Velká vlaková loupež: Před 60 lety se odehrál jeden z nejproslulejších zločinů 20. století
Titulek vám možná připadá povědomý. Film Michaela Crichtona se Seanem Connerym v hlavní roli? Těsně vedle. Neboť od první velké vlakové loupeže - o níž rozmarné dílko pozdějšího autora Jurského parku vypráví - uplynulo sto a osm let, než se odehrál příběh, který na jeden den proměnil uzívané anglické hrabství Buckinghamshire v Divoký západ. K největšímu loupežnému přepadení všech dob došlo před šedesáti lety, v srpnu 1963, a na rozdíl od džentlmenského loupežníka Edwarda Pierce a gangu s poetickým názvem Díra ve zdi jeho protagonisté věru nejednali v rukavičkách.
Zainteresovaní se dodnes nemohou shodnout, na kolik by si pachatelé přišli, kdybychom jejich tehdejší lup přepočítali na aktuální kurs libry. Ti nejstřízlivější hovoří o 45 milionech liber (asi 1,38 miliardy korun), nejdivočejší pak operují s rovnou stovkou. Ať už ovšem přistoupíme na kteroukoli z uvedených verzí, vězme, že 2,6 miliónu liber, které si Bruce Reynolds & spol. z vlaku odvezli, už nikdo nikdy nepřekonal.
Léto 1963 vrcholí
Průměrnému čtenáři britského tisku musel rok 1963 - pokud vynechal kulturní a sportovní rubriku, plnou Beatles, resp. Tottenham Hotspurs - připomínat detektivku, špionážní film a politickou non-fiction v jednom. Považte: čtrnáctého ledna vykázal francouzský prezident Charles de Gaulle Brity s jejich pokusy vstoupit do Evropského hospodářského společenství do patřičných mezí. Dne 3. března emigroval čelný špión Jejího Veličenstva Kim Philby do Sovětského svazu (v květnu přišel do britských kin první film s Jamesem Bondem). Devatenáct dní poté se ministr války John Profumo ohradil proti obviněním, podle nichž se, ač ženat, pelešil s devatenáctiletou prostitutkou Christine Keelerovou, která to, co se dozvěděla na bakchanáliích londýnských špiček, za tepla svěřovala dalšímu svému amantovi, sovětskému přidělenci Ivanovovi.
Sedmnáctého dubna rozprášila MI5 sdružení „špiónů míru", britské aktivisty Kampaně za jaderné odzbrojení. V červnu Profumo přiznal Dolní sněmovně, že lhal, a vzápětí podal demisi (o další tři měsíce později dohnal nejtrapnější skandál britského politika šedesátých let Macmillanovu konzervativní vládu, jež dosud ovládala Británii s heslem „nikdy nebylo tak dobře", k rezignaci). Osmého srpna zastavilo několik maskova ných mužů mezi vesnicemi Cheddington a Linsdale v hrabství Buckinghamshire, severozápadně od Londýna, poštovní vlak. Léto 1963 vrcholilo.
Bylo nás osm
Cheddington Gang, jak je ex post nazval britský tisk, čítal se všemi pomocníky a „nosiči vody" asi dvacet osob. Jádro nejslavnějšího spolku pro nelegální vykládání železničních vagónů však tvořilo pouhých osm mužů. Byla to docela pestrá směsice drobných kriminálníků a slušných občanů: Buster Edwards, bývalý boxer, si vylepšoval domácí rozpočet drobnými podvody a krádežemi. I Gordon Goody a příležitostný bookmaker Charlie Wilson patřili ke známým figurám londýnského podsvětí. Na druhé straně byl členem gangu solidní advokát John Wheater, který ostatním vytypoval klidné zázemí na Leatherslade Farm poblíž Oxfordu. Vůdčí duch celé skupiny, Bruce Reynolds, obchodoval se starožitnostmi.
Důkladná příprava zabrala několik měsíců. Původně se bandité chystali udeřit v červnu, ale pak si spočítali, že bude lepší odložit akci po červnových bankovních prázdninách, které měly výrazně zvýšit hodnotu převážených zásilek. Se stejnou pečlivostí, jakou věnovali zkoumání vlaků mezi Londýnem a Glasgowem, hledali i vhodné místo k akci. Volba nakonec padla na Bridego Bridge mezi obcemi Cheddington a Linsdale. Reynolds se zařídil podle hesla, že pod svícnem je největší tma. Blízkost základny RAF v nedalekém Haughtonu totiž zajišťovala, že mezi místními nebude zvýšený provoz rozměrných vozidel budit žádný rozruch.
