Olga Scheinpflugová, žena Karla Čapka, přítelkyně Masaryka či Peroutky se narodila před 120 lety
„Musím Vás vidět; kdybyste dnes nepřišla, bylo by to strašné, nevím, co bych si počal. Není možno, že byste nemohla." Roztomilé herečce, ani ne osmnáctileté, píše takto naléhavě roku 1920 třicetiletý Karel Čapek, muž, jenž pomalu získává literární a publicistickou proslulost. Od svatby je v té chvíli dělí ještě patnáct dlouhých let. Otevíráme Causu, kterou před 20 lety o Olze Scheinpflugové napsal Jaromír Slomek.
Olga Scheinpflugová přichází na svět před 120 lety - 3. prosince 1902. Její rodiče (otec Karel Scheinpflug byl spisovatel a novinář) žijí tehdy ve Slaném, tam Olga vyrůstá s bratrem a sestrou. Dětství je silně poznamenáno matčiným umíráním a smrtí. Své memoáry Byla jsem na světě uvádí Scheinpflugová právě vzpomínkou na maminku: „Často mě znepokojuje, že si nedovedu připomenout tvář své matky. Ztratila se mi z vizuální paměti brzy po doznění dětství, umřela, když mi bylo osm let, sestře ani ne deset a bratrovi dvanáct. Dva roky předtím proležela s těžkou nemocí, proti které tenkrát nebyl jiný lék než odolnost organismu."
Matčina smrt učinila z dětského trojlístku celoživotní spojence. Mimořádně silná sourozenecká pouta neochabla ani v době, kdy už dávno dospělí Karel, Božena a Olga Scheinpflugovi měli své vlastní rodiny. Shodou okolností podobně pevnými vazbami se vyznačovaly sourozenecké vztahy mezi Helenou, Josefem a Karlem Čapkovými.
Tu neudržíte
Od útlých let má Olga slabost pro divadlo a literaturu: „Chodila jsem do gymnázia jako ve snu, neovládala jsem ještě rozdvojení své bytosti, smolila jsem školní úlohy a přitom jsem se roztržitě potácela někde po jevištích s úsměvem šťastných či tragických hrdinek. Vytahovala jsem z tátovy knihovny romány,na které jsem měla ještě tři roky času, už ve třinácti mě drtil Dostojevskij a snažila jsem se usilovně chápat Shakespeara. Pro potvrzení své normálnosti přiznávám, že jsem mu dost dobře nerozuměla. Ale jinak mě mé okolí znalo jako výstřední děvče, které vláčelo po polích kufřík s hereckou výpravou obklopenou smečkou kluků a děvčat. Vodila jsem je na nerušené místo na stráni, abych jim tam beze studu zahrála divadlo.I mé verše ztrácely dětskou kostrbatost a nabývaly odposlouchaný rytmus."
Uprostřed první světové války přijíždí do Slaného básník J.S.Machar,osobnost tehdy ctěná, vážená a nesmírně populární. Pubertální Olga se mu vnutí s recitací jeho básní. Umí jich několik zpaměti, "každou jinak". Pobavený Machar se nečekané produkci usmívá. Když se Olžin otec slavné návštěvě svěří, že dcerka by ráda k divadlu, utrousí host lakonicky: "Tu neudržíte."
Puzení k divadlu je tak mocné, že mu praktický otec nakonec ustoupí. Místo do vyšších ročníků gymnázia míří tedy mladičká Olga na dva roky k Marii Hübnerové do Prahy. Bohyně tehdejšího českého divadelního světa dává děvčeti ze Slaného soukromé hodiny; Karel Scheinpflug, mezitím znovu oženěný,se však obává, že sázka na herecký talent je příliš riskantní. A tak trvá na tom, aby dcera pamatovala na zadní vrátka: jimi měly být kursy těsnopisu a psaní na stroji, němčina a francouzština.
