Salvador Dalí

Jeho kníry obrácené špičkami vzhůru jako antény byly nejfotografovanějšími kníry dvacátého století a předčily jak kníry Hitlera, tak Stalina. Staly se archetypálními knírky. Jeho tvář byla ze všech tváří umělců určitě nejfotogeničtější. Salvador Dalí byl originál a byl hvězdou. On sám o sobě ze všeho nejvíce tvrdil, že je génius, slovo skromnost v jeho slovníku zcela chybělo. Jeho výroky byly v tomto smyslu natolik velikášské, že připomínal boxera Muhammada Aliho anebo člověka posilňujícího se bez přestání kokainem. Drogám však neholdoval - i když by si jich mohl vzhledem ke svým příjmům dovolit nekonečnou zásobu - ale čerpal výhradně z bezedných hlubin svého ega.
Budeme-li sledovat jeho životní osudy, zjistíme, že na jeho přesvědčení o vlastní genialitě něco bylo. Surrealistické obrazy vzniklé na konci dvacátých a v průběhu třicátých let a těžící mimo jiné z tehdy čerstvých poznatků psychonalýzy, z volných asociací či snů nebo všeho dohromady se geniality dotýkaly. Stejně jako

jeho dvojnásobná spolupráce s režisérem a přítelem Luisem Bunuelem, která vyústila ve filmy Andaluský pes (1929) a Zlatý věk (1930): tyto dva němé snímky ovlivnily nejenom tehdejší kinematografii. Ale nejvíce geniální byl Salvador Dalí v tom, že jako jeden z prvních pochopil, jak důležité je nejenom nadání a vědomí tohoto nadání, ale také schopnost dát o svém talentu všem okolo vědět. Ačkoliv jeho tvorba s přibývajícím věkem slábla, na jeho věhlasu to nebylo nijak znát: čím více se náboj z obrazů vytrácel, tím byl Dalí žádanější. Jeho fotografie plnily přední magazíny světa, protože pro fotografy možnost snímat jej znamenala vrcholný okamžik kariéry. Když 23. ledna 1989 v necelých pětaosmdesáti zemřel, nechtělo se tomu ani věřit. Všichni už si mysleli, že získal recept na nesmrtelnost.

Chtivý peněz

Recept měl podle všeho na vydělávání peněz. Zanechal po sobě majetek v hodnotě sto třiceti miliónů dolarů, který odkázal španělskému státu. Ten se k němu choval zpravidla shovívavě, neboť Dalí vždy neplnil zcela pravidelně daňovou povinnost. Peníze miloval, protože génius - podle Dalího jedno ze stadií vedoucích k andělům - si zaslouží být obklopen přiměřeným pohodlím. Peníze dokázal vydělávat více než jiní jeho surrealističtí souputníci a to vedlo Andrého Bretona, hlavního ideologa surrealismu, k vymyšlení velmi vtipné anagramatické přezdívky pro Salvadora Dalího: říkal mu Avida Dollars, což česky neznamená nic jiného než Chtivý dolarů. V roce 1939 se musel se surrealisty, s nimiž se družil více než deset let, rozloučit.
Jednak kvůli komerčnímu úspěchu, jednak proto, že se považoval za největšího surrealistu ze všech, a s tím se André Breton nemohl nikdy ztotožnit, protože o tom, kdo je největší, mohl rozhodovat jenom on sám. Stejně tak odmítal Dalího posedlost v zobrazování exkrementů. Ve svém Deníku génia (vedle Tajného deníku jde o klíčový autentický zdroj pro poznání Dalího osobnosti) napsal: "Když Breton objevil mé umění, byl překvapen skatologickými (skatologie je pornografie týkající se výkalů - pozn. P. V.) prvky, které je pošpinily." Marně je přesvědčoval, že to myslí dobře a že tyto prvky mohou přinést surrealistickému hnutí štěstí. "Rozhodl jsem se okamžitě. Když nechtějí mé sračky, které jim velkoryse nabízím, nechám si své poklady i zlato pro sebe."

