Domeček hrůzy: Komunistická mučírna, kde nakonec tyrani okusili vlastní medicínu
Dnes uplynulo sedmdesát let od vyvrcholení procesu se členy protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, jenž byl až do svého zatčení generálním tajemníkem KSČ. To však byla již druhá vlna politických procesů v poúnorovém Československu, jejímiž oběťmi se paradoxně stali ti, kteří takové procesy osnovali již od konce roku 1948. Platí to mimo jiné o Bedřichu Reicinovi a jeho lidech, již páchali neuvěřitelná zvěrstva při výsleších "třídního nepřítele" v pověstném "domečku".
"Domeček", jak to zní poeticky! Jako jiné hradčanské zdrobněliny: Zlatá ulička, Mihulka, loretánské zvonky... Tuctová budova, známá pod tímto názvem, má ale smutnou historii: právě z ní v době poúnorových čistek odváželi k soudu desítky na proces "připravených" vojáků a téměř všechny s obžalobou za velezradu nebo špionáž. Stalo se to poté, kdy koncem roku 1948 začalo objekt využívat 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany,tato vojenská obdoba civilní Státní bezpečnosti. Jako vězení byl "domeček" ideální ke střežení i utajení všech zvuků, zejména řevu dozorců i nářku týraných.
Pohnuté měsíce zanechaly na osudech postižených a jejich rodin dodnes hluboké stopy. Mírumilovně vyhlížející "domeček" jako by se k těm vzpomínkám ani nehodil. Osm vzrostlých kaštanů i dnes hlídá vstup,čtrnáct úzkých kamenných schodů stoupá ke dvoudílnému vchodu. Hned za ním vede úzké schodiště do jediného patra se sedmnácti místnostmi. Tenkrát to byly cely s okny zamřížovanými nebo až ke stropu zazděnými. K budově ve dvoru velkého objektu v Kapucínské ulici 2/214 (v němž sídlily všechny složky vojenského soudu i s příslušnými prokuraturami) se nikdo nesměl přiblížit. Bez povolení z nejvyšších míst ministerstva vnitra toto místo není přístupné ani dnes. Oběti bezohledné doby nástupu komunismu připomíná pouze nevelká pamětní deska u hlavního vchodu.
Reicinova životní role
Vojenská zpravodajská služba byla vždy nezbytnou součástí každé armády. Pod názvem 2. oddělení vznikla již během formová ní 1. československého armádního sboru v SSSR pod velením generála Ludvíka Svobody.V lednu 1945 pak byla - na přímou žádost sovětské strany - rozdělena na část ofenzívní (rozvědku) a defenzívní (kontrarozvědku), zaměřenou do vlastních řad. A právě v tomto období a prostředí začala vrcholit životní dráha tehdy třiatřicetiletého nadporučíka, ale již během několika příštích let generála Bedřicha Reicina.
Předválečný sportovní redaktor Rudého práva, v roce 1939 zatčený gestapem, se krátce po náhlém propuštění nečekaně objevil v SSSR. Původně řadový hlasatel čs. vysílání moskevského rozhlasu začal dělat po roce 1942 velkou kariéru: v hodnosti rotného se v 1. československém samostatném polním praporu (později 1. čs. armádním sboru) stal osvětovým důstojníkem, redaktorem časopisu Naše vojsko, vedoucím neveřejné buňky KSČ,a navíc agentem sovětské rozvědky.S takovou kvalifikací byl už jenom krok k funkci přednosty hlavní správy nově zřízeného Obranného zpravodajství (OBZ). Na návrh generála Svobody ho do této funkce potvrdila vláda již 10. května 1945.
Po válce byla samostatná hlavní správa OBZ na naléhání prezidenta Edvarda Beneše podřízena hlavnímu štábu a přejmenována na 5. oddělení. Byla to však jenom formální změna, ve skutečnosti se na postavení OBZ a na pravomocích jejího šéfa nic nezměnilo. Vládou nařízená očista armády (původně se měla na základě zákona č. 72/46 Sb.týkat jenom důstojníků přesluhujících a těch, kteří se nezapojili do odboje) se však pod Reicinovým vedením zvrhla v bezohledný hon na elitu v uniformách. Reicin pojal svou roli jako životní úkol a věnoval mu všechny myšlenky a síly.V "domečku", jehož cely byly neustále obsazeny, připravovali jeho podřízení vězně fyzickým i psychickým mučením k výslechům, při nichž se měli přiznat ke všemu, co režie procesů vyžadovala.