Po vzniku Československa získává Olžin otec redaktorské místo v Národních listech, stěhuje se do Prahy,kam přichází i Karel Scheinpflug junior,student práv.V nouzi pomáhá malíř Alfons Mucha: na dobu svého pobytu v USA půjčuje Scheinpflugovým svůj malostranský byt. Olga má první angažmá ve Švandově divadle na Smíchově, ve věku, kdy se dnes herectví začíná studovat na divadelní fakultě, už dostává velké role. Má nutkání zbavit se německého příjmení, chce být Slukovou nebo Fričovou (neuvědomujíc si ani tehdy, ba dokonce ani po letech při psaní pamětí, že příjmení Frič pochází z osobního jména Friedrich), případně Pluhařovou, což měla být nejvíc odpovídající náhrada za Scheinpflugovou. Mimochodem, ono příjmení má původ v německých slovech "scheuen" (bát se, štítit se) a "Pflug" (pluh) - šlo o přezdívku pro líného sedláka. Nakonec se Olga rozhoduje ponechat si jednou provždy příjmení po otci. Z lásky a úcty k němu.
Na scéně je Čapek
Píše se rok 1920, Olga spěje k plnoletosti. Má za sebou první básně publikované časopisecky, pouští se do povídek. Karel Čapek, kolega Karla Scheinpfluga z redakce Národních listů, vidí mladičkou herečku na jevišti a je ztracen. Hned jeho první dopis (z léta 1920) je výmluvný: „Odpovězte obratem, jakýmkoli způsobem, kdy Vás uvidím. Určete místo a čas: ráno,odpoledne, večer, kdykoliv. Váš K."
Olga získává trpělivého ctitele. Večer na ni čekává před smíchovským divadlem (bydlí ostatně v Říční ulici, jen chvilku chůze odtud) a oddaně ji pak doprovází do Thunovské. Olga má však garde - svého staršího bratra. A tak se ocitá ve společnosti dvou Karlů, z nichž ten mladší dokáže i diskrétně zmizet, když je třeba. Ve vzpomínkách Můj švagr Karel Čapek říká Scheinpflug toto: „Otec byl poněkud znepokojen tím, že dceřiny cesty z divadla domů trvají pravidelně dvě nebo tři hodiny, a když mu Olga vysvětlila, že ji denně doprovází Karel Čapek a ten že chodí přece pomalu, zatáhlo se jeho čelo chmurami. Znaje křehkou povahu ženskou, požádal mne, abych na ni čekal před divadlem každý den."
Člověk by tloukl sebe sama
Čapek je zamilován jako student, v dopisech sugestivně popisuje své milostné třeštění, ale i stavy deprese: "Pro Krista, dítě, nemáte-li příčin nejvážnějších, nedělejte mi tohle. Ano, vám se to snad zdá být maličkostí: jít někam, čekat pět minut, a je-li to marno, jít si po svém a pískat si v naději, že příště se to povede lépe. Vy snad tomu dobře nerozumíte, že se věci tak snadno neodbývají. Představte si člověka, který den, dva dny, tři dny žije, opravdu žije jen těšením na určitou hodinu; který doslovně tlukoucím srdcem měří každou vteřinu, která přichází."
A když milovaná bytost na schůzku nepřišla, tak tedy „člověk by tloukl sebe sama za chlapectví svých třiceti let; cítí se zavržený,ukrutně pohaněný, zpustošený ve všech radostech, které pěstoval s úzkostí a nekonečnou láskou ve skrytu srdce. Promiňte, nemohu to dobře vyslovit; je to šílenější, než píšu; člověk brečí u svého stolu vztekem, lítostí, zklamáním, nevím čím."
Jak vnímá sedmnáctiletá takto výmluvného nápadníka? Jako otcova kolegu, pána skoro středního věku, který kvůli ní ztratil rozum? Olžin bratr píše: „Hrdina milostných představ sedmnáctileté dívky vypadá ovšem jinak než Karel Čapek, tehdy již třicetiletý, vážný pán, usedle oblečený, s nehybnými, nachýlenými zády, pomalou chůzí a s rozpravami o vážných tématech. To se ví, že jí jeho pozornost lichotila, že byla žensky pyšná na tento svůj úspěch, že měla k němu veliký respekt a nebyla hluchá k jeho oslňujícímu vtipu, ale od toho všeho je k lásce velmi daleko. Někdy bylo toho obléhání příliš mnoho, někdy se přihlásili staří kamarádi, a tu přes všechen respekt, který k němu měla, bylo nutno vyšetřit pro ně chvíli času, a pak přicházely Čapkovy uražené a vyčítavé dopisy."
