Eiger

Severní stěna Eigeru ,jíž Němci díky počtu obětí začali říkat místo Nordw and - Severní stěna - Mordwand - Stěna smrti a kterou Francouzi pokřtili jménem Ogre, což je pohádková postava obra lidožrouta, měla skutečně všechny předpoklady stát se amfiteátrem, v němž se horolezectví proměnilo z osamělého sportu v jeviště, na kterém se často skloňovalo slovo senzace. Samotná hora je součástí masívu Bernských Alp,jehož hřeben se táhne mezi řekami Rhônou a Aarou a pokrývá území švýcarských kantonů Bern, Wallis a Uri, tudíž prostor ležící mezi Ženevou a Bernem.
Nejvyšší horou Bernských Alp je Finsteraarhorn se 4274 metry.Eiger se svými 3976 metry zaujímá v pořadí pátou příčku. Oblast Bernských Alp je mimořádně významná díky vysokým ledovým a kombinovaným severním stěnám. Severní

stěna Eigeru je se svými 1900 m (někdy se uvádí 1800) nejvyšší stěnou v Evropě vůbec. Na rozdíl od dalších významných alpských severních stěn (Grandes Jorasses, Petit-Dru atd.) má jednu nepopiratelnou výhodu: je k ní snadný přístup.Její úpatí je vzdáleno jen několik set metrů od horského střediska Kleine Scheidegg, k němuž z nedalekého významného horského lázeňského města Grindew aldu vede ozubená dráha. A z terasy místního hotelu je na severní stěnu ideální výhled.

BIVAK SMRTI

Severní stěna Eigeru má všechno, co si představujeme pod pojmem nebezpečná stěna: je dlouhá, z větší části převislá, sluneční paprsky na ni dopadají jen velmi omezeně, takže místy se na ní nachází věčný led a sníh. Řada úseků je neustále bombardová na padajícími kameny a některá místa jsou i dnes technicky velmi náročná. Přesto, anebo snad právě proto se stala velmi brzy cílem lidského snažení. Ačkoliv byl hlavní vrchol Eigeru zlezen už v roce 1858 a ostatní stěny a hřebeny v následujících desetiletích, ačkoliv uvnitř hory byla v prvních letech dvacátého století postavena zubačková dráha, vedoucí na vrchol sousedního Jungfrauchoju, do severní stěny se až do roku 1924 nikdo neodvážil. Jako první se na jejím úpatí objevili Švýcaři A. Gassman a A. Fleutri, špatné počasí a pohled do hrůzné stěny je však velmi brzy přinutily k ústupu.
V následujících letech se zájem horolezců soustředil zejména na severovýchodní a jihovýchodní stěnu a na úpatí severní stěny se horolezci vrátili až v polovině třicátých let. V polovině srpna roku 1935 se pod stěnou objevili dva horolezci z Mnichova, Max Sedlmayer a Karl Mehringer.Na Eiger se připravovali celý rok a možnou cestu si pečlivě prostudovali. V batozích si nesli vybavení a jídlo na šest dní. Za nebývalého zájmu turistů, kteří se na terase hotelu v Kleine Scheideggu tlačili u dalekohledů,jídlo na šest dní. Za nebývalého zájmu turistů, kteří se na terase hotelu v Kleine nastoupili ve středu 20. srpna 1935 do stěny.Během prvního dne se jim podařilo zdolat celou její spodní část, takže mohli bivakovat ve výšce 2900 metrů, kousek nad okny stanice zubačkové dráhy Eigerwand. Následující den překonali strmé První ledové pole a na jeho horním okraji se uložili ke spánku. Přechod z Prvního na Druhé ledové pole byl ale podle všeho velmi obtížný,do stěny navíc začal padat led a kamení, a to další postup velmi znesnadnilo. V ečer se na stěnu snesla mlha a v noci se počasí radikálně změnilo. V Kleine Scheideggu zavládlo zděšení: bouři nemohl ve stěně nikdo přežít! Navíc se dramaticky snížila teplota a u hotelu naměřili osm stupňů pod nulou.
Ale v neděli se mlha náhle roztrhala a turisté ke svému úžasu spatřili ve stěně dvě tečky lezoucí vzhůru. Ale tragédie se už odvrátit nedala a Sedlmayerův a Mehringerův osud se brzy,když znovu padla mlha, začal naplňovat. Dodnes nevíme přesně, co se nahoře stalo. Když se o měsíc později ke stěně přiblížil odvážný švýcarský pilot Ernest Udet s grindewaldským horským vůdcem Fritzem Steurim na palubě, ze vzdálenosti dvaceti metrů spatřili strašlivý výjev: v místě, které bylo podle této události nazváno Bivak smrti, stál po kolena ve sněhu zmrzlý Mehringer.Jeho tělo bylo nalezeno o rok později u úpatí stěny.Co se však stalo se Sedlmayerem, nevíme, neboť Eiger jeho tělo nikdy nevydal. Tragédie Mehringera a Sedlmayera měla po jedenačtyřiceti letech překvapivou dohru, která tentokrát proběhla v režii českých horolezců, pokoušejících se Mehringerovu a Sedlmayerovu cestu, tedy tzv. ideální diretissimu, dovést do konce. Když 21. srpna 1976 zkoušel Václav Zajíc vykopat bivak na stejném místě, na němž se Sedlmayer s Mehringerem v roce 1935 zastavili, našel ve sněhu plechovou cigaretovou krabičku. Uvnitř byl kus papíru, jehož obsah se později podařilo kriminální technické službě kantonální policie v Bernu rozluštit.
Stálo na něm: "Biwakplatz am 21. 8. 35. Max Sedlmajr, Karl Mehringer. München. H. T . G . (Hochtouristengruppe) Sekt. Oberland." Podle chybného prav opisu slov a Biwakplatz a jména Sedlmayer lze soudit, že autorem zápisu byl zřejmě Mehringer. Když se Zajíc vrátil pod stěnu, řekl prý kamarádům: "Vedle plechové krabičky ležel v ledu kus svetru, ale protože jsem se obával, abych nenašel kostru Sedlmay era, dál jsem nehrabal ..."

