Werner Schwab

V kapse nebožtíka se nacházel čerstvý rukopis hry s názvem Antiklimax (nedávno měla premiéru v pozoruhodné režii Dušana D .Pařízka v pražském Divadle Komedie). V ní pronáší dramatikova milovaná postava Marjánka (Mariedl), čistička lidských exkrementů, jež do této hry přešla ze Schwabovy dnes asi nejpopulárnější hry Prezidentky, mj. tyto věty: "... nejlepší ze všeho je smrt. Smrt je ta krása v kráse. Vždycky myslím nejraději na smrt. Jenom vlastní tělesné umření má velikou budoucnost, totiž konečně hotově žádnou."
Podle jedněch byl Schwab jasnozřivý génius, který svou poetikou i obrazotvorností daleko předběhl dobu, podle druhých prázdný pozér,cynik,

alkoholik a literární neumětel, který neuměl vystavět příběh, charakter ani dialog ("Primitivní realistické dialogy s bavorským názvukem, prolamované pozoruhodně obscénní fantazií. Vinou nedostatečných jazykových schopností autora mnohé bezděčně komické. Nehratelné!" zněl v roce 1989 tvrdý verdikt dramaturgie první vídeňské scény nad Schwabovými Prezidentkami.). Jaký byl ve skutečnosti? A především - jaké povahy jsou vlastně jeho texty? Proč se, ač navenek působí co do lexika tak monstrózně, obludně a morbidně, že i rutinéři té nejtvrdší "fucking" dramatiky vypadají vedle nich jako Helena Vondráčková vedle Jima Čerta, proč se ty "fekální texty" znovu a znovu hrají, proč je se stále větším potěšením vyhledávají nejen dramaturgové, filosofové, kritici, ale i diváci?

RAKETOVÝ BOOM

Za svůj krátký život stačil Werner Schwab (narozen 4. 2. 1958 ve Štýrském Hradci) napsat patnáct divadelních her,jimiž se po smrti stal nejhranějším německy píšícím dramatikem devadesátých let - doma i v cizině. Právě ona tragická, legendami opředená smrt paradoxně nastartovala dodnes trvající kult jeho osobnosti. Do té doby Schwaba širší rakouská veřejnost spíše ignorovala, odmítala nebo v lepším případě tolerovala jako zlobivé dítě, "enfant terrible". Na rautech, večírcích a vernisážích tu strašil fyzicky nepřehlédnutelný plavovlasý punkový exot v černé kožené bundě (Schwab měřil bez osmi centimetrů dva metry), exot, jehož pokrevní otec v mládí - jak o něm Werner s gustem šířil - v roli plemenného býka oplodňoval árijské ženy v akci Lebensborn, exot, jenž opileckými excesy po premiérách kazí smetánce dobré zažívá ní. A také ovšem píše podivné, drsné songy pro podivné, drsné kapely (Einstürzende Neubauten) a ještě podivnější "fekální" dramata, jimž až na pár přátel a kritiků kolem časopisu Theater heute nikdo nerozumí.
Už v prvních nekrolozích se o Schwabovi příznačně mluvilo jako o "cynickém monstru", ale také padala slova o "rakouském Jamesi Deanovi". Právě "mezi těmito kraj ními póly", píše dramatikův český překladatel a životopisec Josef Balvín, "pohybuje se i hodnocení Schwabovy dramatiky a názor na schwabovský boom, který zachvátil německá divadla". Ten boom byl věru raketový.Ještě v prosinci 1989 vrací dramaturgie Burgtheateru neznámému autorovi jeho hru Prezidentky jako hru " chaotickou" a "nehratelnou". (Podobně dopadají Schwabovy texty v nakladatelstvích.) Uplyne necelých pět let a tatáž hra v tomtéž Burgtheateru slaví bezpříkladný triumf,mluví se o události desetiletí. Musel dramatik pro uznání svých textů nejprve - tragicky a zbytečně - umřít? Jisté je, že slavná premiéra zdánlivě okrajové, vysloveně "outsiderské" inscenace na pobočné scéně v Akademietheateru se konala 21. května 1994, tedy až půl roku po jeho smrti. Zapamatujme si to datum.
Od toho dne se vydaly Prezidentky (a nejen ony) dobývat svět. Jen u nás vím v poslední době o čtyřech, vesměs divácky úspěšných inscenacích tohoto textu: zlínské, českobudějovické, ostravské a pražské. Právě tu posledně jmenovanou - z těch, které jsem viděl, myslím nejlepší - režíroval v Pražském komorním divadle opět Dušan D.Pařízek. A touto minimalistickou inscenací, jež je virtuózním komorním triem pro tři herečky,etabloval Pařízek svůj soubor v povědomí pražské divadelní veřejnosti. Nejen knihy,ale i hry mají své osudy. Prezidentky, dříve než režisér s nimi zakotvil v Divadle Komedie, hostovaly veleúspěšně v Divadle Na zábradlí - a jednu, mimořádně tragickou a morbidní reprízu odehrály tři herečky,aniž tušily stejně jako publikum, že nad nimi dvě hodiny visí mrtvé tělo jiného kontroverzního génia evropského divadla, režiséra Petra Lébla.