Zdeptat a pokořit
Uvěznění vojáci se octli v rukou příslušníků kontrarozvědky bez jakékoli možnosti styku s prokurátorem, natož s obhájcem. Při věznění a výsleších byli všichni, od nejnižších šarží až po generály, vystaveni na milost a nemilost lidem, kteří nebyli k podobné činnosti zákonem oprávněni a z nichž mnozí používali nelidské metody.
V neuvěřitelných podmínkách málokdy strávili víc týdnů. O jejich co nejrychlejší "zpracování" se v "domečku" staral především všemocný vládce František Pergl, pro svoji vychrtlou postavu přezdívaný Suchá lípa. V roce 1948 se již pětapadesátiletý praporčík čs. armády dočkal své příležitosti. Dělal svou práci dobře, a tak to během pouhých dvou let dotáhl až na štábního kapitána. Bezcharakterní sadista ukájel svoje komplexy týráním a ponižováním lidí, kteří patřili na válečném či sportovním poli k elitě národa. Když například z auta vyvlekli Vladimíra Přikryla, legionáře, zápaďáka a poté i svobodovce, přivítal ho Pergl po svém: "Tak i pan generál už je tady !" Následovala rána pěstí do obličeje a strhání všech distinkcí a vyznamenání. Postupně přiváželi další a další, mezi stovkami vězněných byli i nejvyšší velitelé: Heliodor Píka, za války náčelník čs. vojenské mise v SSSR a po ní zástupce náčelníka generálního štábu MNO,vicemaršál britského letectva Karel Janoušek, generálové Šimon Drgač, Zdeněk Novák i Karel Kutlvašr. "Domečkem" prošlo všech 22 českých důstojníků, jejichž jediným "oceněním" boje při osvobozování vlasti se stala potupná smrt na šibenici.
Ocitl se tam i profesor Sedl, bývalý pedagog Vysoké vojenské akademie: " O pátém oddělení jsme v armádě vlastně nic nevěděli. Snad jenom to,že je pověřené zvláštními úkoly a pracují tam pouze prověření straníci. Ještě před Píkou byl proces s později popraveným Jardou Nechanským, mým bývalým spolužákem z Válečné školy a spolubojovníkem z Anglie. Když jsem poslouchal rozhlasový přenos z jeho procesu, nevěřil jsem svým uším, jak někoho mohou přinutit veřejně na sebe říct i nejdůvěrnější věci. Až po několikadenním věznění v ,domečku` a sérii výslechů jsem pochopil: strážným a vyšetřovatelům se téměř vždy podařilo dostat vyslýchané do nenormálního psychického stavu." Vězněni a mučeni zde byli také vojáci základní služby.Obyčejní, ale i miláčci národa, hokejoví mistři světa Vladimír Kobranov,Antonín Španinger, Augustin Bubník, Josef Jirka a Přemysl Hainý, hráči Armádního tělovýchovného klubu.
Pergl již dobře věděl, co na zatčené zabírá. Augustin Bubník na dny po zatčení v březnu 1950 vzpomíná: "Sotva do Bartolomějské přivezli i Kobranova, přijela pro nás vojenská tajná policie. Vytáhlý hubený chlapík v širokém klobouku, žádná hrůza z něj nešla. Zavázali nám oči a posadili do auta, cesta netrvala dlouho.Když nás vytáhli, slyšel jsem řev: ,Tak tady jsou ty kurvy imperialistický!´ Zavedli mě do nějaké budovy, bouchly mříže, vrzly dveře, kdosi do mě kopl a já letěl poslepu do prázdna. Až potom mi strhli pásku z očí. Byl jsem v nějaké cele, tři dny si mě tam nikdo nevšiml. Zvenku každou hodinu zblízka zaznívala loretánská zvonkohra Tisíckrát pozdravujeme Tebe, z druhé strany se nesly tóny sovětské hymny, donekonečna nacvičované vojenskou kapelou. To už bylo jasné, že jsem ve vojenském vězení na Pohořelci." Chmurné zážitky si až dodnes uchoval také Antonín Španinger: "Přijeli pro mě modrým tatraplánem. Ani jsem si nesměl nic vzít, sotva jsem stihl strčit do kapsy pár žvýkaček. Jeli jsme jenom kousek, ze strahovských ubytoven armádních sportovců na Hradčany. Na dvoře obehnaném vysokými zdmi postávali kolem nenápadné jednopatrové budovy muži s okovy na nohou i rukách, všude kolem vojáci se samopaly. A pak se zjevil všemocný Pergl, ve vysokých holínkách a rajtkách, esesácká uniforma by mu taky slušela. ,Svléknout do naha! Nemluvit!´ První úder. A druhý. Když obrátili kapsy mých kalhot a našli žvýkačky, poctil mě i prvním titulem: ,Ty jedna zaprodaná svině americká!´"