SMRTELNÉ SÓLO PRO TONIHO KURZE

Osmnáctého července 1936 nastupují do severní stěny čtyři muži, dva Rakušané a dva Němci. Rakušané jsou starší. Willymu Andererovi je sedmadvacet a Edimu Rainerovi pětadvacet. Oběma bavorským horolezcům - Anderlu Hinterstoisserovi a Tonimu Kurzovi - je teprve třiadvacet. Svým patetickým prohlášením vyvolali pozornost novinářů: "Protože Švýcaři nedělají nic, aby svou horu porazili, musejí to dokázat ostatní. Buď severní stěnu dostaneme, nebo severní stěna dostane nás!" V sobotu 18. července obě družstva zdolají dolní část stěny a na úrovni někdejšího bivaku svých předchůdců se naváží na společné lano. Přelezou tzv.Těžkou spáru a dostanou se k Červené stěně. Tady se Anderlu Hinterstoisserovi podaří akrobatický kousek, který v severní stěně otevře novou cestu a - jak se později ukáže - tu rozhodující. Místo aby družstvo, podobně jako Mehringer a Sedlmayer,postupovalo přímo vzhůru, Hinterstoisser navrhne kyvadlový traverz, tedy jakýsi "příčný přechod v laně".
Jakmile se Hinterstoisserovi manévr podaří, následují za ním všichni ostatní. Pak za sebou vytáhnou lano v domnění, že už ho v těchto místech nebudou potřebovat. Nevědí, že si právě za sebou zabouchli bránu ke zpáteční cestě. Když ji budou za několik hodin potřebovat, zůstane neprodyšně uzavřena. V pondělí ráno vyrazí Kurz a Hinterstoisser nahoru, ale jejich postup se brzy zastaví a oba se vrátí ke svým druhům, kteří zůstali v bivaku. U dalekohledů na Kleine Scheideggu se opět tlačí davy pozorovatelů. K úžasu všech začnou za chvíli všichni čtyři horolezci pomalu sestupovat. Co se stalo? Nabízí se odpověď: jednoho z nich, zřejmě Angerera, zranil padající kámen a ostatní se mu snaží pomoci sestoupit. Jakž takž se dostanou zpátky k Hinterstoisserovu traverzu. Tady však jejich postup končí. Kvůli měnícímu se počasí se voda ve stěně proměnila v led, jenž se nedá překonat. Výstup se mění v tragédii, která si nezadá s vrcholnými Hitchcockovými horory. Na scénu vstupuje Albert von Allmen, dozorce zubačkové dráhy, procházející Eigerem. Na kilometru 3,8 otevře dřevěná dvířka do větrací chodby, která ústí přímo uprostřed stěny Eigeru. Vykloní se ven a mezi "šedivými a namrzlými skalami, sněhovými žleby, ledovými vypouklinami a sněhovými poli" hledá nějakou známku života. Nespatří nikoho, a tak do sténajícího větru volá jména čtyř odvážlivců. Vzápětí se mu dostane optimistické odpovědi: "Jsme v pořádku. Sestupujeme!" Když se však po několika hodinách horolezci neobjeví, von Allmen se opět vykloní do stěny.
Tentokrát však zaslechne jediný hlas a ten volá o pomoc. Je to hlas Toniho Kurze, bezmocně visícího na laně. Už je sám. Hinterstoisser se zřítil k úpatí stěny, Rainer zmrzl na jisticím stanovišti a Angerer se po pádu uškrtil ve smyčce lana. Allmen zburcuje záchranáře, ale nikomu se do stěny nechce. Nakonec se tři z nich přece jen nechají přemluvit a vyjedou zubačkou nahoru. Když zjistí, že nemají vybavení na to, aby se ke Kurzovi dostali, vrátí se zpátky