Příliš velká hlava
Čapkova zamilovanost nepolevuje, Olga je pro něj nejkrásnější ze všech, podle jejích slov „půvab dívky pro třicetiletého básníka byla křehkost i odvaha, básnická naivita i poetická dětskost". Dokážeme si dnes nad starými černobílými fotografiemi představit živou bytost?
Neteř bratrů Čapkových, Helena Koželuhová, soudila o Olze přísně - ostatně jako celá Čapkova rodina, známostí subtilního Karla s vitální dívkou upřímně zděšená: „Se svou trochu příliš velkou hlavou, trochu příliš širokým obličejem a trochu krátkýma nohama nemohla být krasavicí, ale byla svěží, měla krásnou pleť i vlasy a bylo to opravdu hezké děvče. (...) Olga měla mnoho darů a mnoho předností. Jedno jí však scházelo. Jemnost a citlivost. Nebyla citová, nýbrž primitivně sentimentální a impulsivní. Nepoznala odstíny a přeskakovala z křiklavého smutku a soucitu do stejně křiklavého humoru. Ví Bůh, že v ní nebylo nic ztlumeného ani tajemného.Neznala úzkost samoty a nezodpovězených otázek. Všechno v ní bylo hlučné a veselé nebo dramatické, jako na jarmarku. Nikdy se nezastavila v zadumání nebo v tichém obdivu. Nedovedla to, kdyby stokrát chtěla, ale ona nechtěla. Neznala to,a tak ji to nelákalo." (Čapci očima rodiny).
Roku 1922 přechází Scheinpflugová ze Švandova divadla na Vinohrady. „Repertoár na Vinohradech byl ke mně štědrý, hrálo se v sezóně mnoho novinek, mladým lidem se tak poskytovala možnost rychlého růstu," rekapitulovala herečka na sklonku života. I to byla přestupní stanice. Čekala na ni první scéna. Jak víme, vedle herectví Olgu od dětství přitahovala také literatura: „Psala jsem romány a hry v potřebě zabývat se člověkem ještě podrobněji než na jevišti, určit mu problémy,které mi jako herečce předpisovali autoři. A co se nevešlo do prózy a do komedie, přetékalo mi do veršů."
Bibliografie Olgy Scheinpflugové je poměrně rozsáhlá, uvážíme-li, že psaní veršů, próz i dramatických textů bylo pro jejich autorku činností vedlejší. Tou hlavní zůstávalo v každém případě herectví, a to herectví divadelní (ve filmu ani v poválečné televizi se Scheinpflugová příliš neuplatnila). Barevné pohádky, Pohádky z tohoto světa, Pohádky s dobrým koncem, ale také romány Babiola, Klíč od domu, Balada z Karlína, Teta Anna, Sestry, Žlutý dům či Karanténa a vedle nich dramatické pokusy Madla z cihelny, Láska není všechno nebo Okénko zůstávají ve stínu nejznámějšího díla, jímž je autobiografický Český román, líčící vztah s Karlem Čapkem.
Ruka málo ostyšná
Když slečna Olga v roce svých třicátin (1932) vydává básnickou sbírku Všední den, podá si ji tehdejší papež české literární kritiky F.X. Šalda. Autorku nazývá diletantem a téměř štítivě cituje z textu: „Je jí lhostejné, napíše-li (...) tento galimatyáš: To měsíc byl, jenž bledost ňader tvých mi měnil v bílé hroby citu mého. Rozmotej si to, kdo chceš, jak dovedeš." Ve finále své nerozsáhlé recenze usvědčuje kritik básnířku - slušně řečeno - ze sečtělosti: „Všední den je vzorník dokonalého literárního commis voyageura, dnes tak asi osmdesátiletého, ne-li staršího. Jen několik ukázek: Z mlh jitra a z hluku ulice rodí se všední den, popel a mléka konvice a lidé beze jmen - což jest, jak každý vidí, Wolker. Neb v kostele to září a jsou tam lilie, ten svatý na oltáři v ruce drží je. A voda svěcená je v kamenné kropence a jeptiška se kaje u svého růžence - Heine! Bůh rozsvěcí slunce a lampy sklepníci, sklepník je pro nás a pánbůh pro věřící. V taštičce stovka, zbyla-li nějaká, a fotografie pasáka - Gellner. Ale nejhůř pochodil chudák Šrámek. Ten je spasen co nejdůkladněji; na něho si autorka založila celý tlustý herbář. Půl knihy bych mohl citovat. Naturism a vitalism, můj Bože, jak se to pohodlně botanizuje. Ale zvadne to ovšem rychleji, než se to donese domů, zvláště rve-li to ruka takhle málo ostyšná."