Kleště
"Domeček" byl tak izolovaný, že o jeho účelu nevědělo dokonce ani nejbližší okolí. V nedaleké budově nižšího vojenského soudu působil v roce 1951 i právník dr.Cyril Král: "Nikdo z nás nezasvěcených neměl ani tušení, co se jenom několik desítek metrů od nás děje. Nikdy jsme neviděli někoho přivážet či odvážet." Ani nemohli, ke spojení s okolním světem sloužila malá branka v zadní části zahrady. Metody mučitelů byly pestré, s gestapáckými si v ničem nezadaly." K výslechům mě odváželi v šest ráno, zpátky většinou až pozdě večer. A celou dobu bez jídla. Někdy mě Pergl, unaveného z výslechů a hladového k padnutí, místo kousku chleba nutil běhat kolem stěn cely. Když nohy odmítaly sloužit, pomáhal mi obuškem, bez něj neudělal ani krok. Jeho kancelář připomínala mučírnu. Jeden ze svých oblíbených nástrojů zkoušel i na mně: kleště, jejichž páky nasazoval pod uši a utahoval šroubem. Byla to bolest k zbláznění," nerad si připomíná Augustin Bubník. Generál Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání: "Pergl každého vítal ranami obuškem. V zimě nám přikázal vynést postel na chodbu a celou noc prochodit v cele při otevřeném okně. K ránu se obyčejně někteří zhroutili vysílením a většinou si při pádu rozbili obličej." Záměr byl jasný,v listopadu 1968 ho týdeníku Květy prozradil v utajení zůstávající plukovník F: " Dveře do mé cely byly ve dne v noci otevřené, to abych slyšel pláč a výkřiky. Nevím, jak měl Pergl vypočítané, kterou hodinu bude koho mlátit, křik byl pořád. Ale on sám nic nerozhodl, snad kromě toho bití. Kdykoli něco chtěl, ihned volal páté oddělení, aby dostal pokyn, jak má vůči komu postupovat. Vyšetřovatelé nám dokonce sami říkali: Jen počkejte, my to v ,domečku` zařídíme, že zítra budete mluvit jinak. Pergl byl jenom jejich nástrojem."
Dramatická schůze komunistů
"Domeček" ztělesňuje celý systém porušování zákonnosti v 50. letech, v tom předběhl i Ruzyň. V době, kdy již fungoval jako osvědčená instituce, se totiž první deformační procesy teprve rozjížděly. Koncem roku 1950 se ovšem o utajovaném objektu dozvěděl svět: západní rozhlas oznámil, že v této vojenské věznici dochází k mučení politických vězňů. Předsednictvo ÚV KSČ na to reagovalo ustavením komise, jejíž zpráva konstatovala podle objednávky: "Vše je v naprostém pořádku, zákony se dodržují. Jde pouze o vylhanou propagandu štvavých vysílaček."
V únoru 1951 však došlo k události, která znamenala zlom. Vzpomíná dr.Cyril Král: " Bylo to na stranické schůzi 5. oddělení. Na ten večer nelze zapomenout. Zúčastnilo se jí na padesát komunistů z jednotlivých útvarů a složek, pracovníci nejrůznějších funkcí a hodností v čele s náčelníkem, Reicinovým nástupcem generálem Musilem. Čestným hostem byl generál Čeněk Hruška, náměstek ministra a náčelník Hlavní politické správy. A tenkrát tuším sám předseda základní organizace začal mluvit o porušování zákonnosti v našem oddělení a obvinil konkrétní osoby. Byla to odhalení, která nás šokovala. Bez dlouhého rozmýšlení jsem tehdy přede všemi oznámil Hruškovi, že po těchto závažných zjištěních na sebe jako právník beru trestněprávní odpovědnost za uvěznění jmenovaných, a vyzval jsem ho, aby neprodleně zařídil jejich zatčení."