Osmý srpen
Když se šéf vyšetřovacího týmu seznámil na místě činu se všemi okolnostmi, složil svému zatím neznámému protivníkovi poklonu. „Byla to brilantně naplánovaná akce," řekl. Reynoldsův plán byl založen na sadě falešných semaforových signálů, které měly v určitém bodu trasy vlak zastavit poblíž místa, kde měli čekat členové gangu. Na uzlu Sears Crossing přikryli bandité zelené světlo pro „Volno" rukavicí a na příslušné místo navigovali vlak pomocí světel poháněných obyčejnými plochými bateriemi. Jak prosté, milý Watsone.
Po třetí ráno zastavil vlak na falešné světelné znamení a na trati se objevila skupina železničních dělníků v jednotných modrých kombinézách. Topič David Whitby vystoupil z kabiny, aby zjistil, co se děje. Narazil na Bustera Edwardse, který mu slušně, ale rychle nastínil pravý stav věci. Whitby se zachoval pragmaticky: vyklidil bojiště, sestoupil po náspu dolů a ještě jednomu z banditů řekl: „To je v pořádku, kámo, jsem na vaší straně."
20 minut
Hned na začátku se však vynořily komplikace. Za prvé - jeden z gangsterů skolil železnou tyčí osmapadesátiletého strojvedoucího Jacka Millse, který se vypravil do řídnoucí tmy za Whitbym. Vzápětí se ukázalo, že vysloužilý strojvůdce, jehož najal nejmladší člen gangu, Ronnie Biggs, nikdy nejel s poštovním vlakem, a tím pádem je naprosto k ničemu. Letní noc navíc končila a stále více se rozjasňovalo. Donutili tedy zraněného Millse, aby s vlakem kus popojel.
Personál vagónu s penězi si jakýkoli odpor rychle rozmyslel. Bandité vytvořili lidský řetěz a sto dvacet pytlů s lupem (ve vagónu jich zůstalo šest) přemístili do připravených automobilů. Údajně nabídli nějaké peníze Millsovi, ten je však odmítl. Za dvacet minut bylo po všem.
Policie projevila nečekanou pohotovost. Po několika dnech obrátila pozornost na Leatherslade Farm, kde se gang zotavoval po náročném výkonu (legendy praví, že neustálým poslechem písně It´s A Good Time Tonnyho Bennetta a hraním monopolů). Pak se však dozvěděli, že se kolem nich stahuje smyčka, a rozprchli se.
Exemplární případ
Rychlý útěk gangsterů se ukázal pro policejní vyšetřování jako klíčový. Odborníci na důkazní materiály objevili na hrncích, na toaletě, na kočičí misce a samozřejmě na hracích potřebách na monopoly otisky prstů. A co hůř, Jim Hussey zanechal otisk ruky i na samotném vlaku. Do týdne byla většina gangu pochytána, část na Leatherslade Farm (heslo, že pod svícnem je největší tma, nemá obecnou platnost), část v Londýně. Jen třem se podařilo srpnový zátah přečkat na svobodě. Roy James, jedna z méně exponovaných postav celé hry, byl dopaden v prosinci 1963, Bruce Reynolds a Buster Edwards unikali i nadále.
Bandité předpokládali, že pokud budou dopadeni, nebude jim vyměřen příliš vysoký trest. Při několika podobných případech v posledních letech nepadl vyšší rozsudek než čtyři roky nepodmíněně. Rozsah loupeže však udělal ze soudního přelíčení, které bylo zahájeno v lednu 1964 v Aylesbury, ostře sledovanou událost a z loupeže samotné exemplární případ. Tomu odpovídaly i tresty vynesené v půli dubna. Dvanáct lidí si mezi sebou rozdělilo 307 let: Biggs, Wilson, Goody, Hussey, James a jejich podílníci z druhé vlny - Tommy Wisbey a Robert Welch - dostali po třiceti letech, další čtyři bandité pak dvacet až pětadvacet let. S takovými „pálkami" ostře kontrastovaly tři roky, které za zprostředkování Leatherslade Farm obdržel John Wheater.
Život po loupeži
Osud většiny protagonistů velké vlakové loupeže byl stereotypní a smutný. Zranění strojvůdce Jacka Millse byla vážná, po částečném uzdravení se vrátil do práce, v roce 1967 odešel do důchodu a v roce 1970 zemřel na leukémii. Trauma z loupeže nikdy nepřekonal.