Malý Salvador

V tomto okamžiku je bezpodmínečně nutné se podívat do dětství Salvadora Dalího, kde všechno, co je pro dospělost podstatné, začíná. Dalí se narodil v katalánském Figueras do rodiny advokáta Salvadora Dalího a jeho ženy Felipy jako dítě "vzešlé ze žalu": stalo se tak skoro přesně devět měsíců po tom, co zemřelo v necelých dvou letech první dítě Dalíových, taktéž Salvador ... (V podobné životní roli byl také kupříkladu jiný významný malíř - Vincent van Gogh.) Ocitl se v nelehkém postavení, neboť rodiče na "novém Salvadoru" lpěli. Byl hýčkaným dítětem, u kterého se už okolo pátého roku projevil výtvarný talent, o něco později prokázal i nadání literární - Dalí se dokázal záhy přesně a chytře vyjadřovat. I když jej otec, v okolí respektovaný advokát, miloval, občas na něj musel být přísný, zejména pokud šlo o jeho experimenty s výkaly, jež měl Salvador coby dítě až sofistikovaně zvládnuté. V knize Mé vášně, kterou s ním sepsal v letech 1966-1967 francouzský spisovatel Louis Pauwels, se k tomu vyjadřuje s dalíovským šarmem, avšak představíme-li si tehdejší skutečnost, muselo to být pro jeho okolí zoufalé. "Měl jsem se mstít za to, že mě milovali? Měl jsem se prosazovat, abych vymazal vzpomínku na mrtvého bratra?
S rozkoší jsem působil svému okolí utrpení a mé první roky byly poznamenány pravou freudovskou anomálií: s pronikavou radostí jsem zadržoval stolici. Celý červený a se staženým zadkem jsem tancoval na jedné a druhé noze po celém domě.(...) Hledal jsem místo, kde bych jej mohl nečekaně odložit: zásuvku, krabici na boty, cukřenku." Co následovalo, je jasné. Malý Salvador tuhle zálibu pěstoval dlouho, snad až do jedenácti let! Otec jej kvůli tomu - nikoliv však bezdůvodně - jednou ponížil před celou společností, která se u nich sešla v domě v Cadaqués, kde trávili každé léto. Na to, s čím musel v dětství chtě nechtě přestat, mohl navázat s klidem později, už jako uznávaný malíř, ale jenom na plátně. Jako ctitel Freuda svoji zálibu ve výkalech uměl pochopitelně omluvit i interpretovat: "Je známo, že pro psychoanalytika jsou exkrementy a zlato spojeny stejně jako v dávných legendách slepice a zlaté vajíčko nebo osel a z něho padající dukáty." Jak známo, tak ani otce, ani posléze Andrého Bretona nepřesvědčil.

Velký masturbant

Zatímco maloval snadno, rychle se vyrovnal s impresionismem i kubismem a dokázal zvládnout mistrovsky techniku hladké malby, se svým sexuálním životem to neměl nikdy jednoduché a zdá se, že až do konce života tápal. Jistě, liboval si v masturbaci, která se stala také námětem jeho obrazů, zejména Velkého masturbanta (1929). Na masturbaci není zhola nic špatného (pokud se neprovádí na veřejnosti), ale Dalího onanii, soustavné sebeukájení, lze považovat za výrazný osobnostní rys. Ze všeho nejvíc miloval zejména sám sebe, právě on byl nejmilejším předmětem své touhy a obdivu. Může sloužit jako příklad dokonalého, učebnicového narcisisty. Jeho vztahy s opačným pohlavím byly až do pětadvaceti let, kdy v Cadaqués poznal Galu, platonické, pouze v pubertě se více sblížil s Carme Rogetovou, ale stejně "k ničemu nedošlo". Až Gala jej zbavila panictví a Dalí se rád dušoval, že jí byl vždycky věrný a nikdy nepoznal fyzicky jinou ženu. V pamětech Mé vášně přiznává, že dokud se s ní nesetkal, dokonce se domníval, že je impotentní, neschopen soulože.
Jeho přirození v souvislosti s četbou jakési pornografické knihy mu připadalo nepatrné, a ještě k tomu v něm jeho otec vypěstoval až chorobný strach z pohlavních nemocí, které by mohl "při tom" získat. Proto se sexuálním radovánkám spíše vyhýbal. Jakkoliv byl v jiných oblastech své existence přesvědčen o vlastní výjimečnosti a genialitě, v tomto ohledu si prostě nevěřil. Když ho na začátku třicátých let při pobytu v Paříži jeho surrealističtí kamarádi zatáhli do bordelu, nejenom že si se žádnou prostitutkou nic neužil, on raději zůstal opodál radovánek, sám se sebou: "Dělal jsem si to dva metry od holek z obavy, abych nechytil nějaký mikrob, poletující vzduchem." Muž, jehož obrazy byly nabity erotismem, měl i v dospělém věku představy nezralého dítěte.