SMRT JAKO GENERÁLNÍ TÉMA

Smrt byla opravdu všudypřítomné téma Schwabovy dramatiky.A nejen té. Schwab byl profesí výtvarník - studoval sochařství nejprve v rodném Štýrském Hradci, pak na vídeňské Akademii výtvarných umění. A už v téhle roli provokoval publikum divokými kolážemi, pohlednicemi a multimediálními instalacemi, složenými ze zbytků masa, kostí, vnitřností a zvířecích hlav poraženého dobytka, jež získával od místního řezníka v sousedství své venkovské farmy v Kohlbergu. (Zde žil devět let se svou ženou Ingeborg Orthoferovou a synem Vincencem.) A tyhle krvavé objekty,upomínající vždy na smrt či na vraždu, opatřoval ironickým "konzumním" a "reklamním" komentářem, bulvárními titulky z novin, dobročinnými nápisy a dalšími ironickými, podvratnými kontexty. Stejně neortodoxně, jako zacházel s těmito netradičními materiály,jež byly vlastně odpadem, mrtvou hmotou, šrotem, zacházel v dramatech i se slovem.
Z odpadu tvořil podstatu, z nepotřebného a odloženého haraburdí, jež naše vědomí odkládá do sklepa či do kontejneru podvědomí, vytvořil originální básnický jazyk. Nerozlišoval, naopak až posedle směšoval "vysoké" a "nízké" - jeho "nízké" postavy se marně snaží o "vysoký" vyjadřovací styl, hovoří pateticky,básnicky,až hymnicky,co chvíli ale jejich řeč sklouzne po nějaké té fekálii. Schwab s gustem vytahuje z našeho podvědomí různé zakázané, vytěsněné výrazy a krvavé představy,jež se bojíme i jen pomyslet, natož je veřejně vyslovit. Tam, kde naše myšlení, mluvení, psaní a vzájemné komunikování na hranici přijatelnosti končí, tam někde Schwab své repliky teprve začíná. Lexikálně ani tematicky nerespektuje žádné tabu, tabu "majestátu smrti" pak jeho texty kácejí a svrhávají do exkrementů jako první. Schwabovy postavy v jedné scéně umírají, vzájemně se vraždí, znásilňují a požírají - a vzápětí spolu popíjejí a konverzují jakoby nic: jejich vraždy byly pouhé naše podprahové představy (Lidumor,Evropská večeře aj.). Ve finále zběsilé Schwabovy faustiády umírá i jeho Mefisto (ďáblova kůže se vzápětí nachází ve Faustově pracovně).
V básníkově převráceném pekle je ovšem čert nejprve souložníkem Markétky,nicméně na Faustovu otázku, co pěkného mu zde na zemi hodlá ukazovat, odpovídá jednoznačně: "Smrt! Horkou smrt / Která se od bídy oprostí vraždíc / Tu starou písničku, co už se nemusí třást / Neb všichni přitulí se u budky s nápovědou / Co jenom lže a co může zamlčí nám / že Bůh zastřelil se / A nahoře přestavují ... " (Faust, můj hrudník, má přilba) Ani Schwabova Markétka není samozřejmě žádný kolovrátkový biedermeier,Faustovy námluvy před chrámem například odbude větou: "Vy nejspíš budete nestoudně disponovat závity vaší mozkovitosti, že, můj tučný pane?" a o pár replik dál takto kávově konverzuje o krásnu: "Estetika projeví se teprve až na záchodě coby Fausta přirození. Jenom ten, kdo nestřeženě, bez vlastního přičinění řití svou se přerodí, jenom ten zvítězí, byla-li to někdy soutěž."