Šaldova slova si básnící herečka k srdci příliš nebere. Když v prosinci 1938 po krátkém manželství s Čapkem ovdoví, pokusí se své pohnutí zveršovat:
Teď ještě ne, teď jsou mé tváře bledé
a ruce sepjaty v strašlivé bezmoci,
teď tvrdě spíš a smrt Ti v spánek přede
sen o smutné a těžké nemoci.
Olga a Masarykové
Ne, velká poezie to opravdu není. Ale vraťme se do dvacátých let. Čapkova literární hvězda je stále zářivější, Scheinpflugová získává renomé v divadelním světě. Starý mládenec si však Olgu, Olinu, Olinku, Oli, Olu, Olenku, drahou holčičku, velkého miláčka, nejdražší děvčátko, sladkou holčičku, milovanou panenku atd. (jak ji oslovuje v korespondenci) nebere a nebere.
Důvody jsou - stručně řečeno - zdravotní: s ohledem na Čapkův tělesný stav a postupující chorobu páteře mu lékaři sňatek nedoporučují. Ukázněný pacient, sám z lékařské rodiny, bere hlas odborníků vážně a herečku do manželského svazku nenutí. Potlačuje svou vášeň a dává jí formu laskavého přátelství, utužovaného denními návštěvami. Nevázána k Čapkovi slibem věrnosti, nepokouší se Scheinpflugová o celibát.
Důvěrné sblížení s Janem Masarykem vzbuzuje zájem „Hradu". Prezident by chtěl vidět Olgu hrát, ale do Stavovského divadla se zařekl vstoupit (poté, co ho mladá republika vzala Němcům). I přesouvá se inscenace pro jednou do „zlaté kapličky". A v prezidentské lóži je jako náhodou hlava státu. Olga dokonce posílá na adresu TGM své knihy. Starý pán je pečlivě přečte a jejich autorku v soukromém dopise přirovnává ke svíci, která hoří na obou koncích. Je to stručné a výstižné.
Tajemství interrupce
Nakonec se Olga po všech svých citových výletech pokorně vrací do náruče Čapkovy. Jsme v srpnu 1935 a umělecká Praha má senzaci: po patnácti letech od prvního setkání jdou ti dva přece jen na radnici. Obřad je utajen, dokonce i před Karlovým bratrem Josefem. Bezdětné manželství trvá tři a půl roku. Tajemství interrupce, které se podle některých čapkovských badatelů vznáší nad korespondencí z léta 1921, není dodnes přesvědčivě objasněno. Olga bude o památku svého muže pečovat po celý život. Bude o něm psát i přednášet, hrát v jeho hrách. Už se podruhé neprovdá, přestože nezůstane sama.
Na podzim 1938 má prý Čapek odejít spolu s Ferdinandem Peroutkou do exilu. Probíhají přípravy, když se prostořeká Olga dopustí indiskrece v divadelní šatně. Vše je prozrazeno, útěk je zmařen. Čapka zachrání před nacistickými krutostmi smrt, Peroutka prožije celou válku v koncentračním táboře. Když se roku 1967 pětašedesátiletá herečka vypraví do USA, navštíví v New Yorku několikrát i Karla Steinbacha, jednoho z čapkovských pátečníků, o němž v memoárech poznamená, že byl její „nejlepší přítel". Peroutkovi bydlí v témže domě, Olžina zazvonění se ale nedočkají. To už Scheinpflugové zbývá rok života (+ 13. 4. 1968, místo věnce na rakev jí stát udělí titul národní umělkyně), další příležitost k setkání s Petrem Routkou (jak Peroutku „zamaskovala" v Českém románě) už mít nebude. A nebude mít ani příležitost podat svědectví o smrti Jana Masaryka. Říkalo se, že ví co jiní ne. Že by vydržela dvacet let mlčet?