Božská Gala

Způsob, jakým se vyjadřuje o Gale, hraničí s až patologickým zbožněním. Zřejmě za to může skutečnost, že byla o deset let starší než on, poskytovala mu jistou útěchu i oporu současně, a především právě díky ní poznal orgasmus docílený prostřednictvím druhé osoby, a nikoliv své ruky, což je pro muže, který má se sexualitou potíže, určitě podstatné poznání. "Orgasmem s ní jsem nechal splynout všechna svá vizuální bohatství," básní ve svých vzpomínkách, "což je v mých erotických hrách vyloučeno. Když náhodou masturbuji, zahlédnu v těchto hrách skoro vždycky, na poslední chvíli, krutý rodinný výjev - například smrt svého otce." Klasický příklad pocitu viny, který jemu, obdivovateli díla Sigmunda Freuda, musel být pochopitelně zcela zřejmý. Salvador provádí autoerotiku, jež byla v době jeho mládí považována za zdraví škodlivou, a na jejím vrcholu na něj čeká přísný otec -- i po smrti. S Galou to bylo něco jiného: "Proustovská tkáň rozkošnických vzpomínek je tkaná jen a jen s Galou a pro Galu a můj přirozený a mírný elán se mi s ní v několika minutách podaří přivést k roztržení, k zániku. Představy se ke mně rázem hrnou ze všech stran."
Žena, která pro Dalího tolik znamenala, se jmenovala vlastním jménem Helena Dainikoff Devulinová a pocházela z dobře situované rodiny žijící v ruské Kazani, kde také svoji přezdívku, pod níž ji znal svět, získala. Gala byla křehká, zranitelná, měla snad poruchu štítné žlázy, v roce 1912 pobývala v sanatoriu u Davosu kvůli podezření na tuberkulózu a zde také poznala básníka Euge`na Grindela - tedy slavného Paula Éluarda. Až o pět let později s ním vstupuje do manželského svazku (1917): kupodivu byla panna. Ian Gibson, uznávaný hispanista a autor zřejmě nejobsažnější a nejdůkladnější, především však kritické biografie Život Salvadora Dalího, suše konstatuje: "Jestliže Gala byla pannou až do své svatby, tedy do svých třiadvaceti let, brzy si nedostatek sexuálních zkušeností vynahradila. (...) Její sexuální apetyt byl ve skutečnosti tak velký, že až hraničil s nymfomanií." Gibson připomíná, že jakýmsi jejím oficiálním milencem se stal německý malíř Max Ernst, jenž ji mnohokrát kreslil a několikrát maloval. Gala byla přitažlivá žena a její atraktivitu pro muže umocňovala nenucenost, s níž odhalovala svoje půvaby, což dokládá řada fotografií z období mezi dvěma světovými válkami: Gala "nahoře bez" a na rtech sebevědomý úsměv.
Gala byla příkladem osudové ženy, která ovlivňovala životy mužů, v jejichž blízkosti se vyskytovala. Musela mít opravdu silné kouzlo, protože jen ji Dalí uviděl, úplně mu propadl. Našel svou Múzu. Jeho otec pochopitelně vztah, v němž se Salvador ocitl, neviděl nikterak rád, cítil, že na syna už nemůže vyvinout pražádný vliv. Dokonce si myslel, že Gala je narkomanka a spolu s Dalím prodávají drogy, ale to byl nesmysl. Starý pán prostě nemohl uvěřit, že jeho syn vydělává slušné peníze svými obrazy.

Děti géniů: pitomci

Dalí sice našel vysněnou ženu, ale nikdy s ní nepočal dítě, čehož nijak nelitoval - zřejmě proto, že do jisté míry se mohl sám cítit ve vztahu k ní dítětem, ale to nepřiznával. Měl svoji vlastní verzi, která zní vcelku uspokojivě: "Nemáme dítě. Nelituji toho," vysvětloval Pauwelsovi. "Mám fyzickou hrůzu z dětí. Když jsou malé, budí ve mně hrůzu jako všechno, co připomíná embryonální stav. Až později, když přestanou být těmi monstry, jsem schopen je přijmout." Další část jeho vysvětlení se zdá jako pravda o Dalím a předání genetické informace nejpřesvědčivější: "V podstatě však nechci další bytosti spojené se svým jménem. Nechci předávat Dalího. Chci, aby všechno skončilo se mnou. Navíc jsou všechny děti géniů pitomci. Děti, které nic nevytvářejí, vás pošpiňují a nosí vaše jméno, aniž by pochopily, kdo jste. A potom, má láska ke Gale je uzavřený svět, protože má žena je nezbytné uzavření mé vlastní struktury." Jak jistě uznáte, dost pádných důvodů, proč se nerozmnožit.

HOMOSEXUÁL?!