a K urz je nucen strávit ve stěně další noc. Ráno už necítí pravou ruku a z bot mu visí ledové rampouch y,ale stále ještě žije. Švýcarští horští vůdci Glatthard, Schlunegger a bratři Rubiové se navzdory nebezpečí konečně pouštějí do stěny. Protože Kurz nemá další lano, pokoušejí se m u dopravit svoje, aby k nim mohl slaňova t. Nejde to. Kurzovi se nakonec podaří dostat se k mrtvole Angerera a vzít si jeho lano. Je však příliš krátké. Za nesmírného úsilí se m u ho podaří rozplést na jednotlivá vlákna a svázat je k sobě. Začne sestupovat. Celé to trvá pět hodin. Záchranářům se podaří dopravit mu nahoru kladivo a skoby.Slyší rány,jak Kurz zatlouká skoby,a pak se lano začne chvět. Je to znamení, že k nim sestupuje.
Konečně ho spatří. Je tři nebo čtyři metry nad nimi, když se karabina zablokuje na jednom z uzlů. "Zvedni se o pět centimetrů nahoru a protáhni uzel druhou stra nou!" volají na něj. Toni poslechne. Zvedá nohu. Jednou, dvakrát. Pak přestane. "Ještě kousek!" křičí Glatthard. Ale Toni ho neslyší. Je mrtev.

VÍTĚZOVÉ

Ještě téhož roku zakazuje švýcarská vláda výstupy na Eiger.Tento zákaz je o rok později zmírněn následujícím prohlášením bernského kancléřství: "Je povinností všech horolezců, ať jsou z jakékoliv země, ať patří k jakémukoli klubu, aby pochopili, jaké nebezpečí představuje fakt, že do horolezectví pronikl duch závodění, rekordů a národních zájmů, a aby se proti tomuto vměšová ní postavili, aby mohlo horolezectví zůstat navždy sportem." Jenomže "závod" o sever ní stěnu Eigeru už nešel zastavit, a to tím spíš, že Němci začali považovat Eiger za "svou horu" a dobytí severní stěny za cíl slučitelný s "cíli národního socialismu". Dvacátého července 1938 se do velkého dobrodružství pouštějí dva horolezci: dvaatřicetiletý horský vůdce z Mnichova Andreas Heckmair a slavný Wiggerl Vörg, jenž si na Kavkazu vysloužil přezdívku Bivakovací král.
Když se dostali na vrcholek Druhého pilíře, našli tam dva batohy a lístek: Prosíme, nedotýkat se, majetek Kasparka a Harrera. Šestadvacetiletý Heinrich Harrer pochází z korutanského Huttenbergu a v roce 1938 už má za sebou řadu vynikajících výstupů. Fritz Kasparek je osmadvacetiletý a narodil se ve Vídni. Heckmair,který se díky svému věku a zkušenostem stane jakýmsi přirozeným vůdcem, si uvědomí, že ve čtyřech mají větší naději na úspěch, a tak obě družstva své úsilí spojí. Následující hodiny mu dají za pravdu. Výstup,jenž bude trvat čtyři dny,vede cestou, kterou otevřel Hinterstoisser se svými druhy.Jako nejtěžší se ukáže převis, který ukončuje lámavý komín v polovině stěny. Pak následují místa, jež se už brzy stanou legendou: Vlaštovčí hnízdo, Božský traverz, Rampa, Pavouk, což je malé ledové pole, jehož odnože připomínají pavouka ... Počasí se mění, hrozí bouřka, padají laviny.Dojde také k několika pádům, ale Heckmair své druhy vede vzhůru s obdivuhodnou chladnokrevností. Dvacátého čtvrtého července 1938 v 15 hodin 30 minut jim leží severní stěna u nohou. Jsou první vítězové.