BERNHARDŮV BRATRÁNEK

Také titulního opilého "lidového" hrdinu Schwabovy hry Můj Psímorda nakonec po zásluze sežere jeho pes (jak jeho nacistická minulost, tak i jeho "spílání" světu upomínají ze všech Schwabových opusů nejvíc na dramatiku Thomase Bernharda). Smrt slaví hody i ve Schwabově nejvíce "hrabalovské", virtuózně jazykově odstíněné "hospodské hře" Überwicht, unwichtig: Unform, ein europäisches Abendmahl (bůhvíproč Tomášem Kafkou přeložené jako Nadměrečnost, nadbytečné: Deforma. Evropská večeře - to Josef Balvín se svým překladem Převaha, nedůležité: Neforemné je k originálu mnohem vlídnější.). Zde jde Schwabův odpor k bodré lidovosti tak daleko, že jeho štamgasti sežerou dva cizí, krásné, ale "jinaké" návštěvníky hostince ("Hezký párek").
Vzápětí po kanibalské hostině však vidíme oba opět naživu - a nesnesitelně snobské řeči, s nimiž přišli do hospody analyzovat bodrý lid, jako by dodatečně až trochu omlouvaly předchozí mord. Podobná situace je i v Lidumoru - hromadný masakr při hostině, vražda nájemníků jednoho domu tu je opět, dost možná, nutkavou představou mstící se hostitelky, Paní Očistcové. Zavraždění ožijí v následujícím dějství v mnohem úděsnější podobě, totiž v podobě živých parazitů (i tuto hru režíroval v Divadle Komedie D.Pařízek a na rozdíl od Prezidentek, jež měly na nedávném schwabovském minifestivalu derniéru, ji tu můžete kdykoli vidět). A konečně: rituální smrtí zákonitě končí i nejznámější Schwabova hrdinka, křesťansky čistá pucova telka záchodů - Marjánka z Prezidentek. Žije sice celý život uprostřed exkrementů, ale žije v pravdě. Marjánka spáchá zločin z nejtěžších: iniciativně "dovypráví" vysněné příběhy obou svých stárnoucích, senilních družek (bigotní Erny a obscénní Grety), které naopak žijí ve lži.
Dovypráví jim jejich privátní telenovely tak, že tyto příběhy zbaví kýčovitého happyendu a dovede je krutou logikou k reálným, tj. zákonitě katastrofickým koncům. Ten, kdo druhému zabíjí jeho sen (ať je to Marjánka, Werner Schwab,nebo kterýkoli opravdový kritik), musí být sám zabit - aby kýč mohl žít dál.