Dalí celý život, v němž se pokoušel namalovat nejrůznější stavy mysli, duše, vědomí i nevědomí, nedovolil nikdy dát naplno průchod svým homosexuálním sklonům, o nichž se kolem něj šuškalo. V knize Mé vášně se takto vyjadřuje ke svému vztahu k Federiku Garcíovi Lorkovi, španělskému básníku, který se do malíře mladšího o šest let zamiloval: "Když se mě chtěl zmocnit Lorca, s hrůzou jsem se tomu vzepřel. Ale jak stárnu, přitahují mě muži o trochu víc. Můj voyeurismus se chápavě rozšiřuje i na ně. Ale jen v případě, že nemají vousy, že jsou velmi mladí, že se podobají dívkám, mají dlouhé vlasy a andělské tváře. S rozkoší pozoruji, jak z pružného, téměř ženského těla vyvstává mužství." Už citovaný Ian Gibson dokonce vztahu mezi Dalím a Lorkou věnoval celou knihu Lorca-Dalí: Marná láska.
V jejím závěru cituje slova prvního tajemníka Salvadora Dalího, vysloužilého kapitána britského vojska Petera Moorea: "Ve skutečnosti chtěl Dalí chlapce s ňadry." Pokud si to vskutku přál, tak se mu přání vyplnilo, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století seznámil s Amandou Learovou, jedním z nejznámějších transsexuálů, který však svoji původní mužskou identitu skrýval. Amanda se na nějakou dobu stala jedním ze členů Dalího bizarního doprovodu, jenž jej obklopoval při návštěvách společenských akcí, při okázalých večeřích v přepychových restauracích. Ian Gibson v Dalího biografii píše: "... nemůže být jakýchkoliv pochyb, že intenzívní zájem, který v malíři probudila, souvisel se skutečností, že byla chlapcem přeměněným na dívku." Dalí se omezoval ale jenom na své prohlubující se a koneckonců i přiznané voyeurství, protože neměl rád, když se jej kdokoliv kromě Galy dotýkal.

V hotelu Meurice

Amanda Learová Salvadora Dalího mnohokrát navštívila v pařížském hotelu Meurice, kde dlouhodobě pobýval. Tento luxusní hotel si zamiloval, bydlel v něm v apartmá číslo 8, nacházejícím se v prvním poschodí, které bývalo vyhrazeno aristokratickým hostům. V listopadu 1969 v něm Salvador Dalí přijal tehdy šestačtyřicetiletého českého fotografa Václava Chocholu, který jej požádal, jestli by jej mohl portrétovat. Dalí souhlasil. Vznikla nejznámější Chocholova fotografie - černobílý Dalího portrét s vajíčkem. Takto viděl tehdejší fotografickou seanci její autor: "No, bavili jsme se déle než pět minut a na závěr jsem udělal čtyři seznamovací fotografie. Příště jsem donesl Dalímu fotky už hotové a mohu říci k mému údivu, že byl nadšen a běhal s nimi po salónu apartmá z jednoho rohu do druhého a freneticky opakoval, že jsem bel photographe - vyfotil jsem ho při tom. Vejce uvařené natvrdo nebylo jediná má rekvizita. Po pózování s mými fotografiemi se Dalí chopil českého časopisu Ahoj na sobotu, který mi manželka poslala a kde byla publikována má reportáž z Paříže. Když mi došel film, nasadil jsem barevný diapozitivní film." Není bez zajímavosti, že v roce 1974 pořídil Dalího bustu, tedy sochařský portrét, sochař Josef Nálepa.

Dalí v Praze

Salvador Dalí nikdy do bývalého Československa nezavítal, jeho dva obrazy se nicméně v Mánesu vystavovaly už v roce 1932 v rámci výstavy Poesie 1932, na níž nechyběla ani díla Maxe Ernsta, Joana Miróa, Paula Kleeho a dalších surrealistů. Jiný surrealista, režisér Luis Bun~uel, ve svých pamětech Do posledního dechu zase našince potěšil tím, když o Dalím prozradil: "... říkali jsme mu, nevím proč, ,československý malíř'. Jednou jsem šel po chodbě Rezidence, a když jsem uviděl otevřené dveře do jeho pokoje, podíval jsem se dovnitř. Viděl jsem, že dokončuje velký portrét. Velice se mi líbil. Hned nato jsem řekl Lorkovi a ostatním: Československý malíř právě dokončuje velice krásný obraz." Škoda že se nikdy nedozvíme důvod téhle Dalího přezdívky, lze se jen domnívat, že tím její autoři chtěli vyjádřit Salvadorovu jedinečnost, tajuplnost a extravagantnost.
Přesto, že Dalího jakýkoliv intenzívnější či osobnější vztah k naší zemi až na onu přezdívku a dva portrétisty není prokázán, je docela možné, že v Praze bude mít muzeum, a to dokonce od vynikajícího architekta Daniela Libeskinda. Uvažuje se o blízkosti Revoluční třídy - v místě, kde stával pomník Jana Švermy. Pokud se projekt v hodnotě okolo sedmi set miliónů korun povede galeristovi Miru Smolákovi dotáhnout až do finále, bude to triumf z říše surrealistických vizí.