Lupiči si většinou odseděli své tresty, a pokud si v Británii někdo vzpomene na jejich patnáct minut slávy, napíše o nich - nebo o jejich rodinných příslušnících - tklivý příběh. Čtyři pachatelé ošem tvoří výjimku. Buster Edwards, jak už bylo řečeno, unikl zátahu na Leatherslade Farm a uprchl do Mexika, kde strávil pět let, než se v listopadu 1968 vydal sám do rukou policie. Jeho tamní osudy jsou, byť v poněkud stylizované formě, známy z filmu z roku 1988, kde slavného desperáta hraje Phil Collins. V listopadu 1994 spáchal Edwards sebevraždu.
Pozoruhodně identický byl osud Bruce Reynoldse - stejně jako Edwards uprchl do Mexika, stejně jako Edwards byl v roce 1968 dopaden. Po pětadvaceti letech putování po britských věznicích se „Napoleon zločinu" usadil a o svém pohnutém životě sepsal paměti, údajně velmi svižné.
První z banditů, který se pokusil o útěk, byl Charlie Wilson. V srpnu 1964 se úspěšně rozžehnal s trestnicí v Birminghamu a po různých peripetiích opustil Anglii. Svůj život skončil tak, jak se na starého desperáta patří - v dubnu 1990 byl ve Španělsku zastřelen.
Zpěvák Sex Pistols
I Ronnie Biggs „nenavykl marně tratit času": po roce a čtvrt pobytu ve věznici ve Wandsworthu z ní uprchl. Útěk se zdařil, dodnes není úplně jisté, jak to bylo možné. Biggs prodělal plastickou operaci (nepřipomíná vám to agenta Bláhu ze Třiceti případů majora Zemana?), putoval přes Španělsko, Austrálii a Argentinu, až se definitivně usídlil v Brazílii. Jeho případ je ze všech nejpodivuhodnější. Ačkoli lze jeho účinkování v celém přepadení hodnotit jako dosti nevydařené, stal se dnes symbolem všeho, co se na Bridego Bridgi odehrálo.
V brazilském exilu se Biggs nikterak netajil svou pravou identitou. Oženil se (ačkoli v Británii jednu manželku zanechal), založil rodinu a využíval skutečnosti, že odpovědné orgány v Brazílii postihl záchvat hluchoty, kdykoli britská strana požádala o jeho vydání. V lednu 1978 jej poctil návštěvou punkový stratég a manipulátor Malcolm McLaren, jemuž se jeho Sex Pistols v mrazivé americké šňůře rozpadali pod rukama. Britskému hudebnímu tisku to „setkání na nejvyšší úrovni" posloužilo co zdroj odlehčených komentářů, ale dvě písničky, jež stárnoucí desperát se Sex Pistols nazpíval, patří k nejkurióznějším momentům historie rock´n´rollu. Biggs navíc docenil výhody z podobného zviditelnění plynoucí a po zbytek života si přilepšoval prodejem svého jména na mnoho způsobů.
Dát si žejdlík
Poslední žádost o jeho vydání založily brazilské orgány ad acta s odkazem, že k případu došlo před více než dvaceti lety, a tudíž je v Brazílii promlčen. Leč i na starého zbojníka přišla léta a Biggs pocítil volání bílých útesů doverských. Není důležité, jestli zde hrálo větší roli valem chátrající zdraví desperátovo, nebo zda v Biggsových úvahách převážilo spíše přání „projít se ještě jednou po Margate, zapadnout do hospody a dát si žejdlík", které vyslovil v roce 2001 v deníku Sun.
Britské úřady však neměly pro nemocemi prolezlého banditu pochopení, a jakmile v květnu toho roku vstoupil na půdu Spojeného království, zatkly jej. Jestli jej občas navštívili jeho bývalí kolegové z Cheddington Gangu, vesměs propuštění na svobodu v osmdesátých letech, není známo. V roce 2009 ho propustili na svobodu, když jeho obhájce argumentoval, že je po sérii mrtvic na pokraji smrti. Od té doby žil v domě s pečovatelskou službou a pohyboval se na invalidním vozíku. Zemřel o čtyři roky později ve věku 84 let. Na veřejnosti se objevil naposledy v březnu 2013, a to na pohřbu svého společníka Bruce Reynoldse. Z celkové částky 2 631 684 liber bylo nalezeno pouze kolem 330 000 liber.