INSTALATÉR LIDSKÝCH DUŠÍ

Zmíněná "posthumní" hra Antiklimax - zcela v duchu názvu (antiklimax = opak stupňování, postupné zeslabování význam u) - končí postupným umíráním Marjánčiny podivínské rodiny (materialistické matky,krvesmilného otce, po celou hru na scéně onanujícího bratra). Otec je vedle bodře krvesmilného dělnického předáka Kovačiče z Lidumora či vedle stejně odporného "dělňáka" Káji z Evropské večeře další variantou Schwabovy celoživotní fobie vůči "sprostonárodnímu lidu", vůči "lidové pakultuře" a dalším zdegenerovaným formám populismu a socialismu. (Otec: "Já jsem lid. A lid na sebe nikdy nemra vně nesahá, lid si ho nehoní, lid oplodňuje." Marjánka: "Otec je stále veselý a pije a pije a pije a je veselý jako lidová muzika našeho lidu, protože je sama ten lid. " Matka: "Otec byl vždycky slušný,i když ho Bůh neúplně sestavil, protože Bůh právě plaval ve špatné, močůvkové náladě, když studoval návod k použití vašeho tatínka. " Bratr: "Už během mého porodu mi teklo tátovo semeno po rtech. Je dobře, že otce najdou mrtvého.Táta na životě moc nevisel. Život visel na něm jako pytel od varlat naplněný kyanovodíkem. Život prostě visí na lidu. Nic nemiluje život víc než lid. ") Ještě před tím, než sami postupně zemřou, usilují všichni o život Marjánky,v této hře znásilňovaného otloukánka rodiny.
Právě zkrvavenou Marjánku nabízejí rodiče k souloži návštěvám (Policejní inspektor,Doktor), a to s veškerou bodrou, roztomilou a vybranou pohostinností i rutinou, s jakou se nabízí pití. Zároveň vůči ní od počátku projevují vražedné sklony - jako Greta a Erna v Prezidentkách, jako štamgasti v Evropské večeři, jako každé kolektivní Já vůči svému Stínu a špatnému svědomí. Chtějí ji prostě odložit, "vytěsnit" ze svého života do kontejneru smrti. (Otec: "Měli jsme vlastně tu Marjánku zadusit, když ještě rostla a plavala v tvém lidsko-močůvkovém břiše, matko." Bratr: " ... tu smrti zaslíbenou Marjánku prostě a jednoduše zasmrtit?" Matka: "Museli bychom ji pěkně nenápadně zabít, tu špatně rostlou Marjánku, zabít, upéct a z její hlavy a vnitřností udělat na věky trvanlivý salám - to by přece nějak šlo?") Ale kdo je vlastně Schwabova retardovaná Marjánka, nejslavnější z Prezidentek ? Myslím, že je nejčistším, nejkřehčím zpředmětněním Schwabovy básnické imaginace, sama tresť jeho poetiky a mimořádné senzitivity.Schwab musel strašlivě nenávidět kýč jako životní postoj, Marjánka je jeho protipól a překonání. A také důkaz, že ti z diváků, kteří, ať už pohoršeni, nebo nadšeni, ulpívají na básníkových "fekalismech", neprokutali se k podstatě textů. Neumějí z hoven jako Marjánka v Prezidentkách lovit poklady. Ochuzují se o nejčistší doušek poezie - a katarze, očisty skrze jazykovou koupel. Marjánka je kráčející katarze, kanalizace zla, instalatérka lidských duší. Hrabe se v lejnech a mluví o tom hymnickým jazykem Schillerovy Ódy na radost.
Mluví o sobě, jak už to u jurodivců bývá, zásadně ve třetí osobě: jde jí o "věc", ne o sebe, jde jí o zázrak bytí, jež přežívá v Antiklimaxu zločinnou rodinu, protože má na rozdíl od ní talent k oběti a k lásce. To ne ona o Skutečnosti, to sama Skutečnost sní o Marjánce: "A Marjánka tu stojí a smí nahlas říkat o svém tělesném těle, že celá Skutečnost o Marjánce snila." (Antiklimax)

VÝNOSNÝ SPROSŤÁK

V podobné situaci jako Marjánka vůči svým partnerům i vůči své profesi je vůči svému publiku i sám Schwab.I on se za nás svým rabiátským jazykem brodí ve fekáliích, abychom byli o něco čistší. Jazyk je tu hlavním "čisticím prostředkem", je tématem i hrdinou těch příšerných her ("Jazyk je jsoucí tělo jednajících osob, jazyk vleče osoby za sebou: jako plechovky,které jsme přivázali psovi na ocas. Nejsme schopni zkrátka ničeho než řeči," Můj psímorda.). A tak i Schwab ve svém krátkém, meteoritu podobném životě stačil vlastně jediné: "dovyprávět" jako Marjánka leckteré kýčovité příběhy našich životů do nejhorších možných konců. Tento nesporný jazykový génius, upomínající svými hravými složeninami na Christiana Morgensterna, tvrdošíjně vytahoval ze stínu zapomnění do světla reflexe potlačené představy společnosti (v Rakousku třeba vytěsněnou nacistickou minulost, socialistické fráze, bigotní katolické pokrytectví; český divák si hravě najde analogie, např.ve vztahu ke komunismu: i nám patří Schwabovo spílání, jinak bychom ho nevyhledávali).
Schwab dělal vlastně s rakouským publikem totéž co před čtyřiceti lety slavný herec a autor Helmuth Qualtinger,kterého kvůli kritice malého rakouského člověka (Herr Karl) vyštípali ze země. Totéž co před nějakými dvaceti lety jiný geniální dramatik, Thomas Bernhard (Náměstí Hrdinů; Divadelník; Před penzí aj.): všichni tři byli obcí nejprve vyvrženi, aby pak byli zbožněni a obec z nich vesele profitovala (tak jako dnes profituje obec Český Krumlov z kdysi vypuzeného "sprosťáka" jménem Egon Schiele). Příběh, který se stále opakuje ...