ZA VLAST, ZA HORY

Toto heslo vyslovil v roce 1947 francouzský spisova tel G.Bachelard v knize Hory, tvary a barvy.Lze ho naprosto přesně uplatnit v případě vítězů nad Eigerem. Jakmile se totiž po strastiplném sestupu dostali do Kleine Scheideggu, nastalo třeštění. Jako kdyby archetyp horolezce-hrdiny byl součástí jakési obecné představy,glorifikované Nietszcheovou filozofií: "Mimov olně, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího,byli jsme v pokušení umístit řecké hrdiny do tohoto úžasného světa s ostrými konturami." Po gala večeru, který uspořádal německý velvyslanec v Bernu, odjel Heckmair,Harrer,Kasparek a Vörg do Mnichova. Slavnostního přivítání se jim dostalo v santhofenském středisku NSDAP.Pak přišlo pozvání od samotného Hitlera. Když m u Harrer vyprávěl o obětech, které si Eiger vyžádal mezi německými horolezci, dojatý Führer odpověděl: "To je symbolické, mé děti." A pak každému předal svou vlastnoruč ně podepsanou fotografii.
Mnohem výmluvnější byl projev šéfa Německé pracovní fronty dr.Leye: "Vítězství nad osudem v jakékoliv formě je výrazem mužnosti. Vzdávám tedy úctu faktu, že příslušníci Řádu Heckmair a Vörg ruku v ruce se svými kamarády z Východní marky Harrerem a Kasparkem porazili Eigerwand. Toto vítězství je výrazem naší vůle a čistého a tvrdého vzdělávacího systému mladých kádrů NSDAP." Samotní horolezci, ze jména pak Heckmair a Harrer,se později pokoušeli tyto skutečnosti banalizovat. Heckmair po válce tvrdil, že musel do NSDAP vstoupit až po dobytí Eigeru, ačkoliv je nepochybné, že jejím členem se stal už před výstupem a že kvalitní technické vybavení pro výstup si pořídil právě ze stranických prostředků. Harrer v roce 1938 prohlásil: "Porazili jsme severní stěnu Eigeru a její vrchol jsme překonali, abychom mohli dojít až k našemu Führerovi." O šestadvacet let později tentýž člověk napsal: "Severní stěna Eigeru je částí duchovního dědictví lidstva. Horu nelze ani porazit, ani znásilnit. Lze na ni jen vylézt." Kde tedy hledat pravdu? Lze souhlasit s francouzským publicistou Léonem Wahlem, který ve svém pařížském knihkupectví v rue de Seine dodnes odmítá prodávat knihu Andrease Heckmaira, "starého na cisty,důstojníka SS a hrdiny třetí říše"? Lze souhlasit s hlasy,jež říkají, že prvovýstup na Eiger byl "ryzím produktem nacismu"? Nebo lze přijmout vysvětlení, že člověk je tvor omylný a že teprve během života získá zkušenosti, které ho definitivně formují (viz vynikající Harrerova kniha Sedm let v Tibetu)? Odpověď můžeme pravděpodobně najít ve slovech Yvesa Balluho: "Severní stěnu Eigeru nevytvořil Hitler.
Stěna ho naštěstí přežila a dodnes je považována za jednu z nejzajímavějších a nejobtížnějších alpských stěn. Určitě bylo zapotřebí velké motivace, aby se do ní člověk v roce 1938 pustil ... Bylo by tedy nespravedlivé a absurdní podceňovat morální a technické kvality těch, kteří jako první našli řešení tohoto fantastického problému."