Utajovaný "domeček" a všechny děje v něm rázem přišly o anonymitu. Na přímý rozkaz Klementa Gottwalda byla ustavena komise vedená generálním vojenským prokurátorem generálem dr.Šlapákem s pověřením provést kontrolu věznic. Před "domečkem" se objevila 10. května, ale neuspěla: Pergl odmítl generálem pověřené lidi vpustit dovnitř. Nový rozkaz nařídil vniknout do objektu ještě téže noci, třeba za použití násilí. Tentokrát byli mučitelé přistiženi při práci. Zanedlouho měl dr.Šlapák kompletní zprávu konstatující, že hlavním iniciátorem všech nezákonností byli Reicin a jeho nástupce Musil, ve vazbě ovšem skončil i Pergl a mnozí referenti 5. oddělení. Při vyšetřování poskytla prokurátorovi Zdeňku Zatloukalovi mimořádně důležité informace Dagmar Marešová, jež pracovala na 5. oddělení jako zapisovatelka. Hledání pravdy bylo ovšem složité, provázely ho všelijaké obstrukce, ztráty svědeckých výpovědí. Telefonní výhrůžky svědkyni byly na denním pořádku, k sepisování výpovědí ji proto raději vozili autem, jednu dobu se dokonce ani domů nevracela a přespávala v objektu prokuratury. Slečna Marešová byla jedním z mála svědků vyšetřovacích metod i utrpení desítek vyslýchaných. Jejím psacím strojem prošly tisíce stran výpovědí; jenom výslech Augustina Bubníka jich zaplnil padesát. Když o všech okolnostech v období Pražského jara znovu vypovídala na hlavní vojenské prokuratuře, uvedla, že i ze sportovců bylo přikázáno vynutit přiznání za jakoukoli cenu. " Turek, Vokurka, Řičica a ostatní dali příkaz Perglovi, aby patřičně s těmito hokejisty zacházel, jak bylo jeho zvykem... Všichni byli neobyčejně krutě ztýráni Perglem, který se denně chlubil vyslýchajícím, jací jsou to zdatní sportovci, že vydrží mnohem silnější rány pendrekem než staří vojáci... Hokejisté byli stále hladoví a žízniví, Pergl jim dával jako lék Fenoftalin, což způsobovalo značné průjmy a oslabení."
Prokletí soukromého vězení
Zní to až neuvěřitelně: neblahé civilní politické procesy se ještě ani nerozběhly, a na vojenské půdě již byli odhaleni, zatčeni a poté odsouzeni nejen řadoví vyšetřovatelé, ale i všichni jejich šéfové. V prvním procesu dostal nejvyšší trest, odnětí svobody na 15 let, náčelník výslechové skupiny pplk. Souček. Vyšetřovatel Turek (při výslechu vždy vystupující jako dr.Tichota), jenž záměrně v neprospěch vyšetřovaných překrucoval jejich výpovědi, dostal 12 let, jenom o něco méně Vokurka, Řičica, Bohata, Slavík, Raban a další. Šéf jedné party vyšetřovatelů Mysík utekl spravedlnosti tím, že se ve vazbě oběsil na šlích. Zodpovídat se museli i jejich nejvyšší nadřízení, oba náčelníci 5. oddělení.
Reicin byl odsouzen (ovšem za něco zcela jiného, rovněž vykonstruovaného) v procesu s protistátní skupinou Slánský a spol., zatímco jeho nástupce generál Musil již podle skutečnosti za porušování zákonnosti. Oba následovali mnohé své tragické oběti: Reicin byl popraven 3. prosince 1952, Musil 9. ledna 1954. Také sadistický Pergl byl začátkem podzim u 1951 zatčen, zbaven hodnosti a uvězněn. I on čekal na proces v jedné z cel svého téměř soukromého kriminálu, do nichž předtím tak často přicházel s nezbytným obuškem. Za nelidské jednání a nezákonnou činnost byl odsouzen ke ztrátě svobody na 11 let, ještě dříve se ho však doživotně zřekla vlastní rodina. V roce 1957 vyšel z vězení na podmínku a opuštěn i nenáviděn dožíval v hradčanské ulici Úvoz, téměř na dohled "domečku". Přesně jedenáct let po svém zatčení, 25. září 1962, v roce, kdy měl vypršet jeho trest, zemřel na rakovinu plic.
