích velký kamarád, což jak on, tak oni nikterak netají.

PŘÍPAD HUNAL
Žižkovskému šíbrovi se obzvlášť dařilo v roce 2001,Viktorka byla v lize třetí, vyhrála Český pohár a dostala se do Poháru UEFA. O rok později měla na dosah

ještě větší úspěch - ligový titul. Stačilo uhrát v posledním kole remízu se Slavií. Ještě pět minut před koncem byl stav 0:0, ale pak nekrytý slávista Kuka skóroval hlavou.Toho prý schválně neuhlídal stoper Tomáš Hunal, jenž takzvaně prodal zápas, za což ho klub vyhodil. Porážka Žižkova přišla vhod Spartě, která se dostala na druhé místo, a tím i do předkola Ligy mistrů. Klub z Letné zaplatil patrně hráčům Viktorky, aby prohráli. Ostatně po utkání prohlásil žižkovský trenér Ščasný: "Tak trapně a bez zájmu se o titul nehraje. Půlku týmu bych nejraději vystřídal!" Chtěl tím zřejmě naznačit, že uplacen nebyl jen Hunal. Na druhou stranu bylo dobře, že Žižkov ligu nevyhrál. Jeho kádr tvořili totiž hráči, které jejich předchozí kluby uvolnily pro špatnou výkonnost, takže by ve fotbalové Evropě neměli šanci. A Horníkovými praktikami by nebylo možné ovlivňovat zápasy v Lize mistrů.Ty byly někdy až průhledně trapné. Například šlo o "žižkovskou pentli". Tak pojmenovali samotní diváci úkaz, kdy se tu často kopala proti hostujícímu klubu v závěru zápasu penalta. "Stačí, aby domácí útočník uklouzl, a už Viktorka kope penaltu! Sudí ji vůbec tak očividně připískávají, že se tomu smějí i fanoušci Žižkova," stěžovali si často a téměř pravidelně hráči různých týmů v médiích.

KDE BRAL PENÍZE?
Nic to však nebylo platné.Vedení Českomoravského fotbalového svazu nechtělo slyšet hlasy o korupci. Až přišel 30. duben 2004 a zákrok Policie ČR: zatčení rozhodčího Hrušky a činovníka Synotu Hastíka odstartovalo nevídaný korupční skandál. Policisté odposlouchávali telefonáty a šli najisto. Brzy přibyli další hříšníci, převážně z řad rozhodčích, až došlo i na Horníka. "Za deset měsíců jsem napovídal do odposlouchávaného telefonu jistě spoustu hloupostí," zlehčoval první

zprávy o obvinění. "Korupci odmítám!" snažil se zapírat.V "jeho kauze" bylo namočeno šest sudích a jeden delegát a verdikt fotbalové disciplinárky zněl: Viktoria Žižkov přijde o dvanáct bodů a zaplatí pokutu půl miliónu, Horník má dva roky zákaz činnosti a zaplatí pokutu sto tisíc.Tragikomicky se poté zachoval šéf žižkovského klubu Luděk Vinš. Po vynesení trestu poděkoval totiž Horníkovi před hráči za vše, co pro klub udělal ... Jaká ironie - Viktorka navzdory uplácení letos sestoupila!
Možná ji ostatní kluby potopily za to, co jim Horník vyváděl.Vinš se však chce proti výši klubového trestu odvolat, protože Horník nebyl zaměstnancem klubu, ale osoba samostatně výdělečně činná. Přitom zapomíná, že dotyčný je členem představenstva FK Viktoria Žižkov, a. s. Na otázku, kde bral Horník peníze na úplatky, prezident klubu odpověděl: "Prověřovalo nás několik kontrol a vše bylo v pořádku." Není tím spíš taková otázka na místě? "Pane redaktore, končím neseriózní debatu!" řekl podrážděně a zavěsil. Není pochopitelně možné, aby o černých fondech klubu nevěděl. Podle znalců se dnes ve fotbale vytvářejí mnohem lépe než za totality. Zajišťování reklam, rozmanité konzultace, různé smlouvy - to vše skýtá velký prostor pro přelévání a úniky kapitálu.Tady by se po fotbalové disciplinárce měla rychle pustit do díla i kriminálka.
Zatím se neví, co bude nyní dělat Ivan Horník, jenž jezdí ve voze za tři milióny a nosí značkové obleky a boty za desítky tisíc korun. Ale v kuloárech se již spekuluje, v jakém klubu se objeví, až mu trest za dva roky skončí. Nebo si snad můžeme myslet, že se vrátí k zámečnickému ponku?